8 As 14/2026 – Nejvyšší správní soud

8 As 14/2026- 29 - text  8 As 14/2026-31 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Molka (soudce zpravodaj) a soudců Petra Mikeše a Ondřeje Bartoše v právní věci žalobkyně: Bc. I. K., zast. Mgr. Pavlem Černohousem, advokátem se sídlem Lublaňská 398/18, Praha 2, proti žalovanému: Úřad městské části Praha 12, se sídlem Generála Šišky 2375/6, Praha 12, o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2025, č. j. 11 A 130/2025-37, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2025, č. j. 11 A 130/2025-37, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobkyně tvrdí, že je vlastnicí dopravních značek a dopravního zrcadla (dále jen „značky“) původně umístěných při vjezdu na parkoviště při ulici Nikoly Vapcarova. Značky byly odstraněny v červenci 2025 na základě Stanovení místní úpravy provozu na pozemní komunikaci v Praze 4 – Modřany, provedeného žalovaným dne 20. 5. 2025 pod č. j. P12 157637/2025 ODO/Ba, sp. zn. P12 139395/2025 ODO (dále jen „stanovení z roku 2025“). [2] Značky byly původně umístěny na základě stanovení žalovaného ze dne 11. 2. 2010, č. j. P12 4851/2010-OD/Ří (dále jen „stanovení z roku 2010“), přičemž vlastnické právo mělo na žalobkyni přejít skrze posloupnost několika kupních smluv. Žalobkyně uváděla, že žalovaný o jejím vlastnickém právu věděl, ovšem nijak ji neinformoval o plánovaném odstranění značek, pročež se o této skutečnosti dozvěděla až od pracovníků Technické správy komunikací hl. m. Prahy, a. s., kteří odstranění prováděli. [3] Žalobkyně se proti odstranění bránila žalobou na ochranu před nezákonným zásahem podle § 82 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), podanou k Městskému soudu v Praze (dále jen „městský soud“). Dle její argumentace žalovaný vůbec nepokládal žalobkyni za vlastnici značek a nebral ji jako takovou v potaz, přestože si jejího postavení měl být vědom. Byl to totiž on sám, kdo stanovil místní úpravu provozu vůči původnímu vlastníkovi, na jejímž základě byly značky osazeny. V roce 2016 navíc tehdejší vlastník položil žalovanému dotaz, zda je při změně vlastníka třeba vydat nové stanovení; ten mu sdělil, že účinnost původního stanovení změnou vlastníka nezaniká. Stěžovatelka k prokázání svých tvrzení označila tři důkazy – stanovení z roku 2010, kterým bylo osazení značek povoleno, smlouvu o prodeji nemovitosti s předávacím protokolem z roku 2018 a prohlášení předchozího majitele značek, pana P. K. K žalobě však přiložila pouze stanovení z roku 2025. [4] Ve věci proběhlo jednání, během kterého městský soud rekapituloval obsah správního spisu a zejména poukázal na obě relevantní stanovení a přiloženou fotodokumentaci. Byla otevřena i otázka statusu a účelu dopravního zrcadla v řešené věci. Hlavní nastolenou otázkou během jednání bylo, zda jsou značky ještě součástí vozovky, či zda jsou od ní oddělené vzhledem k tomu, že stojí na přilehlém trávníku. [5] Městský soud následně žalobu zamítl. Přisvědčil sice žalobkyni, že žalovaný mohl zasáhnout do jejích práv, jí se ovšem nepodařilo prokázat vlastnické právo ke značkám. Městský soud poukázal na to, že v žalobě sice jsou označeny dokumenty osvědčující vlastnictví, konkrétně smlouva o prodeji nemovitosti, předávací protokol a prohlášení pana P. K., ovšem tyto důkazy žalobkyně soudu nepředložila. Městský soud dovodil, že dle § 84 odst. 3 písm. c) s. ř. s. ve spojení s § 37 odst. 3 věta čtvrtá s. ř. s. byla žalobkyně povinna připojit k žalobě dokumenty, kterých se dovolávala. Zároveň soud poukázal na bod 38 rozsudku Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 10. 5. 2024, č. j. 5 Afs 125/2022-37, z něhož dovodil, že správní soudy nejsou povinny vyzývat k doplnění důkazů. Naopak podle něj nebyly pro věc přiléhavé závěry rozsudku NSS ze dne 19. 8. 2024, č. j. 8 As 90/2023-60, neboť ty se vztahují pouze k návrhům učiněným během jednání, žalobkyně však žádný z těchto důkazů během jednání nezmínila. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [6] Žalobkyně (dále „stěžovatelka“) podala proti napadenému rozsudku kasační stížnost z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Navrhuje, aby NSS rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení, případně též sám vyhověl stěžovatelčinu původnímu žalobnímu návrhu. [7] Kasační stížnost je postavena na námitkách proti zamítnutí žaloby na základě neprokázání stěžovatelčina vlastnického práva ke značkám. Stěžovatelka zde poukazuje na text napadeného rozsudku, kde městský soud výslovně vylučuje použití § 118a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). To je ovšem podle ní v přímém rozporu s nálezem Ústavního soudu (dále jen „ÚS“) ze dne 31. 1. 2023, sp. zn. III. ÚS 2329/21, kde ÚS s odkazem na komentářovou literaturu konstatoval, že „…i správní soudy jsou v obecné rovině povinny přistoupit k poučení o hrozícím neúspěchu v řízení podle § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, použitého na základě § 64 s. ř. s., případně na základě extenzivního a ústavně konformního výkladu § 36 odst. 1 s. ř. s.“ Zároveň stěžovatelka poukazuje na nepředvídatelnost postupu krajského soudu, v jejímž důsledku bylo porušeno její právo na spravedlivý proces. [8] Stěžovatelka dále rozporuje názor městského soudu, že závěry rozsudku č. j. 8 As 90/2023-60 nejsou na nynější věc aplikovatelné. Předseda senátu byl povinen ji vyzvat k upřesnění, zda navrhuje provést důkazy, na jejichž nepředložení bylo následně postaveno zamítnutí žaloby. Dle stěžovatelky je zásadní mimo jiné to, že se během jednání odkázala na písemné vyhotovení žaloby, a tedy i na důkazy tam navržené. Naopak není přiléhavý odkaz městského soudu na rozsudek NSS č. j. 3 As 55/2023-44. V tehdejším řízení bylo jasné, jaké otázky jsou sporné, neboť proběhlo správní řízení v prvním i druhém stupni. V nyní projednávané věci ovšem tyto předchozí kroky neproběhly, neboť šlo o řízení o žalobě proti nezákonnému zásahu. [9] Nakonec stěžovatelka také namítá nerovné zacházení, neboť například v jiném jejím soudním řízení (vedeném v době podání kasační stížnosti u NSS pod sp. zn. 5 As 259/2025) městský soud správním orgánům běžně umožňoval doplnit odůvodnění a důkazy, zatímco ona byla nucena odhadovat, jaké důkazy budou adekvátní, a soud ji nijak neupozornil, že má odlišný názor. [10] Žalovaný dle svého vyjádření považuje kasační stížnost za nedůvodnou. Podle něj nelze aplikovat závěry rozsudku č. j. 8 As 90/2023-60, jelikož v nyní projednávané věci nebyly pochybnosti o tom, zda byl důkazní návrh vznesen; žalobkyně pouze nedostála své zákonné povinnosti připojit listiny, kterých se dovolávala. Naopak odkaz na rozsudek č. j. 5 Afs 125/2022-37 shledává žalovaný vhodným, přičemž upozorňuje na to, že použití ustanovení o. s. ř. na základě § 64 s. ř. s. má být vyhrazeno výjimečným případům, což nynější věc není. [11] K argumentaci nálezem sp. zn. III. ÚS 2329/21 žalovaný uvádí, že předvídatelnost soudního rozhodnutí vskutku je univerzálním principem, ovšem napadený rozsudek nebyl nepředvídatelný, neboť stěžovatelka neprokázala naplnění zákonných podmínek. V takovém případě byl výsledek sporu zcela správný. Nadto dodává, že stěžovatelka byla zastoupena advokátem, kterému měly být zřejmé důsledky nepředložení označených důkazů. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem [12] NSS posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. [13] Kasační stížnost je důvodná. [14] V § 49 odst. 4 věta třetí s. ř. s. je stanoveno, že předseda senátu vede účastníky k tomu, aby se vyjádřili i o těch skutkových a právních otázkách, které podle mínění soudu jsou pro rozhodnutí určující, i když v dřívějších podáních účastníků uplatněny nebyly. [15] Pokud soud nenaplní povinnost plynoucí mu z § 49 odst. 4 s. ř. s., riskuje, že jeho následné rozhodnutí bude pro účastníky nepředvídatelné, a tedy zatížené vadou překvapivosti. K té se v minulosti opakovaně vyjadřoval NSS i ÚS. Ten například v nálezu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 654/03, uvedl, že „jestliže rozhodnutí soudu je pro účastníka řízení s ohledem na dosavadní stav řízení, stav dokazování, existující procesní situaci a především uplatněné právní námitky překvapivé, nelze hovořit o tom, že soud dostál své povinnosti poskytovat jednotlivci soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“ V tomto duchu opakovaně rozhodoval i NSS, např. v rozsudku ze dne 12. 8. 2010, č. j. 7 Afs 63/2010-65. V daném případě se sice jednalo o otázku posouzení okamžiku doručení, obecné závěry ohledně překvapivosti jsou ovšem aplikovatelné i na nynější věc. NSS tehdy konkrétně konstatoval, že „je základním právem účastníků řízení vyjádřit se před rozhodnutím ve věci k zásadním skutkovým okolnostem, na nichž rozhodnutí soudu závisí“ (obdobně též rozsudek NSS ze dne 31. 3. 20