3 Afs 155/2019 — Nejvyšší správní soud

63 Af 6/2021- 56 - text  12 63 Af 6/2021 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Terezy Kučerové a soudců JUDr. Marie Trnkové a JUDr. Michala Hájka, Ph.D., v právní věci žalobkyně: Českomoravská olejářská komanditní společnost, IČO X sídlem Horní Vltavice 116 zastoupené společností Censitio s. r. o. sídlem Ratajova 1113/8, Praha 4 proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 9. 2021, č.j. 34692/21/5100-41453-712277, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobou napadeným rozhodnutím bylo změněno rozhodnutí Finančního úřadu pro Jihočeský kraj (dále jen „správce daně“) ze dne 21. 12. 2017, č.j. 2270635/17/2216-50522-302330, a to tak, že žalobkyni byl přiznán úrok z neoprávněného jednání správce daně dle § 254 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění do 31. 12. 2020 ve výši 6 403 455 Kč. K přiznání tohoto úroku došlo z důvodu zrušení zajišťovacího příkazu ze dne 18. 12. 2013, č.j. 1957831/13/2209-25200-305824, a to rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 1. 2016, č.j. 4 Afs 22/2015-104, a současně také z důvodu zrušení rozhodnutí o odvolání ze dne 23. 9. 2015, č.j. 30845/15/5300-22444-711307, kterým byly potvrzeny dodatečné platební výměry na daň z přidané hodnoty ze dne 22. 7. 2014. Uvedené rozhodnutí o odvolání proti dodatečným platebním výměrům, které se později staly namísto zajišťovacího příkazu exekučními tituly, bylo pro nezákonnost zrušeno rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 12. 2016, č.j. 2 Afs 155/2016-70. 2. Částky úročené prostřednictvím žalovaného rozhodnutí byly získány na základě exekučních příkazů ze dne 18. 12. 2013, č.j. 1962653/13/2209-25200-305824 na prodej movitých věcí, ze dne 18. 12. 2013, č.j. 1962778/13/2209-25200-305824 na přikázání pohledávky z účtu, ze dne 18. 12. 2013, č.j. 1962794/13/2209-25200-305824 na přikázání pohledávky z účtu, ze dne 30. 6. 2016, č.j. 1541828/16/2209-25200-303504 na přikázání jiné peněžité pohledávky a ze dne 3. 5. 2017, č.j. 1280010/17/2209-25200-303504 na přikázání jiné peněžité pohledávky. 3. V rámci exekuce prodejem movitých věcí byly získány částky: 383 000 Kč, 726 007,54 Kč, 43 500 Kč, 900 000 Kč, 483 485,70 Kč, 1 106 674 Kč, 41 194 Kč, 1 052 783,16 Kč, 444 667 Kč, 2 670 668 Kč a 600 000 Kč. 4. V rámci exekuce přikázáním pohledávky z účtu byly získány částky – 581 786,04 Kč, 2 800 689,19 Kč, 7 276 741,80 Kč, 697 099,41 Kč a 13 403,27 Kč. 5. V rámci exekuce přikázáním jiné peněžité pohledávky byly získány částky – 13 890 Kč a 268 149,53 Kč. 6. Takto získané peněžní prostředky v celkové výši 20 103 739,44 Kč byly užity na částečnou úhradu samotné daně (169 640 330 Kč). 7. Žalovaný v intencích závěrů rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2020, č.j. 3 Afs 155/2019 - 40, který v obdobné věci rozhodoval o počátku úročné doby v případě vymožených nákladů a hotových výdajů exekučního řízení, stanovil datum počátku běhu úročné doby ke dni, kdy byly vydány exekuční příkazy a bylo tak zahájeno exekuční řízení dle § 178 odst. 1 daňového řádu. 8. Konec této úročné doby žalovaný určil v případě exekuce prodejem movitých věcí ve vztahu ke každému jednotlivému exekučnímu řízení provedenému prodejem movitých věcí zvlášť, a to vždy k okamžiku, kdy na základě příklepu došlo k ukončení exekuce každé jednotlivé dražené movité věci. V případě exekuce přikázáním pohledávky z účtu (v případě žalobce šlo o 2 poskytovatele bankovních služeb) určil žalovaný konec úročné doby vždy k poslednímu dni šestiměsíční lhůty, po kterou lze exekvovat finanční prostředky z bankovního účtu dlužníka ve smyslu § 190 odst. 2 daňového řádu. V případě exekuce přikázáním jiné peněžité pohledávky (ve 2 případech) byl konec úročné doby stanoven vždy ke dni, kdy byla exekučním příkazem postižená částka buďto zcela či částečně vymožena avšak s tím, že k vymožení celé částky nedošlo a v jejím vymáhání se již z důvodů na straně poddlužníka nepokračovalo. Žalovaný v této souvislosti zdůraznil, že v případě takové exekuce, kdy je vydáváno několik exekučních příkazů realizovaných různými způsoby provedení exekuce, neexistuje jediné rozhodnutí, jímž by byla tato exekuční řízení ukončena. Z tohoto důvodu připadá konec běhu úročné doby ve smyslu § 254 odst. 2 daňového řádu na jiné datum, které odpovídá konkrétnímu datu, kdy byla exekuce reálně ukončena, a to dle výsledku toho kterého exekučního řízení. 9. Úrok dle § 254 odst. 1 daňového řádu napadeným rozhodnutím posuzován nebyl, neboť příslušný k takovému posouzení je prvostupňový orgán. Pokud by žalovaný o úroku dle § 254 odst. 1 rozhodoval, popřel by tím princip dvojinstančnosti daňového řízení. II. Obsah žaloby 10. Žalobkyně se shora nastíněným postupem žalovaného nesouhlasí a uvádí, že napadené rozhodnutí je nesprávné a nezákonné, když žalovaný nevzal v potaz okamžik celkového ukončení exekuce, nýbrž okamžik dřívější, a to právě ve vztahu ke každé jednotlivé částce exekvované na základě jednotlivých exekučních příkazů. Žalobkyně poukázala na to, že dne 23. 3. 2018 podala návrh na zastavení exekuce, a to na základě aktuální judikatury Nejvyššího správního soudu, v důsledku tohoto návrhu bylo správcem daně vydáno celkem 11 rozhodnutí o zastavení exekuce, přičemž za podstatné pro nyní projednávanou věc žalobkyně považuje rozhodnutí o zastavení exekuce ze dne 15. 5. 2018, č.j. 1345952/18/2209-00540-303504, která byla zahájena exekučním příkazem ze dne 18. 12. 2013, č.j. 1963184/13/2209-25200-305824 na prodej movitých věcí. Exekuce tak v případě žalobkyně trvala od 18. 12. 2013 do 15. 5. 2018. 11. Konec úročné doby tak byl dle žalobkyně žalovaným určen nesprávně. K tomu žalobkyně cituje z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2020, č.j. 3 Afs 155/2019-40 a uvádí, že v jejím případě nebyla daň prostřednictvím exekuce vymožena, když exekucí bylo získáno pouze 21 335 781,79 Kč z celkové dlužné částky ve výši 169 640 330 Kč. K pravomocnému ukončení exekuce došlo tak dle žalobkyně až dne 15. 5. 2018, kdy bylo vydáno shora zmiňované rozhodnutí o zastavení exekuce. Dle názoru žalobkyně jí tak náležel úrok z neoprávněně vedeného exekučního řízení v období od 18. 12. 2013 do 15. 5. 2018. Žalobkyně po celou tuto dobu pociťovala zásah do svého vlastnického práva, a to bez ohledu na faktický okamžik výtěžku každé jednotlivé dílčí exekuce. 12. Žalobkyně se rovněž neztotožnila s postupem žalovaného, který nerozhodl o úroku dle § 254 odst. 1 daňového řádu, ačkoli se jedná o ten samý úrok jako v případě odst. 2. Postup žalovaného je tak dle žalobkyně v rozporu se zásadou hospodárnosti daňového řízení. Ze všech uvedených důvodů je navrhováno žalobou napadené rozhodnutí zrušit a věc žalovanému vrátit k dalšímu řízení. III. Vyjádření žalovaného 13. Žalovaný ve vyjádření k žalobě setrval na svých závěrech o způsobu, jakým je zapotřebí určit konec úročné doby neoprávněně vedeného exekučního řízení. Vysvětlil, že tvrzení žalobkyně ohledně jediného okamžiku ukončení exekuce je nesprávné. Daňový řád totiž nezná institut či typové rozhodnutí, jímž by jednak byla zahájena daňová exekuce, aniž by byl zvolen způsob jejího provedení, a především nezná institut či typové rozhodnutí, kterým by byla exekuce jako taková ukončena. Pokud je rozhodnutí o ukončení exekuce vůbec vydáváno (§ 181 odst. 2 daňového řádu), pak se jedná vždy o rozhodnutí, které se vztahuje ke konkrétní exekuci, nikoli k exekučnímu řízení jako takovému. K tomu žalovaný připomenul, že v případě některých exekucí se žádné rozhodnutí o jejím ukončení nevydává, a to např. v případě úspěšného ukončení exekuce, kdy je nedoplatek zcela vymožen. 14. Žalobkyní zdůrazňované rozhodnutí o zastavení exekuce ze dne 15. 5. 2018, č.j. 1345952/18/2209-00540-303504, kterým byla zastavena exekuce nařízená exekučním příkazem č.j. 1963184/13/2209-25200-305824 na prodej movitých věcí, bylo vydáno, neboť v rámci tohoto exekučního řízení nebylo vymoženo nic. Z hlediska úroku z neoprávněného vymáhání je tato exekuce zcela bez významu (úrok z 0 Kč je 0 Kč). 15. V souvislosti s rozhodnutím Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2021, č.j. 5 Afs 9/2020-34 žalovaný uvedl, že v tomto řízení se Nejvyšší správní soud zabýval počátkem běhu úročné doby neoprávněného vymáhání. Závěry kasačním soudem v tomto směru přijaté žalovaný plně respektoval. Kasační soud se však dle žalovaného již blíže nezabýval specifiky a detaily týkajícími se ukončení exekučního řízení, které může např. jako neúspěšné skončit ze zákona či naopak jako úspěšné může být ukončeno bez vydání jakéhokoli rozhodnutí. 16. Pokud by žalovaný přistoupil na konstatování žalobkyně, že k ukončení exekučního řízení nedošlo, když celková vymáhaná částka vymožena nebyla, pak by exekuce dodnes ukončena nebyla. Takový argument žalobkyně považuje