— Nejvyšší správní soud

54 Ad 9/2020- 21 - text  6 54 Ad 9/2020 č. j. 54 Ad 9/2020 -21 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Marií Trnkovou ve věci žalobkyně: M.K. bytem X proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení sídlem Křížová 25, 225 08 Praha o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 11. 6. 2020, č. j. X takto: I. Rozhodnutí žalované ze dne 11. 6. 2020, č. j. X se zrušuje a věc se vrací žalované k dalšímu řízení. II. Žalobkyni se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci a obsah žaloby 1. Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) byla dne 23. 7. 2020 doručena žaloba, jíž se žalobkyně domáhala zrušení rozhodnutí žalované ze dne 11. 6. 2020, č. j. X, kterým bylo podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) zamítnuto odvolání žalobkyně a potvrzeno rozhodnutí Okresní správy sociálního zabezpečení Pelhřimov (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 26. 3. 2020, č. j. X (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím bylo rozhodnuto v souladu s § 10 odst. 1 zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o nemocenském pojištění“) tak, že žalobkyni vznikla účast na nemocenském pojištění u zaměstnavatele pana L.N., sídlem X (dále jen „zaměstnavatel“) ode dne 2. 4. 2007 do dne 19. 4. 2016 včetně. Uvedené řízení bylo zahájeno z toho důvodu, že žalobkyně uplatnila nárok na nemocenské, který však byl správním orgánem I. stupně v řízení o žádosti zamítnut a bylo ji sděleno, že na nemocenské nemá nárok, neboť dle evidencí OSSZ ji účast na pojištění skončila dnem 1. 4. 2016. 2. Hlavní žalobní námitka se týkala problematiky doručování písemností ze strany zaměstnance zaměstnavateli upravené v zákoníku práce. Žalobkyně poukazovala v rámci doručování na skutečnost, že není rozhodující, zda se zaměstnavatel s obsahem písemnosti, v níž oznamovala, že trvá na svém zaměstnávání, skutečně seznámil, ale zda tuto možnost objektivně měl. Tehdy má být dle žalobkyně písemnost považována za doručenou, a to bez ohledu na to, zda si zaměstnavatel písemnost fakticky převzal a přečetl. Žalobkyně dále upozornila na skutečnost, že ji zaměstnavatel výslovně sdělil, jakým způsobem a na jakou adresu mu mají být písemnosti doručovány. Žalobkyně s ohledem na uvedené předpokládala, že veškeré písemnosti doručované způsobem zaměstnavatelem navrženým se měly dostat do dispozice zaměstnavatele bez ohledu na tvrzené zdravotní potíže a tím související nemožnost vyzvednutí zásilek. 3. Žalobkyně namítala, že způsobem uvedeným v odstavci 2 tohoto rozsudku doručila zaměstnavateli oznámení, v němž uvedla, že trvá na dalším zaměstnávání, a byla proto vyloučena fikce skončení pracovního poměru předpokládaná § 69 odst. 3 písm. b) zákoníku práce. Žalobkyně v žalobě uvedla, že s ohledem na uvedený její pracovní poměr i nadále trvá, přičemž o této skutečnosti je přesvědčena i proto, že doposud neobdržela žádné dokumenty upravující skončení jejího pracovního poměru. 4. S ohledem na vše shora uvedené žalobkyně konstatovala, že závěry žalované o její povinnosti k placení pojistného byly nesprávné. II. Vyjádření žalovaného správního orgánu 5. Žalovaná ve svém vyjádření k žalobě navrhla zamítnutí žaloby. Žalovaná uvedla, že žalobní argumentace je totožná s odvolacími námitkami, a proto v podrobnostech odkazuje odůvodnění napadeného rozhodnutí. Žalovaná konstatovala, že zaměstnavatel skutečně neměl objektivně možnost převzít písemnost zasílanou žalobkyní a seznámit se s jejím obsahem. III. Obsah správního spisu 6. Krajský soud z obsahu správního spisu zjistil pro soud následující rozhodné skutečnosti: Součástí správního spisu bylo oznámení o zahájení řízení ve věci sporu o trvání účasti na nemocenském pojištění ve smyslu § 10 odst. 1 zákona o nemocenském pojištění ze dne 31. 1. 2020, č. j. X, písemnost datovanou 26. 4. 2016, jíž se žalobkyně domáhala neplatnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením či řada písemností posuzovaných v rámci řízení vedeného před civilním soudem o žalobě o neplatnosti rozvázání pracovního poměru, přičemž bylo rozsudkem Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 3. 4. 2017, č. j. 6 C 2/2016 – 56 určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru žalobkyně bylo neplatné. Ve správním spise je dále založeno prvostupňové rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o účasti žalobkyně na nemocenském pojištění ode dne 2. 4. 2007 do dne 19. 4. 2016. 7. Dne 2. 4. 2020 podala žalobkyně proti prvostupňovému rozhodnutí odvolání, které je zcela totožné s žalobou podanou v projednávané věci. Dne 14. 5. 2020 obdržel správní orgán I. stupně lékařské zprávy zaměstnavatele týkající se jeho hospitalizace v období od 18. 3. 2016 do 6. 4. 2016. O podaném odvolání bylo rozhodnuto napadeným rozhodnutím tak, že se zamítá a prvostupňové rozhodnutí se potvrzuje. IV. Právní názor soudu 8. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). 9. Žaloba je důvodná. 10. Žalobkyně v prvé řadě namítala, že učinila vše pro to, aby zaměstnavateli doručila oznámení, že trvá na svém dalším zaměstnávání. Uvedené žalobkyně činila proto, aby předešla tzv. fikci ukončení pracovního poměru podle § 69 odst. 3 písm. b) zákoníku práce ke dni, byť neplatného, okamžitého zrušení pracovního poměru. Písemnost, v níž uvedené oznamovala, se žalobkyně pokoušela doručit na adresu, kterou jí zaměstnavatel určil jako adresu, na níž mu má případné písemnosti zasílat. Správní orgány v projednávané věci stavěly svou argumentaci na tvrzení, že se zaměstnavatel z objektivních důvodů nemohl s písemností seznámit, neboť byl zdravotně indisponován a v době od 19. 4. 2016 do 23. 6. 2016 probíhala jeho rekonvalescence v Kladrubech, proto bylo vyloučené, aby si na určené adrese přebíral doručované písemnosti, a proto také došlo k ukončení pracovního poměru žalobkyně fikcí ke dni 19. 4. 2016, neboť zaměstnavateli nebylo doručeno oznámení o jejím zájmu na dalším zaměstnávání. Krajský soud souhlasí s tím, že se zaměstnavatel nemohl s doručovaným oznámením seznámit, neboť se nenacházel v místě bydliště, nýbrž v Kladrubech, ovšem ve zbytku se s názorem žalované a správního orgánu I. stupně neztotožňuje. 11. Pro přehled jednotlivých významných událostí v projednávané věci, krajský soud popíše jejich stručný časový sled. Dne 19. 4. 2016 bylo žalobkyni doručeno okamžité zrušení pracovního poměru u zaměstnavatele, od téhož dne do dne 23. 6. 2016 se zaměstnavatel nacházel ve zdravotnickém zařízení v Kladrubech, kde podstupoval rekonvalescenci. Dne 26. 4. 2016 byla zaměstnavateli odeslána písemnost, v níž mu žalobkyně oznamovala, že trvá na svém dalším zaměstnávání, nicméně s ohledem na jeho přítomnost ve zdravotnickém zařízení v Kladrubech, nebyla zaměstnavateli tato písemnost doručena. Dne 12. 5. 2016 byla podána k Okresnímu soudu v Pelhřimově žaloba o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru žalobkyně vedená pod sp. zn. 6 C 2/2016. V žalobě bylo kromě argumentace vztahující se k neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, sděleno, že žalobkyně dne 26. 4. 2016 odeslala zaměstnavateli dopis, v němž uvedla, že trvá na svém dalším zaměstnávání. Krajský soud nyní cituje pasáž uvedenou v žalobě podané ve věci sp. zn. 6 C 2/2016: „S okamžitým zrušením pracovního poměru jsem proto nesouhlasila a v tomto smyslu jsem prostřednictvím svého právního zástupce zaslala žalovanému dopis s oznámením, že se dovolávám neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru a že trvám na dalším zaměstnávání.“ 12. Krajský soud upozorňuje na skutečnost, že za situace, kdy se žalobkyně pokusila sdělit zaměstnavateli svůj záměr být nadále zaměstnávána nejen dopisem ze dne 26. 4. 2016, ale též tuto skutečnost uvedla v žalobě, o níž bylo pravomocně rozhodnuto Okresním soudem v Pelhřimově, má zdejší soud za to, že zaměstnavatel měl zcela nezpochybnitelnou možnost se s touto skutečností seznámit. Krajský soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 945/2002: „Oznámení zaměstnance, že trvá na tom, aby ho zaměstnavatel po neplatném rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením nebo zrušením ve zkušební době dále zaměstnával, nebo že na dalším zaměstnávání po neplatném rozvázání pracovního poměru netrvá, je jednostranným právním úkonem zaměstnance, adresovaným zaměstnavateli, který ke své platnosti nevyžaduje písemnou formu; projev vůle zaměstnance tu může být učiněn jednáním nebo opomenutím, může se tak stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl zaměstnanec projevit (srov. například rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 12. 1995 sp. zn. 6 Cdo 63/95, uveřejněný pod č. 24 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1996).