5 Afs 16/2003 — Nejvyšší správní soud

63 Ad 1/2024- 86 - text  12 63 Ad 1/2024 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Terezy Kučerové a soudců JUDr. Michala Hájka, Ph.D., a Mgr. et Mgr. Bc. Petra Jiříka, ve věci žalobkyně: UNIWORKS CB s. r. o., IČO 251 90 687 sídlem Žižkova třída 1839/24, České Budějovice zastoupena advokátem JUDr. Ivo Panákem sídlem Kounicova 39, Brno proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 11. 2023, č. j. MPSV-2023/217796-422/2, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobkyně je agenturou práce zprostředkovávající zaměstnání, které bylo rozhodnutím Úřadu práce ČR ze dne 17. 12. 2010, č. j. 2010/89062-422/4, podle § 60 odst. 1 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zaměstnanosti“) uděleno „povolení ke zprostředkování zaměstnání A) na území České republiky: občanům České republiky a jejich rodinným příslušníkům, občanům států Evropské unie a Evropského hospodářského prostoru a jejich rodinným příslušníkům a cizincům z jiných států mimo EU/EHP, pro všechny druhy prací ve všech oborech, podle ust. § 14 odst. 1 písm. a) a písm. c) zákona o zaměstnanosti […] B) do všech států světa: občanům České republiky a jejich rodinným příslušníkům, občanům států Evropské unie a Evropského hospodářského prostoru a jejich rodinným příslušníkům, pro všechny druhy prací ve všech oborech, podle ust. § 14 odst. 1 písm. a) a písm. c) zákona o zaměstnanosti […]“. 2. Rozhodnutím Oblastního inspektorátu práce pro Jihočeský kraj a Vysočinu ze dne 28. 11. 2022, č. j. 24978/5.30/21-11, byla žalobkyně shledána vinnou ze spáchání přestupku podle § 140 odst. 1 písm. c) zákona o zaměstnanosti, kterého se dopustila tím, že v rozporu s kogentním ustanovením § 89 odst. 1 a 2 zákona o zaměstnanosti, umožnila osobě ukrajinské státní příslušnosti O. Ch., narozené dne X, výkon nelegální práce ve smyslu § 5 písm. e) bodu 2 téhož zákona, která pro ni vykonávala v období od 1. 6. 2020 do 12. 11. 2020 závislou práci na pracovišti K. 797, P., bez povolení k zaměstnání nebo zaměstnanecké karty. Za tento přestupek byla žalobkyni uložena pokuta ve výši 50 000 Kč a povinnost nahradit náklady přestupkového řízení ve výši 1 000 Kč. Odvolání žalobkyně bylo Státním úřadem inspekce práce ze dne 21. 6. 2023, č. j. 869/1.30/23-4, zamítnuto a rozhodnutí potvrzeno. 3. Žalobkyně se proti rozhodnutí Státního úřadu inspekce práce bránila žalobou, kterou zdejší soud rozsudkem ze dne 27. 11. 2023, č. j. 63 Ad 2/2023-40, zamítl. Kasační stížnost žalobkyně proti rozsudku zdejšího soudu byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2024, č. j. 7 Ads 326/2023-33, zamítnuta. 4. Oblastní inspektorát práce pro Jihočeský kraj a Vysočinu dne 2. 8. 2023 postoupil rozhodnutí o uvedeném přestupku Úřadu práce České republiky (dále jen „prvostupňový správní orgán“), který poté dne 3. 8. 2023 zahájil s žalobkyní „správní řízení z moci úřední ve věci vydaného povolení ke zprostředkování zaměstnání podle § 63 odst. 2 písm. c) zákona o zaměstnanosti, uděleného pravomocným rozhodnutím Úřadu práce ze dne 17. 12. 2010, č. j. 2010/89062-422/4 (…) z důvodu, že agentura práce zprostředkovává zaměstnání v rozporu s vydaným povolením ke zprostředkování zaměstnání“. 5. Prvostupňovým správním rozhodnutím v této věci ze dne 20. 9. 2023, č. j. UPCR-2023/92445/5, Úřad práce podle § 63 odst. 2 písm. c) zákona o zaměstnanosti, ve znění do 31. 12. 2023, odňal žalobkyni výše uvedené povolení ke zprostředkování zaměstnání „z důvodu, že agentura práce jinak porušila povinnosti vyplývající ze zákona o zaměstnanosti tím, že došlo k porušení ust. § 89 zákona o zaměstnanosti a k umožnění výkonu nelegální práce ve smyslu § 5 písm. e) bod 2 zákona o zaměstnanosti“. 6. Shora uvedeným žalobou napadeným rozhodnutím žalovaný změnil prvostupňové správní rozhodnutí postupem dle § 90 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) mj. tak, že slova „z důvodu, že agentura práce jinak porušila povinnosti vyplývající ze zákona o zaměstnanosti tím, že došlo k porušení ust. § 89 zákona o zaměstnanosti a k umožnění výkonu nelegální práce ve smyslu § 5 písm. e) bod 2 zákona o zaměstnanosti“ nahradil textem „z důvodu, že agentura práce zprostředkovala zaměstnání v rozporu s vydaným povolením ke zprostředkování zaměstnání“. Ve zbytku prvostupňové rozhodnutí potvrdil, resp. uvedl, že v ostatním zůstává výrok prvostupňového správního rozhodnutí nezměněn. II. Shrnutí žaloby 7. Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně dne 26. 1. 2024 žalobu u Krajského soudu v Českých Budějovicích, kterou se domáhá jeho zrušení. 8. Žalobkyně v podané žalobě předně namítá, že rozhodnutí správních orgánů jsou projevem přepjatého formalismu, přičemž s odkazem na judikaturu Ústavního soudu poukazuje na skutečnost, že nebyl proveden test proporcionality. Žalobkyně dále poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 12. 2023, č. j. 2 Ads 105/2023-34 (zvláště na body 17 a 28-30 odůvodnění), přičemž zmiňuje, že nelze akceptovat, aby agentuře práce bylo odňato povolení ke zprostředkování zaměstnávání za takové porušení povinnosti, jehož závažnost by byla ve zjevném nepoměru k intenzitě zásahu do její svobody podnikání. Dle žalobkyně nelze pouštět ze zřetele, že odnětí povolení ke zprostředkování je nástrojem dohledu nad činností agentur práce, jehož funkce je výlučně preventivní, nikoliv sankční 9. Žalobkyně zmiňuje, že v rámci obrany v řízení o přestupku tvrdila, že zaměstnaná cizinka byla řádně nahlášena do evidence, z její mzdy byly po celou dobu zaměstnání (i po 1. 6. 2020) hrazeny veškeré odvody povinných plateb do státního rozpočtu. To navíc za situace, kdy mnoho podnikatelů ukončilo svou činnost a stát byl nucen vyplácet obrovské částky na udržení chodu ekonomiky. Žalobkyně uvádí, jaký byl její výklad jednotlivých usnesení vlády z roku 2020. I pokud byl její výklad v předmětné složité době nesprávný, má žalobkyně za to, že by šlo toliko o neúmyslné jednorázové vybočení z právních norem, které bylo vedeno humanitárními důvody a snahou několik posledních zdravých zaměstnanců poskytnout potřebným společnostem. Proto dle žalobkyně dané jednání neohrožovalo veřejný zájem, nebylo společensky škodlivé a nedosahovalo intenzity přestupku, přičemž žalobkyně odkazuje na závěry judikatury Nejvyššího správního soudu k otázce materiální stránky přestupku. Žalobkyně je proto přesvědčena o nesprávnosti posouzení věci správními orgány, a to včetně žalovaného. 10. Dále se žalobkyně vyjadřuje k účelu zákona o zaměstnanosti, přičemž s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu a analytické podklady k využívání zahraniční pracovní síly v ČR, žalobkyně zmiňuje, že jím je ochrana pracovního trhu, přičemž není-li zájem o konkrétní činnosti ze strany českých zaměstnanců (popř. zaměstnanců ze zemí EU), je namístě příslušná regulace. Dle žalobkyně je proto posouzení jejího jednání jako nelegálního zaměstnání nepřiměřeně likvidačním postihem, který nekoresponduje s účelem a důvody, pro které byl daný zákon přijat. Žalobkyně dále s příklady uvádí nutnost rozlišovat nelegální zaměstnávání jako jednání s různou intenzitou společenské škodlivosti. Žalobkyně akcentuje, že v případě předmětné cizinky se jednalo o přetržku v zaměstnání v trvání 5 pracovních dnů. Nedošlo tak k ohrožení právem chráněného zájmu společnosti tímto jednorázovým, v dobré víře provedeným a humanitním postojem žalobkyně odůvodněným jednáním. Dle žalobkyně je nutno hodnotit ekonomický přínos pro společnost, což správní orgány neprovedly. Správní orgány naopak postupovaly formalisticky zcela bez jakékoli shovívavosti a nadhledu k naplnění formálních náležitostí v době nouzového stavu a těsně po něm. Žalobkyně zdůrazňuje, že za celou dobu své činnosti od roku 1999 (resp. od roku 2010, odkdy na základě povolení ke zprostředkování zaměstnávání vykonává činnost agentury práce) nebyla uznána vinnou z přestupku nelegálního zaměstnávání. Žalobkyně též není dlužníkem státu a splňuje předpoklady pro výkon agentury práce. 11. Dalšími žalobními body žalobkyně namítá vady řízení před správními orgány ve smyslu § 76 odst. 1 písm. a), b) a c) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Předmětné vady řízení žalobkyně spatřuje v tom, že zatímco zprostředkování zaměstnání agenturami práce je realizováno [ve smyslu § 14 odst. 1 písm. a) a c) zákona o zaměstnanosti] vyhledáním zaměstnání pro konkrétní osobu a poradenskou a informační činností v oblasti pracovních příležitostí, pochybení zmiňované správními orgány jako důvod odebrání povolení ke zprostředkování zaměstnávání se týkalo uzavření pracovního poměru s cizinkou O. Ch., tj. zaměstnání fyzické