— Nejvyšší správní soud

51 A 38/2016- 90 - text Pokračování - 15 - 51A 38/2016 51A 38/2016 - 90 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Trnkové a soudkyň Mgr. Kateřiny Bednaříkové a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci žalobce R. T., zastoupeného JUDr. Jitkou Třeštíkovou, advokátkou se sídlem Strakonice, Velké nám. 45, proti žalovanému Krajskému úřadu Jihočeského kraje, se sídlem České Budějovice, U Zimního stadionu 1952/2, za účasti I) Povodí Vltavy, s. p., se sídlem Praha 5, Holečkova 8, a II) Ing. V. Š., bytem P., Z. X, zastoupená JUDr. Josefem Šťastným, advokátem se sídlem Horažďovice, Ševčíkova 38, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 7. 2016, č. j. KUJCK 105392/2016/OZZL/3, t a k t o : I. Rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje ze dne 28. 7. 2016, č. j. KUJCK 105392/2016/OZZL/3, a rozhodnutí Městského úřadu Písek ze dne 19. 5. 2014, č. j. ZP01/2014/12809/4/LH, s e z r u š u j í a věc s e v r a c í žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 15.342 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupkyně JUDr. Jitky Třeštíkové. III. Osoby zúčastněné na řízení n e m a j í p r á v o na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím ze dne 28. 7. 2016, č. j. KUJCK 105392/2016/OZZL/3 (dále jen „napadené rozhodnutí“), žalovaný podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), zamítl odvolání a tím potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Písek ze dne 19. 5. 2014, č. j. ZP01/2014/12809/4/LH. Rozhodnutím Městského úřadu Písek (dále jen „vodoprávní úřad“) bylo k žádosti žalobce ze dne 31. 3. 2013 rozhodnuto o tom, že se povolení k nakládání s vodami podle § 12 odst. 2 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vodní zákon“), vydané rozhodnutím vodoprávního úřadu ze dne 26. 2. 2007, č. j. ZP01/2006/25393/4/LH, neruší. Jednalo se o povolení vydané k využívání energetického potenciálu řeky Otavy v ř. km 34,835, levý břeh, pro malou vodní elektrárnu v budově bývalého mlýna na pozemku parc. č. st. . v k. ú. Z. Krajský soud předesílá, že napadené rozhodnutí je v pořadí již druhým odvolacím rozhodnutím vydaným v této věci. První rozhodnutí o odvolání žalovaného ze dne 27. 10. 2014, č. j. KUJCK 62574/2014/OZZL/11, zrušil krajský soud svým rozsudkem ze dne 27. 4. 2016, č. j. 10 A 189/2014 – 54 (dále jen „zrušující rozsudek“), a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Proti napadenému rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 7. 2016 podal žalobce dne 27. 9. 2016 žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích, v níž navrhl, aby krajský soud zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Žalobce spatřuje vady napadeného rozhodnutí v jeho nesrozumitelnosti; dále namítá nedostatečné zjištění skutkového stavu, neboť zjištěný skutkový stav nemá oporu v provedeném dokazování; konečně žalobce namítá i nesprávné právní posouzení věci. Z hlediska nesrozumitelnosti napadeného rozhodnutí poukázal žalobce na poněkud „kreativní přístup“ žalovaného, který zkombinoval úvahy vodoprávního úřadu, odůvodnění zrušeného rozhodnutí ze dne 27. 10. 2014 a úvahy krajského soudu ve zrušujícím rozsudku. Celkové vyznění napadeného rozhodnutí je podle žalobce nepřehledné a lze z něj jen obtížně vypreparovat skutková zjištění a právní hodnocení věci. Pokud jde o hodnocení stěžejní právní otázky, a sice zda je rozhodnutí o povolení k nakládání s vodami rozhodnutím in rem či in personam, převzal žalovaný odůvodnění ze zrušujícího rozsudku krajského soudu. Podle žalobce se žalovaný a krajský soud neshodují na tom, zda a příp. v jaké fázi existence či neexistence nájmu je nájemce oprávněn požádat o zrušení vodoprávního povolení. Úvahy krajského soudu ve zrušujícím rozsudku evokují podle žalobce otázku, zda v případě dalšího trvání nájmu by mohl být žalobce se svou žádostí o zrušení vodoprávního povolení úspěšný. Pokud jde právní hodnocení věci, tj. o hodnocení povahy vodoprávního rozhodnutí, nesouhlasí žalobce s tím, jak věc posoudil žalovaný i krajský soud ve zrušujícím rozsudku. Žalobce uvádí, že pokud v řízení zaznělo, že věcný charakter povolení k nakládání s vodami je notorietou, pak se správní orgány mýlí. Notorieta je všeobecně známá skutečnost, kterou není třeba dokazovat. Žalobce je však přesvědčen, že vodní zákon nestanoví, že veškerá povolení k nakládání s vodami, mají věcný charakter, a proto se nemůže jednat o notorietu. Uvedené podle žalobce nemůže vyplývat z § 126 odst. 1, věty druhé vodního zákona ani z § 11 odst. 1 téhož zákona. Z § 11 odst. 1 vodního zákona podle žalobce neplyne věcný charakter vodoprávního povolení. V každém konkrétním případě musí jít o posouzení toho, zda se jedná o povolení, které bylo vydáno pro účel spojený s vlastnictvím k pozemkům nebo stavbám. Jedině je-li splněna tato podmínka, nastávají věcně právní účinky rozhodnutí; nejedná se tudíž o žádnou notorietu. Podle žalobce se doposud žádný rozhodující orgán nezabýval výkladem toho, co mínil zákonodárce slovním spojením „účel spojený s vlastnictvím k pozemkům nebo stavbám“ ve smyslu § 11 odst. 1 vodního zákona. Žalobce žádá krajský soud, aby tuto citovanou část předmětného ustanovení vyložil. Tento účel totiž není nikde definován. Žalovaný dále zakládá věcný charakter vodoprávního povolení na § 126 odst. 1 vodního zákona; to se však z tohoto ustanovení podle žalobce nepodává. Podle žalobce není správná úvaha žalovaného, že vodoprávní povolení bylo vydáno žalobci jako uživateli, na kterého se s odkazem na toto ustanovení hledí jako na vlastníka, a tím že je dán věcný charakter povolení. Žalobce namítá nesprávnost skutkových zjištění, která se podávají z nájemní smlouvy a jejího dodatku. Obsah těchto listin podle žalobce potvrzuje skutkový stav, který tvrdí žalobce. Účelem pronájmu byl provoz malé vodní elektrárny. Předmětem nájmu však nebyla malá vodní elektrárna; ta totiž v té době neexistovala. Podle žalobce není správný závěr, že jej nájemní smlouva opravňovala k podání žádosti o povolení k nakládání s vodami. Podle žalobce § 126 odst. 1 vodního zákona na jeho případ nedopadá a odkazuje na § 8 odst. 2 vodního zákona, podle něhož se povolení k nakládání s vodami vydává fyzickým nebo právnickým osobám k jejich žádosti; o povolení tudíž může požádat kdokoliv a nemusí to být vlastník nemovitosti, ale ani uživatel. Žalobce, který požádal o vydání vodoprávního povolení, nejednal jako vlastník; povolení proto nemohlo mít žádné účinky, které dovozují správní orgány, tj. že žalobce v pozici uživatele, tedy jakoby v pozici vlastníka, vyřídil povolení věcného charakteru. Žalobce namítá, že přímo z vodoprávního povolení vyplývá, že bylo adresováno žalobci a bylo mu vydáno jako osobě podnikající podle zvláštního právního předpisu se specifikovanou licencí energetického regulačního úřadu. Z této části výroku podle žalobce plyne, že se povolení týká jedině a toliko jeho osoby a nelze vůbec uvažovat o „účelu spojeném s vlastnictvím k pozemkům nebo stavbám“. Žalobce v řízení o vydání povolení nevystupoval jako zástupce vlastníka a z nájemní smlouvy nevyplývá, že by žalobce měl oprávnění takové povolení pro vlastníka obstarat. Dále žalobce namítá, že z výrokové části rozhodnutí o povolení k nakládání s vodami je naprosto jasné, že jde o povolení pro „stávající malou vodní elektrárnu“. Krajský soud ve zrušujícím rozsudku a potažmo i žalovaný podle žalobce vůbec nerozlišují odlišné pojmy, a sice 1) pozemky a stavby, 2) vodní dílo a 3) malá vodní elektrárna. Žalobce tvrdí, že z provedeného dokazování nevyplývá, že by kdokoliv jiný než on byl vlastníkem malé vodní elektrárny v budově bývalého mlýna. Bylo-li tedy oprávnění vydáno pro stávající malou vodní elektrárnu, pak nemůže být žádných pochyb o tom, že oprávnění z tohoto povolení svědčilo pouze žalobci a nikomu jinému. „Stávající malá vodní elektrárna“ nebyla předmětem nájmu. Žalobce tuto konkrétní malou vodní elektrárnu nově a na dobu určitou vytvořil v budově bývalého mlýna teprve poté, co uzavřel nájemní smlouvu s vlastníkem mlýna. Žalobce v budově bývalého mlýna bez stavebních zásahů a ze svých prostředků nainstaloval a také zprovoznil všechny potřebné technologie nutné k produkci elektrické energie vyráběné z mechanické energie, kterou zde poskytovala turbína postavená v roce 1913 pro pohon mlýna. Před uplynutím doby nájmu (18. 7. 2014) byly všechny technologické celky tvořící dohromady malou vodní elektrárnu z budovy bývalého mlýna demontovány a byla ukončena smlouva o připojení výrobny k distribuční soustavě a došlo k odpojení od elektroenergetické distribuční soustavy. Žalobce tedy tvrdí, že malou vodní elektrárnu neprovozoval jako uživatel. Podle žalobce je při posouzení povahy předmětného vodoprávního povolení též nezbytné podle vyhlášky č. 414/2013 Sb., o rozsahu a způsobu vedení evidence