9 Afs 8/2008 — Nejvyšší správní soud

61 A 17/2019- 48 - text  17 61 A 17/2019 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Hájka, Ph.D., a soudců Mgr. Heleny Nutilové a Mgr. Bc. et. Bc. Petra Jiříka ve věci žalobce: Ing. M. Š. bytem zastoupený obecnou zmocněnkyní JUDr. K. B. bytem D. 669/1, P. 4 adresa pro doručování R. 1113/8, P. 4 proti žalovanému: Krajský úřad Kraje Vysočina se sídlem Žižkova 1882/57, 587 33 Jihlava v řízení o žalobě proti výroku 1/ rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 10. 2019, sp. zn. OUP 225/2019 Cí-2, čj. KUJI 65137/2019, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Městský úřad Jindřichův Hradec (dále jen „správní orgán prvního stupně“) výrokem I. rozhodnutí ze dne 15. 4. 2019, sp. zn. VÚP/3881/2018/Tu, čj. VÚP/18033/19/Tu, odňal žalobci vlastnické právo k pozemkům p. č. 3802/2 o výměře 3 088 m2 (orná půda), p č. 3 802/4 o výměře 32 m2 (orná půda), p. č. 3 830/2 o výměře 1 887 m2 (orná půda), p. č. 3 830/4 o výměře 10 m2 (orná půda) a p. č. 3 831/2 o výměře 11 m2 (trvalý travní porost), to vše v k. ú. X. Správní orgán prvního stupně výrokem II. tohoto rozhodnutí určil výši náhrady za vyvlastnění na 1 206 720 Kč a výrokem III. stanovil vyvlastniteli (Jihočeskému kraji s právem hospodaření pro příspěvkovou organizaci Správu a údržbu silnic Jihočeského kraje; dále jen „vyvlastnitel“) povinnost zahájit účel vyvlastnění, tj. zahájení veřejně prospěšné stavby s názvem „Silnice II/128 Číměř – krátká přeložka“ ve dvouleté lhůtě. 2. Proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně podali odvolání jak žalobce (proti všem výrokům rozhodnutí), tak také vyvlastnitel (pouze proti výroku II.). Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím výrokem 1/ potvrdil výroky I. a III. rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Výrokem 2/ pak zrušil výrok II. rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. II. Shrnutí žaloby 3. Žalobce uvedl, že rozhodnutí správních orgánů obou stupňů jsou nezákonná, stižená procesními vadami, nedostatečným zjištěním skutkového stavu, překročením mezí správního uvážení a nepřezkoumatelností. 4. Žalobce namítl, že vyvlastňovací řízení nebylo zahájeno z důvodu chybějícího zastoupení. V řízení byly podány dvě žádosti (ze dne 7. 8. 2018 doručená 16. 8. 2018 a ze dne 21. 9. 2018 doručená 24. 9. 2018), přičemž v obou případech chyběly plné moci pro zástupce vyvlastnitele. Tato podání tak učinila osoba k tomu neoprávněná a řízení mělo být zastaveno. S touto námitkou se žalovaný nevypořádal, přičemž z jeho rozhodnutí není zřejmé, z čeho dovozuje, že řízení bylo zahájeno na základě žádosti ze dne 7. 8. 2018. 5. Správní orgán prvního stupně dále nesplnil svou povinnost vyrozumět žalobce o tom, že v řízení postupoval podle zákona č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby dopravní, vodní a energetické infrastruktury a infrastruktury elektronických komunikací, ve znění do 30. 8. 2018 (dále jen „zákon o urychlení výstavby“). Tím bylo zasaženo do oprávněných zájmů žalobce z hlediska ochrany jeho dobré víry a legitimního očekávání zaručované zásadami, jimiž se má správní řízení řídit. Ani s touto námitkou se správní orgány nevypořádaly, resp. jejich vypořádání je nedostatečné. Žalobce uvedl, že ke zkrácení jeho práv došlo již samotným porušením zákona o urychlení výstavby (žalobce se například nemohl dovolávat vad negociace o uzavření smlouvy z důvodu jiné úpravy věci zákonem o urychlení výstavby, a tedy nesplnění podmínky zahájení řízení). 6. Žalobce v odvolání namítl, že správní orgán prvního stupně taktéž v různých částech svého rozhodnutí uváděl rozporná tvrzení ohledně pachtu vyvlastňovaných pozemků. Taktéž s touto námitkou se žalovaný nevypořádal, neboť ji na straně 8 svého rozhodnutí popsal chybně (nejednalo se o námitku existence pachtu, nýbrž zmatečnost tvrzení uvedených v prvoinstančním rozhodnutí), přičemž neuvedl, zda namítané pochybení mělo vliv na věcnou správnost prvoinstančního rozhodnutí. Žalobce vyjádřil (blíže nespecifikované) přesvědčení, že tomu tak je. Žalobou napadené rozhodnutí je v tomto ohledu věcně nesprávné, neúplné a nepřezkoumatelné. 7. Totéž platí i ve vztahu k odvolací námitce, dle níž výrok I. prvoinstančního rozhodnutí chybně konstatuje zánik všech věcných práv třetích osob. 8. Žalovaný zároveň překročil lhůtu pro vydání rozhodnutí dle § 90 ve spojení s § 71a § 88 správního řádu, čímž negativně zasáhl do práv účastníků řízení. 9. Z odůvodnění na straně 6 rozhodnutí žalovaného by bylo možno dovodit, že pokud veřejný zájem na uskutečnění stavby pozemní komunikace vyplývá přímo z § 17 odst. 2 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, je již další poměřování veřejného zájmu a žalobcových práv nadbytečná. Takovýto závěr je jednak nesprávný, neboť správní orgán prvního stupně existenci veřejného zájmu o zákon o pozemních komunikacích neopřel, a jednak rozporný se zákonem č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění), a správním řádem, protože s rozhodnutí musí vyplývat důvody, pro které veřejný zájem převažuje. Žalovaný pak napravuje exces správního orgánu prvního stupně, který chybně namísto zákona o pozemních komunikacích aplikoval zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon). Správní orgán prvního stupně tak opět porušil zásady správního řízení, kterými jsou povinnost zjistit skutkový stav bez důvodných pochybností a zásada poučovací. 10. Za zmatečný označil žalobce závěr žalovaného na straně 6 jeho rozhodnutí, dle něhož byla existence veřejného zájmu prokázána, přesto však žalovaný považoval za nutné k tomuto uvádět další argumentaci a důkazy. V rámci tohoto doplnění žalovaný nahrazuje to, co v odůvodnění správního orgánu prvního stupně chybí, tj. úvaha, proč v daném případě převažuje veřejný zájem nad právy žalobce. Povinnost odůvodnění tohoto poměřování pak plyne z nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 24/04, č. 327/2005 Sb. V podrobnostech k tomu žalobce odkázal na příslušnou část odvolání, „které činí součástí této žaloby“. Žalovaný doplnil dokazování o dokument Ministerstva dopravy a Policie ČR, dle něhož na místě, které má být řešeno přeložkou silnice II/128, došlo během dvanácti let k třinácti nehodám. Dle názoru žalobce se tak nejedná o extrémně nebezpečné místo, přičemž pokud se má být tato silnice hlavním tahem z Jindřichova Hradce do Rakouska, pak by měla vést zcela mimo obydlenou oblast v intencích obchvatu obce Číměř dle územního plánu z roku 2010. Fakticky tak není sledován veřejný zájem, nýbrž zájmy partikulární, a realizace vyvlastnění stojí na ryze formálních předpokladech. Samotnou existencí veřejného zájmu přitom nelze odůvodňovat jeho převahu nad zájmy soukromými. Rozhodnutí správních orgánů obou stupňů jsou v tomto ohledu nepřezkoumatelná a s ohledem na nesplnění zákonné podmínky vyvlastnění též nezákonná. 11. Vymezení účelu vyvlastnění považuje žalobce za nedostatečné a potřeba vyvlastnění pozemků z hlediska jejich velikosti, místa apod. byla určena do značné míry svévolně, nepředvídatelně, nikoliv v nezbytném rozsahu a bez možnosti žalobce tento stav nějak ovlivnit. Jedná se o postup, který je buď přímo nezákonný, nebo přinejmenším nestandardní. V podrobnostech žalobce opět odkázal na text svého odvolání a námitek vznesených v průběhu správního řízení, které opět „činí součástí této žaloby“. Správní orgány se těmito otázkami taktéž nezabývaly a není zřejmé, jak dospěly k závěru, že účel vyvlastnění je určen dostatečně. 12. Správní orgány konstatovaly, že stavba „Silnice II/128 Číměř – krátká přeložka“ je v souladu s cíli a úkoly územního plánování, nicméně ani doplněním nového argumentu a důkazu (Koncepce optimalizace dopravní sítě na území Jihočeského kraje), s nímž žalobce nebyl seznámen, se žalovaný nevypořádal s námitkami, které žalobce v této souvislosti vznesl v odvolání; na text odvolání žalobce opětovně odkázal a učinil jej „součástí žaloby“. Pro uvedené žalobce konstatoval, že vyvlastnění pokládá za nepřípustné, a rozhodnutí správních orgánů jsou tudíž nezákonná. 13. Žalovaný se nevypořádal ani s argumentací týkající se nesplnění podmínky neúspěšnosti negociace. V tomto ohledu žalobce odkázal na právní větu k rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2014, čj. 7 As 174/2014-44, č. 3188/2015 Sb. NSS. Žalobce uvedl, že reálná situace ohledně negociace je jiná, než jak ji popisují správní orgány (v tomto ohledu žalobce opět na své vyjádření učiněné v průběhu správního řízení, které označil jako nedílnou součást žaloby). Ve vztahu k navrhované směně pozemků žalobce uvedl, že podstatné je, co se nabízí, nikoliv četnost nabídek. Nabídky žalobce označil za formální, což judikatura vylučuje. Jednalo se totiž o nabídky pozemků zcela nesrovnatelných a nevhodných. Tyto nabídky tudíž k dohodě vést nemohly. Vhodným majetkoprávním řešením věc