ÚOHS R0074/2022 – Technický návrh a realizace napojení ISMS-CRAB na Informační

Výzvou k jednání ze dne 16. 8. 2012 vyzval obviněný – Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO 69797111, se sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, 128 00

Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen „Úřad“) jako orgán příslušný podle § 112 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“1) zahájil správní řízení ve věci podezření ze spáchání přestupku, kdy oznámení o zahájení správního řízení bylo obviněnému doručeno dne 11. 7. 2017. V tomto oznámení seznámil Úřad obviněného se skutečnostmi, které budou podkladem pro vydání rozhodnutí, uvedl popis skutku, o kterém má být ve správním řízení rozhodováno, a jeho předběžnou právní kvalifikaci.

Předmětem plnění veřejné zakázky je propojení modulu Centrálního registru administrativních budov (dále jen „CRAB“), který je součástí Informačního systému majetku státu (dále jen „ISMS“), s Informačním systémem základních registrů (dále jen „ISZR“) a vytvoření datového uložiště pro referenční a rozšiřující údaje pro CRAB. Obviněný uzavřel dne 8. 10. 2004 Smlouvu o dílo č. CEE005 (dále jen „původní smlouva“) s vybraným uchazečem na základě výsledku veřejné obchodní soutěže na „Dodávku informačního systému o majetku státu“, vyhlášené dne 28. 4. 2004 v Obchodním věstníku č. 17/04 pod zn. 191720/04.

Úřad dne 1. 9. 2017 vydal rozhodnutí č. j. ÚOHS-S0272/2017/VZ-25544/2017/531/ESt (dále jen „původní prvostupňové rozhodnutí“), ve kterém dospěl k závěru, že se obviněný dopustil přestupku ve smyslu § 120 odst. 1 písm. a) zákona tím, že při zadávání veřejné zakázky porušil ustanovení § 21 odst. 2 zákona, když předmětnou veřejnou zakázku zadal z technických důvodů a z důvodu ochrany výhradních práv v JŘBU, aniž by k tomu byly splněny podmínky stanovené v § 23 odst. 4 písm. a) zákona, neboť neprokázal, že by předmětnou veřejnou zakázku mohl z technických důvodů realizovat pouze vybraný uchazeč a důvod ochrany výhradních práv vybraného uchazeče vytvořil obviněný v důsledku svého předchozího vědomého postupu při uzavírání smluv týkajících se předmětu plnění veřejné zakázky, přičemž uvedený postup mohl podstatně ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky, a obviněný uzavřel dne

Dne 18. 9. 2017 podal obviněný proti původnímu prvostupňovému rozhodnutí rozklad.

Dne 14. 12. 2017 vydal předseda Úřadu rozhodnutí č. j. ÚOHS-R0153/2017/VZ36539/2017/322/JSu (dále jen „původní rozhodnutí o rozkladu“), kterým napadené rozhodnutí potvrdil a podaný rozklad zamítl.

Obviněný podal proti původnímu rozhodnutí o rozkladu žalobu, které Krajský soud v Brně vyhověl rozsudkem ze dne 10. 10. 2019, č. j. 62 Af 13/2018-74 (dále jen „rozsudek KS“) a původní rozhodnutí o rozkladu zrušil. Krajský soud se domnívá, že by se v posuzované věci mohlo jednat o případ, kdy zadavatel při zadávání původní veřejné zakázky budoucí potřebu zadávat navazující veřejné zakázky předvídat objektivně nemohl, avšak z důvodu nastalé objektivní změny okolností byl následně nucen navazující veřejnou zakázku zadat. Z tohoto důvodu je dle rozsudku KS nutno doplnit skutková zjištění ohledně stavu, v němž se obviněný nacházel před uzavřením dodatku č. 19. Návazně na význam jeho postupu při uzavírání dodatku č. 15 je pak nutno doplnit skutková zjištění i ohledně stavu, v němž se obviněný nacházel při uzavírání dodatku č. 15. Teprve poté na základě obhajoby obviněného je třeba posoudit otázku, nakolik byly důvody, o které obviněný použití jednacího řízení bez uveřejnění opíral, důsledkem předchozího vědomého postupu obviněného, tedy nakolik se obviněný do stavu vendor lock-in dostal sám.

Proti rozsudku KS podal Úřad kasační stížnost. O kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud tak, že ji zamítl rozsudkem ze dne 25. 11. 2021, č. j. 1 As 383/2019-56 (dále jen „rozsudek

Dne 2. 3. 2022 vydal předseda Úřadu rozhodnutí sp. zn. ÚOHS-R0153/2017/VZ, č. j. ÚOHS04197/2022/161, jímž zrušil původní prvostupňové rozhodnutí a věc vrátil Úřadu k novému projednání s tím, aby Úřad doplnil skutková zjištění dle závazných právních názorů soudů.

Dne 30. 5. 2022 vydal Úřad rozhodnutí sp. zn. ÚOHS-S0272/2017/VZ, č. j. ÚOHS18076/2022/500 (dále jen „napadené rozhodnutí“), ve kterém dospěl k závěru, že se obviněný dopustil přestupku ve smyslu § 120 odst. 1 písm. a) zákona tím, že při zadávání veřejné zakázky porušil ustanovení § 21 odst. 2 zákona, když předmětnou veřejnou zakázku zadal s odkazem na technické důvody a důvody ochrany výhradních práv v JŘBU, aniž by k tomu byly splněny podmínky stanovené v § 23 odst. 4 písm. a) zákona, neboť existenci technických důvodů, pro které by veřejnou zakázku mohl realizovat pouze vybraný uchazeč, obviněný neprokázal, a i když předmětnou veřejnou zakázku mohl realizovat pouze vybraný uchazeč z důvodu ochrany výhradních práv, byl důvod spočívající v nutnosti ochrany výhradních práv vybraného uchazeče zaviněně vytvořen předchozím postupem obviněného.

Za spáchání přestupku byla obviněnému výrokem II napadeného rozhodnutí uložena pokuta ve výši 100 000 Kč.

V odůvodnění napadeného rozhodnutí Úřad nejprve shrnul dosavadní průběh správního řízení i výsledky řízení soudních, přičemž následně přistoupil k opětovnému posouzení věci.

Úřad na základě podrobných informací zjištěných především z předmětného posudku zjišťoval nejprve naplnění „formální“ podmínky JŘBU, tj. zda byly dány objektivní důvody pro použití tohoto druhu zadávacího řízení (autorskoprávní či technické). Úřad (především v bodech 158161 napadeného rozhodnutí) popsal, z jakých důvodů nejsou dány důvody technické povahy, především tedy že existovala možnost, byť finančně i technicky náročnější, kterou bylo možno rozšíření systému ISMS-CRAB o potřebné funkcionality provést jinou osobou než vybraným uchazečem. Pokud šlo o existenci objektivních důvodů týkajících se nutnosti ochrany autorských práv, zde Úřad přisvědčil tvrzení obviněného (viz body 162-165 napadeného rozhodnutí), že výhradní práva vybraného uchazeče v šetřeném případě existovala, pročež nebylo možno veřejnou zakázku zadat jinému subjektu.

Následně se Úřad věnoval podmínce „materiální“, tedy tomu, zda obviněný stav exkluzivity (vyplývající z autorskoprávní ochrany) sám nevytvořil. Zde na základě skutečností vyplývajících

Dne 8. 6. 2022 obdržel Úřad rozklad obviněného z téhož dne. Ze správního spisu vyplývá, že napadené rozhodnutí bylo obviněnému doručeno dne 30. 5. 2022. Rozklad byl podán v zákonné lhůtě.

Obviněný v rozkladu uvádí, že JŘBU představovalo jediný možný způsob zadání veřejné zakázky – napojení ISMS-CRAB na ISZR tak, aby po ukončení provozu stávajících registrů mohl

Obviněný namítá, že Úřad neučinil skutková zjištění vyžadovaná rozsudkem NSS v této věci, konkrétně ve vztahu k argumentaci Úřadu ohledně možnosti obviněného se ze stavu vendor lock-in výhradou vlastnických či autorských práv vyvázat, neboť Úřad vychází pouze z hypotetických úvah. Obviněný dále odmítá názor Úřadu, že při zadávání původní veřejné zakázky objektivně mohl předpokládat potřebu budoucích (navazujících) plnění, a proto měl uzavřít s vybraným uchazečem takovou smlouvu, která by nezaložila stav exkluzivity jedinému dodavateli a umožnila realizovat tato předpokládaná navazující plnění bez využití JŘBU.

Obviněný navrhuje, aby bylo napadené rozhodnutí zrušeno a správní řízení zastaveno.

Úřad po doručení rozkladu neshledal podmínky pro postup podle § 87 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) a podle § 88 odst. 1 správního řádu předal spis se svým stanoviskem předsedovi Úřadu k rozhodnutí o rozkladu.

Po projednání rozkladu a veškerého spisového materiálu rozkladovou komisí, jmenovanou podle § 152 odst. 3 správního řádu, a po posouzení věci ve všech jejích vzájemných souvislostech, byla ve smyslu § 98 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „zákon o přestupcích“) přezkoumána správnost a zákonnost napadeného rozhodnutí a správního řízení, které jeho vydání předcházelo, v celém rozsahu a s přihlédnutím k návrhu rozkladové komise byl učiněn následující závěr.

Úřad tím, že napadeným rozhodnutím rozhodl tak, jak je v něm uvedeno, rozhodl správně a v souladu se zákonem. V další části odůvodnění tohoto rozhodnutí budou v podrobnostech rozvedeny důvody, pro které bylo napadené rozhodnutí potvrzeno a rozklad zamítnut.

Úřad na základě opětovného přezkumu šetřeného případu rozhodl v napadeném rozhodnutí o tom, že se obviněný dopustil přestupku podle § 120 odst. 1 písm. a) zákona, když zadal veřejnou zakázku v JŘBU, aniž by k tomu byly splněny podmínky stanovené v § 23 odst. 4 písm. a) zákona.

Obviněný však namítá, že Úřad neučinil skutková zjištění vyžadovaná rozsudkem NSS v této věci a že podmínky pro zadání veřejné zakázky v JŘBU splněny byly, a tudíž považuje napadené rozhodnutí za nezákonné.

Předseda Úřadu předně pro přehlednost konstatuje, že obviněný uzavřel dne 8. 10. 2004 původní smlouvu, jejímž předmětem byl návrh, implementace a systémová integrace ISMS.

Za jeden ze stěžejních dokumentů ve vztahu k prokázání případné existence technických důvodů ospravedlňujících zadání veřejné zakázky v JŘBU Úřad označil posudek, který byl ve věci vyhotoven a předložen obviněným, týkající se posouzení návrhu na realizaci napojení systému ISMS-CRAB na ISZR. Úřad dospěl k závěru, že z posudku nevyplývá, že by předmět plnění veřejné zakázky jako celek musel být realizován toliko vybraným uchazečem. Dle Úřadu minimálně určitou část předmětu veřejné zakázky mohl dodat i jiný dodavatel. Přesto, že takový postup sice mohl nést určité komplikace, nebyl objektivně vyloučen (viz zejména bod 158 napadeného rozhodnutí).

Ve vztahu k ochraně výhradních práv Úřad na základě doplněného dokazování konstatoval, že zadavatel je na základě původní smlouvy a jejích dodatků oprávněn systém ISMS pouze

Obviněný v podaném rozkladu opakuje závěry Nejvyššího správního soudu, dle kterých nebyla učiněna konkrétní skutková zjištění o tom, že měl obviněný možnost se ze stavu vendor lockin výhradou vlastnických či autorských práv vyvázat. Zároveň obviněným předložený posudek má prokazovat existenci výhradních práv a přítomnost konkrétních podmínek pro postup v JŘBU. Z tohoto posudku dle obviněného současně vyplývá, že v ČR v rozhodné době neexistoval jiný dodavatel, který by byl schopen poskytnout požadované řešení.

Pro účely posouzení zákonnosti a správnosti napadeného rozhodnutí je namístě zopakovat rovněž závěry rozsudku KS. V jeho bodě 23 soud uvádí následující: „Posouzení toho, zda byl žalobce oprávněn zadávat veřejnou zakázku odpovídající dodatku č. 19 prostřednictvím jednacího řízení bez uveřejnění, je však podle zdejšího soudu v posuzované věci odvislé zejména od toho, zda veřejná zakázka spočívající ve tvorbě modulu CRAB na základě dodatku č. 15 k původní smlouvě z roku 2004 na předmět této původní smlouvy (ISMS) nutně navazuje či nikoli (a do jaké míry ‚nutně‘), zda v rozhodném okamžiku – tedy buď při zadávání původní veřejné zakázky v roce 2004 (ve verzi žalobce) nebo alespoň při uzavírání dodatku č. 15 (ve verzi žalovaného) – musel žalobce předpokládat, že potřeba budoucích změn, které jej vedly k zadání předmětné veřejné zakázky v jednacím řízení bez uveřejnění – v souvislosti se změnou legislativy – nastane a zda (a jaké) měl žalobce v rozhodném okamžiku reálné možnosti získání vlastnických či autorských práv, které by mu umožnily veřejnou zakázku odpovídající dodatku č. 19 zadávat v otevřenějším druhu zadávacího řízení. Žalovaný však nepostavil najisto již první z uvedených otázek a z napadeného ani jemu předcházejícího rozhodnutí není zřejmé, na základě jakých konkrétních skutečností dospěl žalovaný k závěrům o ‚markantnějším vlivu‘ právě dodatku č. 15 na založení stavu exkluzivity žalobcem než původní smlouvy z roku 2004.

Prostřednictvím konkrétních skutkových zjištění tedy bylo úkolem Úřadu prokázat, pokud měl opětovně shledat spáchání přestupku obviněným, že založení stavu vendor lock-in obviněným a současně jeho zavinění bylo přítomno v jediném určitém okamžiku.

Úřad se k této problematice po obsáhlém prozkoumání posudku, smlouvy z roku 2004, dodatků uzavíraných v následných letech a vyjádření obviněného, postavil tak, že obviněný již při uzavírání původní smlouvy v roce 2004 mohl předpokládat, že tak robustní systém, jakým je ISMS, bude potřeba do budoucna nutně rozvíjet, aktualizovat a rozšiřovat. Toto své tvrzení postavil zejména na skutečném charakteru ISMS a ustanovení smlouvy z roku 2004, dále pak rovněž na obecném předpokladu, že u dlouhodobých provozů informačních systémů je namístě předpokládat obecnou potřebu rozvoje a úprav takového systému v souladu se změnami některého z právních předpisů, které na činnost obviněného dopadají. V tomto případě byl dle Úřadu stav vendor lock-in způsoben již původní smlouvou v roce 2004, při jejímž uzavírání si obviněný nevyhradil potřebná autorská práva, a zavinil tedy předmětný stav exkluzivity (blíže viz body 166 - 172 napadeného rozhodnutí).

S tímto posouzením Úřadu lze v předmětném případě souhlasit, přičemž je namístě doplnit následující.

Úřad v rámci opětovného posouzení případu učinil konkrétní skutková zjištění o tom, že obviněný zavinil vznik stavu vendor lock-in uzavřením původní smlouvy v roce 2004. Úřad takto rozhodl na základě zjištění o povaze předmětného informačního systému, ustanovení původní smlouvy a jejího účelu, a také v souvislosti s uzavíráním takřka dvou desítek dodatků v 8 letech následujících po uzavření původní smlouvy, z nichž některé se přímo týkaly rozšíření a vývoje předmětného systému. Na základě posouzení přítomných podkladů byl Úřad schopen dovodit, že obviněný musel předpokládat potřebu zadávání navazujících veřejných zakázek, nicméně navzdory tomu si nezajistil taková práva, aby zabránil stavu exkluzivity.

Předně tedy nelze souhlasit s tvrzením obviněného v rozkladu, že Úřad neučinil konkrétní a relevantní skutková zjištění. Úřad naopak důkladně popsal, z jakých důvodů bylo u původní smlouvy již v době jejího uzavření potřeba předpokládat nejen budoucí legislativní změny, ale rovněž potřeby rozvoje, aktualizace a modifikace dle potřeb a preferencí obviněného.

Ve věci námitky obviněného týkající se znění posudku a z něj vyplývajících skutečností lze souhlasit, že tento posudek jednoznačně vypovídá o tom, že přezkoumávaný dodatek č. 19 nebylo možno uzavřít s jiným dodavatelem než s vybraným uchazečem, a to z důvodu výhradních práv autorské povahy (nikoliv již zcela z důvodů technických, jak obviněný opakovaně nesprávně uvádí, viz dále). To však současně neznamená, že mohla být konkrétní veřejná zakázka zadána v JŘBU. Posudek má povahu toliko právní rady, resp. právního

Jak přitom správně uvedl Úřad v napadeném rozhodnutí, z posudku nevyplývá, že by rozšíření

V souvislosti s právě uvedeným je namístě doplnit úvahu Úřadu o následující závěry jeho předsedy. Úřad v původním prvostupňovém rozhodnutí prošetřoval vznik stavu vendor lockin a zavinění obviněného v souvislosti jak s původní smlouvou z roku 2004, tak s dodatkem č. 15, kterým byl do ISMS zařazen modul CRAB (následně rozvíjen dodatky č. 17 a 19).

Jak bylo uvedeno výše, přestože předseda Úřadu souhlasí s posouzením Úřadu, že si měl být obviněný situace vědom již při uzavírání smlouvy v roce 2004, ještě výraznějším okamžikem, ve kterém se obviněný provinil a stavu exkluzivity (resp. jeho pokračování) nezabránil, přestože to učinit měl a mohl, bylo uzavření dodatku č. 15.2 V původním rozhodnutí o rozkladu předseda Úřadu uváděl, že tímto dodatkem došlo k prohloubení stavu vendor lock-in, resp. že má tento dodatek na způsobený stav ještě „markantnější“ vliv, na základě zjištěných skutečností jde však především o to, že obviněný vůbec nemusel modul CRAB poptávat jako součást ISMS a podřadit jej pod stejný autorskoprávní režim vytvářející stav exkluzivity.

Tyto závěry lze učinit jednak na základě samotného posudku, který poměrně detailně osvětluje skutečnou povahu modulu CRAB, dále také posouzením obsahu samotného dodatku č. 15, a obdobně i srovnáním podmínek veřejné zakázky „Vytvoření, podpora a rozvoj nového

Dle posudku, který primárně odpovídal na otázku, jaké jsou možnosti v případě rozšíření ISMSCRAB ve smyslu dodatku č. 19, je jednou z eventualit vytvoření nového programového modulu, který bude pomocí aplikačního programového rozhraní komunikovat s ostatními moduly ISMS. V takovém případě by se jednalo o relativně samostatnou funkcionalitu, která nebude mít těsné vazby na ostatní funkcionality ISMS-CRAB. Při realizaci takového postupu může být problematická nutnost dočasného zachování původních vazeb, jedná se o podstatný zásah do integrity systému, přičemž hrozí narušení celkové funkcionality. I přesto zpracovatel posudku seznal, že by toto plnění (rozumějme stále dle dodatku č. 19) mohla plnit třetí osoba, přestože je namístě s ohledem na rizika související se zásahy do integrity systému doporučit plnění vybraným uchazečem (blíže viz bod 6 posudku, případně také bod 158 napadeného rozhodnutí).

Z uvedeného dle předsedy Úřadu jednoznačně plyne, že pokud je možno (leč složitě) vytvořit samostatný modul pro napojení ISMS-CRAB na Informační systém základních registrů a datové uložiště referenčních a rozšiřujících údajů, který by komunikoval s ISMS-CRAB (a dalšími moduly ISMS) pomocí nového aplikačního programového rozhraní, bylo totéž možno učinit již při prvotním pořizování modulu CRAB. Z posudku vyplývá, že CRAB je relativně samostatným modulem, který byl dodatkem č. 15 vtělen do ISMS jakožto hlavního systému, což lze ve výsledku hodnotit jako postup, který značně ztížil (obviněný dokonce tvrdí, že znemožnil) další technické zásahy do tohoto modulu.

Obviněný přitom v žádném ze svých vyjádření podrobně nevysvětlil, proč nebylo možné pořídit CRAB již v roce 2010 jako samostatný modul s vlastní autorskoprávní úpravou.

Reálná povaha modulu CRAB plyne i ze zadávacích, a především smluvních podmínek veřejné zakázky „Vytvoření, podpora a rozvoj nového Informačního systému majetku státu (ISMS)“, kterou byl u obviněného nahrazován dodavatel informačního systému. Centrální registr administrativních budov je v tamní smlouvě o dílo uváděn jako modul, který je ve své podstatě samostatným informačním systémem, jeho aplikační logika má být vzhledem k požadavkům legislativy oddělená od ostatních informačních systémů (modulů), samostatně je zobrazován i v plánovaném schématu celého nového ISMS, pro jehož fungování a vzájemnou komunikaci jednotlivých modulů je nutnou součástí díla rovněž integrační platforma.4

V poslední řadě pak CRAB jakožto samostatný modul popisuje sám dodatek č. 15, resp. jeho příloha č. 1. V bodech 1.2 a 1.3 je řečeno, že modul CRAB využije současných struktur, dat a dalších funkcionalit ISMS, nebude však procesně orientovaný, neboť je zaměřen, na rozdíl od ISMS a jeho ostatních modulů, na evidenci dat. Stávající moduly nemohou být dle textu

Tyto skutečnosti lze považovat za hodnověrné důkazy toho, že obviněný mohl v roce 2010 získat CRAB jako samostatný modul nezávislý na ISMS díky současnému vybudování programového rozhraní/platformy, čímž by právě pro účely dalšího rozvoje tento konkrétní modul „osvobodil“ ze stavu exkluzivity založeného původní smlouvou, resp. by se jednalo o samostatnou součást vhodným nastavením napojenou na hlavní systém, u které by byla vhodným způsobem nastavena licenční ujednání. Postup obviněného se v takové situaci jeví jako zcela nepromyšlený krok, ke kterému zřejmě přistoupil z akutních technických nebo ekonomických důvodů, bez odpovídajícího uvědomění budoucích potřeb.

Namístě je tudíž označit závěry napadeného rozhodnutí za správné, doplnění v předcházejících bodech je přitom dalším důkazem o nezákonném jednání obviněného. 5

V další části rozkladu obviněný tvrdí, že přezkoumávaná veřejná zakázka reagovala na zcela novou zákonnou povinnost založenou § 5 odst. 3 zákona č. 111/2009 Sb., o základních registrech (pozn.: v rozkladu je nesprávně uvedeno číslo 110/2009). Současně obviněný odkazuje na rozsudek NSS, dle kterého je značně absurdní požadavek předvídat, že se právní úprava bude měnit, jaký bude její obsah, kdy ke změnám dojde, jaký to bude mít dopad do poměrů konkrétního zadavatele, to vše několik let dopředu. Z dřívější judikatury přitom dle obviněného rovněž vyvstává otázka, jestli je s ohledem na účelnost a efektivnost vynaložených veřejných prostředků správné, aby si zadavatelé vyhrazovali práva, o kterých nelze v době přípravy zadávacího řízení rozumně očekávat, že „nastanou“ (bod 23 rozkladu).

Předseda Úřadu má za to, že závěry napadeného rozhodnutí ve smyslu připravenosti na potenciální legislativní změny jsou správné. Jak bylo již výše popsáno, obviněný zadával původní veřejnou zakázku s úmyslem pokrýt novým informačním systémem celou oblast své činnosti, a to na dobu nikoliv jednoznačně vymezenou. V takové situaci bylo skutečně potřeba postupné legislativní změny předpokládat, a to jak z důvodu relativně rozsáhlého spektra předpisů upravujících podmínky související s činností obviněného (mezi kterými je např. také

Nelze přitom opomenout, jak Úřad v napadeném rozhodnutí několikrát připomínal, že obviněný začal s úpravami systému již poměrně záhy (následující kalendářní rok po uzavření původní smlouvy), přičemž dodatek č. 19 nebyl zdaleka první reakcí na vyvstalou potřebu změn. Důvody rozvoje a úprav ISMS, jak vyplývá z jednotlivých dodatků, totiž nebyly založeny pouze důvodem legislativních změn, nýbrž rovněž samotným provozem a potřebami obviněného. Při pořizování informačního systému pro veškerou svou agendu na delší blíže nespecifikovanou7 dobu tak měl obviněný předpokládat potřebu do systému zasahovat i jen s ohledem na vlastní potřeby. Tento předpoklad je přitom z původní smlouvy zřejmý, obviněný se však nezachoval adekvátně, neboť nevyžadoval převod žádných autorských práv pro možnost rozvoje systému někým jiným, než vybraných uchazečem a jím samotným jakožto uživatelem.

Úřad tedy po obviněném nevyžadoval, aby předvídal konkrétní změnu právní úpravy včetně obsahu, doby změny a reálných důsledků a dopadů do poměrů obviněného (což označil NSS za požadavek absurdní), nýbrž toliko uzavřel, že bylo namístě v dlouhém časovém horizontu, po který měl informační systém sloužit, předpokládat legislativní změnu, která jakýmkoliv způsobem zasáhne do právního postavení, kompetencí či svěřených veřejných úkolů obviněného, a která tím zároveň způsobí potřebu změny či rozvoje ISMS. Současně nutno připomenout, že při uzavírání dodatku č. 15, což byl druhý moment, ve kterém mohl obviněný vzniku (resp. pokračování) stavu exkluzivity zabránit (viz výše), již byla známa nová zákonná povinnost obviněného dle § 5 odst. 3 zákona č. 111/2009 Sb., o základních registrech (ze dne

V návaznosti na výše uvedené je třeba odmítnout i argument obviněného týkající se účelnosti a efektivnosti vynakládaných prostředků, neboť byly učiněny závěry o tom, že obviněný měl v obou rozhodných okamžicích (uzavírání původní smlouvy a dodatku č. 15) očekávat, že nastanou (resp. již nastaly) změny implikující potřebu úprav či rozvoje informačního systému.

Obviněný v rozkladu rovněž poukazuje na to, že v jeho neprospěch vypovídající judikatura správních soudů vznikla veskrze (minimálně co se týče rozsudků Nejvyššího správního soudu jako nejvyšší instance) až po zadání přezkoumávané zakázky. Tato retrospektiva je v českém právním řádu přípustná, avšak Úřad by tuto skutečnost měl dle obviněného vzít v úvahu při

K této námitce lze uvést, že konkrétní judikatura podrobně se zabývající podmínkami využití

Obviněný měl současně povinnost postupovat s péčí řádného hospodáře a v okamžiku, kdy pořizoval informační systém na mnoho let s jednoznačně předpokládatelnou potřebou budoucích úprav a rozvoje, nemohl v souladu s těmito zásadami přistoupit k tomu, že si nevyhradí jakákoli licenční práva k pořizovanému plnění, nebo se o to alespoň nepokusí, a stane se plně závislým na opakovaných dodávkách a službách vybraného uchazeče.8

V neposlední řadě má obviněný za to, že je nutné zohlednit časovou prodlevu mezi dobou, kdy došlo k údajnému porušení zákona a dobou, kdy je o spáchání přestupku a uložení pokuty rozhodováno (takřka 10 let). K tomu je potřeba uvést, že doba uběhlá od spáchání přestupku nemá a z povahy věci nemůže mít vliv na posouzení viny, neboť právě před uplynutím takto stanovené objektivní promlčecí doby je skutek stíhatelný a potrestatelný zcela, po jejím uplynutí už naopak způsob, jak potrestat obviněného, neexistuje. V daném případě je namístě toliko zohlednit uplynulou dobu při stanovení výše ukládané pokuty, což se v předmětném případě stalo, jak je uvedeno v bodě 206 napadeného rozhodnutí.

Na posledním místě obviněný uvádí, že odpovědnost právnické osoby za správní delikt zaniká, pokud o něm Úřad nezahájí správní řízení do 5 let ode dne, kdy byl spáchán. Pokud přitom

Vyřešení otázky případného promlčení přestupku obsahují již body 192-198 napadeného rozhodnutí. Úřad zahájil dne 11. 7. 2017 správní řízení o deliktu, který byl spáchán uzavřením dodatku č. 19 dne 10. 9. 2012 v JŘBU, aniž by byly splněny podmínky stanovené zákonem.

Úřad výrokem II napadeného rozhodnutí uložil obviněnému za spáchání přestupku uvedeného ve výroku I napadeného rozhodnutí pokutu ve výši 100 000 Kč. Námitka obviněného, že by měla být zohledněna časová prodleva mezi údajným porušením zákona a dobou, kdy je rozhodováno o spáchání přestupku a uložení pokuty, byla vypořádána výše v tomto rozhodnutí o rozkladu.

Přestože žádné další rozkladové námitky obviněného nesměřují co do výroku o správním trestu, byl přezkoumán i tento výrok, neboť to zákon o přestupcích v § 98 vyžaduje. Konkrétní námitky proti výroku o pokutě obviněný neuvádí, uložená pokuta proto byla přezkoumána z hlediska její přiměřenosti a zákonnosti, stejně jako postup Úřadu při jejím ukládání.

Úřad musí při vyměření sankce přihlédnout k závažnosti přestupku, ke způsobu jeho spáchání, jeho následkům a okolnostem, za nichž byl spáchán. Úřad se těmito jednotlivými kritérii zabýval v bodech 199 a násl. napadeného rozhodnutí. Úřad ověřil existenci případného souběhu s jiným přestupkem obviněného, který neshledal, vypočetl horní hranici možné pokuty, přihlédl k závažnosti přestupku a dovodil absolutní vyloučení hospodářské soutěže při zadávání veřejné zakázky, což lze považovat za jedno z nejzávažnějších porušení zákona. Úřad se dále zabýval posouzením ostatních okolností případu, přičemž za polehčující okolnost Úřad označil nevhodnou úpravu smluvních ujednání v roce 2004, dále také snahu zvrátit původní příčinu novým otevřeným řízením v roce 2019, a následně i skutečnost, že od spáchání přestupku již uplynulo více než 9 let. Úřad posoudil také ekonomickou situaci obviněného, čímž se vyvaroval toho, aby měla uložená pokuta pro obviněného likvidační účinek. Zároveň

Lze shrnout, že Úřad se v napadeném rozhodnutí důkladně zabýval všemi aspekty věci, které mají mít dle právních předpisů vliv na výši pokuty a odůvodnil způsob jejich zohlednění, čímž dostál zákonným požadavkům na transparentní a zpětně přezkoumatelné odůvodnění svého rozhodnutí.

Ve smyslu § 98 odst. 1 zákona o přestupcích byla přezkoumána zákonnost napadeného rozhodnutí ve všech jeho výrocích a jeho věcná správnost v plném rozsahu a současně byla přezkoumána i zákonnost postupu Úřadu. Po zvážení všech aspektů dané věci byl učiněn závěr, že Úřad při vydání napadeného rozhodnutí postupoval v souladu se zákonem, správním řádem a zákonem o přestupcích, pročež jsou naplněny důvody pro potvrzení napadeného rozhodnutí a zamítnutí podaného rozkladu.