9 Afs 113/2007 — Nejvyšší správní soud

10 Af 65/2013- 64 - text Pokračování - 2 - 10Af 65/2013 10Af 65/2013 - 64 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Balejové a soudkyň JUDr. Marie Trnkové a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci žalobce Domov důchodců Horní Planá, se sídlem Horní Planá, Komenského 6, proti žalovanému Ministerstvo Financí, se sídlem Praha 1, Letenská 15, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 6. 2013, č.j. MF-122434/2012/55-124, t a k t o : Žaloba se z a m í t á . Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení n e p ř i z n á v á . O d ů v o d n ě n í : Žalobce se žalobou domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 20.6.2013, č.j. MF-122434/2012/55-124, jímž bylo rozhodnuto o jeho odvolání proti platebnímu výměru č. 10/2012 o odvodu za porušení rozpočtové kázně ve výši 30.867.604 Kč vydanému Úřadem Regionální rady regionu soudržnosti Jihozápad pod č.j. RRRSJ 13377/2012 tak, že platební výměr na odvod za porušení rozpočtové kázně shora uvedeného č.j. ze dne 23.10.2012 změnil tak, že částka 30.867.604 Kč uložená za porušení rozpočtové kázně se snižuje na částku 30.297.804 Kč. Žalobce v žalobě popisuje skutkový stav. Namítá, že žalovaný nepřezkoumal odvoláním napadený platební výměr v rozsahu požadovaném v odvolání. Výrok platebního výměru odkazující na ustanovení § 22 zákona o rozpočtových pravidlech je v rozporu s platným právním stavem a v konečném důsledku činí výrok napadeného platebního výměru nepřezkoumatelným. Platební výměr nespecifikuje a neuvádí datum, které příslušný správní orgán určil jako den údajného porušení rozpočtové kázně ze strany žalobce, přestože datum je rozhodující pro právní kvalifikaci a určení výše odvodu. Z formulace výroku platebního výměru lze usoudit, že je za den porušení rozpočtové kázně na základě ust. § 22 odst. 2 zákona o rozpočtových pravidlech považován den připsání peněžních prostředků na účet příjemce, tedy den 22.12.2009. Platební výměr na odvod byl vydán dne 25.10.2012. Žalobce má za to, že odvod za údajné porušení rozpočtové kázně měl být uložen dle zákona č. 250/2000 Sb. ve znění účinném do dne nabytí účinnosti zákona, kdy rozhodným zněním pro stanovení odvodu tak byl zákon o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění v rozhodném období. Pokud jde o domněnku žalovaného, jaký měl Úřad regionální rady na mysli zákon v případě formulace výroku v napadeném platebním výměru, je nutno závěr uvedený v části V. rozhodnutí o odvolání označit přímo za nezákonný. Jestliže prvostupňový správní orgán odkázal na právní předpis ve znění pozdějších předpisů ve smyslu legislativních pravidel vlády, tak odkazoval na poslední stav daného právního předpisu a nikoliv ve znění platném v okamžiku porušení rozpočtové kázně. Žalovaný měl tuto vadu napravit, ovšem z odůvodnění je patrno, že se této námitce řádně nevěnoval, což má za následek pokračování nezákonného stavu způsobeného aplikací časově neplatného právního předpisu. Zásadní rozpor shledává žalobce v samotném stanovení výše odvodu za údajné porušení rozpočtové kázně, neboť podle § 22 odst. 5 zákona o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů v rozhodném znění odvod za porušení rozpočtové kázně odpovídá částce neoprávněně použitých nebo zadržených prostředků, nikoliv prostředků poskytnutých. Žalobce dále namítá nesprávný výklad pojmů neoprávněné použití rozpočtových prostředků a v souvislosti s tím odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č.j. 2 Afs 11/2004-73 ze dne 12.8.2004 a na rozsudek č.j. 2 Afs 12/2011-98, ze kterých vyplývá, že nikoliv každé porušení příslušné povinnosti je zároveň neoprávněné použití prostředků a jako takové musí být vráceno zpět do veřejného rozpočtu. Žalobce napadá svévolné jednání žalované, jestliže kontrolou zjištěný nedostatek ve výběrovém řízení na dodavatele stavebních prací byl interpretován jako neoprávněné použití poskytnutých prostředků, neboť tento termín považuje za neurčitý. Meritem sporu je dle žalobce určení časově platného a účinného práva a dále výklad neurčitého pojmu neoprávněné použití peněžních prostředků ve vztahu ke konkrétním pochybením, která jsou žalobci kladena k tíži. Ze strany žalovaného nebylo zjištěno u použití rozpočtových prostředků jejich faktické použití nad rámec nebo mimo rámec poskytnuté dotace. Nebylo tedy zpochybněno, že by veřejné prostředky nebyly použity k účelu určenému. V souvislosti s tím odkazuje žalobce na § 55 odst. 4 a § 62 odst. 2 zákona o veřejných zakázkách. Ke sporu o charakter pochybení žalobce uvedl, že v případě, že by dodavatel s nejnižší nabídkovou cenou nesplnil kvalifikaci v požadovaném rozsahu, například tím, že by byl dlužníkem, musel by být z výběru vyloučen. V daném případě se však o tento případ nejednalo a neprokázal se skutkový stav, který by svědčil tomu, že dodavatel s nejnižší cenou nesplnil kvalifikaci v požadovaném rozsahu. Charakter pochybení spočívá pouze ve formě, v druhu a způsobu předložených důkazů, nikoliv v jejich obsahu. Z údajů na uvedených dokladech vyplývá, že v rozhodnou dobu existovaly, osvědčovaly splnění kvalifikačních předpokladů a jestliže dnes existuje pochybení, pak pouze to, že buď nejsou součástí spisu, nebo si jich kontrolní orgán pravděpodobně nevšiml a ani nevyužil možnosti si je v průběhu auditu od žalobce vyžádat. Účelem zákona o veřejných zakázkách bylo vybrat nejvýhodnější nabídku, což bylo hlavním a jediným kritériem. Nejnižší nabídkovou cenou, kterou nabídl vybraný soutěžitel, bylo zajištěno řádné, úplné a účelné čerpání veřejných prostředků. Nedošlo k neoprávněnému čerpání částky, neboť tato byla účelně vynaložena dle původního záměru. Předmětné dílo bylo soutěžitelem zhotoveno řádně, a to právě za nejnižší nabídkovou cenu. Formalistické lpění na vlastním výkladu neurčitého pojmu „neoprávněné použití peněžních prostředků“ je svévolné a má prvky šikanózního výkonu práva orgánem veřejné správy. Za nesprávný je považován závěr žalovaného, že auditní orgán zjistil nedostatky v prokázání základních kvalifikačních předpokladů u výběrového řízení, které bylo již uzavřené a nebylo tedy možné v něm provést zpětně žádné úpravy tak, aby bylo v souladu se zákonem o veřejných zakázkách. Žalobce dále namítá, že závěry žalovaného jsou v rozporu s obsahem spisu a založené na nedostatečném zjištění skutkového stavu. V souvislosti s tím žalobce odkazuje na rozsudek NSS č.j. 5 Afs 8/2012-42 ze dne 27.6.2012, kde se Nejvyšší správní soud vyslovil k otázce porušení rozpočtové kázně. Žalobce namítá i porušení práva na právní jistotu. Dne 30.11.2009 byla Úřadem Regionální rady regionu soudržnosti Jihozápad provedena fyzická kontrola INTERIM, která byla součástí administrativní a fyzické kontroly před proplacením. Kontrolním orgánem nebyly shledány žádné nedostatky, proto došlo k proplacení dotačních prostředků. Dle žalobce není možné ukládat za zjištěná pochybení odvod v případě, že stejná věc byla v minulosti kontrolována a shledána bezchybnou. V souvislosti s tím žalobce odkazuje na § 5 odst. 3 daňového řádu a poukazuje na rozsudek NSS sp. zn. 9 Afs 87/2010, kde Nejvyšší správní soud vyslovil, že pokud kontrola již fakticky proběhla, nelze její provedení zrušit. V daném případě se žalobce spolehl na výsledek proběhnuté kontroly, který kontrolovaný projekt označil jako zcela bez závad. Proto je žalobcem navrhováno, aby napadené rozhodnutí i prvostupňové rozhodnutí bylo zrušeno a věc vrácena žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby. Ve vyjádření k žalobě uvedl, že správce daně specifikoval v platebním výměru chybné znění zákona č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů. Žalobce nesprávně vychází z dikce článku IV. odst. 2 zákona č. 465/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 218/2000 Sb. Tento zákon s účinností od 30.12.2011 novelizuje rovněž zákon č. 250/2000 Sb. o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů. Mimo jiné se tímto zákonem vkládá do § 28 zákona č. 250/2000 Sb. nový odstavec 10. Předmětný § 28 upravuje porušení rozpočtové kázně příspěvkovou organizací ve vztahu k finančním prostředkům, které jí byly poskytnuty z rozpočtu jejího zřizovatele. Na rozhodování o porušení rozpočtové kázně při nakládání s finančními prostředky poskytnutými příspěvkové organizaci z rozpočtu jejího zřizovatele se nevztahuje § 22 zákona č. 250/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů, s výjimkou uvedenou v § 28 odst. 10 zákona č. 250/2000 Sb. ve znění zákona č. 465/2011 Sb. Přechodné ustanovení obsažené v článku IV. odst. 2 zákona č. 465/2011 Sb. se vztahuje výhradně na § 28 odst. 10 zákona č. 250/2000 Sb. ve znění zákona č. 465/2011 Sb. Žalovaný postupoval dle § 115 daňového řádu. Nesprávný odkaz na dikci právního předpisu, podle kterého byl odvod za porušení rozpočtové kázně uložen, proto v napadeném rozhodnutí upřesnil. Kompetence správce daně uložit odvod za porušení rozpočtové kázně musí být v souladu se zněním zákona o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů účinném v okamžiku, kd