2 Afs 24/2007 — Nejvyšší správní soud

50 Af 10/2016- 49 - text Pokračování - 2 - 50Af 10/2016 50Af 10/2016 - 49 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Balejové a soudkyň Mgr. Heleny Nutilové a Mgr. Kateřiny Bednaříkové v právní věci žalobce STAVITELSTVÍ MELICHAR s. r. o., se sídlem Křížovnická 86/6, Praha 1, zastoupeného JUDr. Ing. Ondřejem Lichnovským, advokátem, se sídlem Sádky 1605/2, Prostějov, proti žalovanému Odvolacímu finančnímu ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, o žalobě proti rozhodnutí ze dne 4. 4. 2016, č. j. 14552/16/5300-22444-706385, t a k t o : I. Žaloba s e z a m í t á . II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení n e p ř i z n á v á . O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) byla dne 6. 6. 2016 doručena žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 4. 2016, č. j. 14552/16/5300-22444-706385 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jež bylo vydáno podle § 116 odst. 1 písm. c) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“) a podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o DPH“). Tímto napadeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Finančního úřadu pro Jihočeský kraj (dále jen „správce daně“) ze dne 14. 7. 2014, č. j. 1561665/14/2209-24801-302405, kterým byla doměřena daň za zdaňovací období měsíce července roku 2010 ve výši 27 130 Kč a stanovena povinnost uhradit penále ve výši 5 426 Kč; č. j. 1561690/14/2209-24801-302405, kterým byla doměřena daň za zdaňovací období měsíce srpna roku 2010 ve výši 28 200 Kč a stanovena povinnost uhradit penále ve výši 5 640 Kč; č. j. 1561814/14/2209-24801-302405, kterým byla doměřena daň za zdaňovací období měsíce října roku 2010 ve výši 106 644 Kč a stanovena povinnost uhradit penále ve výši 21 238 Kč; č. j. 1561827/14/2209-24801-302405, kterým byla doměřena daň za zdaňovací období měsíce listopadu roku 2010 ve výši 29 959 Kč a stanovena povinnost uhradit penále ve výši 5 991 Kč; č. j. 1561863/14/2209-24801-302405, kterým byla doměřena daň za zdaňovací období měsíce září roku 2011 ve výši 63 352 Kč a stanovena povinnost uhradit penále ve výši 12 670 Kč; č. j. 1561874/14/2209-24801-302405, kterým byla doměřena daň za zdaňovací období měsíce října roku 2011 ve výši 36 000 Kč a stanovena povinnost uhradit penále ve výši 7 200 Kč a č. j. 1561891/14/2209-24801-302405, kterým byla doměřena daň za zdaňovací období měsíce listopadu roku 2011 ve výši 29 100 Kč a stanovena povinnost uhradit penále ve výši 5 820 Kč. Podle žalobce je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné a nezákonné pro svou vnitřní rozpornost, když správce daně došel ke dvěma protichůdným závěrům ve vztahu k přijatému plnění. Správce daně určitou část plnění přijatého od dodavatelů J.Z. a K.T. uznal jako prokázanou a část vyloučit, a to za shodné důkazní situace. Žalobce rozporuje propočty hodinových odměn, neboť dodavatelé měli pracovat s využitím dalších osob v počtu cca 10 – 15, což chtěl žalobce prokázat prostřednictvím svědeckých výpovědí svých zaměstnanců. Žalobce v této souvislosti rozporuje závěry o hodinových odměnách pro účely daně z přidané hodnoty, protože zastává názor, že daň z přidané hodnoty je na sjednané ceně zcela nezávislá a i zjevně nepřiměřená cena nemůže být důvodem pro neuznání nároku na odpočet. Žalovaný měl porušit žalobcovo právo na navrhování důkazních prostředků a tím postupoval v rozporu s § 92 odst. 2 daňového řádu a s cíli správy daní, když nedbal o to, aby skutečnosti rozhodné pro správné zjištění a stanovení daně byly zjištěny co nejúplněji. Žalobce namítá, že zjištění z trestního spisu o fiktivnosti faktur vznikly pod nátlakem orgánů činných v trestním řízení, a že se žalovaný se stěžejními důkazy, jež představují výslechy dodavatelů u Policie ČR (dále též „PČR“), neseznámil v souladu se zákonem a neprokázal, že by orgány činné v trestním řízení byly oprávněny tyto výslechy žalovanému poskytnout. Žalobce v této souvislosti uvádí, že orgány činné v trestním řízení jsou povinny zachovávat zjištěné informace v tajnosti a pro poskytnutí informací jakékoliv třetí osobě, včetně správce daně, musí být dáno zákonné zmocnění, což v daném případě podle žalobce nebylo splněno. Důkazní prostředky nabyté z trestního spisu nebylo možné použít, neboť byly získány v rozporu se zákonem. Žalobce dále namítá, že žalovaný v bodě 34 napadeného rozhodnutí přiznal, že v rámci odvolacího řízení prováděl dokazování v oblasti zjišťování obchodních zvyklostí v odvětví působení žalobce, přičemž nepostupoval v souladu s ustanovením § 115 odst. 2 daňového řádu, když se závěry žalobce neseznámil před vydáním rozhodnutí, ač to byla žalovaného povinnost. K otázce podvodu na dani žalobce uvádí, že nelze po daňovém subjektu požadovat prokazování uskutečnění plnění od nekontaktního či fiktivního subjektu a namísto toho je nutno zabývat se otázkou dobré víry. Nebylo možné konstatovat absenci dobré víry v rámci dokazování na straně žalobce. Žalobce na tomto místě odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2015, sp. zn. 47 Af 15/2013. Důkazy provedené žalovaným měly být opatřeny v rozporu se zákonem, hodnocení těchto důkazů mělo být účelové a v neprospěch žalobce. Naopak žalovaný měl ignorovat důkazy, které svědčily ve prospěch žalobce, a protiprávně odmítal provést žalobcem navrhované důkazy. Žalobce rovněž žalovanému vytýká, že nepřipustil jím navrhované důkazy ve formě svědeckých výpovědí, které měly prokázat, že práce nemohl žalobce uskutečnit vlastními silami, případně za pomoci deklarovaných 4 – 5 pracovníků dodavatelů. Ve skutečnosti měli mít dodavatelé k dispozici 10 – 15 pracovníků. Žalovaný měl tímto postupem porušit § 92 odst. 2 daňového řádu. Žalobce je toho názoru, že jej není možné trestat za nespolehlivost dodavatelů v tom smyslu, že neplnili řádně své daňové povinnosti a následně podlehli nátlaku policie a vinu svedli na žalobce. II. Stručné shrnutí vyjádření žalovaného a replika žalobce Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že navrhuje žalobu zamítnout. Nadále setrvává na právním názoru uvedeném v napadeném rozhodnutí a má za prokázané, že daň z přidané hodnoty byla žalobci vyměřena v souladu s právními předpisy. Žalobce neunesl důkazní břemeno a svá tvrzení uvedená v daňovém přiznání věrohodným způsobem neprokázal. Žalovaný ve vyjádření konstatuje, že nárok na odpočet daně byl vyloučen z důvodu neprokázání rozsahu a hodnoty prací uvedených v dokladech a nebylo prokázáno, že k přijetí zdanitelných plnění došlo tak, aby mohl být uplatněn nárok na odpočet daně podle § 72 odst. 1 zákona o DPH. Žalovaný dále uvedl, že ohledně hodinové mzdy a informací získaných z trestního spisu byly výpovědi dodavatelů stejně jako propočty pracovní náročnosti prvotním vodítkem pro správce daně, který na základě těchto indicií zaměřil svoji pozornost a zabýval se daňovými doklady, které měly doložit nárok na odpočet daně. Ve vztahu k vyloučeným plněním jsou pak relevantní veškeré pochybnosti vyjádřené správcem daně. K argumentu žalobce ohledně počtu běžně se vyskytujících pracovníků dodavatelů na zakázkách v počtu 10 – 15 žalovaný uvádí, že tato informace je pro něj zcela nová a nebyla uplatněná ani u prvoinstančního ani u odvolacího řízení a k prokázání takové informace žalobce nikdy dříve nenavrhl provedení jakýchkoliv důkazních prostředků. S odkazem na napadené rozhodnutí, kde je výslovně uvedeno, že s dodavateli pracovalo maximálně dalších pět osob (viz bod 37 až 40 napadeného rozhodnutí), postavil správce daně svůj propočet právě na předpokladu takto uvedeného počtu pracovníků. Výsledky těchto propočtů následně utvrdily správce daně v pochybnostech stran oprávněného uplatnění daňově uznatelných nákladů, které žalobce nikterak nevyvrátil. Ohledně námitky, že žalovaný rezignoval na provedení svědeckých výpovědí osob jako stavební dozor, investor a stavební technici, žalovaný uvedl, že tyto osoby nebyly žalobcem identifikovány a nadto by nebyly kompetentní vyjadřovat se ke správnosti částek fakturovaných dodavatelem Zemkem, o nichž nabyl správce daně pochybnosti. K použitelnosti výslechů dodavatelů žalovaný uvádí, že předmětné listiny byly od Policie ČR získány při místním šetření a orgány veřejné moci jsou povinny na vyžádání správce daně vydat listiny, které mohou sloužit jako důkazní prostředek při správě daní. Správce daně použil poskytnuté informace pouze při správě daní žalobce. Zákaz zveřejňování podle zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním porušen nebyl, byla pouze využita prováděná činnost policie. Mimoto listiny opatřené od policie zdaleka nebyly jediným důkazním prostředkem ve věci neprokázání nároku na odpočet daně. Nemohlo dojít ani k porušení mlčenlivosti, poskytl-li správce daně informace získané při správě daní pro účely trestního řízení v souvislosti s objasněním okolností případného spáchání daňového a poplatkového trestného