2 Afs 37/2013 — Nejvyšší správní soud

10 Af 78/2013- 126 - text Pokračování - 14 - 10Af 78/2013 10Af 78/2013 - 126 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Balejové a soudkyň JUDr. Marie Krybusové a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci žalobce ENDL + K a.s., se sídlem Olomouc, Riegrova 390/25, zast. JUDr. Jaroslavem Novákem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 2, Trojanova 12, proti žalovanému Krajskému úřadu kraje Vysočina se sídlem Jihlava, Žižkova 57, o žalobě proti rozhodnutí ze dne 25.6.2012 č.j. KUJI 36569/2012, OE 57/2012, t a k t o : Žaloba se z a m í t á. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se žalobou domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného, kterým bylo rozhodnuto o jeho odvolání proti platebnímu výměru vydanému Městským úřadem v Pelhřimově, jímž byl žalobci vyměřen místní poplatek za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí. Žalobce namítá nesprávný legislativní proces přijetí novely zákona č. 183/2010 Sb., kterou byl novelizován zákon č. 115/2001 Sb., o podpoře sportu, ve znění pozdějších předpisů a dále touto novelou byla s účinností od 16.6.2010 současně schválena novela zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, kterou byl nově zaveden místní poplatek za provozování výherních hracích přístrojů nebo jiného technického zařízení povoleného Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu, konkrétně dle ustanovení § 1 písm. g), § 10a odst. 1, § 10a odst. 2 a § 10a odst. 3 zákona o místních poplatcích. Podle žalobce byl legislativní proces přijetí novely č. 183/2010 Sb. v rozporu s ústavním pořádkem, jelikož pozměňovací návrh na základě kterého došlo k novelizaci ustanovení § 1 písm. g) a § 10a zákona o místních poplatcích se netýkal téhož předmětu návrhu, který byl v legislativním procesu projednáván. Text novely č. 183/2010 Sb. je nesrozumitelný, neboť používá pojem „výherní hrací přístroj nebo jiné technické zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu“, přičemž v § 1 písm. g) zákona o místních poplatcích odkazuje na zákon č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění pozdějších předpisů, ve kterém však definice pojmu „jiné technické herní zařízení“ není obsažena. S odkazem na § 2 písm. j) a § 17 odst. 1 zákona o loteriích je jiné technické herní zařízení příbuzné výhernímu hracímu přístroji, který dle § 17 odst. 1 zákona o loteriích je kompaktním a funkčně nedělitelným technickým zařízením. Žalobce má za to, že novela zákona o místních poplatcích byla přijata v rozporu s předepsanou procedurou, tedy protiústavním způsobem. Předmětem zpoplatnění místními poplatky v případě provozování centrálního loterijního systému s interaktivními videoloterijními terminály má být pouze centrální loterní systém, který je dle názoru žalobce nutné považovat za technické herní zařízení povolené ministerstvem podle jiného právního předpisu ve smyslu § 1 písm. g) zákona o místních poplatcích a nikoliv jednotlivé koncové interaktivní videoloterijní terminály, které jsou pouhými neoddělitelnými součástmi centrálního loterijního systému. Výherní hrací přístroj je kompaktním a funkčně nedělitelným technickým zařízením, když tyto znaky musí vykazovat i ono „jiné technické herní zařízení“. Kompaktnost je ve smyslu celistvosti jednoznačná a funkční nedělitelnost je třeba vázat na průběh sázkového procesu, kterým se rozumí proces od vkladu finančních prostředků do hry, uzavření sázky, průběh jednotlivé hry a její výsledek, tedy výhra či prohra. Jelikož výherní hrací přístroj umožňuje uskutečnění všech dílčích částí průběhu hry na jednom místě, tak i jiné technické herní zařízení musí být schopno uskutečnit všechny tyto prvky sázkového procesu na jednom jediném místě. Žalobce proto shledává nezákonnost rozhodnutí v tom, že žalobci byl vyměřen místní poplatek za provoz „jiného technického výherního zařízení“, dle žalobce však takový postup je nesprávný, neboť interaktivní videoloterijní terminál není kompaktním a funkčně nedělitelným technickým zařízením. Správce místního poplatku proto při vydání platebního výměru aplikoval nesprávný výklad, který upřednostnil před jiným možným výkladem. Tento postup je dle žalobce v rozporu s článkem 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod a je také nepřípustným zásahem do práva žalobce vlastnit majetek. Žalobce dále zpochybňuje závěry Metodického sdělení Ministerstva financí vydaného odborem 26 cla a daně ze dne 6.8.2010 zveřejněného na webových stránkách Ministerstva financí ČR ohledně vymezení pojmu „technická zařízení pro provozování sázkových her pomocí terminálů“ a pojmu „technické herní zařízení“. Žalobce nesouhlasí se závěry Ministerstva financí uvedenými v Metodickém sdělení ze dne 6.8.2010, že předmětem místního poplatku dle § 10a odst. 1 věta prvá zákona o místních poplatcích jsou hrací přístroje a jiná technická zařízení povolená Ministerstvem financí, přičemž pojem „provozovaný“ je třeba vztahovat pouze k výherním hracím přístrojům a povolená technická zařízení jsou předmětem poplatku bez ohledu na skutečnost, zda jsou provozována či nikoliv. Dle žalobce se naopak pojem „provozovaný“ má vztáhnout i na „jiné technické herní zařízení“. Pokud by názor zastávaný odborem 26 Ministerstva financí byl respektován, znamenalo by to zpoplatnění již samotného aktu povolení provozu loterií. Žalobce dále namítá posouzení otázky výběru místního poplatku z povolených, ale neprovozovaných jiných technických herních zařízení. Žalobce polemizuje s obsahem Metodického sdělení Ministerstva financí, kdy nesouhlasí s jeho závěry a odkazuje na vyhlášku Města Pelhřimov č. 10/2010, která stanovila, že poplatku podléhá každý povolený výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí. Žalobce pro posouzení pojmu „povolený“ a „provozovaný“ poukazuje na obecně závaznou vyhlášku Města Pelhřimov. Správce poplatku proto žalobci v platebním výměru nezákonně stanovil místní poplatek za zařízení, která sice byla povolena, avšak nebyla dosud umístěna do provozu. Obecně závazná vyhláška Města Pelhřimov překročila rozsah zákonného zmocnění, tj. obecně závaznou vyhláškou stanovit poplatek za provoz jiného technického zařízení povoleného Ministerstvem financí. Dle žalobce však správce poplatku v daném případě nepostupoval v souladu se zákonem, pro srovnání uvádí závaznou vyhlášku Statutárního města Teplice č. 4/2010, kde je vázán vznik poplatkové povinnosti na uvedení herního zařízení do provozu. Jelikož je ustanovení zákona nejasné a umožňuje dvojí výklad, měl by být aplikován výklad pro žalobce mírnější. Postupem žalovaného došlo proto k porušení zásady in dubio mitius či in dubio pro libertate, v pochybnostech ve prospěch poplatníka. Žalobce rovněž má výhrady k navýšení místního poplatku. Pokud místní poplatek nebyl vyměřen v souladu se zákonem, příčí se zákonu i jeho zvýšení. V daném případě mělo být při vyměření poplatku zohledněno, že jde o nově zavedený místní poplatek. Samotné odůvodnění navýšení považuje žalobce za zcela nedostatečné. Žalobce namítá nezákonnost platebního výměru za IV. čtvrtletí 2011, neboť obce nebyly oprávněny vybírat místní poplatek za tzv. jiná technická herní zařízení v době od 14.10.2011 do 31.12.2011, proto považuje žalobce platební výměr za vydaný v rozporu se zákonem. Obec neměla zákonné zmocnění, které by ji opravňovalo takovýto místní poplatek v rozhodném období požadovat. Žalobce považuje přechodné ustanovení zákona č. 300/2011 Sb., konkrétně čl. VI. za diskriminační a jako takové v rozporu s ústavním pořádkem. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že proceduru přijetí příslušných ustanovení zákona o místních poplatcích nelze považovat za protiústavní. Novelizovaná ustanovení zákona o místních poplatcích jednoznačně vymezují předmět místního poplatku a zařízení, která mu podléhají. Metodické sdělení Ministerstva financí plně odpovídá vystoupení předkladatele žalobcem poukazované novely zákona o místních poplatcích. Žalovaný se při rozhodování řídil platnými právními normami. Správce poplatku využil možnosti, které mu ukládá zákon o místních poplatcích v § 11 a nezaplacené poplatky navýšil na dvojnásobek. Žalovaný nemá pravomoc obcím určovat, jak vysokou sankci vyměřit, zda navýšení je přiměřené či nikoliv. Postup správce poplatku i odvolacího orgánu byl v souladu s platnou právní úpravou, jejíž soulad s ústavním pořádkem nepřísluší orgánům veřejné správy hodnotit, a proto žalovaný navrhoval, aby žaloba byla jako nedůvodná zamítnuta. Ze spisové dokumentace byly zjištěny, s ohledem na žalobní body, tyto rozhodné skutečnosti: Žalobce provozuje na území Města Pelhřimov na základě rozhodnutí Ministerstva financí jiná technická herní zařízení, jež jsou povolena Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu. Obecně závazná vyhláška Města Pelhřimov o místních poplatcích č. 10/2010