1 As 92/2009 – Nejvyšší správní soud

66 A 8/2025- 24 - text  10 66 A 8/2025 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Bednaříkovou ve věci žalobce: J. V. bytem zast. Mgr. Pavlem Šimákem, advokátem se sídlem Komenského 319/6, Písek proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 5. 2025, čj. KUJCK 64668/2025, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Rozhodnutím ze dne 27. 5. 2025, čj. KUJCK 64668/2025 (dále jen „napadené rozhodnutí“), žalovaný podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Magistrátu města České Budějovice (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 15. 5. 2025, čj. SO/28513/2024 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). 2. Prvostupňovým rozhodnutím byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku proti občanskému soužití podle § 7 odst. 1 písm. c) bodu 4 zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o některých přestupcích“), kterého se dopustil tím, že dne 2. 8. 2024 v době kolem 14:10 hod. v Českých Budějovicích, v ul. Pekárenská č. p. 255/77, v jedné z budov v areálu společnosti GW JIHOTRANS, a. s., napadl svého tehdejšího kolegu označeného jménem a příjmením a datem narození (dále jen jako „kolega“ či „svědek“), a to jedním úderem otevřenou dlaní ruky do oblasti tváře, čímž úmyslně narušil občanské soužití tak, že se vůči jinému dopustil jiného hrubého jednání. Za to byla žalobci uložena pokuta ve výši 500 Kč a povinnost nahradit náklady řízení ve výši 2 500 Kč. II. Shrnutí žaloby 3. Žalobce namítá, že žalovaný v rozporu s hmotným právem negativně zasáhl do jeho práv, a proto považuje napadené rozhodnutí za nesprávné a nezákonné. 4. První okruh námitek směřuje proti postupu žalovaného při hodnocení důkazů. Žalobce namítá, že žalovaný důkazy nehodnotil v jejich vzájemné souvislosti a nepřihlédl ke všemu, co vyšlo v řízení najevo; tím měl porušit § 50 odst. 3 správního řádu. Žalovaný i správní orgán prvního stupně vzali za prokázané, že žalobce byl napaden svým kolegou i přesto, že se snaží vyhnout přímému konstatování tohoto závěru a připouští to pouze nepřímo. Oba správní orgány dále shodně uvedly, že útok kolegy v momentě, kdy žalobce opětoval úder, již netrval. Žalobce má však za to, že tento závěr je v rozporu s provedenými důkazy. Úder žalobce následoval ihned po útoku. Dále správní orgány podle žalobce neuvedly, z čeho dovozují ukončení útoku a jaká doba měla uplynout mezi jednotlivými údery. Závěr, že úder žalobce byl pouze odplatou za předchozí útok, je podle žalobce v rozporu se zjištěným skutkovým stavem. 5. Žalobce dále konstatuje, že správní orgán prvního stupně správně uvedl, že fyzická konstituce druhého účastníka konfliktu převažovala nad fyzickou konstitucí žalobce, a to velmi výrazně. V souvislosti s tím žalobce uvádí, že zde byl důvod obávat se dalšího napadení, ke kterému následně došlo a žalobce tak utrpěl vážné zranění. Závěr správního orgánu prvního stupně, že útok kolegy nebyl „nijak důrazným“, je podle žalobce spekulativní a nemá oporu v dokazování. Žalobce dodává, že i úder otevřenou dlaní může způsobit až otřes mozku či psychický šok. 6. Útok žalobce byl okamžitou reakcí na napadení kolegou. O ukončení napadení se však podle žalobce nejednalo. Situace by byla jiná, pokud by se oba rozešli a následně by se žalobce vrátil úder oplatit. Žalobce zpochybňuje závěr žalovaného, že se jednalo o oplácení úderu, a nikoliv o snahu žalobce vykrýt další úder kolegy. Žalobce namítá, že měl být správními orgány učiněn závěr, že jednal v reakci na napadení a mělo být hodnoceno naplnění znaků nutné obrany. 7. Druhá námitka žalobce směřuje proti popisu skutku ve výroku prvostupňového rozhodnutí, který má být v rozporu s odůvodněním. Není sporu o tom, že první udeřil svědek žalobce (to vyplývá ze všech svědeckých výpovědí). Podle žalobce není možné skutek specifikovat tak, že žalobce fyzicky napadl svědka. Žalobce má za to, že by správní orgán měl vylíčit podstatné okolnosti incidentu, nikoliv vytrhávat jeho část z kontextu. 8. Poslední námitka žalobce se týká nesprávné aplikace institutu nutné obrany. Žalobce namítá, že se žalovaný zabýval tím, zda se jednalo o nutnou obranu a dospěl k závěru, že nikoliv; proto se již nezabýval její přiměřeností. V souvislosti s tím žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 8. 2020, čj. 6 As 92/2020-27, ze kterého vyplývají podmínky pro použití institutu nutné obrany. Žalobce uvádí tři situace, kdy může dojít k ukončení útoku. Žalobce následně podotýká, že žalovaný ani správní orgán prvního stupně neuvedli, z čeho dovozovali ukončení útoku ze strany svědka. Žalovaný sice podle žalobce správně odkázal na rozsudek zdejšího soudu ze dne 25. 2. 2020, čj. 55 A 10/2019-33, ale dále se touto judikaturou neřídil a své hodnocení omezil pouze na konstatování, že útok svědka již netrval, aniž by toto tvrzení podložil důkazy a skutkovými zjištěními. Žalobce má však za to, že útok svědka ukončený nebyl, ohrožení jeho zdraví nepominulo a obrana žalobce byla tedy přiměřená. Žalobce namítá, že se tudíž jednalo o případ nutné obrany. III. Shrnutí vyjádření žalovaného 9. Žalovaný uvedl, že před vydáním napadeného rozhodnutí řádně prostudoval správní spis a všechny podklady a důkazy v něm uvedené. Žalovaný dále poukázal na skutečnost, že žalobce uvádí stejné námitky a skutečnosti jako v odvolání a v napadeném rozhodnutí se s nimi řádně vypořádal. Dále žalovaný uvedl, že s námitkami žalobce se neztotožňuje a odkazuje na napadené rozhodnutí. Žalovaný navrhl, aby krajský soud žalobu zamítl. IV. Obsah správního spisu 10. Na základě oznámení o podezření ze spáchaného přestupku Policií České republiky ze dne 16. 9. 2024 vydal správní orgán prvního stupně dva příkazy ze dne 9. 1. 2025, čj. SO/28513/2024, kterými byli svědek a žalobce každý zvlášť uznáni vinnými z přestupku proti občanskému soužití podle § 7 odst. 1 písm. c) bod 4 zákona o některých přestupcích. Žalobce podal včasný odpor a správní orgán prvního stupně tak vůči němu pokračoval ve správním řízení. Svědek odpor nepodal a příkaz, kterým byl uznán vinným, nabyl právní moci dne 28. 1. 2025. 11. Dne 19. 3. 2025 proběhlo ústní jednání ve věci, kdy byl vyslýchán žalobce, svědek a svědkyně incidentu přítomná (dispečerka GW JIHOTRANS, a. s.). 12. Správní orgán prvního stupně následně vydal prvostupňové rozhodnutí, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání výše uvedeného přestupku. Správní orgán prvního stupně vycházel ve svém rozhodnutí především z obsahu svědeckých výpovědí. Dále vyhodnotil, že se nejednalo ze strany žalobce o nutnou obranu, nýbrž o oplácení prvotního útoku. Proti prvostupňovému rozhodnutí podal žalobce odvolání. O odvolání rozhodl žalovaný napadeným rozhodnutím. V. Právní hodnocení věci 13. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu [§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)]. 14. Krajský soud rozhodl ve věci podle § 51 odst. 1 s. ř. s. bez jednání, neboť pro to byly splněny procesní podmínky. 15. Žaloba není důvodná. V.A Námitka nesprávného hodnocení důkazů 16. Žalobce namítá, že žalovaný nesprávně vyhodnotil provedené důkazy, neboť nepřihlédl ke všemu, co vyšlo najevo, a nehodnotil důkazy ve vzájemné souvislosti. Žalobce se brání argumentací, že správní orgány z provedených důkazů nesprávně vyhodnotily okamžik ukončení útoku svědka. Podle žalobce z těchto důkazů vyplývá, že žalobce jednal v reakci na napadení. Navíc nebylo žalovaným dostatečně hodnoceno, zda byly naplněny znaky nutné obrany. Z uvedeného podle žalobce vyplývá, že žalovaný porušil § 50 odst. 3 správního řádu. 17. Podle § 50 odst. 3 správního řádu platí, že správní orgán je povinen zjistit všechny okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu. V řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost, je správní orgán povinen i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena. 18. Podle § 50 odst. 4 správního řádu platí, že pokud zákon nestanoví, že některý podklad je pro správní orgán závazný, hodnotí správní orgán podklady, zejména důkazy, podle své úvahy; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. 19. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 24. 5. 2017, čj. 3 As 93/2015-41, uvedl, že „v přestupkovém řízení je proto klíčovou povinností správních orgánů postupovat ve shodě se zásadou materiální pravdy (§ 3 správního řádu), jakož i zásadou vyšetřovací (vyhledávací) podle § 50 odst. 3 věty druhé téhož zá