5 As 104/2008 — Nejvyšší správní soud

60 A 5/2023- 47 - text  17 60 A 5/2023 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudcem JUDr. Michalem Hájkem, Ph.D., ve věci žalobce: P. K., narozen X bytem X zastoupen advokátem Mgr. Zdeňkem Burdou sídlem Fibichova 218, 276 01 Mělník proti žalovanému: Krajský úřad Kraje Vysočina sídlem Žižkova 1882/57, 586 01 Jihlava o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 2. 2023, sp. zn. OOSČ 6/2023 OOSC 1/2023, čj. KUJI 14464/2023, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Městský úřad Pelhřimov (dále jen „správní orgán prvního stupně“) rozhodnutím ze dne 7. 12. 2022, čj. Mp/OVVD/1424/2022-20 D-358/22, shledal žalobce vinným ve společném řízení dle § 88 odst. 1 zákona č. 250/2016, o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „zákon o přestupcích“), ze spáchání přestupků dle § 125c odst. 1 písm. f) bod 2 a § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu) a dle § 16 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), jichž se žalobce dopustil z nevědomé nedbalosti. Přestupků se měl dopustit tím, že dne 16. 7. 2022 v 05:13 hod. na silnici I. třídy č. 34, za odbočkou na obec Služátky, ve směru od obce Pelhřimov na obec Humpolec, při řízení motorového vozidla tovární značky Mercedes-Benz GL450 4Matic, RZ X, mu byla naměřena silničním rychloměrem Ramer10 C rychlost 181 km/h (po odečtu možné odchylky) v místě, kde je povolena nejvyšší rychlost 90 km/h. Následně žalobce na rovném úseku náhle a bezdůvodně zastavil, čímž ohrozil za ním jedoucí vozidla, konkrétně služební vozidlo Dopravního inspektorátu Pelhřimov v civilním provedení. Při silniční kontrole žalobce nepředložil na výzvu svůj řidičský průkaz a zelenou kartu. Správní orgán prvního stupně uložil žalobci pokutu ve výši 9 000 Kč, zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na území České republiky na dobu 8 měsíců a povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč. 2. Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutí odvolání žalobce proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zamítl a jeho rozhodnutí potvrdil. II. Shrnutí žaloby 3. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dne 29. 3. 2023 žalobu u Krajského soudu v Brně, který ji usnesením ze dne 18. 4. 2023, čj. 32 A 10/2023-25, postoupil místně příslušnému Krajskému soudu v Českých Budějovicích. 4. Žalobce uvedl, že napadené rozhodnutí spolu s rozhodnutím správního orgánu prvního stupně trpí vadou nepřezkoumatelnosti, nezákonnosti a nicotnosti. 5. Žalobce předně namítl, že řízení před správním orgánem prvního stupně a odvolací řízení trpí vadou nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů. Skutkový stav věci nebyl dle žalobce dostatečně zjištěn. S odkazem na judikaturní závěry zopakoval, že správní orgány mají povinnost vypořádat námitky účastníků řízení. Žalobce mimo jiné citoval z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2019, čj. 8 Afs 267/2017-38, ze kterých plyne, že „[n]epřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů tak má místo zejména tehdy, opomene-li správní orgán či soud na námitku účastníka zcela (tedy i implicitně) reagovat“. Konkrétně uvedl, že správní orgány nedostatečně odůvodnily, proč nedošlo k odečtu bodů v bodovém hodnocení žalobce, nerozlišovaly mezi dosaženým počtem bodů a tím, kolik bodů mu bylo odečteno a neodůvodnily, k jakým polehčujícím a přitěžujícím okolnostem přihlédly při ukládání sankce. 6. K procesnímu postupu správních orgánů žalobce uvedl, že mu nebylo umožněno seznámení se s podklady před vydáním rozhodnutí a nebyl vyzván, aby se vyjádřil k podkladům rozhodnutí ve smyslu § 36 odst. 3 správního řádu, dále mu nebylo dáno na vědomí ve smyslu judikatury, k jakému datu hodlá správní orgán vydat rozhodnutí ve věci, čímž byl zkrácen na svých právech (srov. čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 1 správního řádu). K tomu žalobce poukázal na komentářovou literaturu a dále na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 11. 2003, čj. 7 A 112/2002-36, č. 303/2004 Sb. NSS, ze dne 17. 12. 2003, čj. 5 A 152/2002-41, ze dne 23. 3. 2011, čj. 8 As 40/2010-59, a ze dne 16. 12. 2015, čj. 8 As 106/2015-33, nález Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. II. ÚS 329/04, a rozsudek Krajského soud v Ústí nad Labem ze dne 25. 6. 2009, čj. 15 Ca 258/2008-55, č. 2664/2012 Sb. NSS). Nakonec uvedl, že byl zkrácen na svých právech, neboť mu byla odepřena možnost účastnit se ústního jednání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2007, sp. zn. 8 Tdo 32/2007). 7. Žalobce namítl, že skutek, za který byl shledán vinným se nestal, není ani přestupkem nebo správním deliktem. Žalobce nesouhlasil s tím, co je mu kladeno za vinu. Upozornil na možnost skutkového omylu, když se mohl domnívat, že jedná a řídí v souladu se zákonem o silničním provozu. Uvedl, že správní orgány mají povinnost dle § 3 a § 50 odst. 3 správního řádu zjistit všechny rozhodné okolnosti (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 6. 2011, čj. 7 As 83/2010-63) s tím, že pokud v řízení existuje pochybnost o skutečném průběhu řízení, je nutné ctít zásadu „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Současně odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. I. ÚS 864/11, týkající se zásady presumpce neviny, ze kterého princip „v pochybnostech ve prospěch obviněného“ vyplývá. K provedeným důkazům uvedl, že úřední záznam není důkazem ve smyslu správního řádu a nebyla doložena žádná videodokumentace prokazující, že se žalobce dopustil protiprávního jednání. 8. Dále namítl, že chybí prokázání subjektivní stránky přestupku, nebylo vysvětleno, jak byla naplněna materiální stránka přestupku (srov. § 5 zákona o přestupcích), absentuje i prokázání objektivní stránky přestupku. K objektivní stránce přestupku žalobce doplnil, že z napadeného rozhodnutí není zřejmé, zda k protiprávnímu jednání došlo na pozemní komunikaci, přitom konkrétní označení komunikace musí být číselným označením uvedeno ve výroku rozhodnutí. Popis místa, kde mělo dojít ke spáchání přestupku, označil za nedostačující. K námitce o absenci materiálního znaku přestupku odkázal na závěry v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2009, čj. 5 As 104/2008-45, č. 2011/2010 Sb. NSS, s tím, že správní orgán musí prokazovat společenskou nebezpečnost posuzovaného přestupkového jednání (konkrétně uvedl způsob provedení, následky, vnější okolnosti, osobu pachatele, míru zavinění a pohnutku) a zjišťovat, jaký právem chráněný zájem byl porušen či ohrožen, příp. v jaké intenzitě. Žalobce se domnívá, že společenská škodlivost jeho jednání nedosáhla intenzity společenské nebezpečnosti přestupku dle § 125c odst. 1 písm. f) bod 2 zákona o silničním provozu, když zákon nestanoví přesnou hranici rychlosti jízdy vozidla, která by způsobila naplnění materiální stránky citovaného přestupku. Správní orgány přitom mají zkoumat jak formální, tak materiální znak přestupku (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2005, čj. 7 As 18/2004-48). Správní orgány proto měly řízení zastavit pro absenci materiálního znaku přestupku. 9. Žalobce namítl, že není doložen výsledek provedeného testu přístroje Dräger 7510 s negativním výsledkem. Uvedl, že měření rychlosti pomocí silničního radarového rychloměru Ramer10 C neproběhlo dle zákonných podmínek a není platné, jelikož tento přístroj nebyl řádně ověřen (srov. § 9 odst. 2 vyhlášky Ministerstva průmyslu a obchodu ze dne 14. 7. 2000, č. 262/2000 Sb., kterou se zajišťuje jednotnost a správnost měřidel a měření; dále jen „vyhláška č. 262/2000 Sb.“). Rychlost jízdy žalobcova vozidla tak byla změřena neověřeným rychloměrem. Dle žalobce je sporné, zda společnost RAMET, a. s., splňuje podmínky autorizovaného metrologického střediska s oprávněním ověřovat stanovená měřidla. 10. Rovněž žalobce namítl, že sankce je zcela nepřiměřená, když správní orgány měly přihlédnout zejména k polehčujícím okolnostem dle § 39 zákona o přestupcích. Dle jeho názoru mu byl v rozhodnutí správního orgánu prvního stupně nepřezkoumatelně uložen správní trest, aniž by správní orgán hodnotil zákonem stanovená kritéria (přihlédnutí k povaze a závažnosti přestupku, k přitěžujícím a polehčujícím okolnostem, za nichž byl přestupek spáchán, přihlédnutí ke způsobu jeho spáchání, následku, pohnutkám a k osobě pachatele). Správní orgán podle žalobcova názoru blíže neobjasnil, jak přihlédl k přitěžujícím a polehčujícím okolnostem. Žalobce v této souvislosti namítl rovněž nicotnost rozhodnutí správních orgánů. 11. Odkaz správního orgánu prvního stupně na dříve uložené pokuty představuje dle žalobce zakázané dvojí trestání. 12. Žalobce brojil proti jednání zasahujících policistů, neboť ze spisového materiálu neplyne zákonné