ÚOHS R0011,0012,0013,0014,0017,0018/2022/HS – Kartelová dohoda ve veřejné zakázce "Rozvoj služeb e-Governm

Kartelová dohoda ve veřejné zakázce "Rozvoj služeb e-Governmentu v Olomouckém kraji"

Spisová značka: ÚOHS-R0011,0012,0013,0014,0017,0018/2022/HS

Číslo jednací: ÚOHS-12259/2022/164

Brno 12. 4. 2022

V řízení o rozkladech podaných společnostmi

•

AUTOCONT a. s., sídlem Hornopolní 3322/34, Moravská Ostrava, 702 00 Ostrava, IČO

04308697, jako nástupnická společnost společnosti AutoCont CZ a.s., sídlem Hornopolní

3322/34, Moravská Ostrava, 702 00 Ostrava, IČO 47676795, zastoupená advokátem

JUDr. Jaromírem Bláhou, advokátem advokátní kanceláře Němec, Bláha & Navrátilová, s. r. o.,

sídlem Prvního pluku 206/7, 186 00 Praha 8,

•

TESCO SW a. s., sídlem tř. Kosmonautů 1288/1, Hodolany, 779 00 Olomouc, IČO 25892533,

zastoupená Dr. Radanem Kubrem, advokátem advokátní kanceláře PRK Partners s. r. o., sídlem

Jáchymova 26/2, Staré Město, 110 00 Praha 1,

•

ICZ a. s., sídlem Na hřebenech II 1718/10, Nusle, 140 00 Praha 4, IČO 25145444, zastoupená

Mgr. Petrou Koutnou, advokátkou, AK Koutná & Fáberová v. o. s., sídlem Kostelní 875/6,

Holešovice, 170 00 Praha 7,

•

MERIT GROUP a. s., sídlem Březinova 136/7, Hodolany, 779 00 Olomouc, IČO 64609995,

zastoupená JUDr. Michalem Filoušem, advokátem, sídlem Ostravská 501/16, 779 00 Olomouc,

•

Asseco Central Europe, a. s., sídlem Budějovická 778/3a, Michle, 140 00 Praha 4, IČO

27074358, zastoupená společností HAVEL & PARTNERS s. r. o., advokátní kanceláří, IČO

26454807, sídlem Na Florenci 2116/15, Nové Město, 110 00 Praha 1, a

•

FPO s. r. o., sídlem Smetanova 299/4, 678 01 Blansko, IČO 25319931, zastoupená Mgr. Petrem

Poláchem, advokátem, sídlem Smetanova 2359/6, 678 01 Blansko,

Č.j.: ÚOHS-12259/2022/164

proti rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 12. 4. 2022, č. j. ÚOHS12259/2022/164 vydanému ve správním řízení ve věci vedené pod sp. zn. ÚOHS-S0191/2017/KD,

jehož dalším účastníkem je i společnost

•

A-Scan s.r.o., se sídlem Hradec Králové, Velká 442/52, Pouchov, 503 41, IČO 25936239,

zastoupená na základě plné moci JUDr. Martinem Nedelkou, Ph.D., advokátem advokátní

kanceláře Nedelka Kubáč advokáti s.r.o., se sídlem Olivova 2096/4, 110 00 Praha 1 (která však

rozklad nepodala),

jsem podle ustanovení § 25a zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně

některých zákonů (zákon o ochraně hospodářské soutěže), ve znění pozdějších předpisů, ve spojení

s ustanovením § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů,

a § 152 odst. 5 téhož zákona, na návrh rozkladové komise

rozhodl takto:

řád, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s § 152 odst. 5 téhož zákona p o t v r z u j i a proti

němu podaný rozklad z a m í t á m.

řád, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s § 152 odst. 5 téhož zákona p o t v r z u j i a proti

němu podaný rozklad z a m í t á m.

řád, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s § 152 odst. 5 téhož zákona p o t v r z u j i a proti

němu podaný rozklad z a m í t á m.

řád, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s § 152 odst. 5 téhož zákona p o t v r z u j i a proti

němu podaný rozklad z a m í t á m.

řád, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s § 152 odst. 5 téhož zákona p o t v r z u j i a proti

němu podaný rozklad z a m í t á m.

2

Č.j.: ÚOHS-12259/2022/164

řád, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s § 152 odst. 5 téhož zákona p o t v r z u j i a proti

němu podaný rozklad z a m í t á m.

ODŮVODNĚNÍ

Ostrava, IČO 04308697, jako nástupnická společnost společnosti AutoCont CZ a.s., sídlem

Hornopolní 3322/34, Moravská Ostrava, 702 00 Ostrava, IČO 47676795 (dále též

„AUTOCONT“) v období od 28. 1. 2011 do 30. 4. 2012, TESCO SW a. s., sídlem tř. Kosmonautů

1288/1, Hodolany, 779 00 Olomouc, IČO 25892533 (dále též „TSW“) v období od 28. 1. 2011

do 30. 4. 2012, ICZ a.s., sídlem Na hřebenech II 1718/10, Nusle, 140 00 Praha 4, IČO 25145444

(dále též „ICZ“) v období od 14. 6. 2011 do 30. 4. 2012, MERIT GROUP a. s., sídlem Březinova

136/7, Hodolany, 779 00 Olomouc, IČO 64609995 (dále též „MERIT“) v období od 8. 2. 2011

do 30. 4. 2012, A-Scan s. r. o., sídlem Velká 442/52, Pouchov, 503 41 Hradec Králové,

IČO 25936239 (dále též „A-Scan“) v období od 18. 5. 2011 do 30. 4. 2012, Asseco Central

Europe, a.s., sídlem Budějovická 778/3a, Michle, 140 00 Praha 4, IČO 27074358 (dále též

„Asseco“) v období od 3. 5. 2011 do 30. 4. 2012, a FPO s. r. o., sídlem Smetanova 299/4,

678 01 Blansko, IČO 25319931 (dále též „FPO“) v období od 11. 5. 2011 do 30. 4. 2012,

(dále též jednotlivě „účastník“ a v souhrnu „účastníci řízení“), porušily zákaz stanovený v § 3

odst. 1 zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů

(zákon o ochraně hospodářské soutěže), ve znění zákona č. 188/2011 Sb. (dále též

„ZOHS 188“), čímž se dopustily správního deliktu podle § 22a odst. 1. písm. b) ZOHS 188.

30. 4. 2012 byly podány dvě sladěné nabídky, a to výhodnější nabídka společnosti AUTOCONT,

ve které byli ostatní účastníci řízení jako subdodavatelé, a dále byla podána krycí nabídka

společnosti ICZ. Tímto způsobem jednali ve vzájemné shodě, ovlivnili zadání a výsledek

zadávacího řízení veřejné zakázky Olomouc a narušili hospodářskou soutěž v oblasti

informačních technologií v České republice. Výrok o vině nabyl právní moci dne 28. 8. 2021.

1

Oznámení o zakázce bylo uveřejněno ve Věstníku veřejných zakázek dne 27. 3. 2012.

3

Č.j.: ÚOHS-12259/2022/164

prvostupňového rozhodnutí do budoucna zakázal. Tento výrok nabyl právní moci rovněž dne

28. 8. 2021.

11 422 000 Kč společnosti AUTOCONT, ve výši 5 252 000 Kč společnosti TSW, ve výši

26 867 000 Kč společnosti ICZ, ve výši 15 444 000 Kč společnosti MERIT, ve výši 232 000 Kč

společnosti A-Scan, ve výši 15 000 000 Kč společnosti Asseco a ve výši 405 000 Kč společnosti

FPO.

ÚOHS-R0221,0226,0227,0229,0231,0232/2020/HS (dále též „rozhodnutí předsedy“),

kterým výroky III., IV., V., VI., VIII. a IX. prvního prvostupňového rozhodnutí zrušil a věc v tomto

rozsahu vrátil Úřadu k novému projednání. Výroky I., II. a X prvního prvostupňového

rozhodnutí potvrdil a rozklady účastníků ke dni nabytí právní moci 28. 8. 2021 zamítl.

AUTOCONT, TSW, ICZ, Merit, Asseco a FPO nejprve znovu posoudit mechanismus,

kterým přistoupí k určení jejich výměr. Tento mechanismus mohl dle předsedy Úřadu

v obecné rovině vycházet buď ze Zásad postupu Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže

při stanovování výše pokut podle § 22 odst. 2 ZOHS“ (dále též „Staré zásady“), nebo z Postupu

při stanovení výše pokut ukládaných za porušení ZOHS (dále též „Nové zásady“). Předseda

Úřadu v rámci závazného právního názoru rovněž připustil, že výměry pokut mohou být

určeny i jiným způsobem, a to buďto v souladu s bodem 14 Starých zásad, nebo v souladu

s článkem 5.2. Nových zásad, to však vždy za podmínky srozumitelného, zákonného

a přezkoumatelného odůvodnění uložené sankce, respektujícího základní zásady činnosti

správních orgánů.

AUTOCONT, TSW, ICZ, Merit, Asseco a FPO rozhodnutí č. j. ÚOHS-12259/2022/164, sp. zn.

ÚOHS-R0011/2022/HS (dále též „napadené rozhodnutí“).2

2

Otázka trestu pro A-Scan s. r. o. nebyla předmětem nového projednání, a tudíž ani napadeného rozhodnutí.

Právní otázka uložení pokuty pro A-Scan s. r. o. za delikt uvedený ve výroku o vině byla pravomocně vyřešena ve výroku

28. 8. 2021.

4

Č.j.: ÚOHS-12259/2022/164

Rozklad AUTOCONT

5

Č.j.: ÚOHS-12259/2022/164

(narušení hospodářské soutěže). Odmítá názor Úřadu, že okolnost plynutí času je dostatečně

zohledněna v prekluzivních lhůtách, a pokud tyto neuplynuly, tak ani delší časová prodleva

neubírá na nutnosti jednání sankcionovat. K tomu poukazuje na závěry rozsudku Krajského

soudu v Brně (dále též „KS“) ze dne 9. 4. 2015, č. j. 62 Af 123/2013-85.

Úřad dle AUTOCONT zcela opomíjí skutečnost, že zadávací podmínky veřejné zakázky

Olomouc zjevně umožňovaly hospodářskou soutěž a vzít ji jako polehčující okolnost při výměře

pokuty.

Rozklad TSW

Starých zásad vypočítat, by se musel zabývat vymezením relevantního trhu, na jehož definici

však zcela rezignoval. TSW má za to, že Úřad se snažil jen formulačně „vejít do návodu“

rozhodnutí předsedy.

Namítá, že Úřad postupoval podobným způsobem jako v tomto správním řízení pouze v řízení

týkajícím se obdobné veřejné zakázky zadávané městem Přerovem ve správním řízení sp. zn.

ÚOHS-S257/2017/KD (dále též „věc IT Přerov“). TSW mohla s ohledem na znění Starých zásad

a na předchozí ustálenou rozhodovací praxi Úřadu důvodně očekávat, že stanoví základní

částku pokuty jako procentuální podíl (maximálně však 3 %) hodnoty prodejů/obratů

dosaženého společností TSW z prodeje zboží či služeb, jichž se narušení soutěže přímo nebo

nepřímo týká, a to na vymezeném geografickém trhu. V napadeném rozhodnutí však nebyla

6

Č.j.: ÚOHS-12259/2022/164

zásada legitimního očekávání ve vztahu k TSW dodržena, když Úřad vymezil základní částku

pokuty jako procentuální podíl (12 %) hodnoty veřejné zakázky Olomouc. TSW k tomu namítá,

že Úřad relevantní trh vůbec nezkoumal a nechal otázku vymezení relevantního trhu

otevřenou s tím, že vymezení přesného relevantního trhu není pro účely správního řízení

nezbytné. V napadeném rozhodnutí tak není relevantní trh náležitě zjištěn, Úřad v tomto

směru neučinil žádné další dokazování ani zjišťování.

Úřadem hodnocena jako závažnější. Proto je dle TSW namístě, aby i procentuální vyjádření

závažnosti veřejné zakázky Olomouc nepřesahovalo 10 %. Navíc, u veřejné zakázky Olomouc,

která je vyššího objemu, vede 12 % její hodnoty v důsledku k vyšší částce pokuty, byť se jedná

o méně závažné porušení oproti věci IT Přerov, kde byl použit menší procentní podíl z nižší

hodnoty tamní veřejné zakázky.

MERIT a ICZ zastávaly velmi aktivní roli v rámci posuzovaného jednání, kterou je dle Úřadu

nezbytné odlišit od ostatních účastníků řízení navýšením základní částky pokuty. Dále tvrdí,

že tyto společnosti byly iniciátory a klíčovými partnery. Z důkazů (komunikace, zápisy),

které Úřad pro podporu svých závěrů cituje, je však TSW adresátem jediného emailu,

jehož obsah nic nevypovídá o roli TSW. Úvahy Úřadu tak nejsou odkazovanými důkazy nijak

podpořeny.

Rozklad ICZ

7

Č.j.: ÚOHS-12259/2022/164

Starých zásad, v opačném případě se jedná o nezákonnou retroaktivitu.

ICZ za nezákonný, v rozporu se zásadou legitimity a předvídatelnosti správního rozhodnutí

a principy rovnosti a spravedlnosti ve správním řízení.

8

Č.j.: ÚOHS-12259/2022/164

a ukládání, na niž se specializuje. Ve správním spise dle ICZ není jakýkoli jediný důkaz o tom,

že by další účastníky řídila, organizovala, že by určovala jakákoli pravidla či postup či s nimi

sledovala jakýkoli nezákonný společný cíl.

ICZ o kontinuální vzdělávání svých zaměstnanců v oblasti pravidel hospodářské soutěže

a nastavení preventivních, reaktivních i kontrolních opatření a mechanismů v souvislosti

s oblastí Competition Compliance (nastavení pravidel v oblasti hospodářské soutěže).

Toto systematické úsilí je přitom ze strany ICZ vynakládáno nejméně od roku 2013,

tedy několik let před zahájením tohoto správního řízení.

ICZ sníží.

Rozklad MERIT

Namítá, že Staré zásady aplikoval Úřad rovněž v desítkách dalších řízení o dohodách typu bid

rigging, která byla zahájena před účinností Nových zásad. Pokud v těchto případech pokládal

pokutu za nepřiměřeně nízkou, přikročil k jejímu navýšení na 0,5 % celkového obratu

soutěžitele. Dle MERIT však Úřad v napadeném rozhodnutí přikročil k „alternativnímu

způsobu“ výpočtu pokuty podle bodu 14 Starých zásad, a to poprvé během 15 let od jejich

vydání.

9

Č.j.: ÚOHS-12259/2022/164

Rozklad Asseco

Dle Asseco měl Úřad v případě podání sladěné (resp. krycí) nabídky činit odpovědnými jen ty

účastníky řízení, u nichž prokázal účastenství na podání sladěné (resp. krycí) nabídky. Úřad

krom toho dle Asseco ve svých úvahách o uložení pokuty zohledňuje v rozporu se zněním

výroku o vině i to, že mělo být účastníky řízení údajně ovlivněno zadání veřejné zakázky

Olomouc jako jedné komplexní zakázky. Postup Úřadu tak dle Asseco byl v rozporu se zásadou

nulla poena sine culpa a porušil právo na spravedlivý proces i zásadu presumpce neviny.

Úřadu ohledně naplnění podmínek čl. 14 Starých zásad Asseco nesouhlasí. Když Úřad popisuje

nedostatky Starých zásad při výpočtu pokut u bid riggingu, není dle Asseco zřejmé, jak mají

10

Č.j.: ÚOHS-12259/2022/164

tyto problémy souviset s údajně nestandardním komplexním jednáním posuzovaným v tomto

správním řízení.

Olomouc jako jedné komplexní, nepřizpůsobovala podmínky zadávací dokumentace tak,

aby byla ve veřejné zakázce zvýhodněna, ani nesdílela citlivé informace nad rámec podání

společné nabídky. Namítá, že nespolupracovala na podání krycí nabídky, o jejíž existenci

ani nevěděla, a nelze jí tak toto jednání přičítat a zohledňovat ho při stanovení výše pokuty.

[obchodní tajemství] jejího obratu, což Úřad zhodnotil jako adekvátní. Přitom pokuta pro FPO

ve výši [obchodní tajemství] obratu byla dle Úřadu „s ohledem na méně zásadní roli soutěžitele

v posuzovaném jednání jako příliš vysoká“, a proto ji snížil na [obchodní tajemství] z obratu.

Pokud by existovaly podstatné rozdíly mezi rozsahem zapojení obou společností, pak je byl

Úřad povinen přezkoumatelným způsobem popsat, což však Úřad neučinil.

Úřadu přitom patřila AUTOCONT mezi účastníky s hlavní rolí v rámci údajného protisoutěžního

jednání.

11

Č.j.: ÚOHS-12259/2022/164

částky pokuty, kde Úřad vychází z povahy protisoutěžního jednání a podruhé je úmysl v rámci

výpočtu pokuty nepřípustně zohledněn v rámci přitěžujících okolností, kdy navyšuje pokutu

o 20 %.

Úřadu k novému projednání.

Rozklad FPO

S takovýmto rozhodnutím o vině však FPO nikdy nesouhlasila a napadla ho správní žalobou,

o níž dosud nebylo rozhodnuto. Vzhledem k tomu, že FPO nespáchala správní delikt uvedený

ve výroku o vině, nesouhlasí ani s rozhodnutím o trestu za tento údajný správní delikt.

Rozhodnutí o trestu je dle FPO v této fázi řízení minimálně předčasné. Úřad měl s vydáním

napadeného rozhodnutí vyčkat, a to až do doby pravomocného rozhodnutí o správní žalobě,

kterou byl napaden výrok o vině.

Úřadu k rozhodnutí o rozkladech.

Přezkum použité právní úpravy

Procesní normy

Procesně právní úprava tohoto správního řízení je roztříštěna do několika zákonů. Pro aplikaci

procesně právních pravidel platí mj. zásada nepravé retroaktivity procesních norem, tedy

aplikace nových procesních norem pro dříve započatá řízení. Pokud nová procesní norma

(tj. přechodné ustanovení pozdějšího zákona) nestanoví něco jiného, je v započatém řízení

Viz body 11 a násl. odůvodnění napadeného rozhodnutí.

12

Č.j.: ÚOHS-12259/2022/164

pokračováno dle pozdějšího zákona s tím, že právní účinky úkonů učiněných dříve zůstávají

v platnosti.4

ZOHS ve znění zákona č. 262/2017 Sb. účinného od 1. 9. 2017. Tento postup Úřadu považuji

za správný a zákonný. Během vedení tohoto správního řízení, byť ve fázi řízení o rozkladech,

byl ZOHS v době po vydání napadeného rozhodnutí novelizován dvěma zákony. Ke stejnému

okamžiku účinnosti ode dne 1. 2. 2022 to bylo jednak zákonem č. 261/2021 Sb.5 a jednak

zákonem č. 417/2021 Sb.6 S ohledem na přechodné ustanovení čl. VI zákona č. 143/2001 Sb.

je tedy (na rozdíl od hmotněprávní úpravy) zněním aplikovaným v tomto řízení o rozkladu

procesní úprava ZOHS ve znění řetězce jeho novel končícího zákonem č. 261/2021 Sb.

Tento postup Úřadu považuji za správný a zákonný. Zněním aplikovaným v tomto řízení

o rozkladu je tedy procesní úprava správního řádu ve znění řetězce jeho novel končícího

zákonem č. 403/2020 Sb. (pro uvedené znění je v tomto rozhodnutí používána výše zavedená

zkratka „správní řád“).

Hmotněprávní normy

4

Srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 574/03, usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2006,

sp. zn. II ÚS 512/05, či rozsudek NSS ze dne 25. 7. 2007, č. j. 1 Azs 55/2006-6.

5

Dle čl. CLXXXIII zákona č. 261/2021 Sb.: „Tento zákon nabývá účinnosti dnem 1. února 2022 (…)“. Žádné přechodné

ustanovení vztahující se na novelizovaný text ZOHS tato novela neobsahuje.

6

Dle přechodného ustanovení čl. VI zákona č. 417/2021 Sb.: „Řízení, která nebyla pravomocně skončena přede dnem

nabytí účinnosti tohoto zákona, se dokončí podle zákona č. 143/2001 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti

tohoto zákona.“ Toto ustanovení je však dle předsedy Úřadu s ohledem na konkrétní okolnost odlišné, souběžné

novelizace zákonem č. 261/2021 Sb. potřeba interpretovat systematickým a logickým výkladem tak, že nevylučuje

„znění účinné“ i na základě (současné) novelizace provedené zákonem č. 261/2021 Sb., byť tato stricto sensu nenastala

„přede dnem nabytí účinnosti“ zákona č. 417/2021 Sb. Tato okolnost ostatně nemá žádný vliv na jakákoli práva

či povinnosti v tomto správním řízení.

7

Dle čl. XXXII zákona č. 403/2020 Sb.: „Tento zákon nabývá účinnosti prvním dnem třetího kalendářního měsíce

následujícího po jeho vyhlášení.“ Žádné přechodné ustanovení vztahující se na novelizovaný text správního řádu tato

novela neobsahuje.

13

Č.j.: ÚOHS-12259/2022/164

narovnání a tzv. Leniency program, které však v právním posouzení jednání účastníků řízení

nic nemění a novela v tomto smyslu nepředstavuje příznivější právní úpravu. Zbývající změny

jsou procesního charakteru a netýkají se hmotněprávního posouzení vytýkaného jednání

účastníků řízení. Na základě výše uvedeného lze proto uzavřít, že tato novela nepředstavuje

pro účastníky řízení příznivější právní úpravu.

5 let ode dne, kdy se o něm správní orgán dozvěděl, nejpozději však do 10 let ode dne, kdy byl

spáchán. Vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě desetiletá promlčecí doba dle novely

provedené zákonem č. 183/2017 Sb. dosud neuplynula, nevede tato novela zákona o ochraně

hospodářské soutěže k příznivějšímu posouzení deliktního jednání účastníků řízení Úřadem.

Tato pozdější právní úprava proto rovněž není pro účastníky řízení příznivější.

8

Vzhledem k tomu, že přestupkový zákon je co do hmotněprávních ustanovení v postavení subsidiarity ve vztahu

k zákonu o ochraně hospodářské soutěže, je třeba posuzovat jednotlivá ustanovení přestupkového zákona v rámci

novely provedené zákonem č. 183/2017 Sb., která aplikaci některých jeho ustanovení vylučuje či odlišně upravuje.

14

Č.j.: ÚOHS-12259/2022/164

na projednávanou otázku v intencích tohoto správního řízení nedopadá, a proto ani nemůže

být pro účastníky řízení příznivější.

V rámci tohoto rozhodnutí jsem se proto věnoval podstatě obsahu těchto námitek, a tím došlo

k úplnému vypořádání i jednotlivých dílčích argumentů a námitek účastníků řízení.11

9

Srov. např. nález Ústavního soudu (dále též „ÚS“) ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08: „(…) není porušením práva

na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě

vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží

tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná“.

10

Srov. např. nálezy ÚS ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. IV. ÚS 201/04, ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 116/05, či ze dne

22. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 961/09.

11

Srov. rozsudek KS ze dne 15. 6. 2020, č. j. 62 Af 15/2019-238: „Žaloba, jejíž text strukturovaný do více než 200 bodů

přesahuje 80 stran, je obsáhlou, detailní a řetězící se argumentací vedenou částečně k týmž otázkám opakovaně, přitom

žalobce zpochybňuje prakticky vše, co žalovaný v řízení učinil a k čemu dospěl. Jelikož však není smyslem soudního

přezkumu rozhodnutí správních orgánů, a tedy ani úkolem správních soudů, reagovat na každou dílčí argumentaci a tu

vyvracet stejně konkrétně a stejně obsáhle, jak je vedena v žalobě (obdobně např. v rozsudku Nejvyššího správního soudu

sp. zn. 7 As 126/2013-19 ze dne 3. 4. 2014), zaměřil se zdejší soud na podstatný obsah a zřetelný smysl jednotlivých

žalobních bodů a věnoval se stěžejním námitkám, neboť to podle zdejšího soudu konzumovalo i vypořádání řady dílčích

a souvisejících námitek (oprávněnost takového postupu, především v případě tak konstruovaných žalob jako v nyní

posuzované věci, zdejšímu soudu plyne např. z rozsudků Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 Afs 85/2013-33 ze dne

24. 4. 2014 nebo sp. zn. 8 Azs 16/2017-53 ze dne 24. 5. 2018).“

12

Srov. např. rozsudky NSS ze dne 29. 7. 2010, č. j. 2 As 83/2009-239, ze dne 19. 11. 2009, č. j. 1 Afs 88/2009-48

nebo ze dne 15. 2. 2017, č. j. 6 As 214/2016-33.

13

Srov. např. rozsudek NSS ze dne 27. 2. 2013, č. j. 6 Ads 134/2012-47, či recentní rozsudek NSS ze dne 3. 3. 2022, č. j.

1 As 312/2021-48: „Správní řízení je rovněž ovládáno zásadou jednotnosti řízení. Tato zásada (mimo jiné) znamená,

že řízení až do vydání rozhodnutí o řádném opravném prostředku představuje jeden celek, tedy totéž řízení zahrnuje

jak řízení odehrávající se před správním orgánem prvního stupně, tak i případné odvolací řízení. Tato řízení se tedy

pojímají dohromady ve svém komplexu. Rozhodnutí správních orgánů obou stupňů proto tvoří jeden celek. Odvolací

15

Č.j.: ÚOHS-12259/2022/164

Úřadu, které jsou detailně rozpracovány v napadeném rozhodnutí.14 Rovněž však má možnost

argumentačně posílit některé pasáže, které jsou obsaženy v napadeném rozhodnutí,

popřípadě se argumentačně vypořádat s některými námitkami účastníka řízení, které zazněly

až v jeho rozkladu. V souvislosti s výše uvedeným je tedy nezbytné toto rozhodnutí o rozkladu

vnímat v úzkém významovém celku s napadeným rozhodnutím.15

Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008, čj. 7 Afs 212/2006-76). Není přípustné institut

nepřezkoumatelnosti libovolně rozšiřovat a vztahovat jej i na případy, kdy se správní orgán

podstatou námitky účastníka řízení řádně zabývá a vysvětlí, proč nepovažuje argumentaci

účastníka za správnou, byť výslovně v odůvodnění rozhodnutí nereaguje na všechny myslitelné

aspekty vznesené námitky a dopustí se dílčího nedostatku odůvodnění. 16 Zrušení rozhodnutí

pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno těm nejzávažnějším vadám rozhodnutí, kdy pro absenci

důvodů či pro nesrozumitelnost skutečně nelze rozhodnutí jako celek meritorně přezkoumat.

Nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů tak má místo zejména tehdy,

opomene-li správní orgán či soud na námitku účastníka zcela (tedy i implicitně) reagovat.17

Z odůvodnění napadeného rozhodnutí jsou přitom zcela zřejmé jednotlivé úvahy, kterými se

Úřad při jeho vydávání řídil a jednotlivé závěry ke kterým dospěl. S těmito závěry ostatně

jednotliví účastníci řízení obšírně polemizují a pojmenovávají jednotlivé vady, které v nich

spatřují. To by však nebylo možné, pokud by takové odůvodnění bylo nesrozumitelné, nebo

pokud by neobsahovalo důvody, jež účastníci řízení svými rozklady sami zpochybňují. Proto

mám za to, že napadené rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti ve smyslu výše uvedené

judikatury NSS a ÚS netrpí.

14

Srov. rozsudek NSS ze dne 31. 10. 2014, č. j. 6 As 161/2013-25: „Úkolem odvolacího, resp. rozkladového orgánu je

zejména reagovat na odvolací, resp. rozkladové námitky (§ 89 odst. 2 věta druhá správního řádu z roku 2004). Z hlediska

ekonomie řízení není vyloučeno, aby odvolací orgán argumentaci správního orgánu prvního stupně pouze doplnil.

Při soudním přezkumu odvolacího rozhodnutí je třeba vzít v úvahu, že ve správním řízení tvoří rozhodnutí obou stupňů

jeden celek. Mezery v odůvodnění rozhodnutí o odvolání, které by jinak způsobovaly jeho nepřezkoumatelnost,

proto mohou zaplnit argumenty obsažené již v rozhodnutí prvního stupně.“

15

Srov. rozsudek NSS ze dne 26. 3. 2008, č. j. 9 As 64/2007-98: „Ve vztahu k první části této námitky je třeba

připomenout, že přestupkové řízení je vedeno v obvyklém pořadu dvou správních stolic, přičemž celé toto správní řízení

se pokládá za jediný celek; odvolací řízení tak tvoří s řízením prvoinstančním jeden procesní celek. V tomto ohledu

se hovoří o zásadě jednotnosti správního řízení a postup žalovaného odvolacího orgánu lze tedy akceptovat,

aniž by přitom byla dotčena zásada dvoustupňovosti (dvojinstančnosti), jak tvrdí stěžovatel. Primárním účelem této

zásady je totiž zaručení tzv. devolutivního a suspenzivního účinku, tedy toho, aby věc byla přezkoumána správním

orgánem vyššího stupně a aby byla odložena realizace obsahu výroku napadeného rozhodnutí, což se v daném případě

stalo.“

16

Srov. rozsudek NSS ze dne 6. 8. 2020, č. j. 5 Afs 111/2019-42.

17

Srov. rozsudky NSS ze dne 17. 1. 2013, č. j. 1 Afs 92/2012-45 či ze dne 29. 6. 2017, č. j. 2 As 337/2016-64.

16

Č.j.: ÚOHS-12259/2022/164

jsou racionální, ucelené, koherentní a v souladu se zásadami logiky, zda správní orgán

nevybočil z mezí správního uvážení nebo jej nezneužil, ale rovněž, zda uložená pokuta není

likvidační [srov. např. usnesení rozšířeného senátu ze dne 20. 4. 2010, č. j. 1 As 9/2008-133,

publikované pod č. 2092/2010 Sb. NSS, www.nssoud.cz, nebo nálezy Ústavního soudu sp. zn.

Pl. ÚS 3/02 ze dne 13. 8. 2002 (N 105/27 SbNU 177; 405/2002 Sb.), nebo sp. zn. Pl. ÚS 38/02

ze dne 9. 3. 2004 (N 36/32 SbNU 345; 299/2004 Sb.).18 Tento výklad limitů zákonného

zmocnění správních soudů k přezkumu posouzení právní otázky trestu dává zřejmá vodítka

i pro vlastní postup správních orgánů, resp. pro samotný výsledek rozhodování správních

orgánů o pokutě. Tento soudy vytýčený rozsah hledisek jejich přezkumu tedy v důsledku

definuje i nutný standard, ve kterém se má dít zákonné rozhodování správních orgánů v otázce

určení výměry pokuty. Nepřímo tedy (nad rámec požadavků ex lege) definuje i žádoucí vlastní

činnost správních orgánů, která se má ohledně trestního obvinění19 dít již ve fázi správního

řízení.20 To v důsledku představuje výklad určující i pro toto řízení o rozkladu, resp. pro níže

provedený přezkum právní otázky určení výměr pokut pro jednotlivé účastníky tohoto

správního řízení, kteří podali rozklady. Nelze si přitom nevšimnout, že soudy definované

požadavky na zákonnost tohoto postupu správních orgánů jsou do značné míry obecné

a ponechávají správním orgánům nemalý prostor pro vlastní správní uvážení, čemuž pak nutně

odpovídá i zákonná konstrukce soudního přezkumu v soudním řízení správním21 a citovaná

judikatura ÚS.

Členění jednotlivých argumentací je v tomto rozhodnutí toliko výrazem jisté účelové

racionalizace ze strany předsedy Úřadu při vypořádávání jednotlivých námitek rozkladů,

Srov. rozsudek NSS ze dne 3. 4. 2012, č. j. 1 Afs 1/2012-36.

19

Srov. nález ÚS ze dne 27. 6. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 19/99: „(…) Tento deficit nelze podle názoru Ústavního soudu řešit

jinak, nežli zásadní změnou koncepce správního soudnictví, přičemž bude věcí zákonodárce, aby zejména s přihlédnutím

k bohaté judikatuře ESLP zajistil plnou soudní kontrolu ve všech oblastech, které jsou touto judikaturou považovány

ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy za ‚občanská práva či závazky‘, resp. jsou řazena pod pojem ‚jakékoli trestní obvinění‘.“

20

Srov. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 16. 11. 2016, č. j. 5 As 104/2013-46: „Správní soudy, resp. soudy

rozhodující ve správním soudnictví v I. stupni, tak mají sice roli retrospektivně přezkumnou, ale vlivem zvýšeného důrazu

na naplnění všech stránek spravedlivého procesu o trestním obvinění plní spíše úlohu jakési „kvaziodvolací“ instance (…)

Aplikace a interpretace trestněprávních norem v tomto duchu je společným úkolem všech orgánů veřejné moci nadanými

pravomocí objasňovat, vyšetřovat, stíhat, žalovat, soudit, trestat atd., bez ohledu na to, v jaké „větvi“ státní moci

se organizačně, kompetenčně či procesně nacházejí. Potvrzením této myšlenky je již výše popsaná „sdílená“

či „navazující“ pravomoc exekutivních orgánů a soudů, která byť vypadá jako „koláž“ nesourodých prvků, vytváří navenek

jediné rozhodnutí v materiálním smyslu použitelné jen jako celek. (…) Na tom nic nemění ani fakt, že jednotlivé „části“

rozhodnutí vydaly různé orgány, mezi nimiž není typická ani organizační ani procesní nadřízenost a podřízenost,

každý ve vlastní pravomoci, s odděleným momentem nabytí právní moci, tedy jejich závaznosti a nezměnitelnosti.“

21

Srov. rozsudek NSS ze dne 3. 4. 2012, č. j. 1 Afs 1/2012-36: „Při hodnocení zákonnosti uložené sankce správními soudy

není dán soudu prostor pro změnu a nahrazení správního uvážení uvážením soudním, tedy ani prostor pro hodnocení

prosté přiměřenosti uložené sankce. Přiměřenost by při posuzování zákonnosti uložené sankce měla význam jedině tehdy,

pokud by se správní orgán dopustil některé výše popsané nezákonnosti, v jejímž důsledku by výše uložené sankce

neobstála, a byla by takříkajíc nepřiměřená okolnostem projednávaného případu. Používání výrazu ‚přiměřenost uložené

pokuty‘ v této souvislosti je však do jisté míry nepřesné, neboť soudní řád správní umožňuje správnímu soudu zohlednit

hledisko přiměřenosti jen v rámci posuzování individualizace trestu, tj. v situaci, kdy je správní soud podle § 78 odst. 2

s. ř. s. na návrh žalobce nadán pravomocí nahradit správní uvážení a výši uložené sankce moderovat a zároveň je

správním orgánem uložená sankce zjevně nepřiměřená. Ani v takovém případě ale pro zásah do správního uvážení

soudem nepostačí běžná nepřiměřenost, ale je nutné, aby nepřiměřenost dosáhla kvalitativně vyšší míry a byla zjevně

nepřiměřená.“

17

Č.j.: ÚOHS-12259/2022/164

resp. při odůvodňování vlastního právního názoru, v jehož konkurenci jednotlivé

argumentační okruhy rozkladů neobstojí.22

Ke společným argumentačním okruhům jednotlivých rozkladů

K námitkám soudního přezkumu ohledně výroku o vině

Jde o procesy zcela oddělené a ze zákona (resp. z právní úpravy jako významově

bezrozporného celku) formálně procesně nezávislé. Vedle toho je nutné vycházet z principu

presumpce správnosti správního aktu23, podle níž má každý, a to i eventuálně vadný správní

akt právní důsledky, které s ním zákon spojuje, a to až do doby, než je procesně předepsaným

způsobem zrušen nebo změněn.24 Pochopitelně, že může nastat i procesní situace,

kdy v důsledku soudního přezkumu, eventuálně v důsledku mimořádných opravných

prostředků, resp. dozorčí působnosti předsedy Úřadu, pozbydou závislé výroky napadeného

rozhodnutí o trestech oporu ve výroku o vině, pakliže by byl eventuálně zrušen.25 To by však

byl jen nutný důsledek právní úpravy správního řízení a správního soudnictví v České

republice, nikoli důsledek nesprávnosti postupu Úřadu, resp. jeho předsedy.

Není pochopitelně vyloučeno, že některá z nezávisle uplatněných záruk zákonnosti může mít

v důsledku svůj procesní dopad i na napadené rozhodnutí. Výsledek uplatnění těchto

institucionalizovaných záruk však nemůže ani Úřad, ani jeho předseda předjímat. Stejně tak

není v žádném právním předpisu České republiky, resp. Evropské unie, či mezinárodní

smlouvě, kterou je Česká republika vázána, stanoveno uplatnění těchto záruk jako předpoklad

pro „procesní vyčkávání“ jejich samotného výsledku v jiných správních řízeních. Potřebu

či nutnost takovéhoto vyčkávání nelze v projednávaném případě dovodit ani ze základních

zásad činnosti správních orgánů nebo z obecných právních principů, což ostatně ani účastníci

řízení nenamítají. Jak je uvedeno výše, výrok o vině představuje pravomocně vyřešenou právní

otázku. Nemůže se tedy jednat o nevyřešenou právní otázku nebo o řešení nepravomocné.

22

Srov. rozsudek KS ze dne 28. 3. 2017, č. j. 29 Af 96/2013-234: „V nyní projednávané věci si nelze nepovšimnout

mimořádného rozsahu i obsahu rozhodnutí žalovaného, jakož i toho, že v případě námitek rozkladů šlo ve své podstatě

z větší části o stále stejné či obdobné, opakující se námitky týkající se procesních vad, skutkových i právních závěrů a jejich

následků, jež jsou nahlíženy z různých úhlů pohledu a různě argumentované. Všem těmto základním okruhům námitek

se předseda Úřadu potažmo žalovaný věnoval a nelze mu vyčítat nezohlednění veškeré v rozkladech vyslovené

argumentace. Ostatně při rozsáhlosti celé projednávané věci se ani nelze divit určité racionalizaci argumentace předsedy

Úřadu.“

23

Srov. § 73 odst. 2 správního řádu: „Pravomocné rozhodnutí je závazné pro účastníky a pro všechny správní orgány;“

24

Srov. např. rozsudek NSS ze dne 25. 2. 2010, č. j. 6 As 42/2008-511: „(…) je-li rozhodnutí v právní moci, pak pro toto

rozhodnutí platí tzv. presumpce správnosti správního aktu, a to až do doby, kdy je rozhodnutí autoritativně zrušeno.“

25

Srov. např. rozsudek NSS ze dne 8. 2. 2017, č. j. 3 As 48/2016-19: „Vzhledem k tomu, že uvedené usnesení nabylo

právní moci (…) a nebylo nadřízeným správním orgánem v řízení podle § 94 odst. 1 správního řádu zrušeno či změněno,

uplatní se u něj zásada presumpce správnosti správního aktu s důsledkem všech jeho zákonem předvídaných účinků,

tj. podle § 73 odst. 2 správního řádu především účinku závaznosti pro účastníka řízení i pro všechny správní orgány.“

18

Č.j.: ÚOHS-12259/2022/164

Úřadu, resp. jeho předsedovi, je oproti tomu uloženo vykonávat dozor nad tím, zda a jakým

způsobem soutěžitelé plní povinnosti vyplývající pro ně ze ZOHS 188.26 Na tom nic nemění ani

eventualita možných procesních dopadů výše zmiňovaných záruk zákonnosti, obzvláště

v situaci běžících prekluzivních dob odpovědnosti za správní delikty jednotlivých účastníků

řízení.

MERIT za „vnášení mrtvých duší z minulého kola“ správního trestání.27 K posouzení otázky

trestu je beze zbytku dostačující a objektivně vypovídající stávající obsah správního spisu, který

ve vztahu k posuzované právní otázce poskytuje všechny potřebné podklady a informace.

Proto jsem k dalšímu dokazování v otázce určení výměr pokut napadeným rozhodnutím

nepřistoupil. Nelze rovněž přehlížet, že jakýkoli návrh na další dokazování (tu zjevně

neopodstatněný ve vztahu k otázce trestu) míní posouvat skončení tohoto správního řízení

až za hranici prekluze doby odpovědnosti za spáchaný správní delikt. Proto nepovažuji

samotné vydání napadeného rozhodnutí ani za „předčasné“ ani za nesprávné či nezákonné.

Argumentaci MERIT a FPO v tomto ohledu považuji vzhledem k výše uvedenému

za nedůvodnou.

K námitkám absence nového sdělení výhrad

Úřad sdělí základní skutkové okolnosti případu, jejich právní hodnocení a odkazy na hlavní

důkazy o nich, obsažené ve správním spise“.29 Tímto kogentním způsobem zákonodárce

definoval taxativní výčet obsahových náležitostí sdělení výhrad. Pokud tedy někteří účastníci

26

Srov. § 20 odst. 1 písm. a) ZOHS 188: „Úřad kromě pravomocí podle jiných ustanovení tohoto zákona vykonává dozor

nad tím, zda a jakým způsobem soutěžitelé plní povinnosti vyplývající pro ně z tohoto zákona nebo z rozhodnutí Úřadu

vydaných na základě tohoto zákona.“

27

Srov. rozsudek NSS ze dne 7. 6. 2017, č. j. 6 As 68/2017-53: „Další námitky stěžovatelky nevyžadují podrobnější

vypořádání, neboť stěžovatelka do řízení, jehož předmětem je výhradně uložená sankce (tedy nikoli otázka její

odpovědnosti za správní delikt), vnáší „mrtvé duše“ z minulého kola soudního přezkumu. Skutečnost, že stěžovatelka

zákaz zneužití dominantního postavení porušila, byla spolehlivě zjištěna již v rámci rozhodnutí o deliktu (…).“

28

Srov. Správní řád: komentář. Edited by Josef Vedral. 2. aktualiz. a rozš. vyd. Praha: Ivana Hexnerová – Bova Polygon,

2012. 1446 s. ISBN 9788072731664. strana 776.

29

Srov. § 7 odst. 3 ZOHS 188.

19

Č.j.: ÚOHS-12259/2022/164

řízení namítají, že právě v důsledku nedoručení nového sdělení výhrad v novém projednání

věci neměli informace o tom, z jakých podkladů bude Úřad v napadeném rozhodnutí vycházet,

resp. že tato skutečnost účastníkům znemožňovala relevantně se vyjádřit k podkladům

pro vydání napadeného rozhodnutí, pak se tato argumentace ocitá zcela mimo relevantní

zákonnou úpravu i odbornou literaturu. K učinění představy o tom, z jakých podkladů bude

Úřad při novém projednání vycházet, má dle správního řádu sloužit možnost využití procesních

práv účastníků dle § 36 správního řádu, což se také v novém projednání beze zbytku stalo.

Pokud pak jde o rozkladovou argumentaci, že účastník nemá představu o předběžném

posouzení, jakým směrem se nově ubíraly úvahy Úřadu ohledně nového posouzení výpočtu

konkrétních sankcí při novém projednání, tu je třeba odkázat na výše uvedený normativní text

§ 7 odst. 3 ZOHS 188, který sdělení takovéhoto nového předběžného posouzení nezakotvuje.

Předseda Úřadu nerozporuje některé dílčí faktické efekty, které sdělení výhrad na účastníky

řízení obvykle mívá (mj. možnost navrhnout závazky či požádat o zahájení procedury

narovnání, doplnit dokazování kupř. ohledně nesprávných podkladů pro výpočet pokuty,

prokázat možnou likvidačnost zamýšlené pokuty, či možnost obrany proti navržené výši

pokuty, resp. způsobu jejího výpočtu). Nelze však v tomto ohledu přehlížet, že Úřad již

před vydáním prvního prvostupňového rozhodnutí beze zbytku naplnil svou povinnost sdělit

základní skutkové okolnosti případu, jejich právní hodnocení a odkazy na hlavní důkazy,

a to způsobem, který dalece překračoval jeho zákonné povinnosti mimo jiné právě s ohledem

na zachování efektivních možností využít procesních odklonů, či rozporovat předběžné

posouzení Úřadu i v otázce trestů pro účastníky řízení.30 K této dobré praxi Úřadu je třeba

dodat, že sdělení předběžného posouzení jdoucího nad rámec zákonných požadavků nemá

představovat zahájení dialogu o výši pokuty, resp. o způsobu jejího výpočtu, ani nahrazovat

samotné právní posouzení Úřadu v pozdějším napadeném rozhodnutí. Rovněž nelze v této

souvislosti vytěsňovat, resp. předčasně aplikovat ty záruky zákonnosti, které každému

z účastníků řízení přísluší v rámci tohoto řízení o rozkladech či ve správním soudnictví.

K námitkám nerespektování legitimního očekávání

30

Srov. sdělení výhrad ze dne 16. 7. 2020, č. j. ÚOHS-19739/2020/851/EDl, č. l. správního spisu 236.

20

Č.j.: ÚOHS-12259/2022/164

z hlediska Úřadem užitého soft law. Tato argumentace Úřadu vytýká zejména nedodržení těch

postupů Starých zásad pro výpočet jednotlivých pokut, které by byly jinak využity, kdyby Úřad

nepostupoval za využití alternativního způsobu výpočtu pokut dle bodu 14 Starých zásad.

Společně namítají, že Úřad v rozporu s jejich legitimními očekáváními ve skutečnosti

při jednotlivých výpočtech pokut postupoval podle Nových zásad a leckdy ani podle nich.

K této klíčové argumentaci společné takřka všem rozkladům dodávám, že eventuální porušení

svých legitimních očekávání AUTOCONT, TSW, ICZ, MERIT a Asseco odvozují především

z tvrzené nepřezkoumatelnosti odůvodnění, proč se Úřad odchýlil od přímého využití Starých

zásad, resp. od přímého využití Nových zásad.

Starých zásad se Úřadu otevřela možnost postupovat způsobem, který „vyžadují principy

přiměřenosti a spravedlnosti“. To je kategorie jistě velmi vágní, nicméně vůbec nevylučuje,

že v jejím rámci Úřad přikročí k aplikaci své (reálně existující) ustálené rozhodovací praxe,

která nejlépe odpovídá řešeným právním vztahům v napadeném rozhodnutí. Není přitom

vyloučeno ani to, že aplikovaná (přiléhavá) rozhodovací praxe bude tou praxí, která se již

ustanovila na základě jiných postupů než podle Starých zásad. Pokud se tedy Úřadem

aplikovaná rozhodovací praxe vyvinula v důsledku aplikace odlišného soft law než Starých

zásad, nijak tato okolnost nezasahuje legitimní očekávání účastníků řízení. Ti na straně jedné

nemohli nevědět, že takovéto odchýlení bod 14 Starých zásad (kterých se dovolávají)

umožňuje a na straně druhé tu v době rozhodování Úřadu již existovala ustálená rozhodovací

praxe bid riggingových narušení hospodářské soutěže, resp. určování výměr jednotlivých

pokut při takovýchto porušeních pravidel hospodářské soutěže.33 Nelze přitom přehlížet,

jak správně poznamenal i Úřad v napadeném rozhodnutí, že využitá rozhodovací praxe

určování výměr pokut při bid riggingu vznikala právě jako reakce na deliktní jednání typově

31

Srov. např. bod 20 odůvodnění napadeného rozhodnutí. „S ohledem na výše uvedené jsou splněny podmínky

stanovené v bodě 14 Zásad pro odlišný způsob výpočtu pokut v daném případě (…)“

32

Srov. bod 14 Starých zásad: „Zásady dále uvedené nebudou ze strany Úřadu aplikovány v nestandardních případech,

kdy je možné specifika případu a míru odlišnosti stručně a jasně definovat a kde takový odlišný postup vyžadují principy

přiměřenosti a spravedlnosti.“

33

Srov. rozsudek NSS ze dne 28. 4. 2005, č. j. 2 Azs 1/2005-57 (zvýraznění doplněno): „Jestliže se takováto praxe

vytvořila, správní orgán se od ní nemůže v jednotlivém případě odchýlit, neboť takový jeho postup by byl libovůlí, která je

v právním státě (viz čl. 1 odst. 1 Ústavy) nepřípustná. Ze zásady zákazu libovůle a neodůvodněně nerovného zacházení

(viz čl. 1 věta první Listiny základních práv a svobod) vyplývá princip vázanosti správního orgánu vlastní správní praxí

v případě, že mu zákon dává prostor pro uvážení, pokud se taková praxe vytvořila;“

21

Č.j.: ÚOHS-12259/2022/164

přiléhavé výroku o vině v tomto správním řízení. Mám za to, že pro rozhodování Úřadu

při určování výměr pokut je vedle jeho vlastního soft law určující právě jeho vlastní ustálená

rozhodovací praxe plně ve smyslu § 2 odst. 4 správního řádu.34 Způsob, jakým se Úřad své

(zákonné a správné) ustálené rozhodovací praxe dobral, je přitom podružný.35 V rámci

legitimního očekávání účastníků řízení je totiž významné toliko to, zda taková rozhodovací

praxe (a eventuálně procesní cesta k ní plynoucí ze soft law) existuje či nikoli.

Není přitom rozhodné, na základě jakého jiného soft law se tato přiléhavá ustálená

rozhodovací praxe ustálila. Legitimní očekávání účastníků řízení totiž nemohlo opomíjet jak

tuto (nově) ustálenou rozhodovací praxi, tak možnost podle ní postupovat vyjádřenou v bodu

14 Starých zásad.

Nové zásady a postup Úřadu dle nich se v obdobných případech změnil (viz dále).“ Na to Úřad

navázal v bodě 20 odůvodnění napadeného rozhodnutí: „S ohledem na výše uvedené jsou

splněny podmínky stanovené v bodě 14 Zásad pro odlišný způsob výpočtu pokut v daném

případě, odlišný postup výpočtu pokut vyžadují principy přiměřenosti a spravedlnosti (viz níže

– výpočet pokut dle Zásad).“ Nestandardnost, specifika případu a míru odlišnosti přitom Úřad

odůvodnil zcela adekvátním způsobem posuzované právní otázce. Napadeným rozhodnutím

nebyla posuzována otázka viny, nýbrž trestu. Bylo tedy zcela namístě vykreslit nestandardnost

a specifika právě ve vztahu k určování výměry pokut. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí

se přezkoumatelným a logickým způsobem podávají specifika a odlišnosti nejen rozsahu

a způsobu narušení samotné hospodářské soutěže, ale zejména pak zcela různých

ekonomických efektů na stranách účastníků bid riggingového kartelu. Přitom je to právě míra

specifických důsledků pro ekonomické ukazatele jednotlivých účastníků, která má přímý

dopad pro způsob, jakým je jim následně vyměřována pokuta.

Úřad vypočtenou pokutu upravit tak, aby odpovídala spáchanému deliktu a plnila své funkce,

34

Srov. § 2 odst. 4 správního řádu: „Správní orgán dbá, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem

a aby odpovídalo okolnostem daného případu, jakož i na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných

případů nevznikaly nedůvodné rozdíly.“

35

Srov. rozsudek NSS ze dne 31. 3. 2010, č. j. 1 Afs 58/2009-541 (zvýraznění doplněno): „(…) známá a dostupná správní

praxe soutěžního úřadu sice nepředstavuje právní rámec pokut, ale slouží jako referenční hledisko ve vztahu

k dodržování zásady rovného zacházení (…)“

22

Č.j.: ÚOHS-12259/2022/164

neboť byla nepřiměřeně vysoká či naopak nízká podle toho, zda soutěžitel v dané oblasti

působil a jak byl významným soutěžitelem. Považuji za správná i východiska, že ne všichni

účastníci bid riggingového kartelu dosahují obratu z prodeje zboží či služeb, jichž se narušení

soutěže přímo nebo nepřímo týká na vymezeném geografickém trhu, příp. takového,

který neodpovídá rozsahu/dopadu jejich jednání. V takové situaci totiž standardně

vyhodnocovaný obrat dosažený konkrétním soutěžitelem z prodeje zboží či služeb, jichž

se narušení soutěže přímo nebo nepřímo týká, a to na vymezeném geografickém relevantním

trhu sám o sobě dostatečně nereflektuje eventuální různost rolí v rámci takové specifické

kartelové dohody, různou míru či způsob zapojení do dohody a různé míry ekonomických

přínosů pro jednotlivé účastníky. V tomto ohledu nelze přehlížet, že Úřad u každého určení

výměry pokuty vždy jasně ilustroval, k jaké pokutě by dospěl, pakliže by svou (specifickou)

ustálenou rozhodovací praxi neaplikoval. Každé takové ilustrativní vypočtení částky pokut

dle Starých zásad je nepochybně jen dalším odůvodněním, proč jsou v jednotlivých případech

dány specifické předpoklady pro postup podle bodu 14 Starých zásad vedoucí ke specifické

přiléhavé rozhodovací praxi Úřadu.

S odůvodněním napadeného rozhodnutí v této otázce se proto ztotožňuji. Argumentaci

rozkladů brojících proti narušení legitimních očekávání účastníků řízení, resp. proti

nepřezkoumatelnosti postupu Úřadu při odůvodňování odlišnosti svého postupu při výpočtu

jednotlivých pokut, považuji vzhledem k výše uvedenému za nedůvodnou.

K námitkám nevymezení relevantního trhu

Nelze přehlížet, že rozporované vymezení relevantního trhu nehrálo v samotném výpočtu

částky pokuty žádnou (pozitivní) roli. Jeho účelem bylo toliko ilustrativní negativní vymezení,

kudy se nosné úvahy Úřadu vůbec neodvinou. V zásadě šlo vždy jen o vysvětlení, proč Úřad

nepovažuje za správné využít ten postup při určování výměry pokut podle Starých zásad,

který by z vymezení relevantního trhu eventuálně vycházel. A právě ve vztahu k tomuto účelu

a smyslu vymezení relevantního trhu je nutné vztahovat také celou optiku přezkumu jeho

vymezení. V odůvodnění napadeného rozhodnutí jsou obsaženy jak úvahy, které podpírají

výroky napadeného rozhodnutí, tak úvahy, které ve svém důsledku nezasahují právní sféru

žádného z účastníků řízení. Přesto obojí z těchto úvah odůvodňují postup Úřadu

a přezkoumatelně zachycují myšlenkové postupy, kterými se Úřad řídil. V tomto směru nelze

ani opomíjet závazný právní názor vyjádřený v rozhodnutí předsedy, který směřoval právě

k tomu, aby explicitně zazněly všechny (relevantní) úvahy vysvětlující mechanismus,

kterým Úřad přistoupí k výpočtu konkrétních sankcí. Pokud zazněly úvahy o postupu, kterým

se Úřad při rozhodování o povinnostech účastníků vůbec nevydal, nebylo třeba je rozvádět

23

Č.j.: ÚOHS-12259/2022/164

v takové míře podrobnosti, jako tomu je v jiných případech skutečně odvozujících výši pokuty

od prodejů na relevantním trhu.

K námitkám nesprávného určení typové závažnosti deliktu

ZOHS 188, představuje cílové narušení soutěže se znaky dohody o rozdělení trhu, nedovolené

výměny informací a cenové dohody (viz první prvostupňové rozhodnutí a rozhodnutí předsedy

Úřadu). Tyto praktiky spadají do kategorie tzv. kartelů s tvrdým jádrem a představují

nejzávažnější porušení soutěžního zákona a Úřad za ně ukládá nejpřísnější pokuty.“36 Vycházel

přitom z ustálené rozhodovací praxe, která vznikla v důsledku uplatňování bodu 3.14. Nových

zásad, podle něhož: „[M]ezi velmi závažné přestupky patří horizontální dohody s cílem narušit

soutěž, zejména dohody o cenách, o dělení trhu, omezení produkce nebo dohody typu bid

rigging, (…)“. Toto ustanovení Nových zásad přitom věcně odpovídá bodu 20 Starých zásad,

podle něhož: „[Do] kategorie velmi závažných deliktů spadají zejména horizontální dohody

o cenách, o rozdělení trhu či omezení výroby (…)“. Na oba tyto prameny svého soft law

se přitom Úřad výslovně odvolal, vycházel však z ustálené rozhodovací praxe věcně odvozené

od Nových zásad. I určení typové závažnosti v případech bid riggingových kartelových dohod

ostatně vykazuje specifika, pro něž je přiléhavější jiná správní praxe než postup Úřadu podle

Starých zásad. S tímto posouzením se beze zbytku ztotožňuji a považuji je za správné

a zákonné. Argumentaci rozkladů ICZ a Asseco ohledně nesprávného určení typové závažnosti

deliktu proto považuji za nedůvodnou.

36

Srov. např. rozsudek NSS ze dne 18. 3. 2021, č. j. 4 As 214/2020-230: „Ostatně i na úrovni práva EU, které slouží jako

předobraz pro českou úpravu soutěžního práva, rovněž dohody typu bid-rigging zahrnující prvky horizontálních dohod

o cenách a o rozdělení trhu patří do kategorie nejzávažnějších omezení hospodářské soutěže, které nepodléhají výjimce

de minimis (z poslední doby např. rozsudek Soudního dvora ze dne 14. 1. 2021, ve věci C-450/19, Kilpailu-ja

Kuluttajavirasto).“

24

Č.j.: ÚOHS-12259/2022/164

i z evropských fondů.“ Toto hodnocení považuji za věcně správné a zákonné. Dopad

na hospodářskou soutěž na území Olomouckého kraje nepovažuji za zanedbatelný. Rovněž

namítaná izolovanost, resp. nekontinuálnost deliktního jednání ICZ nijak nepopírá závěry

Úřadu o komplexnosti deliktního jednání ze strany ICZ i dalších účastníků řízení. Otázka tržního

podílu jednotlivých účastníků řízení pak s posouzením typové závažnosti jejich deliktního

jednání nijak nesouvisí, ale promítá se do korigujícího hlediska přiměřenosti, resp. do hledisek

individuální závažnosti.

Určení typové závažnosti deliktního jednání vůči Asseco tedy nemá zohledňovat okolnosti

eventuálně významné z pohledu individuální závažnosti, kterými mimo jiné nepochybně je

i hlavní role v kartelu, jež se mohla projevovat různými nezákonnými aktivitami ve srovnání

s méně aktivními či pasivními účastníky téže kartelové dohody typu bid rigging.

Nerozlišováním různé typové závažnosti pokaždé individuálně vůči každému jednotlivému

účastníku téže zakázané dohody se Úřad nedopustil ani nesprávnosti, ani nezákonnosti.

K námitkám nesprávného určení základní částky pokuty

Žádný z účastníků řízení nerozporuje, že Úřad stanovil procentní sazbu (pro ilustrativní

výpočet dle Starých zásad i pro výpočet podle ustálené praxe vzniklé podle Nových zásad)

mimo své vlastní soft law.37 K samotnému určení konkrétní hodnoty procentní sazby ve výši

12 % z hodnoty veřejné zakázky Olomouc Úřad dospěl v bodě 30 odůvodnění napadeného

rozhodnutí. Jasně přitom uvedl, že základní částka pokuty byla stanovena s ohledem

na typovou závažnost posuzovaného deliktu s přihlédnutím k jeho specifikům (ke způsobu

jeho spáchání, následkům a okolnostem, za nichž byl spáchán apod.). Tato specifika přitom

rozvedl již v rámci určování typové závažnosti deliktu. Pokud pak v rámci svého správního

uvážení dospěl právě k procentní sazbě 12 %, nelze to považovat za nepřezkoumatelné ani

pro nesrozumitelnost, ani pro nedostatek důvodů.38

37

Srov. poznámku pod čarou č. 11 v odůvodnění napadeného rozhodnutí: „(…) Dle Zásad je výchozí podíl u kategorie

velmi závažných deliktů stanoven do 3 % hodnoty prodejů/obratu dosažené konkrétním soutěžitelem z prodeje zboží

či služeb, jichž se narušení soutěže přímo nebo nepřímo týká, a to na vymezeném geografickém relevantním trhu.

Základní částka pokuty u těchto typů dohod je dle Nových zásad stanovena mezi 5 až 15 % hodnoty tržeb (obratu)

dosaženého soutěžitelem z prodeje zboží, jehož se narušení soutěže přímo či nepřímo týká.“

38

Srov. bod 128 odůvodnění napadeného rozhodnutí: „V případě veřejné zakázky Přerov byl delikt Úřadem shledán jako

celkově závažnější, tedy přísněji trestný (vypočtená pokuta za tento delikt byla vyšší), a to zejména s ohledem na délku

trvání protisoutěžního jednání AC a TSW. V případě, že by oba delikty (spáchané v souvislosti s veřejnou zakázkou

Olomouc a veřejnou zakázkou Přerov) trvaly stejně dlouho, pak s ohledem na obdobný způsob jejich spáchaní by byl

považován za závažnější (přísněji trestný) delikt spáchaný v souvislosti s veřejnou zakázkou Olomouc, a to z důvodu vyšší

hodnoty této zakázky. V koeficientu závažnosti 12 % v případě deliktu spáchaného v souvislosti s veřejnou zakázkou

25

Č.j.: ÚOHS-12259/2022/164

AUTOCONT a TSW v obou bid riggingových dohodách. Přitom je významné, že dochází

ke společensky nežádoucímu rozmáhání samotného navozování protiprávních stavů, byť jde

o trvající správní delikty ukončené později. Takovémuto společensky nežádoucímu vývoji

pochopitelně může odpovídat i postupný vývoj ustálené rozhodovací praxe Úřadu. Ten může

v rámci zákonných mezí svého správního uvážení o něco citelněji zasahovat subjekty, které se

takto rozmáhajícího deliktního jednání rozhodnou (též) využívat, a to s cílem naopak

efektivněji bránit jeho rozmáhání, než tomu bylo doposud. V tomto ohledu má postup Úřadu

plnou oporu v samotných důvodech, které vedly k ustálení jeho rozhodovací praxe.

Není náhodou, že Úřad přijal Nové zásady právě s ohledem na efektivnější postihování

zakázaných dohod souvisejících s ovlivňováním veřejných zakázek, jako tomu je i v nyní

projednávaném případě. Tuto v zásadě trestní politiku Úřad uplatňuje minimálně po dobu

aplikace Nových zásad. Stanovení procentní sazby 12 % pro účely výpočtu základní částky

pokuty je s ní plně souladné a zejména je (ve srovnání s věcí IT Přerov) podloženo

individuálními okolnostmi spáchání správního deliktu podle výroku o vině.

Olomouc by sama o sobě vedla k vyšší pokutě i bez navýšení procentního podílu na 12 %

při určování základní výměry pokuty, opomíjí, že je to pouze velikost procentního podílu,

ve kterém se odráží typová nebezpečnost konkrétního deliktního jednání. Samotná hodnota

jakékoli veřejné zakázky není způsobilá rozlišovat v procesu určování výměry pokuty různé

míry závažností deliktního jednání. Fakt, že vyšší hodnota nějaké veřejné zakázky sama o sobě

vede v důsledku k vyšší pokutě, ještě neznamená, že by takto přímo úměrně narůstající

základní částka pokuty v sobě zahrnovala i vyhodnocení typové závažnosti deliktního jednání.

Toto vyhodnocení typové závažnosti je v zásadě na hodnotě jakékoli veřejné zakázky

nezávislé. Ba právě naopak musí existovat mechanismus, jak u stejně hodnotné veřejné

zakázky rozlišovat různé míry typové závažnosti v závislosti na individuálních okolnostech.

Důsledek, že vyšší hodnota jakékoli veřejné zakázky sama o sobě vede k vyšší pokutě

i bez navýšení procentního podílu, tedy není argumentem pro nesprávnost či nezákonnost

postupu Úřadu, ale jen nutným důsledkem proměnnosti jedné ze vstupních hodnot

při určování výměry pokuty, který je však dán vedle současného působení různé míry typové

závažnosti. Toto současné působení je přitom zcela legitimní a zákonné, jelikož přímo úměrně

nevyjadřuje jen prostý rozsah právem chráněného zájmu (tj. typicky rozsah dotčených

finančních prostředků z veřejných rozpočtů), ale nad rámec toho zachycuje i různé míry

nebezpečnosti jednotlivých způsobů takového zasažení. Musí totiž existovat mechanismus, jak

vzájemně odlišit různě typově závažná narušení hospodářské soutěže o stejně hodnotnou

Olomouc je Úřadem zohledněna mj. hodnota veřejné zakázky (která je vyšší oproti veřejné zakázce Přerov), naopak není

v něm zohledněna délka trvání deliktu.“

26

Č.j.: ÚOHS-12259/2022/164

veřejnou zakázku. Tím pochopitelně není dotčena otázka celkové přiměřenosti pokuty,

resp. zachování funkcí každé jednotlivé pokuty.

Z hlediska soudního přezkumu je rozhodné, že výše pokuty byla uložena v zákonném rozmezí

a řádně zdůvodněna, bylo přihlédnuto ke všem zákonným hlediskům a úvahy žalované

se pohybují v mezích správního uvážení.“39 Přiléhavost této judikatury je dána zejména tím,

že procentní sazba zvolená Úřadem v napadeném rozhodnutí je toliko dílčím postupem

v rámci výpočtu nakonec uložené pokuty.

Závěr, že se AUTOCONT dopouštěla protisoutěžního jednání v období od 28. 1. 2011

do 30. 4. 2012, je tedy pravomocně vyřešenou (dílčí) otázkou a jako takovou ji Úřad

v napadeném rozhodnutí nemohl posoudit odlišně.

Úřad použil odpovídající, byť přepočtenou míru z hodnoty prodejů. Míra 2,4 % z hodnoty

prodejů podle Starých zásad totiž odpovídá míře 12 % podle aplikované rozhodovací praxe

vzniklé při užívání Nových zásad. Jinak by totiž nemohlo dojít ke srovnávání srovnatelného,

tj. dvou různých výměr vypočtených na základě stejných vstupních dat (byť adekvátně

přepočtených, nicméně vyjadřujících tutéž míru typové závažnosti). Pokud pak Úřad

v poznámce pod čarou č. 12 uvedl, že interval do 3 % z hodnoty prodejů odpovídá rozmezí

od 1 % do 3 %, pak tato dílčí vada neměla vliv na správnost či zákonnost určení výměr

jednotlivých pokut odvozovaných ze zcela jiné míry procentní výměry, totiž od 12 % z hodnoty

39

Srov. rozsudek NSS ze dne 11. 7. 2013, č. j. 7 As 15/2013-56.

40

Srov. výrok o vině: „(…) a tím porušili zákaz stanovený v § 3 odst. 1 zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské

soutěže a o změně některých zákonů (zákon o ochraně hospodářské soutěže), ve znění zákona č. 188/2011 Sb.,

a dopustili se správního deliktu dle § 22a odst. 1 písm. b) tohoto zákona, a to jednotliví účastníci řízení přinejmenším

v období: • AUTOCONT a.s., sídlem Ostrava, Hornopolní 3322/34, Moravská Ostrava, PSČ 702 00, IČO 04308697,

v období od 28. 1. 2011 do 30. 4. 2012, (…)“

41

Srov. body 30 a 51 odůvodnění napadeného rozhodnutí: „Úřadem stanovené procento pro typovou závažnost

posuzovaného deliktu s přihlédnutím k jeho specifikům ve výši 12 % Nových zásad odpovídá 2,4 % dle Zásad.“ a „Základní

částka pokuty za závažnost deliktu činí 2,4 % hodnoty prodejů (…)“.

27

Č.j.: ÚOHS-12259/2022/164

veřejné zakázky Olomouc. Tato skutečnost nemůže tedy představovat vadu, která by mohla

mít vliv na správnost či zákonnost napadeného rozhodnutí ve smyslu § 89 odst. 2 správního

řádu.42

K námitkám nepřiměřenosti pokuty

Pokutě ICZ se pak Úřad obšírně věnoval v bodech 152 a násl. napadeného rozhodnutí, přičemž

neshledal, že by mohla být likvidační, ale že omezí ICZ „přiměřeným způsobem a pokuta tak

naplní svou represivní a preventivní funkci“. S tímto posouzením se beze zbytku ztotožňuji

a odkazuji na ně jako na správné a zákonné. Z těchto důvodů ji nemohu považovat ani

za exemplární. Otázka zveřejňování nepravomocně uložených pokut pak nijak nesouvisí

s možnou nesprávností či možnou nezákonností napadeného rozhodnutí, nemůže tedy být

v tomto řízení o rozkladu relevantní.

42

Srov. § 89 odst. 2 správního řádu: „(…) K vadám řízení, o nichž nelze mít důvodně za to, že mohly mít vliv na soulad

napadeného rozhodnutí s právními předpisy, popřípadě na jeho správnost, se nepřihlíží; (…)“.

28

Č.j.: ÚOHS-12259/2022/164

K námitkám nesprávnosti přitížení za úmysl

K námitkám nesprávnosti přitížení za hlavní roli v kartelu

Svůj dílčí závěr, že někteří účastníci řízení se nacházeli ve více pasivní roli, jiní hráli naopak

43

Srov. např. rozhodnutí Úřadu ze dne 4. 9. 2019, č. j. ÚOHS-S0071/2019/KD-24501/2019/851/MŠu.

44

Srov. např. rozsudek KS ze dne 10. 6. 2019 č. j. 30 Af 13/2017-286: „Byla-li žalobcům přičtena k tíži jako přitěžující

okolnost úmyslnost jednání [viz k tomu bod 33. písm. b) Zásad] a následkem toho jim byla zvýšena pokuta o 20 %, krajský

soud nemá (na rozdíl od žalobců) za to, že by tím došlo k dvojímu přičítání (dvojímu trestání za totéž), kdy žalobci

argumentují, že koluzní jednání dle § 3 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže je definováno „cílem“, v němž je

již úmysl zahrnut.“ a na něj navazující recentní rozsudek NSS ze dne 5. 3. 2021 č. j. 5 As 267/2019-106 (zvýraznění

přidáno): „Odpovědnost za protisoutěžní jednání spočívající v uzavření zakázané dohody narušující soutěž je

odpovědností objektivní, a tedy při vyslovení protizákonnosti určitého jednání není zkoumáno zavinění jednajícího

(v podobě úmyslu či nedbalosti), které není znakem skutkové podstaty deliktu dle § 3 odst. 1 zákona o ochraně

hospodářské soutěže. Případný úmysl je nicméně zohledňován při ukládání pokut. V daném případě bylo koluzní jednání

stěžovatelů vedeno s úmyslem ovlivnit výsledek zadávacího řízení, a tedy zasáhnout do férové hospodářské soutěže;

oba zjevně chtěli dosáhnout určitého výsledku zadávacího řízení, čemuž podřídili své kroky a vzájemnou koordinaci.

Krajský soud zcela správně konstatoval, že přitížení za úmyslné jednání, k němuž v daném případě došlo, nelze považovat

za dvojí přičítání téhož.“

45

Srov. bod 31 odůvodnění napadeného rozhodnutí: „[P]řihlédl ke specifikům daného případu a pro jednotlivé účastníky

řízení individuálně zvážil případné přitěžující nebo polehčující okolnosti. U všech účastníků řízení Úřad navýšil základní

částku pokuty o 20 % za úmyslné porušení ZOHS 188, neboť účastníci řízení vědomě eliminovali rizika své vzájemné

konkurence ve vztahu k veřejné zakázce Olomouc. Účastníci řízení si museli být vědomi nezákonného charakteru svého

jednání a rovněž si museli být vědomi toho, že jejich jednání může mít za následek ovlivnění výsledku veřejné zakázky,

tedy narušení hospodářské soutěže (…)“.

29

Č.j.: ÚOHS-12259/2022/164

velmi aktivní roli a bez jejich iniciativy by k efektivnímu uzavření a naplnění posuzované

dohody nedošlo, pak podložil odkazy na konkrétní skutková zjištění ve vztahu ke konkrétním

účastníkům řízení. Svůj závěr, že účastníci AUTOCONT, TSW a Merit byli iniciátory a klíčovými

partnery, doprovodil odkazem na skutková zjištění obsažená v odůvodnění pravomocného

výroku o vině, tj. na body 178 a 179 prvního prvostupňového rozhodnutí. V nich pak Úřad

ocitoval obsah listu č. 792 správního spisu následovně: „Společnost Merit reagovala

na společnou schůzku emailem ze dne 15. 6. 2011 (11:25 AM), který zaslala pouze

na AUTOCONT a TSW, ve kterém uvádí (cit.): Dobrý den, z důvodů ne zcela vyhovujícího

termínu pro klíčové partnery, dosavadního průběhu a citlivosti některých témat navrhuji

uskutečnit jednání dvoukolově a to tak že nejprve jen v rámci tripartity v Olomouci ve vámi

navrhovaném termínu … Následně bychom se pak domluvili na dalším postupu a termínu

velkého meetingu…“.

174 a další prvního prvostupňového rozhodnutí. V nich pak Úřad ocitoval obsahy listů č. 307,

328 a 330, 5470, 558, 589, 590, 5410, 603, 624, 5422 a 749 správního spisu. Už jen z příkladné

citace obsahu listu č. 307: „Dne 8. 2. 2011 (7:41) [Jméno Příjmení] (AC) zasílá [Jméno Příjmení]

(Merit) email s předmětem reakce na schůzku, ve kterém uvádí (cit.): „…V reakci na naše

jednání: a) Jsme připraveni zastat roli prime, b) Digitalizace – zřejmě naplníme částečně. Bude

potřeba podrobněji rozkrýt potřeby … c) IDM – ano, d) Datový sklad – fakticky práce

pro spisovkáře, znalost datových struktur. Myslím, že pro další posun bude nutné rozebrat věci

ve třech …“ je zřejmé, že Úřad v rámci pravomocného posouzení otázky viny v odůvodnění

pravomocného výroku o vině prokázal okolnost, že AUTOCONT a TSW hrály aktivní roli

a bez jejich iniciativy by k efektivnímu uzavření a naplnění posuzované dohody nedošlo.

Tím spíše tento závěr obstojí ve spojení s obsahy listů č. 328 a 330, 5470, 558, 589, 590, 5410,

603, 624, 5422 a 749 správního spisu, na jejichž citované obsahy v prvním prvostupňovém

rozhodnutí odůvodňující pravomocný výrok o vině tímto odkazuji.

Olomouc, odkazuji kupříkladu na Úřadem citovaný obsah listu č. 1351 správního spisu

zachycující interní komunikaci mezi pracovníky společnosti AUTOCONT: „…Jaký je oficiální

postoj k I.CZ? Když jsi to dnes nakousl, tak jsem si uvědomil, že jsem mu už (myslím

předevčírem) poslal část za Gordic a myslím [obchodní tajemství]. Vyžádal jsi [sic] to přes

[křestní jméno], že to potřebuje pro napsání své části. Teď to ve světle nových souvislostí vidím

jinak. Jak tedy dál?...“, „(…) Data prostě mít musí – z hovna bič neuplete, že. Seru na to, píšu

na TSW a [obchodní tajemství], že by si to měli kočírovat… (…)“46 Bezprostředním a časově

obratem navazujícím důsledkem této komunikace pak byla (mj.) komunikace zachycená

v obsahu listu č. 1352 a násl. správního spisu mezi AUTOCONT a ICZ: „Vím, že to není snadné,

ale co nejvíce změnit texty. Ze souvislých textů udělat odrážky a naopak. Některé myšlenky a

věty dofabulovat, apod.“ Skutková okolnost, že dle obsahu listu č. 1369 a násl. správního spisu

ICZ hned nazítří zaslala AUTOCONT dokument s názvem Obchodní nabídka_Olomouc_eGov.docx, jehož obsah odpovídá krycí nabídce společnosti ICZ za účelem „ohodnocení

modifikací“, pak Úřadem dovozovanou formu zapojení ICZ do protisoutěžního jednání

prokazuje tím spíše.

46

Srov. body 270 a násl. odůvodnění napadeného rozhodnutí.

30

Č.j.: ÚOHS-12259/2022/164

K námitkám nesprávnosti přitížení za souběh deliktů

K námitce, že Úřad svým postupem zcela eliminoval jakýkoliv prostor pro další diferenciaci

sankcí, pak v tomto ohledu odkazuji na ustálenou rozhodovací praxi Úřadu při přitěžování

za sbíhající se delikty.47 Dodávám k ní, že i ze stávající rozhodovací praxe Úřadu je zřejmé,

že přitížení za souběh deliktů je v rámci uplatňování absorpční zásady Úřadem možné

i nad rámec 25 %, což oproti této rozkladové argumentaci nepochybně umožňuje další

diferenciaci sankcí při trestání většího počtu sbíhajících se deliktů než dvou.48

Argumentaci AUTOCONT ohledně nesprávnosti přitížení za souběh deliktů proto považuji

za nedůvodnou.

K námitce nesprávnosti určení maximální možné hranice

47

Srov. např. rozhodnutí Úřadu ze dne 16. 4. 2021, č. j. ÚOHS-12957/2021/852/PKš, body 109 a 113: „Vzhledem k tomu,

že Úřad soutěžiteli ASE již uložil pokutu za přestupek (…) Úřad určí ten nejpřísněji postižitelný a z něj při zohlednění

polehčujících a přitěžujících okolností vypočítá základní částku pokuty. Za každý další sbíhající se přestupek pak Úřad

tuto částku zvýší až o 25 % (…) Následně Úřad zohlednil, že soutěžitel ASE spáchal další sbíhající přestupek a zvýšil mu

základní částku pokuty o 25 % (…)“ či rozhodnutí Úřadu ze dne 2. 6. 2020, č. j. ÚOHS-16177/2020/852/DSv, body 310

a 311: „Úřad zohlednil, v souladu s výše popsaným principem absorpce, účast soutěžitele Spedica na obdobném

protisoutěžním jednání. (…) Pokud by Úřad o obou deliktech vedl jediné řízení, postupoval by při výpočtu pokuty stejně,

jak bylo popsáno výše, ale za druhý delikt by pokutu dále navýšil o 25 % (…)“.

48

Srov. rozhodnutí Úřadu ze dne 3. 3. 2022, č. j. ÚOHS-07809/2022/852, bod 102: „V souladu se zásadou absorpce Úřad

určil ze spáchaných přestupků ten nejpřísněji trestný a z něj při zohlednění přitěžujících a polehčujících okolností vypočítal

základní částku pokuty. Za každý další sbíhající se přestupek pak Úřad tuto částku zvýšil o 25 %.“

49

Srov. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 24. 6. 2014, č. j. 7 Afs 57/2011-1234, body 71 a 72 (zvýraznění přidáno,

pozn. předsedy Úřadu): „Další odpovědi na otázku, ze kterého posledního ukončeného účetního období by měl žalovaný

vycházet, vyvstávají v procesní perspektivě, a to v souvislosti s povahou dvoustupňového správního řízení. V případě,

kdy by měl žalovaný, resp. předseda žalovaného, vycházet z účetního období předcházejícího rozhodnutí II. stupně, a toto

rozhodnutí by bylo vydáno v jiném roce než rozhodnutí I. stupně, došlo by k tomu, že by předseda žalovaného v řízení

o rozkladu nezkoumal zákonnost uložené pokuty žalovaným, nýbrž by rozpětí sankce (sazbu) a následně i výši pokuty

musel vždy sám "nově" stanovovat; došlo by totiž ke změně účetního období a předseda žalovaného by musel pokutu

31

Č.j.: ÚOHS-12259/2022/164

dovodil potřebu vázat poslední účetní období pro účely posouzení maximální možné hranice

pokuty k okamžiku vydání prvoinstančního rozhodnutí nejen s ohledem na rozhodovací praxi

evropských soudů, ale evidentně rovněž z procesní perspektivy dvoustupňového správního

řízení. I přes věcné výhrady vůči výkladu, že rozkladový orgán by v řízení o rozkladu o pokutě

nově nerozhodoval, resp. výši pokuty by rozhodně nově nestanovoval, nýbrž by nově pouze

posuzoval maximální možnou hranici takovéto pokuty50, je vzhledem ke sjednocující povaze

usnesení rozšířeného senátu NSS nezbytně nutné chápat jako určující pro účely posouzení

maximální možné hranice pokuty výhradně okamžik vydání prvoinstančního rozhodnutí.

Považuji (z hlediska procesní perspektivy uplatněné rozšířeným senátem NSS) za nesprávné

interpretovat nové projednání věci Úřadem jako proces se stejnými či zásadně srovnatelnými

důsledky ohledně maximální možné hranice pokuty, jež má řízení o rozkladu vedené orgánem

orgán, u něhož právě NSS dovodil nutnost jistého „retrospektivního pohledu“ vázaného

k okamžiku vydání podobně jako u správních soudů. I ve vztahu ke zrušenému prvnímu

prvostupňovému rozhodnutí (resp. ve vztahu k jeho výrokům ve věci určení výměr

jednotlivých pokut uložených účastníkům, kteří proti němu podali rozklad) lze jistě

konstatovat, že v minulosti k jeho vydání došlo. Nicméně s ohledem na následné zrušení

rozhodnutím předsedy nelze (v otázce většiny trestů) hovořit o jakýchkoli dopadech do právní

sféry TSW či jiného účastníka, který proti němu podal rozklad. Bylo by zcela absurdní

(a to i ve smyslu citovaného usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 24. 6. 2014, č. j.

7 Afs 57/2011-1234), pokud by pro TSW mělo mít právní důsledky samotné vydání jistého

rozhodnutí, které však bylo ve vztahu k němu (a nejen k němu) zrušeno, a od něhož tak TSW

vůbec nemůže odvozovat žádné dotčení svého právního postavení. To pochopitelně neplatí

ve vztahu ke zcela odlišnému účastníku tohoto správního řízení, totiž ve vztahu k A-Scan,

jež však dotčení svojí právní sféry neodvozuje od napadeného rozhodnutí, nýbrž

od nezrušeného (tj. pravomocného) výroku VII. prvního prvostupňového rozhodnutí.

přepočítat a znovu rozhodnout o konkrétní částce s ohledem na čistý obrat dosažený v novém účetním období. Tento

postup by nejenže nekorespondoval s rolí předsedy žalovaného jako rozkladového orgánu, který má přezkoumat

správnost a zákonnost rozhodnutí I. stupně, ale zároveň by účastníky připravil o jeden stupeň správního řízení, neboť výše

pokuty by byla zcela nově stanovována, nikoliv jen přezkoumávána. Lze navíc ad absurdum argumentovat, že v případě,

kdyby bylo rozhodnutí I. stupně několikrát podrobeno přezkumu ze strany předsedy žalovaného (např. po zrušení jeho

rozhodnutí správním soudem a vrácení správnímu orgánu k dalšímu řízení), musel by pokaždé o pokutě rozhodovat

nově, z jiného účetního období. (…) Tento závěr nijak neodporuje požadavku, aby správní orgán vycházel ze skutkového

a právního stavu v době rozhodování, a případně přihlédnul k jejich změnám, pokud k nim v mezidobí od vydání

rozhodnutí I. stupně došlo, což platí obdobně i pro rozhodování odvolacího (rozkladového) správního orgánu (…).“

50

Srov. k tomu odlišné stanovisko soudce JUDr. Jana Passera k usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 24. 6. 2014, č. j.

7 Afs 57/2011-1234.

32

Č.j.: ÚOHS-12259/2022/164

K námitkám nesprávnosti nepolehčení