4 As 149/2017 — Nejvyšší správní soud

50 Af 13/2018- 31 - text  10 50 Af 13/2018 č. j. 50 Af 13/2018 - 31 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Terezy Kučerové a soudkyň JUDr. Věry Balejové a Mgr. Heleny Nutilové žalobce: X insolvenční správce společnosti OKZ HOLDING, a. s., sídlem Krajinská 224/37, České Budějovice sídlem Na Zlaté stoce 551/14, České Budějovice proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 3. 2018, č. j. 14442/18/5300-21442-711359 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: 1. Shora uvedeným rozhodnutím žalovaný podle § 116 odst. 1 písm. c) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“) zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí správce daně – dodatečné platební výměry vydané ve věci insolvenčního dlužníka společnosti OKZ HOLDING, a. s. (dále jen „daňový subjekt“) ze dne 16. 3. 2017, č. j. 479025/17/2201-51522-303769, 479128/17/2201-51522-303769, 479366/17/2201-51522-303769 a 479158/17/2201-51522-303769, kterými byla daňovému subjektu jednajícímu prostřednictvím žalobce doměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období srpen až prosinec 2013 v celkové výši 1 764 098 Kč a penále ve výši 263 167 Kč. Proti tomuto rozhodnutí žalobce podal dne 29. 5. 2018 žalobu u Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“). 2. Důvodem vydání platebních výměrů bylo porušení § 23 odst. 1 písm. a), § 23 odst. 3 a § 108 odst. 1 písm. e) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o DPH“), neboť žalobce (resp. daňový subjekt) při daňové kontrole neprokázal oprávněnost odpočtu daně z přidané hodnoty při dovozu zboží – faktické uskutečnění prodeje zboží společnosti IVP SYSTEMS, a. s. Prodej zboží měl proběhnout na základě Kupní smlouvy č. 002 ze dne 8. 6. 2015 uzavřené mezi žalobcem a společností IVP SYSTEMS, a. s., přílohu smlouvy tvořil seznam prodávaných movitých věcí. 3. Žalobce poukázal na genezi věci a uvedl, že daňový subjekt dovezl do ČR věci, které v minulosti použil v rámci své subdodávky pro společnost MAN DIESEL SE, AUGSBURG, Německo (dodávka a montáž skladovacích nádrží). Tyto věci byly převezeny do ČR, uskladněny v bývalém areálu daňového subjektu, který v té době užívala společnost PENTAR, a. s., která chtěla tyto věci odkoupit. Věci byly následně prodány jako věc hromadná za 350 000 Kč, neboť se jednalo o staré použité věci – „šrot“, společnosti IVP SYSTEMS, a. s. kupní smlouvou ze dne 8. 6. 2015. Jednalo se o soudem schválený prodej mimo dražbu; za zboží bylo hrazeno do majetkové podstaty (k čemuž žalobce poznamenává, že odkaz na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 9. 2012, č. j. 8 Afs 14/2012 – 61 v bodě 56 napadeného rozhodnutí není přiléhavý). Dodatečně doměřená daň byla stanovena na základě toho, že daňovým subjektem nebyla přiznána daň na výstupu z dovozu zboží propuštěného do volného oběhu na základě několika rozhodnutí Celního úřadu pro Středočeský kraj, který mj. při svém rozhodování nesprávně vycházel z původní pořizovací ceny. 4. Žalobce úvodem namítl neplatnost platebních výměrů a napadeného rozhodnutí pro rozpor s § 203 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „insolvenční zákon“), neboť vydané platební výměry představují pohledávky za majetkovou podstatou ve smyslu § 168 téhož zákona a měly tak být uplatněny přímo u žalobce – insolvenčního správce, nikoli u daňového subjektu. V době jejich vydání již přešlo v souladu s § 246 téhož zákona na žalobce dispoziční oprávnění. Žalobce s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 10. 2017, č. j. 3 Afs 182/2016 – 18 poukazuje na svoji aktivní procesní legitimaci v odvolacím řízení, kterou žalovaný dle jeho názoru nerespektoval. 5. Jádro žalobcovy argumentace tvoří porušení § 8 a 92 odst. 6 daňového řádu, neboť správce daně neprovedl potřebné dokazování tak, aby byl zjištěn skutečný stav věci. Správce daně dle žalobce neprovedl navržené svědecké výpovědi s odkazem na § 92 odst. 6 daňového řádu, neboť navržení svědci neměli být dostatečným způsobem identifikováni. Výpovědi navržených svědků by prokázaly použití zboží propuštěného do volného oběhu k jeho další ekonomické činnosti, resp. dodání předmětného zboží společnosti IVP SYSTEMS a. s. a vznik nároku na odpočet DPH u dovezeného zboží. Proto žalobce namítá, že žalovaný nevypořádal řádně jeho námitku o neprovedení navrhovaných důkazních prostředků, zejm. výslechu svědků, jednak samotné nevyslechnutí těchto svědků. 6. Žalobce v písemnosti nadepsané jako „Vyjádření ke kontrolním zjištěním ze dne 3. 3. 2016“ navrhl provedení svědeckých výpovědí konkrétních fyzických osob, u kterých uvedl jejich jméno, příjmení, datum narození a označení jejich funkce v rámci daňového subjektu (svědci D. I., M. V, K. S., I. I.). Dále navrhl výslech společnosti METRANS a. s. jakožto přepravce předmětného zboží dle kupní smlouvy. Tuto identifikaci navržených svědků shledává žalobce v souladu s § 92 odst. 6 daňového řádu. Další potřebné informace k těmto osobám si mohly orgány finanční správy zjistit z veřejně dostupných rejstříků. Ze stejných důvodů žalobce brojí i proti neprovedení výslechu Ing. K. S. a L. H., u kterých žalobce uvedl, že se jedná o osoby působící ve společnosti PENTAR a. s., což jak plyne z obchodního rejstříku je nynější společnost STORAGE INDUSTRY a. s. Žalovaný se však s přejmenováním této společnosti nedokázal vypořádat. 7. V přímé souvislosti s uvedenými skutečnosti žalobce rovněž namítá porušení § 92 odst. 6 věty poslední daňového řádu správcem daně, neboť správce daně a žalovaný jej v rozporu se zde stanovenou povinností nevyrozuměli o neprovedení výslechů jím navržených svědků. 8. Ve vztahu k provedené výpovědi JUDr. A. H., kterou sám žalobce hodnotí jako neurčitou, žalobce brojí proti názoru žalovaného, že správce daně by snad neměl být povinen zkoumat volní způsobilost svědčících osob. Z obsahu protokolu o výslechu č. j. 564318/17/2201-61563-301449 má žalobce pochybnost o způsobilosti svědkyně k podání výpovědi. Nicméně, tato výpověď sice neprokázala dodání zboží společnosti IVP SYSTEMS, a. s., ale dodání tohoto zboží ani nevyvrátila. Žalobce je přesvědčen, že kdyby správce daně provedl jím navržené další výslechy osob, bylo by dodání tohoto zboží prokázáno. 9. Dále se žalobce neztotožňuje s domněnkou žalovaného uvedenou v bodě 36 napadeného rozhodnutí, že společnost IVP SYSTEMS, a. s. nedisponovala prostory pro přijetí předmětných movitých věcí. Tyto věci byly uskladněny v areálu ve Vlašimi u společnosti PENTAR, a. s., což by zcela jednoznačným způsobem vyplynulo z navržených svědeckých výpovědí, kdyby byly správcem daně provedeny. 10. Žalobce se rovněž neztotožňuje s argumentací žalovaného, která se týká neprovedení inventury dovezených věcí, které byly předmětem řešené kupní smlouvy. Tyto movité věci byly zákonným způsobem prodány společnosti IVP SYSTEMS, a. s. a žalobci nevznikla povinnost provést inventuru tohoto nemovitého majetku, neboť mezi zapsáním do majetkové podstaty dne 2. 3. 2015 a prodejem dne 1. 6. 2015 nenastal rozhodný den podle účetních předpisů pro provedení inventury. 11. S poukazem na daňový doklad č. 10115001 žalobce dále namítá, že z předmětného prodeje uhradila daň. Na této skutečnosti žalobce zakládá své přesvědčení, že jestliže správce daně naznal, že prodej dle tohoto daňového dokladu navazujícího na předmětnou kupní smlouvu se neuskutečnil, měl správce daně daň z přidané hodnoty odvedenou dle tohoto dokladu vyhodnotit jako nesprávně přiznanou daňovou povinnost a daň snížit. To však neučinil. 12. Žalobce rovněž namítl dílčí nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí odkazujícího na zprávu o daňové kontrole, dle které žalovaný uvedl, že část předmětného zboží dle kupní smlouvy ze dne 8. 6. 2015 byla již v té době prodána či již neexistovala, a to aniž by bylo uvedeno, o které konkrétní věci se mělo jednat. 13. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě navrhl zamítnutí žaloby. 14. Žalovaný odmítl porušení § 203 insolvenčního zákona, neboť v souladu s § 246 téhož zákona přechází na insolvenčního správce dispoziční oprávnění nakládat s majetkovou podstatou, což ale neznamená, že daňový subjekt by ztrácel právní subjektivitu a neměl by být i nadále účastníkem hmotněprávních vztahů. Na procesním postavení daňového subjektu v rámci daňového řízení se nic nemění a právě on je dle názoru žalovaného příjemcem rozhodnutí a osobou, které jsou ukládány povinnosti (§ 101 odst. 3 daňového řádu). 15. Žalovaný dále odmítl jakékoli pochybení v rámci důkazního řízení. Stran důvodu nevyslechnutí navržených svědků žalovaný odkázal na str. 17 a 18 Zprávy o daňové kontrole a bod 75 a násl. odůvodnění napadeného rozhodnutí. Co se týče nedostatků v identifikaci svědků, žalovaný zaujal takovýto postoj v případě