5 Ads 42/2003 – Nejvyšší správní soud

55 Ad 2/2025- 32 - text  14 55 Ad 2/2025 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Nutilovou ve věci žalobkyně: nezl. X, narozená X trvale bytem zastoupena advokátkou, JUDr. Evou Machovou se sídlem Na Sadech 2033/21, 370 01 České Budějovice proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí sídlem Na Poříčním právu 1, 128 01 Praha o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 12. 2024, č. j. MPSV-2024/267089-913, takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 12. 2024, č. j. MPSV-2024/267089-913, se ruší a věc se mu vrací k dalšímu řízení. II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 18 404,10 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce. Odůvodnění: I. Shrnutí dosavadního průběhu řízení 1. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) obdržel dne 14. 2. 2025 žalobu, kterou se žalobkyně domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 12. 2024, č. j. MPSV-2024/267089-913 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž bylo změněno rozhodnutí Úřadu práce ČR – Krajské pobočky v Českých Budějovicích ze dne 4. 6. 2024, č. j. 5725/2024/KAP (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). 2. Oznámením ze dne 6. 3. 2024, č. j. 2809/2024/KAP, bylo zahájeno správní řízení ve věci opětovného posouzení nároku a výše dávky příspěvku na péči. Prvostupňovým rozhodnutím bylo rozhodnuto o snížení příspěvku na péči z 13 900 Kč za III. stupeň závislosti na 6 600 Kč měsíčně za II. stupeň závislosti od července 2024. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně odvolání. Žalovaný následně vydal napadené rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto o změně prvostupňového rozhodnutí tak, že se snižuje příspěvek na péči z 13 900 Kč za III. stupeň závislosti na 3 300 Kč měsíčně za I. stupeň závislosti od července 2024, a to podle ustanovení § 7 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách (dále jen „zákon o sociálních službách“), v souladu s ustanovením § 14 odst. 4 zákona o sociálních službách. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně výše uvedenou žalobu. II. Vymezení věci a shrnutí žaloby 3. Žalobkyně v žalobě předně namítá, že žalovaný nedostatečně zjistil skutkový stav. Následně se se skutkovým stavem, který zjistil, chybně vypořádal, a to zejména s jeho hodnocením činností, které není schopna žalobkyně vykonávat, když rozhodoval o zvládání základních životních potřeb na základě nepřesvědčivého a neúplného posudku posudkové komise, jenž nerespektoval bez dalšího přiložené lékařské zprávy a zdravotní dokumentaci, když chybně vyhodnotil funkční dopad zdravotního postižení žalobkyně na schopnost zvládat základní životní potřeby. 4. Žalobkyně nesouhlasí s konstatováním žalovaného, že vypracovaný posudek Posudkové komise MPSV je úplný, přesvědčivý a neobsahuje žádný rozpor. Podle žalobkyně tomu tak není, neboť se komise nezabývala všemi životními potřebami uvedenými v příloze č. 1 k vyhlášce č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách. Chybně pak hodnotila funkční dopad zdravotního postižení žalobkyně na zajišťování těchto životních potřeb a bez dalšího vyslovila závěr, že žalobkyně je zvládá v přijatelném standardu či že u nich není prokázána příčinná souvislost mezi nemožností tyto zvládat a zdravotním postižením žalobkyně. Posudek posudkové komise MPSV je tak v rozporu se zjištěnou diagnózou žalobkyně. 5. Žalobkyně poukazuje na zprávu ze sociálního šetření, ze které vyplývá, že chodí nejistě, vráží do věcí, a když schází ze schodů, tak se sama bojí chodit (drží se druhé osoby za ruku), obléká a vysvléká se za pomoci druhé osoby (nedokáže si zapnout zip ani knoflík na oděvu, nerozezná rub a líc), na WC chodí pouze v doprovodu druhé osoby, jelikož sama nezvládá zaujmout na něm vhodnou polohu a při stravování není schopna si rozdělit stravu na menší kousky a bez pomoci se najíst. 6. Tato zjištění však dle žalobkyně posudková komise nevzala v úvahu. Například při vyhodnocení kritéria obouvání a oblékání posudková komise nezohlednila spojení její poruchy jemné motoriky rukou a těžkého postižení zraku, když konstatovala, že může při oblékání zjistit rub a líc oděvu hmatem, čímž tento zdravotní problém žalobkyně posudková komise zcela ignorovala. Žalobkyně k tomu dodává, že pokud podle posudkové komise k poruše jemné motoriky rukou nedoložila dostatečnou dokumentaci, pak ji měla komise přizvat na své jednání a vyšetřit ji. V této souvislosti žalobkyně odkazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu (č. j. 4 Ads 82/2011-44, č. j. 8 Ads 138/2014-73, č. j. 5 Ads 80/2016-22), podle které má být účast posuzovaného při jednání komise pravidlem a odchýlení pouze v případě, že je dostatečná dokumentace pro to, aby byl posudek úplný a přesvědčivý. Zároveň musí být případný odklon od tohoto pravidla náležitě odůvodněn, což žalovaný neučinil. 7. Žalobkyně dále nesouhlasí se závěrem žalovaného, že naplnění neschopnosti zvládat základní životní potřebu stravování je vázáno pouze na úplnou slepotu obou očí. Takové hodnocení podle žalobkyně postrádá jakékoliv odůvodnění, nevyplývá z žádného ustanovení zákona či vyhlášky a jedná se tak pouze o názor žalovaného nepodložený žádným právním předpisem. Žalobkyně, jak vyplývá ze sociálního šetření, si v důsledku svého zrakového postižení sama nenaporcuje jídlo, tedy není schopná rozdělit stravu na menší kousky, čímž naplňuje další skutkovou podstatu vymezenou v příloze č. 1 písm. d) vyhlášky č. 505/2006 Sb., tj. stravování. 8. Žalobkyně nesouhlasí s tvrzením žalovaného, že nelze kritérium mobility hodnotit s ohledem na postižení zraku, jelikož posuzování zvládání této životní potřeby lze pouze v případě pohybové disfunkce, nikoli ve vztahu k postižení smyslů životní potřeby. Tento názor žalovaný opírá o „Metodiku lékařské posudkové služby“, která však nemá dle žalobkyně žádnou zákonnou oporu, a tedy ani žádnou právní sílu. Vzhledem k tomu že žalobkyně chodí nejistě, vráží do věcí a nedokáže sama chodit po schodech, tak měl žalovaný u žalobkyně zvládání této životní potřeby vyhodnotit ve smyslu § 10 zákona o sociálních službách, tedy jako potřebu mimořádné péče, která svým rozsahem a intenzitou podstatně přesahuje péči poskytovanou osobě téhož věku. K závěru žalovaného ohledně jízdy žalobkyně na kole s kolečky žalobkyně uvádí, že jelikož vidí tunelovitě a na vzdálenost 2 m vnímá osoby jen jako větší předmět, který se hýbe, potřebuje při takové činnosti jako je jízda na kole s kolečky rovněž zvýšenou mimořádnou péči druhé osoby. Z tohoto důvodu nemůže mít skutečnost, že žalobkyně jezdí na kole s kolečky, vliv na posouzení kritéria její mobility. 9. Další námitkou žalobkyně je porušení zásady zákazu reformationis in peius, když žalovaný rozhodl o odvolání žalobkyně proti prvostupňovému rozhodnutí v její neprospěch. Své rozhodnutí žalovaný odůvodnil tak, že tento postup je v souladu se „Závěrem číslo 66 ze zasedání poradního sboru ministra vnitra ke správnímu řádu ze dne 16. 6. 2008“, dle něhož rozhodnutí o příspěvku na péči je závislé na vydání posudku a pokud se posudek v odvolacím řízení liší od posudku vydaného v prvostupňovém řízení, lze vydat rozhodnutí o odvolání, které je změněno v neprospěch oprávněné osoby. S tímto závěrem žalobkyně však zásadně nesouhlasí a odkazuje na porušení § 90 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „s. ř.”), podle něhož lze rozhodnout v neprospěch odvolatele jen pokud je prvostupňové rozhodnutí v rozporu s právními předpisy. Žalobkyně poukazuje také na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 1. 2014, č. j. 2 Afs 67/2013-53, podle něhož znak „rozporu s právními předpisy“ není naplněn při každé konstatované aplikační nesprávnosti, ale musí jít o jednoznačný a příkrý rozpor s jednoznačnými ustanoveními zákona neumožňujícími výkladovou volnost či nedávajícími prostor ke správnímu uvážení. To však z odůvodnění napadeného rozhodnutí neplyne. Žalovaný se v něm jen odkazuje na vyhotovený posudek posudkové komise MPSV a pouze stroze konstatuje, že u žalobkyně péči poskytovanou u základních potřeb stravování, oblékání a obouvání a tělesné hygieny nepovažuje za mimořádnou, jelikož zrakové postižení posuzované není důvodem k nezvládání hodnocených aktivit, když žalovaná netrpí oční vadou na úrovni praktické nebo plné slepoty obou očí. 10. Žalobkyně má za to, že „Metodické pokyny“ ani „Závěr poradního sboru ministra vnitra“, na které se žalovaný v napadeném rozhodnutí odvolává, nemohou měnit zákon, konkrétně § 90 odst. 3 správního řádu. Navíc žalobkyně upozorňuje na skutečnost, že závěr zasedání poradního sboru sloužil pouze k rozhodnutí správního orgánu o odvolání v konkrétním případě, a proto ho nelze obecně aplikovat na každý projednávaný případ odtrženě od kontextu. Podle žalobkyně lze „Závěr poradního sboru ministra vnitra“ vykládat pouze tak, že pokud se posudek liší od posudku zpracovaného v první instanci, pak tento posudek samozřejmě lze použít v odvolacím řízení