9 As 206/2014 — Nejvyšší správní soud

50 A 69/2018- 36 - text  14 50 A 69/2018 č. j. 50 A 69/2018 - 36 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Terezy Kučerové a soudkyň JUDr. Věry Balejové a Mgr. Heleny Nutilové ve věci žalobce: R. V., narozený dne bytem zastoupen advokátem JUDr. Josefem Kopřivou sídlem Vodičkova 709/33, Praha 1 proti žalovanému: Ředitel Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje sídlem Lannova 26, České Budějovice o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 8. 2018, č. j. ŘKŘ-3575/2018, takto: I. Rozhodnutí Ředitele Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje ze dne 7. 8. 2018, č. j. ŘKŘ-3575/2018 se ruší a věc se žalovanému vrací k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 11 228 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: 1. Rozhodnutím ze dne 7. 8. 2018, č.j. ŘKŘ-3575/2018, vydaným podle § 190 odst. 8 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o služebním poměru“) bylo změněno rozhodnutí náměstka ředitele Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje pro ekonomiku ve věcech služebního poměru ze dne 13. 6. 2017 č.j. KRPC-188902-51/ČJ-2016-0200VO-HS, kterým byly zamítnuty žalobcem uplatněné nároky na 1) přiznání náhrady za ztrátu na služebním příjmu po dobu neschopnosti ke službě podle § 101 písm. a) a § 102 zákona o služebním poměru, a to za dobu od 2. 1. 2014 do 1. 6. 2014 a od 2. 7. 2014 do 17. 12. 2014, přičemž a) ve vztahu k neschopnosti trvající od 2. 1. 2014 do 1. 6. 2014 byla prvostupňovým orgánem uplatněna námitka promlčení tohoto nároku dle § 207 odst. 3 zákona o služebním poměru, kdy promlčecí doba počala běžet dnem 2. 6. 2014, kdy skončila žalobcova neschopnost ke službě a současně bylo konstatováno, že žalobcova neschopnost ke službě nebyla v příčinné souvislosti s dopravní nehodou ze dne 19. 7. 1992, b) ve vztahu k neschopnosti trvající od 2. 7. 2014 do 17. 12. 2014 bylo konstatováno, že pracovní neschopnost žalobce nebyla v příčinné souvislosti s dopravní nehodou ze dne 19. 7. 1992; 2) přiznání náhrady za ztrátu na služebním příjmu po skončení neschopnosti ke službě podle § 101 písm. a) a § 103 zákona o služebním poměru od 18. 12. 2014, neboť služební poměr žalobce neskončil v důsledku služebního úrazu; 3) náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění podle § 101 písm. b) a § 104 zákona o služebním poměru, přičemž a) ve vztahu k náhradě za bolest bylo konstatováno promlčení, kdy dvouletá promlčecí lhůta počala běžet dne 20. 1. 1993, uplatněné bolestné současně není v příčinné souvislosti se současnou fází léčení, b) ve vztahu ke ztížení společenského uplatnění byla uplatněna námitka promlčení, kdy dvouletá promlčecí lhůta počala běžet od 3. 11. 2014 a 4) jednorázové odškodnění podle § 101 písm. d) a § 105 zákona o služebním poměru, neboť služební poměr neskončil v důsledku služebního úrazu a změny zdravotního stavu žalobce vedoucí ke klasifikaci „D“ nejsou v příčinné souvislosti s dopravní nehodou ze dne 19. 7. 1992. 2. Žalovaný změnil výrok prvostupňového rozhodnutí, a to tak, že žalobci 1) nepřiznal náhradu za ztrátu na služebním příjmu po dobu neschopnosti ke službě podle § 101 písm. a) a § 102 zákona o služebním poměru a) ve vztahu k neschopnosti ke službě trvající od 2. 1. 2014 do 1. 6. 2014, neboť lhůta k uplatnění nároku na náhradu za ztrátu na služebním příjmu po dobu pracovní neschopnosti byla dle § 107 odst. 3 uvedeného zákona promlčena, počátek promlčecí doby je 15. 7. 2017, k nepřiznání došlo současně z důvodu absence příčinné souvislosti mezi neschopností ke službě a služebním úrazem ze dne 19. 7. 1992, b) ve vztahu k neschopnosti ke službě v období od 2. 7. 2014 do 17. 12. 2014 bylo konstatováno, že pracovní neschopnost žalobce nebyla v příčinné souvislosti se služebním úrazem ze dne 19. 7. 1992; 2) nepřiznal náhradu za ztrátu na služebním příjmu po skončení neschopnosti ke službě podle § 101 písm. a) a § 103 zákona o služebním poměru, neboť služební poměr žalobce skončil z důvodu dlouhodobého pozbytí zdravotní způsobilosti k výkonu služby, která nebyla v příčinné souvislosti se služebním úrazem ze dne 19. 7. 1992; 3) nepřiznal náhradu za bolest a za ztížení společenského uplatnění podle § 101 písm. b) a § 104 zákona o služebním poměru a) ve vztahu k náhradě za bolest, neboť lhůta pro uplatnění nároku na náhradu za bolest byla podle § 207 odst. 3 promlčena, počátek promlčecí doby je 4. 11. 2014 a současně z důvodu, že změna zdravotního stavu žalobce nebyla v příčinné souvislosti se služebním úrazem ze dne 19. 7. 1992, b) ve vztahu k náhradě za ztížení společenského uplatnění, neboť lhůta pro uplatnění nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění byla promlčena, její počátek byl dne 4. 11. 2014 a současně z důvodu absence příčinné souvislosti změny zdravotního stavu žalobce se služebním úrazem ze dne 19. 7. 1992; 4) nepřiznal náhradu jednorázového odškodnění podle § 101 písm. d) a § 105 zákona o služebním poměru, neboť služební poměr skončil z důvodu dlouhodobého pozbytí zdravotní způsobilosti k výkonu služby, která nebyla v příčinné souvislosti s dotčeným služebním úrazem. 3. Proti uvedenému rozhodnutí žalovaného podal žalobce prostřednictvím svého právního zástupce včasnou správní žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“). 4. Žalobce v úvodu žaloby namítl, že dle § 208 odst. 3 zákona o služebním poměru se právo na náhradu za ztrátu na služebním příjmu nepromlčuje, promlčují se pouze nároky na jednotlivá plnění, a to ve lhůtě 3 let (§ 207 odst. 2 zákona o služebním poměru). Vzhledem k tomu, že žalobce požádal o náhradu za ztrátu na služebním příjmu po dobu neschopnosti ke službě počínaje dnem 2. 1. 2014, a nárok žalobce uplatnil v prosinci 2016, nemohlo k promlčení nároku žalobce dojít. S tímto argumentem se žalovaný v napadeném rozhodnutí nijak nevypořádal. 5. K promlčení náhrad za ztrátu na služebním příjmu v jednotlivých měsících neschopnosti ke službě, tedy náhrad za opakující se plnění, v jejich případě může k promlčení dojít po uplynutí 3 let. Škodu vzniklou na služebním příjmu za měsíc leden žalobce zjistil dne 15. 2. 2014, tedy ve výplatním termínu za měsíc leden 2014. K promlčení tohoto nároku by tudíž došlo až v únoru 2017, tedy rok poté, kdy nárok žalobce uplatnil. 6. K žalovaným konstatovanému promlčení nároku na náhradu za bolest a za ztížení společenského uplatnění žalobce uvedl, že tento nárok lze uplatňovat opakovaně, služební funkcionář však dospěl k absurdnímu závěru, že lhůta pro uplatnění nároku počala běžet 5 měsíců po úrazu. Vzhledem k tomu, že se náhrada za ztížení společenského uplatnění neposkytuje po jednotlivých plněních, není možno aplikovat ustanovení o promlčení těchto jednotlivých plnění. Pokud je právo dle § 208 odst. 3 zákona o služebním poměru nepromlčitelné, lze jej uplatnit kdykoliv. 7. K námitce promlčení nároku za bolest je uváděno, že se nejednalo pouze o náhradu za bolest v období od 2. 1. 2014 do 1. 6. 214, ale též v období od 2. 7. 2014 do 17. 12. 2014 až do skončení služebního poměru z důvodu pozbytí zdravotní způsobilosti. Bolestné je možno hodnotit až v okamžiku ustálení bolesti, tento okamžik je pak rozhodný i pro počátek běhu promlčecí doby. Žalobce však i ke dni podané žaloby značné bolesti prodělává a jeho zdravotní stav se stále horší, o čemž svědčí mimo jiné např. lékařská zpráva MUDr. H. ze dne 15. 2. 2017. Žalovaný není oprávněn stanovit, kdy bolesti žalobce skončily. 8. K námitce promlčení ztížení společenského uplatnění žalobce opětovně konstatoval, že toto právo se nepromlčuje, s tímto se žalovaný opět nijak nevypořádal a pouze nepodloženě konstatoval, že trvalé následky žalobce skončily dne 4. 11. 2014. 9. Žalobou je dále namítána účelová aplikace pouze některých pasáží posudku MUDr. D., žalovaný se však nijak nevypořádal s těmi pasážemi, které nevylučují, příčinnou souvislost změny zdravotního stavu žalobce a služebního úrazu. Znalecký posudek MUDr. D. nijak nevyvrátil závěry znaleckého posudku MUDr. K.. 10. Správní orgány se v dané věci nijak nevypořádaly s tím, že žádný právní předpis nestanoví, že posudek bez znalecké doložky je posudkem neplatným. Argumentace žalovaného i prvostupňového orgánu se týká občanského soudního řízení, nikoliv řízení o služebním poměru. Dle zákona o služebním poměru je naopak důkazem vše, co může přispět ke zjištění skutkového stavu věci. V projednávané věci je znalecký posudek MUDr. K. listinným důkazem, který podléhá volnému hodnocení důkazů, což však správní orgány neprovedly. Žalobce pak v této souvislosti odkázal na rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2018 sp. zn. 22 Ad 9/2017, kde bylo rozhodováno v obdobné situaci. Napadené rozhodnutí tak vychází z nesprávně zjištěného skutkového stavu věci,