8 Afs 195/2025 — Nejvyšší správní soud

8 Afs 195/2025- 40 - text  8 Afs 195/2025-43 pokračování USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Molka (soudce zpravodaj) a soudců Petra Mikeše a Lenky Bursíkové v právní věci žalobkyně: RAMBROK SERVICES s.r.o., se sídlem Vojtěšská 211/6, Praha 1, zast. JUDr. Jindřiškou Kořínkovou, advokátkou se sídlem Melantrichova 477/20, Praha 1, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 7. 2025, č. j. 19717/25/5100-41456-713241, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2025, č. j. 10 Af 17/2025-66, takto: Věc se postupuje rozšířenému senátu. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Finanční úřad pro hlavní město Prahu (dále jen „správce daně“) vydal dne 6. 6. 2025 podle § 167 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, zajišťovací příkaz č. j. 5048617/25/2080-81542-112180 (dále jen „zajišťovací příkaz“), kterým žalobkyni uložil, aby okamžikem vydání zajišťovacího příkazu zajistila úhradu na dosud nestanovenou daň z přidané hodnoty za období březen 2025, složením jistoty na uvedený depozitní účet správce daně ve výši 550 460 Kč. Zajišťovací příkaz se stal účinným a vykonatelným okamžikem vydání, neboť dle správce daně existovala důvodná obava o budoucí dobytnost daně. Žalovaný následně rozhodnutím ze dne 17. 7. 2025 zamítl odvolání proti zajišťovacímu příkazu. [2] Předmětem sporu ve věci samé je, zda byly splněny zákonné podmínky pro vydání zajišťovacího příkazu, kterým byla žalobkyni uložena povinnost zajistit dosud nestanovenou DPH. Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) ale v nyní napadeném rozsudku, kterým zamítl žalobu proti napadenému rozhodnutí, upozornil na možný rozpor v judikatuře Nejvyššího správního soudu (dále také „NSS“) v otázce předvolání účastníků řízení k jednání. Městský soud tak položil NSS otázku, zda on sám v nynější věci postupoval v souladu se zákonem č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), jestliže předvolání k jednání doručil pouze zástupkyni žalobkyně, a nikoli samostatně také žalobkyni. V předvolání přitom uvedl, že předvolání platí i pro žalobkyni samotnou. [3] Nejvyšší správní soud se tedy předně zabýval touto otázkou, jelikož nedostatky v doručení předvolání k jednání mohou představovat vadu řízení, k níž je dle části judikatury NSS třeba přihlížet z moci úřední, takže není třeba námitky stěžovatele. Je-li správný závěr, že při zastoupení účastníka zástupcem postačuje doručení předvolání pouze tomuto zástupci, nepředstavoval by postup městského soudu vadu řízení. Je-li naopak správný opačný závěr, tedy že předvolání k jednání musí být vždy doručeno i samotnému zastoupenému účastníkovi, bude třeba se zabývat tím, jaký dopad má tato vada na zákonnost napadeného rozsudku. II. Důvody postoupení věci rozšířenému senátu [4] Osmý senát Nejvyššího správního soudu při předběžném projednání věci shledal, že je naplněn důvod pro postoupení věci k rozhodnutí rozšířenému senátu, neboť existuje rozporná judikatura jednotlivých senátů tohoto soudu (§ 17 odst. 1 s. ř. s.). Jednotlivé senáty NSS totiž přistupují odlišně k otázce, zda doručení předvolání k jednání pouze právnímu zástupci účastníka představuje vadu řízení, k níž je třeba přihlížet z úřední povinnosti. [5] Rozpor v judikatuře NSS se týká především výkladu § 42 odst. 2 s. ř. s. ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Sporné je, zda je osobní účast účastníka řízení u jednání sama o sobě takovým úkonem, který musí být oznámen samostatným doručením předvolání i zastoupenému účastníku, anebo zda i v tomto případě platí obecné pravidlo, že má-li účastník zástupce, doručuje se pouze zástupci, ledaže má účastník osobně vykonat nezastupitelný úkon. [6] Dle § 42 odst. 2 s. ř. s. platí: „Má-li účastník nebo osoba zúčastněná na řízení zástupce, doručuje se pouze zástupci. Má-li však účastník nebo osoba zúčastněná na řízení něco osobně vykonat, doručí se i jim.“ [7] Ustanovení § 49 odst. 1 s. ř. s. pak stanoví, že „k projednání věci samé nařídí předseda senátu jednání a předvolá k němu účastníky…“, bez bližší specifikace. [8] Jedna linie judikatury NSS vychází z toho, že pro naplnění práva na veřejné projednání věci podle čl. 38 odst. 2 Listiny je třeba, aby byl k jednání předvolán nejen zástupce účastníka řízení, ale též přímo účastník. Jinými slovy, k jednání musí být účastník řízení soudem samostatně obeslán. Takto NSS rozhodl zejména v rozsudcích ze dne 4. 2. 2009, č. j. 1 As 107/2008-100, ze dne 31. 3. 2009, č. j. 5 Afs 102/2008-106, ze dne 29. 3. 2013, č. j. 4 Ads 109/2012-69, ze dne 28. 8. 2013, č. j. 4 Ads 67/2013-21, či ze dne 17. 10. 2022, č. j. 5 Azs 246/2022-49, a posléze v rozsudku ze dne 19. 3. 2025, č. j. 8 Afs 101/2024-84, který uvedenou judikaturu shrnul a označil ji již jako konstantní. [9] Tyto rozsudky nepracují jen s tezí o procesní vhodnosti samostatného obeslání účastníka, nýbrž s tezí o jeho nezbytnosti. V rozsudku č. j. 8 Afs 101/2024-84 NSS výslovně uvedl, že „již samotné nepředvolání stěžovatelky k jednání před městským soudem představovalo vadu, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., a tedy důvod pro zrušení napadeného rozsudku“, a odkázal přitom právě na předchozí rozhodnutí založená na téže premise. Obdobně se vyslovil i v rozsudku č. j. 5 Azs 246/2022-49. Tato rozhodnutí tedy naznačují, že nepředvolání samotného účastníka není jen dílčí procesní nepravidelností, nýbrž vadou, k níž je třeba přihlížet z úřední povinnosti. [10] V nyní posuzované věci poskytl městský soud svoji analýzu rozhodovací praxe NSS, ve které upozorňuje navíc na možný implicitní nesouhlas části judikatury s právě popsanou první linií. Městský soud totiž zdůrazňuje, že považuje-li NSS nepředvolání samotného účastníka (souběžně s předvoláním jeho zástupce) za vadu, k níž je třeba přihlížet z úřední povinnosti, musel by k ní přihlížet ve všech věcech, v nichž takovou situaci zjistí, a to i bez námitky stěžovatele. Městský soud v této souvislosti poukázal na své rozsudky ze dne 20. 5. 2024, č. j. 18 Af 24/2022-67, ze dne 5. 6. 2023, č. j. 17 A 22/2023-45, ze dne 29. 9. 2022, č. j. 19 Az 15/2021-29, a ze dne 24. 1. 2022, č. j. 18 A 26/2021-33, v nichž předvolával pouze zástupce žalobce, přičemž v navazujícím kasačním přezkumu NSS v rozsudcích ze dne 21. 11. 2024, č. j. 1 Afs 126/2024-44, ze dne 9. 11. 2023, č. j. 9 As 190/2023-50, ze dne 11. 1. 2023, č. j. 6 Azs 235/2022-14, a ze dne 20. 4. 2023, č. j. 6 Azs 25/2022-25, tuto vadu nevytkl. Přestože jde pouze o domněnku městského soudu vystavěnou na implicitních závěrech z jiné rozhodovací praxe, i tato úvaha dále podporuje závěr o nejednotnosti dosavadní judikatury NSS. [11] Vedle toho totiž existuje druhá, neméně zřetelná judikatorní linie, podle níž § 42 odst. 2 s. ř. s. stanoví jako základní pravidlo doručování předvolání k jednání zástupci a samostatné doručení účastníku přichází v úvahu jen tehdy, má-li účastník osobně vykonat úkon nezastupitelný. Takto NSS rozhodl například v rozsudcích ze dne 30. 8. 2005, č. j. 5 Afs 25/2004-72, č. 1376/2007 Sb. NSS, ze dne 7. 12. 2005, č. j. 3 Azs 421/2004-86, ze dne 16. 8. 2006, č. j. 8 Ans 4/2005-84, a ze dne 7. 4. 2011, č. j. 1 As 100/2010-60. V rozsudku ze dne 20. 6. 2012, č. j. 7 Azs 17/2012-53, pak výslovně uvedl, že „úkony, které má účastník osobně v řízení vykonat, se rozumí případy, kdy konkrétní jednání nemůže učinit nikdo jiný než účastník samotný. Musí jít tedy o tzv. jednání nezastupitelné. Jestliže ve sporném řízení účastník nenavrhne důkaz svou vlastní výpovědí, není ani zásadně důvodu účastníka osobně předvolávat k ústnímu jednání; soud v tomto případě vyrozumí o jednání jen zástupce s plnou mocí pro celé řízení“. [12] Výslovně NSS formuloval tento názor i v rozsudku ze dne 30. 7. 2014, č. j. 8 Azs 53/2014-19. V něm uvedl, že když krajský soud zaslal předvolání k jednání rovněž stěžovateli na ukrajinskou adresu uvedenou v žalobě, „učinil tak nad rámec svých procesních povinností. Podle § 42 odst. 2 s. ř. s. totiž platí, že má-li účastník řízení zástupce, doručuje se pouze zástupci. Účastníkovi řízení se doručuje pouze tehdy, je-li mu uložena povinnost něco v řízení osobně vykonat. Ze soudního spisu však neplyne, že by stěžovatel musel v řízení něco osobně vykonat. Stěžovatelovo právo být předvolán a účasten projednání jeho věci bylo zachováno již tím, že soud doručil předvolání jeho právní zástupkyni.“ Takto kategorické vyjádření je s první výše popsanou judikatorní linií zjevně v rozporu. [13] Na nejednotnost rozhodovací praxe poukazuje i judikatura týkající se doručování výzvy dle § 51 s. ř. s., zda účastníci souhlasí s tím, aby bylo rozhodnuto bez jednání. Nejvyšší správní soud opakovaně dovodil, že je-li účastník zastoupen zástupcem, doručuje se výzva podle § 51 odst. 1 s. ř. s. pouze tomuto zástupci, neboť nejde o situaci, kdy by měl účastník něco osobně vykonat. Takto rozhodl například v