ÚOHS S0123/2021/VZ – Zajištění instruktorské činnosti pro následnou realizaci odb

Obviněný – Řízení letového provozu České republiky, státní podnik (ŘLP ČR, s.p.), IČO 49710371, se sídlem Navigační 787, Jeneč (dále jen „obviněný“ nebo „zadavatel“) – jakožto veřejný zadavatel dle § 4 odst. 1 písm. e) zákona č. 134/2016, o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“) pořizoval v průběhu roku 2019 na základě objednávek služby od různých dodavatelů, kteří pro něho realizovali odborný výcvik personálu letových navigačních služeb v rámci výcvikových kurzů pořádaných obviněným v průběhu roku 2019 (dále jen „školení“). Celková částka uhrazená obviněným jednotlivým dodavatelům za poskytnuté služby v roce 2019 na základě níže uvedených daňových dokladů (viz body 20. a 21. odůvodnění tohoto příkazu) v předmětném účetním období, tj. kalendářním roce 2019 činila celkově částku ve výši 45 595 380,51 Kč s DPH (tedy 40 103 791,09 Kč bez DPH).

Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen „Úřad“), který je podle § 248 zákona příslušný k výkonu dozoru nad dodržováním pravidel stanovených tímto zákonem a zadávacími podmínkami pro zadání podlimitní a nadlimitní veřejné zakázky, včetně koncese s výjimkou koncesí malého rozsahu podle § 178 zákona, a pro zvláštní postupy podle části šesté zákona, jakož i k projednání přestupků podle tohoto zákona, včetně ukládání pokuty za jejichspáchání, obdržel podnět k přezkoumání postupu obviněného v souvislosti s realizací školení pořádaných v průběhu roku 2019 prostřednictvím externích dodavatelů.

V návaznosti na obdržený podnět si Úřad vyžádal od obviněného vyjádření ke skutečnostem uvedeným v podnětu a k doložení veškerých podkladů, které souvisí s realizací školení pořádaných obviněným prostřednictvím externích dodavatelů v průběhu roku 2018 a roku 2019.

Podle § 90 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“), správní orgán může o přestupku rozhodnout příkazem. Příkazem lze uložit správní trest napomenutí, pokuty, zákazu činnosti, nebo propadnutí věci nebo náhradní hodnoty.

Úřad konstatuje, že z podkladů předložených obviněným a z vyjádření obviněného byly dostatečně zjištěny skutkové okolnosti pro vydání tohoto příkazu, kdy podle § 150 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), lze povinnost v řízení z moci úřední a ve sporném řízení uložit formou písemného příkazu. Příkaz může správní orgán vydat, považuje-li skutkové zjištění za dostatečné; vydání příkazu může být prvním úkonem v řízení.

Podle § 2 odst. 1 zákona se zadáním veřejné zakázky pro účely tohoto zákona rozumí uzavření úplatné smlouvy mezi zadavatelem a dodavatelem, z níž vyplývá povinnost dodavatele poskytnout dodávky, služby nebo stavební práce.Za zadání veřejné zakázky se nepovažuje uzavření smlouvy, kterou se zakládá pracovněprávní nebo jiný obdobný vztah, nebo smlouvy upravující spolupráci zadavatele při zadávání veřejné zakázky podle § 7 až 12 zákona, § 155 zákona, § 156 zákona, § 189 zákona a § 190 zákona.

Podle § 2 odst. 3 zákona je zadavatel povinen zadat veřejnou zakázku v zadávacím řízení, není-li dále stanoveno jinak. Tato povinnost se považuje za splněnou, pokud je veřejná zakázka zadána na základě rámcové dohody postupem podle části šesté hlavy II zákona, v dynamickém nákupním systému podle části šesté hlavy III zákona nebo pořizována od centrálního zadavatele nebo jeho prostřednictvím podle § 9 zákona.

Podle § 3 zákona se zadávacím řízení rozumí: a) zjednodušené podlimitní řízení, b) otevřené řízení, c) užší řízení, d) jednací řízení s uveřejněním, e) jednací řízení bez uveřejnění, f) řízení se soutěžním dialogem, g) řízení o inovačním partnerství, h) koncesní řízení, nebo i) řízení pro zadání veřejné zakázky ve zjednodušeném režimu.

Podle § 14 odst. 2 zákona je veřejnou zakázkou na služby veřejná zakázka, jejímž předmětem je poskytování jiných činností, než uvedených v § 14 odst. 3 zákona.

Podle § 16 odst. 1 zákona stanoví zadavatel před zahájením zadávacího řízení nebo před zadáním veřejné zakázky na základě výjimky podle § 30 zákona předpokládanou hodnotu veřejné zakázky. Předpokládanou hodnotou veřejné zakázky je zadavatelem předpokládaná výše úplaty za plnění veřejné zakázky vyjádřená v penězích. Do předpokládané hodnoty veřejné zakázky se nezahrnuje daň z přidané hodnoty.

Podle § 16 odst. 2 zákona se do předpokládané hodnoty veřejné zakázky zahrne hodnota všech plnění, která mohou vyplývat ze smlouvy na veřejnou zakázku, není-li dále stanoveno jinak.

Podle § 16 odst. 5 zákona se předpokládaná hodnota veřejné zakázky stanoví k okamžiku zahájení zadávacího řízení, nebo k okamžiku zadání veřejné zakázky, pokud nebyla zadánav zadávacím řízení.

Podle § 16 odst. 6 zákona se stanoví předpokládaná hodnota veřejné zakázky na základě údajů a informací o zakázkách stejného či podobného předmětu plnění; nemá-li zadavatel k dispozici takové údaje nebo informace, vychází z informací získaných průzkumem trhu, předběžnými tržními konzultacemi nebo jiným vhodným způsobem.

Podle § 18 odst. 1 zákona je-li veřejná zakázka rozdělena na části, stanoví se předpokládaná hodnota podle součtu předpokládaných hodnot všech těchto částí bez ohledu na to, zda je veřejná zakázka zadávána a) v jednom nebo více zadávacích řízení, nebo b) zadavatelem samostatně nebo ve spolupráci s jiným zadavatelem nebo jinou osobou.

Podle § 18 odst. 2 zákona součet předpokládaných hodnot částí veřejné zakázky podle § 18 odstavce 1 zákona musí zahrnovat předpokládanou hodnotu všech plnění, která tvoří jeden funkční celek a jsou zadávána v časové souvislosti. Kromě případů uvedených v § 18 odstavci 3 zákona musí být každá část veřejné zakázky zadávána postupy odpovídajícími celkové předpokládané hodnotě veřejné zakázky.

Podle § 19 odst. 1 zákona se předpokládaná hodnota veřejné zakázky, jejímž předmětem jsou pravidelně pořizované nebo trvající dodávky nebo služby, stanoví jako a) skutečná cena uhrazená zadavatelem za dodávky nebo služby stejného druhu během předcházejících 12 měsíců nebo předchozího účetního období, které je delší než 12 měsíců, upravená o změny v množství nebo cenách, které lze očekávat během následujících 12 měsíců, nebo b) součet předpokládaných hodnot jednotlivých dodávek a služeb, které mají být zadavatelem zadány během následujících 12 měsíců nebo v účetním období, které je delší než 12 měsíců, pokud nemá k dispozici údaje podle § 19 odst. 1 písm. a) zákona.

Podle § 25 zákona se nadlimitní veřejnou zakázkou rozumí veřejná zakázka, jejíž předpokládaná hodnota je rovna nebo přesahuje finanční limit stanovený nařízením vlády zapracovávajícím příslušné předpisy Evropské unie. Nadlimitní veřejnou zakázku zadává zadavatel v nadlimitním režimu podle části čtvrté zákona, pokud není zadávána podle části páté až sedmé zákona, nebo u ní zadavatel neuplatnil výjimku z povinnosti zadat ji v zadávacím řízení.

Podle § 268 odst. 1 písm. a) zákona se zadavatel dopustí přestupku tím, že nedodrží pravidla stanovená tímto zákonem pro zadání veřejné zakázky nebo pro zvláštní postupy podle části šesté zákona, přičemž tím ovlivní nebo může ovlivnit výběr dodavatele nebo výběr návrhu v soutěži o návrh, a zadá veřejnou zakázku, uzavře rámcovou dohodu nebo se soutěž o návrh považuje po výběru návrhu za ukončenou.

Podle § 268 odst. 2 písm. a) zákona lze zadavateli za přestupek podle § 268 odst. 1 zákona, nepoužije-li se postup podle § 268 odst. 3 zákona, uložit pokutu do 10 % ceny veřejné zakázky, nebo do 20 000 000 Kč, nelze-li celkovou cenu veřejné zakázky zjistit, jde-li o přestupek podle § 268 odst. 1 písm. a) až c) zákona.

Podle daňových dokladů, které Úřadu doložil obviněný, a které byly vystaveny na základě objednávek obviněného, platil obviněný v roce 2019 za služby realizace školení těmto dodavatelům:

Podle daňových dokladů, zaplatil obviněný v roce 2019 za služby realizace školení dodavatelům následující částky: dodavatel Boo Ake Oskar Holmstrom faktura č. datum vystavení částka v Kč bez DPH celkem v Kč s DPH

Pro úplnost Úřad dodává, že v některých daňových dokladech byly dodavateli fakturované částky vyčísleny pouze v korunách českých, v dalších daňových dokladech byly fakturované částky vyčísleny jak v korunách českých, tak i v eurech, a ve zbývajících daňových dokladech byly fakturované částky vyčísleny pouze v eurech. V případech, kdy daňové doklady obsahovaly částky vyčíslené v korunách českých, vycházel Úřad z údajů uvedených v těchto daňových dokladech a do výše uvedených přehledů převzal částky vyčíslené dodavateli v korunách českých. V případech, kdy daňové doklady obsahovaly částky vyčíslené pouze v eurech, vycházel Úřad z přehledu, který obdržel od obviněného, a ve kterém jsou částky uhrazené obviněným v eurech přepočteny na koruny české.

Podle § 2 odst. 1 zákona se zadáním veřejné zakázky rozumí uzavření úplatné smlouvy mezi zadavatelem a dodavatelem, z níž vyplývá povinnost dodavatele poskytnout dodávky, služby nebo stavební práce. Základní definiční znaky veřejné zakázky lze za pomoci dosavadní judikatury[1], která se vztahovala k předchozí právní úpravě (zákonu č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách), avšak závěry z ní vyplývající lze aplikovat i za účinnosti stávajícího zákona o zadávání veřejných zakázek, dovodit následovně: existence smluvního vztahu mezi zadavatelem a dodavatelem, předmětem plnění jsou dodávky, služby nebo stavební práce, zadavatel požaduje získání plnění veřejné zakázky, dodavatel poskytuje plnění veřejné zakázky, dodavatel za poskytnuté plnění požaduje úplatu, zadavatel za poskytnutí plnění realizuje úplatu.

K problematice zadání veřejné zakázky se dále vyjádřil např. Krajský soud v Brně v rozsudku ze dne 18. 4. 2013 sp. zn. 62 Af 35/2012 takto: „Formální označení právního úkonu, jímž dojde k založení závazkového vztahu, stejně jako jeho obsah z pohledu právních norem soukromého práva, tu není rozhodující. Smlouva na veřejnou zakázku není zvláštním smluvním typem (…) Naplnění znaků veřejné zakázky může být založeno i kombinací několika soukromoprávních úkonů, pokud z nich vyplyne zadavatelova povinnost poskytnout plnění, jež je vyjádřitelné v penězích a jež je svojí povahou, se zohledněním kontextu všech práv a povinností zadavatele vyplývajících ze všech takto spolu souvisejících a na sebe navazujících soukromoprávních úkonů, zadavatelovým výdajem.“. Právě uvedené Úřad interpretuje tak, že má-li být určitý právní vztah posuzován z toho hlediska, zda se jedná o veřejnou zakázku či nikoli, musí být takový právní vztah posuzován jednak materiálně (jeho formální označení je nerozhodné), jednak ve své komplexitě (není rozhodující, zda je založen jedním či vícero právními jednáními jednoho či více subjektů). V daném případě, pak dle přesvědčení Úřadu není sporu o tom, že jsou naplněny znaky pro zadání veřejné zakázky dle předchozího bodu odůvodnění tohoto rozhodnutí. Obviněný totiž bezesporu za úplatu od dodavatelů získával jím poptávané plnění. Rozhodné pak v daném případě je to, zda byl zadavatel povinen jednotlivá získaná plnění sčítat, či nikoliv a zda lze na jednotlivé objednávky hledět jako na dílčí samostatné veřejné zakázky, které byl zadavatel oprávněn zadat jako veřejné zakázky malého rozsahu, či zda měly být hodnoty takto zadávaných veřejných zakázek sečteny, jelikož tvoří jeden funkční celek a jsou zadány v časové souvislosti a tomu měl být přizpůsoben postup zadavatele při jejich zadání.

Úřad pak k meritu věci uvádí, že zadavatel má v principu právo vymezit předmět veřejné zakázky podle vlastního uvážení. Zadavatel je však vždy povinen dodržet, mimo jiného, i „jednotnost předmětu veřejné zakázky“, resp. pravidlo zákazu jeho dělení, pokud by v důsledku takového postupu došlo ke snížení předpokládané hodnoty veřejné zakázky pod finanční limity stanovené zákonem. Při určování toho, zda se jedná o jednu (či více) veřejnou zakázku, je třeba vycházet z obecného pravidla, podle něhož jde-li o plnění, jež má být ve prospěch zadavatele podle předmětu veřejné zakázky uskutečňováno, svým charakterem totožné či obdobné, pak jde o plnění stejného nebo srovnatelného druhu, a tedy o plnění, které je jedinou veřejnou zakázkou.K otázce charakteru veřejné zakázky, v rámci zde přezkoumávaného případu, Úřad uvádí, že z povahy věci se v daném případě jedná o veřejnou zakázku dle § 14 odst. 2 zákona, tzn. o veřejnou zakázku na služby. S ohledem na druh veřejné zakázky pak zákonodárce stanovuje konkrétní finanční limity a rozděluje veřejné zakázky podle jejich hodnoty na veřejné zakázky malého rozsahu, podlimitní a nadlimitní. S rozdělením veřejných zakázek podle jejich hodnoty se pak váže institut tzv. předpokládané hodnoty veřejné zakázky.

K tomu Úřad obecně uvádí, že podle § 16 odst. 1 zákona platí, že zadavatel musí stanovit předpokládanou hodnotu veřejné zakázky. V § 18 odst. 2 zákona zákonodárce doplnil obecná pravidla pro stanovení předpokládané hodnoty veřejné zakázky podle § 16 zákona pro případy veřejných zakázek rozdělených na části, přičemž do předpokládané hodnoty se v takovém případě musí zahrnout hodnota všech plnění, která tvoří jeden funkční celek a jsou zadávána v časové souvislosti. Současně ve vztahu ke způsobu stanovení předpokládané hodnoty nelze opomíjet ani pravidlo obsažené v § 19 odst. 1 písm. a) zákona, podle kterého se předpokládaná hodnota veřejné zakázky, jejímž předmětem jsou pravidelně pořizované nebo trvající dodávky nebo služby, stanoví jako skutečná cena uhrazená zadavatelem za dodávky nebo služby stejného druhu během předcházejících 12 měsíců nebo předchozího účetního období, které je delší než 12 měsíců, upravená o změny v množství nebo cenách, které lze očekávat během následujících 12 měsíců.

Podle § 27 písm. a) zákona je pak veřejná zakázka na služby, jejíž předpokládaná hodnota nedosáhne 2 000 000 Kč bez DPH, veřejnou zakázkou malého rozsahu a tu zadavatel není podle § 31 zákona povinen zadat v zadávacím řízení, je však povinen dodržet zásady uvedené v § 6 zákona. V případě, že předpokládaná hodnota veřejné zakázky na dodávky částku 2 000 000 Kč bez DPH přesáhne, jedná se podle § 26 odst. 1 zákona o podlimitní veřejnou zakázku, kterou zadavatel musí podle § 26 odst. 2 zákona zadávat v některém z druhů zadávacích řízení podle části třetí zákona, pokud ji nezadává ve zjednodušeném režimu, nebo u ní neuplatnil výjimku z povinnosti zadat ji v zadávacím režimu. V případě, kdy předpokládaná hodnota veřejné zakázky na služby dosáhne finančního limitu pro nadlimitní veřejné zakázky stanoveného nařízením vlády č. 172/2016 Sb., o stanovení finančních limitů a částek pro účely zákona o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „nařízení vlády“), konkrétně se v šetřeném případě jedná o limit podle § 3 odst. 1 písm. b) nařízení vlády, jež je stanoven na částku 5 944 000,- Kč (ve znění nařízení vlády účinném do 31. 12. 2019), jedná se o nadlimitní veřejnou zakázku podle § 25 zákona, kterou je zadavatel povinen zadávat v rámci zadávacího řízení podle zákona v nadlimitním režimu podle části čtvrté zákona, pokud není zadávána podle části páté až sedmé zákona, nebo u ní zadavatel neuplatnil výjimku z povinnosti zadat ji v zadávacím řízení.

V souladu s výše uvedenými východisky se Úřad bude zabývat posouzením charakteru obviněným pořizovaného plnění z hlediska jeho možné vzájemné souvislosti, stejně tak i s přihlédnutím k jeho finanční hodnotě. Vzhledem k tomu, že otázkou, kdy je nutné poptávaný předmět plnění zadat jako jedinou veřejnou zakázku a kdy je naopak možné poptávat plnění ve více veřejných zakázkách, se již vedle rozhodovací praxe Úřadu, opakovaně zabývaly jak Krajský soud v Brně, tak i Nejvyšší správní soud, vycházel Úřad v šetřeném případě při posouzení zjištěných skutečností rovněž ze soudní praxe. K tomu Úřad doplňuje, že ačkoliv závěry soudní praxe byly učiněny za účinnosti předchozího zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, lze je využít i na postup podle zákona, neboť koncept právní úpravy obsažené v zákoně vychází právě z dosavadní rozhodovací praxe.

Kupříkladu v rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 62 Af 44/2010-69 ze dne 12. 1. 2012 je mimo jiné uvedeno, že „Postup při určení toho, co je v konkrétním případě jedinou veřejnou zakázkou a jaká plnění již představují více samostatných veřejných zakázek, musí zohledňovat účel a smysl právní úpravy, nesmí atakovat zásady, na nichž je ZVZ vystavěn, a nesmí být nástrojem k obcházení ZVZ. […] Při tomto určování je zapotřebí vycházet z obecného pravidla, racionálně a logicky zdůvodnitelného, podle něhož jde-li o plnění, jež má být ve prospěch zadavatele podle předmětu veřejné zakázky uskutečňováno, svým charakterem totožné či obdobné, pak jde o plnění stejného nebo srovnatelného druhu, a tedy jde o plnění, které je jedinou veřejnou zakázkou.“.

Nejvyšší správní soud pak v rozsudku č. j. 2 Afs 55/2010-173 ze dne 15. 12. 2010 dále uvedl, že „zadáním jedné veřejné zakázky, spočívající v plnění stejného nebo srovnatelného druhu, je nutno rozumět i souhrn jednotlivých zadání určitých relativně samostatných plnění, týkají-li se tato zadání plnění spolu úzce souvisejících zejména z hledisek místních, urbanistických, funkčních, časových nebo technologických.”. V posledně citovaném rozsudku Nejvyšší správní soud dále uvádí závěr Krajského soudu v Brně v rozsudku č. j. 62 Ca 72/2008-113 ze dne 2. 3. 2010, dle kterého „Pro určení, zda konkrétní plnění ve prospěch zadavatele je jedinou veřejnou zakázkou nebo několika jednotlivými veřejnými zakázkami, je […] rozhodující věcný charakter takového plnění; poptává-li zadavatel plnění svým charakterem totožné či obdobné (plnění stejného nebo srovnatelného druhu uskutečňované pro téhož zadavatele v témže časovém období a za týchž podmínek co do charakteru plnění), pak takové plnění musí zadávat jako jedinou veřejnou zakázku podle zákona o veřejných zakázkách. Není však v případě zadávání takové jediné veřejné zakázky vyloučeno připustit podávání nabídek jen na její jednotlivé části.“, přičemž Krajský soud v Brně ve svém rozsudku č. j. 30 Af 53/2015-184 ze dne 26. 7. 2017 k uvedeným hlediskům doplnil, „že se jedná toliko pouze o demonstrativní výčet, tato hlediska tak nemusí být jediná a současně nemusí být naplněna úplně všechna.”.

V případě poptávání předmětného plnění se tedy Úřad zabýval skutečností, zda byla naplněna konkrétní hlediska, tj. zda se v daném případě jedná o plnění, která tvoří jeden funkční celek a byla zadávána v časové souvislosti, příp. zda obviněný v roli zadavatele mohl potřebu jednotlivých plnění podle dílčích objednávek dopředu předvídat, a zda se tedyv šetřeném případě jedná toliko o jedinou veřejnou zakázku či nikoli.

Co se týče věcné souvislosti, rozhodujícím pro zjištění, zda konkrétní plnění ve prospěch zadavatele je jedinou veřejnou zakázkou, nebo několika jednotlivými veřejnými zakázkami, je věcný charakter plnění. Jinými slovy řečeno, aby se v praxi jednalo o jedinou veřejnou zakázku, musí předmět plnění, byť zadavatelem úmyslně nebo neúmyslně rozdělený do více veřejných zakázek, vykazovat znaky totožnosti či alespoň obdobnosti.

V šetřeném případě Úřad dovozuje věcnou souvislost zejména na základě obsahové náplně jednotlivých objednávek obviněného a na základě nich vystavených daňových dokladů dodavatelů. V rámci objednávek a vystavených daňových dokladů je předmětem plnění opakované poskytování školících služeb dodavateli pro obviněného v rámci výcvikových kurzů. Obviněný v objednávkách uváděl, že od dodavatelů objednává buď pouze obecně „praktický výcvik“ nebo „Instructor Activity“ či „Course Manager Activity“, a nebo již ve svých objednávkách konkretizoval, o jaký výcvikový kurz se jedná, jako např. „practical training VV ATC 2017 II. APS“ nebo „praktický výcvik VV ATC 2017 II. ACS“ či „Malta Basic 2019 II.“. Na základě objednávek vystavených obviněným vystavovali dodavatelé daňové doklady, ve kterých pak uváděli buď opět pouze obecně, že fakturují za „instructor activity“ nebo „instructing“, a nebo konkrétně uvedli název výcvikového kurzu jako např. „practical training VV ATC 2017 II. APS“ nebo „AVINOR 2019 ACS“ či „Practical training AVINOR ADI/APS 2018“ apod.

Z výše uvedeného výčtu je zřejmé, že se nejedná o naprosto identické služby, neboť názvy jednotlivých školení se liší, přičemž obviněný ve vyjádřeních zaslaných Úřadu v rámci šetření podnětu uvádí, že jednotlivé kurzy se liší v závislosti na konkrétních požadavcích jednotlivých klientů. Jak vyplývá z internetových stránek obviněného, obviněný je mj. vzdělávací institucí akreditovanou Úřadem pro civilní letectví České republiky, který nabízí standardní výcvikové kurzy i kurzy podle specifických požadavků klientů, přičemž se jedná o kurzy pro řídící letového provozu, dále např. o kurzy pro instruktory, či kurzy řízení letového toku nebo kurzy všeobecné a letecké angličtiny. Všechny kurzy realizované obviněným jsou však zaměřené na velice specifické plnění, jejich předmětem je především odborný výcvik personálu letových navigačních služeb a provozních služeb, jejichž cílem je zajistit bezpečnost letového provozu a letištního provozu, či se jedná o kurzy, jejichž předmětem je odborný výcvik.

K uvedenému Úřad dále odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Brně č. j. 29 Af 50/2015-53 ze dne 27. 2. 2018, jenž stanoví, že „k závěru o existenci věcnésouvislosti plnění postačí, že plnění byla charakteru obdobného. Za srovnatelná plnění lzepovažovat taková plnění, u kterých po vzájemném srovnání shod a rozdílů převažují vzájemné shodné znaky […].“.

K tomu Úřad dodává, že v rámci šetření podnětu vyzval obviněného, aby mu sdělil, jestli v průběhu roku 2019 pro něho vykonávali obdobné činnosti, tj. prováděli školení, i další externě najatí instruktoři, tedy i jiní instruktoři než pan Johann de Bruyn (obsah podnětu původně cílil pouze na školení provádění panem Johannem de Bruyn – pozn. Úřadu), a aby mu sdělil, kolik zaplatil (v členění bez DPH a s DPH) za veškerá školení, která pro něho realizovali ode dne 1. 1. 2019 do dne 31. 12. 2019 všichni externě najatí instruktoři.

Na základě uvedené žádosti Úřadu obviněný sdělil, kteří instruktoři, tj. kteří dodavatelé mu poskytovali plnění ve formě realizace školení. Současně obviněný Úřadu sdělil, jaké částky jednotlivým dodavatelům za jejich služby v průběhu roku 2019 zaplatil. Byl to tedy přitom i sám obviněný, který shledává předmětná plnění za obdobná, neboť je tak sám identifikoval.

Z předložených materiálů pak vyplývá skutečnost, která je rovněž významná pro posouzení věcné souvislosti předmětných plnění, a to, že někteří z dodavatelů služeb poskytovali služby obviněnému v průběhu celého roku 2019 opakovaně.

Obviněný tak Úřadu na základě jím předložených materiálů identifikoval, která plnění považuje za obdobná plnění srovnatelného druhu, když předložil seznam externě najatých dodavatelů, kteří pro něho v průběhu roku 2019 realizovali školení. Obviněný tudíž věcně vymezil předmět plnění, jímž byly opakující se služby ve formě realizace školení v průběhu roku 2019, tj. opakující se plnění stejného nebo srovnatelného druhu. Na základě uvedeného lze u všech předmětných plnění bez pochyb konstatovat věcnou souvislost.

K funkční souvislosti Úřad v obecnosti uvádí, že její existence, či naopak absence, se dovozuje zejména na základě účelů a cílů, pro které jsou veřejné zakázky zadávány. Otázka návaznosti jednotlivých plnění veřejných zakázek je pouze jedním (nikoliv však jediným) z hledisek, na základě kterého se dá určit, zda se jedná o samostatné veřejné zakázky, či o veřejnou zakázku rozdělenou na dílčí plnění. Stejně tak nehraje roli, zda došlo k samostatným výběrovým řízením na dodavatele, zda byly vydány k veřejným zakázkám samostatné dokumenty orgánů veřejné správy opravňující započetí plnění podle smluv či zda je plnění na základě smluv fyzicky, technicky či organizačně rozdílné, oddělené či oddělitelné, jak se uvádí v rozhodnutí předsedy Úřadu č. j. ÚOHS-R457/2014/VZ-08304/2016/322/LKo ze dne 3. 3. 2016, tj. že „plnění nemusí být plněními totožnými nebo vzájemně absolutně podmíněnými (tj. jedno plnění nemůže existovat bez plnění druhého), ani není vyloučeno, aby při těchto dílčích činnostech byla využívána odlišná technická zázemí či odlišné technologie.“.

U šetřených veřejných zakázek lze dovodit shodný účel plnění, a tudíž konstatovat i funkční souvislost, neboť za jednotící účel služeb spočívajících v realizaci školení je možno obecně označit zajištění odborných školitelů, kteří realizují školení, tj. vedou výcvikové kurzy pořádané obviněným, neboť cílem obviněného je realizace školení odbornými školiteli.

Ve vztahu k časové souvislosti Úřad uvádí, že obecně jsou stěžejním ukazatelem pro její naplnění především dohodnuté lhůty plnění na základě zadávací dokumentace a dále další časové souvislosti spojené s plněním či s jednáním stran obecně.

S ohledem na skutečnost, že předmětem šetřených veřejných zakázek byly opakující se služby, které byly zadavatelem poptávány v průběhu celého roku 2019, je pro posouzení časové souvislosti rozhodné, s odkazem na stanovení předpokládané hodnoty opakujícího se plnění podle ustanovení § 19 odst. 1 zákona, období dvanácti po sobě jdoucích měsíců, tj. v daném případě účetní období vymezené daty od 1. 1. 2019 do 31. 12. 2019.

V kontextu uvedeného tedy Úřad konstatuje, že časovým hlediskem, resp. časovou jednotkou, je v šetřené věci jeden kalendářní rok, a tedy plnění realizovaná v průběhu šetřeného roku 2019 je nutno považovat za plnění v rámci jediné veřejné zakázky.

Úřad k místní souvislosti předně obecně uvádí, že pro posouzení její existence či neexistence je třeba vzít v potaz větší množství faktorů, a to vždy v závislosti na individuální povaze veřejné zakázky. Rozhodné mohou být, vedle prosté vzdálenosti mezi místy plnění, také okolnosti, týkající se předmětu plnění, konkrétního subjektu vystupujícího v postavení zadavatele, budoucí funkce výsledků plnění, eventuálních objektivních překážek mezi místy, na kterých má plnění probíhat, či místní odlišnosti, které by měly vliv na to, že poptávané plnění by nebylo možné považovat za shodné.

Ve vztahu k místní souvislosti tedy Úřad konstatuje, že místem plnění šetřených veřejných zakázek bylo podle daňových dokladů vystavených dodavateli především výcvikové sídlo obviněného. Z předložených daňových dokladů dále vyplývá, že v ojedinělých případech dodavatelé účtovali obviněnému výdaje spojené se zahraniční služební cestou. V takovém případě probíhala realizace školení částečně v místě určené klientem obviněného. Nicméně i v případě, kdy realizace školení probíhala částečně v místě určeném klientem obviněného, byly klientovi poskytovány stejné služby, jako by realizace školení probíhala ve výcvikovém sídle obviněného. Odlišné místo realizace školení tak nemělo vliv na poskytované služby, a klientovi tudíž byly poskytovány shodné služby v podobě realizace školení jak ve výcvikovém sídle obviněného, tak v místě určeném klientem. Z uvedeného důvodu je dána i místní souvislost.

Na základě shora popsaných skutečností dospěl Úřad k závěru, že u předmětných plnění lze dovozovat vzájemnou souvislost, neboť tato vykazují časovou souvislost a funkční celistvost (souvislost místní, věcnou a funkční), a že se tedy v šetřeném případě jedná o jednu veřejnou zakázku spočívající v poskytování školících služeb externími dodavateli v průběhu roku 2019, blíže specifikovanou daňovými doklady uvedenými v bodu 21. odůvodnění tohoto příkazu.

V dalším Úřad ve vztahu ke zde posuzovanému případu uvádí, že nemůže být pochyb o předvídatelnosti plnění, které obviněný poptával na základě objednávek na školící služby od jednotlivých dodavatelů. Obviněný je mj. i vzdělávací institucí, která realizuje výcvikové kurzy pro řídící letového provozu, či kurzy pro instruktory. Jak vyplývá, z vyjádření obviněného v rámci šetření podnětu, realizuje obviněný školení přednostně prostřednictvím svých zaměstnanců. V případě, že obviněný nemá dostatek svých zaměstnanců, na realizaci školení si najímá externí školitele, tedy dodavatele. Tímto způsobem obviněný postupoval minimálně v průběhu celého roku 2018, přičemž v tomto období obviněný zaplatil za realizaci školení dodavatelům v průběhu roku 2018 celkem částku ve výši 34 108 207,05 Kč bez DPH. V takovém případě mohl obviněný předvídat a mít dostatečně určitou představu o potřebném rozsahu těchto služeb i pro rok 2019.

S ohledem na celkový charakter věci a na okolnosti s ní spojené vyvstává otázka, zda se obviněný při poptávání plnění na šetřenou veřejnou zakázku, jejímž předmětem je realizace školících služeb v průběhu roku 2019, uchýlil k řádnému stanovení předpokládané hodnoty.

Danou problematiku, jak již bylo uvedeno výše, upravuje v obecnosti ustanovení § 16 zákona, ze kterého mj. vyplývá, že zadavatel musí vždy stanovit předpokládanou hodnotu jím zadávané veřejné zakázky, přičemž tato je stanovena k okamžiku zahájení předmětného zadávacího řízení, nebo k okamžiku zadání veřejné zakázky, pokud nebyla zadána v zadávacím řízení. Dále s konkrétnějšími požadavky přichází ustanovení § 18 zákona (určení předpokládané hodnoty veřejné zakázky rozdělené na části) a ustanovení § 19 zákona (určení předpokládané hodnoty veřejné zakázky, v rámci které je poptáváno plnění pravidelné povahy).

Úřad uvádí, že význam stanovení předpokládané hodnoty veřejné zakázky je pro zadavatele zcela zásadní, neboť výše předpokládané hodnoty veřejné zakázky určuje její režim, resp. postup, jakým bude možné veřejnou zakázku zadat, resp. za jakých podmínek je možné na veřejnou zakázku uzavřít následně smlouvu.

Z vyjádření obviněného doručeného Úřadu v průběhu šetření podnětu vyplývá, že vzhledem k tomu, že nebyl schopen dopředu kvalifikovaně odhadnout cenu za instruktorské služby pro celkový počet uskutečněných kurzů v delším uceleném období, stanovil předpokládanou hodnotu veřejné zakázky za instruktorské služby podle rozsahu kurzů, které byl schopen naplánovat s ohledem na požadavky klientů poptávajících instruktorské služby. Protože se však plán kurzů a jejich obsazení aktualizoval 1x za týden, docházelo k častým změnám kurzů s ohledem na požadavky klientů, externí dodavatelé neakceptovali z dlouhodobého hlediska změny objednávek, jednalo se podle obviněného ve všech případech o veřejné zakázky malého rozsahu.

K tomu Úřad uvádí, že na základě vyjádření obviněného doručeného Úřadu v průběhu šetření podnětu a z jím předložených dokumentů lze konstatovat, že obviněný v průběhu celého roku 2018 poptával plnění na základě objednávek vystavených externím dodavatelům, přičemž se jednalo o plnění, které lze vůči předmětu plnění šetřené veřejné zakázky vyložit jakožto plnění stejného druhu, neboť poptával služby spočívající v realizaci školení. Skutečnost, že plnění poptávaná obviněným v průběhu roku 2018 a v průběhu roku 2019 jsou stejného druhu, dokládá i to, že někteří dodavatelé poskytovali své školící služby obviněnému jak v průběhu roku 2018, tak i v průběhu roku 2019. V průběhu roku 2018 uhradil obviněný jednotlivým dodavatelům za školící služby celkovou částku ve výši 34 108 207,05 Kč bez DPH.

Úřad tak na tomto místě vzhledem k výše uvedenému shrnuje, že obviněný měl s ohledem na § 19 odst. 1 písm. a) zákona při výpočtu předpokládané hodnoty šetřené veřejné zakázky brát zřetel na skutečnou cenu uhrazenou za pravidelně poptávané služby stejného druhu za posledních 12 měsíců, tedy za období od 1. 1. 2018 do 31. 12. 2018. Vzhledem k uvedené výši částky uhrazené obviněným externím dodavatelům za rok 2018 mělo být obviněnému zřejmé, že předpokládaná hodnota šetřené veřejné zakázky v roce 2019 výrazně překročí částku ve výši 2 000 000,- Kč bez DPH, která je limitem pro veřejnou zakázku malého rozsahu na služby podle § 27 písm. a) zákona a tomuto faktu měl obviněný přizpůsobit postup při zadávánípředmětné veřejné zakázky a zadat ji jakožto nadlimitní veřejnou zakázku. Obviněný v tomto ohledu v rámci šetření podaného podnětu neargumentoval v tom smyslu, že by měl indicie o možném masivním poklesu v poptávání tohoto typu služeb, nad to z přehledu odebraného plnění v roce 2019 je naopak zřetelné, že plnění bylo odebráno ještě více než v roce předchozím.

Jak je zřejmé z výše uvedených skutečností, obviněný tedy odebíral plnění od více dodavatelů, bez toho, že by šetřenou veřejnou zakázku zadal v některém z druhů zadávacích řízení, přičemž k tomuto postupu ho vedlo mj. i to, že není podle jeho názoru schopen odhadnout, jaké výcvikové kurzy, v jakém množství a za jakých podmínek bude během kalendářního roku pořádat. K tomu Úřad uvádí, že pokud obviněný požaduje, aby měl možnost odebírat plnění od více dodavatelů, nic mu nebrání, aby uzavřel rámcovou dohodu s více dodavateli, které by následně vyzýval k podání nabídek na základě rámcové dohody, čímž by mezi dodavateli docházelo k hospodářské soutěži v rámci „minitendrů“. Obviněný tak svým postupem v podstatě rozdělil jednu nadlimitní veřejnou zakázku na veřejné zakázky malého rozsahu. K tomu Úřad pouze pro úplnost dodává, že i před uzavřením smlouvy na veřejnou zakázku malého rozsahu, je klíčové zjištění předpokládané hodnoty, tzn. před zadáním veřejné zakázky malého rozsahu, má obviněný povinnost sečíst předpokládané hodnoty obdobných, spolu souvisejících dodávek či služeb, které hodlá pořídit v průběhu účetního období, aby mohl určit, že se skutečně jedná o veřejnou zakázku malého rozsahu. Skutečnost, že zadavatel nezná přesný objem odebíraného plnění, nemůže vést ke zkratkovitému závěru, že každé plnění bude zadáváno ad hoc, bez zohlednění dalšího obdobného plnění, jako veřejná zakázka malého rozsahu. Zákon zná mechanismy, jak v těchto situacích postupovat, a to ať již výše zmíněným institutem rámcové dohody, či postupem dle § 35 zákona, kdy lze rozdělit veřejnou zakázku na části, které mohou být zadávány v samostatných zadávacích řízeních. S ohledem na to, že zadavatel měl již z předchozího období povědomí o tom, jaké vysoké finanční částky v souvislosti s tímto typem služeb vynakládá, nic mu nebránilo, aby k zadání plnění v roce 2019 přistoupil řádně a v souladu se zákonem.

Úřad proto shledává, že obviněný naplnil první ze znaků skutkové podstaty přestupku podle § 268 odst. 1 písm. a) zákona, tedy nedodržel pravidlo pro zadávání veřejných zakázek stanovené v § 2 odst. 3 zákona, když nadlimitní veřejnou zakázku, jejímž předmětem jsou služby spočívající v poskytování školení realizovaných v průběhu roku 2019 na základě dílčích objednávek, zadal v důsledku nesprávně stanovené předpokládané hodnoty mimo zadávací řízení, a nezadal ji v nadlimitním režimu podle části čtvrté zákona.

Úřad se dále podrobně zabýval posouzením naplnění druhého ze dvou znaků skutkové podstaty přestupku, tedy vlivem či potencialitou vlivu tohoto postupu obviněného na výběr dodavatele.

Na základě výše uvedeného Úřad konstatuje, že postup obviněného mohl ovlivnit výběr dodavatele, neboť nelze vyloučit, že pokud by obviněný dodržel pravidlo stanovené zákonem, tj. zadával veřejnou zakázku v odpovídajícím druhu zadávacího řízení, mohl obdržet nabídky i od jiných dodavatelů, kteří mohli obviněnému nabídnout výhodnější podmínky plnění. Při využití postupu podle zákona by obviněný mohl pro zadání veřejné zakázky použít otevřené řízení (§ 56 zákona), užší řízení (§ 58 zákona) nebo uzavřít rámcovou dohodu (§ 131 zákona). Se zahájením těchto řízení je pak spojená mimo jiné i uveřejňovací povinnost ve Věstníku veřejných zakázek, která jednak umožní zúčastnit se soutěže o veřejnou zakázku určitému okruhu dodavatelů, a jednak dojde ke vzniku konkurence mezi dodavateli, což se nestalo, když obviněný zvolil přímé zadání mimo režim zákona. Úřad proto konstatuje, že dovodil rovněž naplnění druhého znaku skutkové podstaty přestupku obviněného podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. a) zákona, tedy že uvedený postup obviněného mohl ovlivnit výběr dodavatele.

Úřad rovněž konstatuje, že je zřejmé, že smluvní strany projevily vůli zřídit mezi sebou závazek, kterým se každý z dodavatelů zavázal, že obviněnému poskytne plnění v podobě školících služeb a obviněný se zavázal, že za poskytnuté plnění, tj. realizaci školení zaplatí příslušnému dodavateli cenu, a že tak naplnily znaky uzavření smlouvy na služby realizace školení, tj. plnění stejného, resp. obdobného charakteru. V šetřeném případě byl tedy naplněn i třetí znak skutkové podstaty přestupku podle § 268 odst. 1 písm. a) zákona, tedy zadání veřejné zakázky (tj. s odkazem na § 2 odst. 1 zákona uzavření úplatné smlouvy mezi zadavatelem a dodavatelem, z níž vyplývá povinnost dodavatele poskytnout v daném případě sjednané služby).

Vzhledem k výše konstatovanému Úřad uzavírá, že se obviněný dopustil přestupku podle § 268 odst. 1 písm. a) zákona tím, že nedodržel pravidlo pro zadávání veřejných zakázek stanovené v § 2 odst. 3 zákona, když nadlimitní veřejnou zakázku, jejímž předmětem je realizace školících služeb v rámci výcvikových kurzů pořádaných obviněným v průběhu roku 2019 v celkové hodnotě 40 103 791,09 Kč bez DPH (tedy 45 595 380,51 Kč s DPH) od různých dodavatelů, zadal v důsledku nesprávně stanovené předpokládané hodnoty mimo zadávací řízení, a nezadal předmětné plnění jako veřejnou zakázku v nadlimitním režimu podle části čtvrté zákona, přičemž tím mohl ovlivnit výběr dodavatele, a v daném případě byly prostřednictvím uzavření jednotlivých objednávek naplněny znaky uzavření smlouvy na realizaci školících služeb v rámci výcvikových kurzů pořádaných obviněným v průběhu roku 2019 s příslušnými dodavateli.

Úřad posoudil postup obviněného a vzhledem ke zjištěnému přestupku přistoupil k uložení pokuty, neboť prostřednictvím uzavření jednotlivých objednávek byly naplněny znaky uzavření smlouvy a nápravy již nelze dosáhnout. V šetřeném případě se obviněný dopustilpřestupku podle § 268 odst. 1 písm. a) zákona.

Podle § 29 písm. a) zákona o přestupcích odpovědnost za přestupek zaniká uplynutím promlčecí doby.

Podle § 31 odst. 1 zákona o přestupcích počíná promlčecí doba běžet dnem následujícím po dni spáchání přestupku; dnem spáchání přestupku se rozumí den, kdy došlo k ukončení jednání, kterým byl přestupek spáchán. Je-li znakem přestupku účinek, promlčecí doba počíná běžet dnem následujícím po dni, kdy takový účinek nastal.

Podle § 270 odst. 5 zákona promlčecí doba činí 5 let.

V návaznosti na výše uvedené Úřad před uložením pokuty ověřil, zda již neuplynula lhůta podle § 270 odst. 5 zákona. V šetřeném případě se Úřad o spáchání přestupku dozvěděl na základě podnětu, který obdržel dne 8. 10. 2020. S ohledem na dobu uzavírání jednotlivých objednávek v roce 2019 je zjevné, že promlčecí doba podle § 270 odst. 5 zákona ve vztahu k projednávanému přestupku neuplynula a odpovědnost obviněného za přestupek z důvodu uplynutí promlčecí doby tak nezanikla.

Podle § 268 odst. 2 písm. a) zákona lze za přestupek podle § 268 odst. 1 zákona, nepoužije-li se postup podle § 268 odst. 3 zákona, uložit pokutu do 10 % ceny veřejné zakázky, nebo do 20 000 000 Kč, nelze-li celkovou cenu veřejné zakázky zjistit, jde-li o přestupek podle § 268 odst. 1 písm. a) ažc) zákona.

V rámci poptávání plnění jednotlivě podle výše uvedených daňových dokladů (viz bod 21. odůvodnění tohoto příkazu) došlo k nezákonnému dělení veřejné zakázky na samostatně poptávaná plnění, přičemž jejich společná hodnota činí částku ve výši 40 103 791,09 Kč bez DPH, resp. částku ve výši 45 595 380,51 Kč s DPH. Horní hranice pokuty podle zákona se v daném případě stanoví jako 10 % ceny veřejné zakázky. Obviněnému proto lze za přestupek uvedený ve výroku I. tohoto příkazuuložit pokutu do maximální výše 4 559 538,- Kč.

Podle § 37 písm. a) a c) zákona o přestupcích se při určení druhu správního trestu a jeho výměry přihlédne zejména k povaze a závažnosti přestupku a k přitěžujícím a polehčujícím okolnostem.

Podle § 38 zákona o přestupcích je povaha a závažnost přestupku dána zejména významem zákonem chráněného zájmu, který byl přestupkem porušen nebo ohrožen, dále významem a rozsahem následku přestupku a okolnostmi jeho spáchání (Úřad zde uvádí pouze ty skutečnosti citovaného ustanovení zákona o přestupcích, které jsou relevantní ve vztahu k posuzovanému případu).

Hlavním kritériem, které je podle výše citovaného ustanovení rozhodné pro určení výměry pokuty, je závažnost přestupku. Jde o obecnou kategorii poměřující rozsah dopadu konkrétního porušení zákona na specifický právem chráněný zájem s přihlédnutím k významu tohoto chráněného zájmu. Zákon pak demonstrativní výčtem vymezuje, co lze pod pojem závažnost přestupku podřadit (způsob jeho spáchání, jeho následky a okolnosti, za nichž byl spáchán). Úřad nad rámec uvedených kritérií pak může přihlédnout i k jiným okolnostem, pokud jsou svojí povahou podstatné pro posouzení závažnosti přestupku, a které by s ohledem na skutkové okolnosti konkrétního případu mohly být kvalifikovány jako polehčující či přitěžující, kdy je třeba konstatovat, že katalog polehčujících a přitěžujících okolností uvedený v § 39 a § 40 zákona o přestupcích je toliko demonstrativní.

Pokud jde o význam neurčitého právního pojmu „závažnost přestupku“, Úřad uvádí, že stupeň společenské škodlivosti přestupku (tedy závažnosti) je dán také konkrétní intenzitou naplnění znaků skutkové podstaty přestupku. Při posuzování závažnosti přestupku není hlavním kritériem jeho skutková podstata, ale intenzita skutkových okolností, s jakou došlo k porušení právem chráněných hodnot a zájmů v konkrétním případě. Z hlediska určení výměry pokuty je proto nutno hodnotit nejen jaké následky byly přestupkem způsobeny, ale také jakou měly intenzitu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 Afs 106/2012 ze dne 6. 6. 2013).

Při zvažování závažnosti přestupku Úřad zohlednil následující skutečnosti.

V rámci posouzení povahy a závažnosti přestupku Úřad konstatuje, že jednáním obviněného nedošlo k zákonem předvídanému postupu podle § 2 odst. 3 zákona, neboť obviněný nadlimitní veřejnou zakázku, jejímž předmětem bylo pravidelné poptávání školících služeb od více dodavatelů v průběhu roku 2019, nezadal coby veřejnou zakázku v některém ze zadávacích řízení, obviněný tedy ignoroval povinnost zadat dané plnění v některém z druhů zadávacích řízení. Tato skutečnost podle výkladové praxe Úřadu dosahuje nejzávažnějšího stupně intenzity porušení zákona, neboť je tak vyloučen jeden ze základních principů zadávání veřejných zakázek, kterým je otevřená soutěž o veřejnou zakázku, do které se může přihlásit jakýkoliv dodavatel, a která je základním předpokladem výběru ekonomicky nejvýhodnější nabídky a prostředkem k realizaci základních principů uvedených v § 6 zákona.

Pokud jde o následky přestupku, Úřad uvádí, že postup obviněného vyloučil řádnou hospodářskou soutěž mezi jednotlivými účastníky o veřejnou zakázku a nebyl tak naplněn základní cíl zákona. Obviněný tak zcela prokazatelně nenaplnil elementární účel zákona, kterým je, Úřad opakuje, zajištění účinné konkurence a efektivní hospodářské soutěže. Nezákonným postupem obviněného mohlo dojít k omezení okruhu potenciálních dodavatelů veřejné zakázky, resp. i k negativnímu zásahu do konkurenčního prostředí v daném tržním odvětví. Nelze přitom vyloučit, že nabídka jiného dodavatele mohla být pro obviněného z pohledu množství vynaložených finančních prostředků výhodnější. Jako polehčující okolnost pak Úřad naopak shledává to, že zadavatel předmětné plnění rozdělil mezi celou řadu dodavatelů, tudíž nedošlo k absolutnímu omezení možnosti účasti více dodavatelů na plnění předmětu veřejné zakázky.

Co se týče způsobu spáchání přestupku podle výroku I. tohoto příkazu Úřad neshledává žádné okolnosti (např. co do zjevného obcházení účelu zákona, či fingování právních úkonů), které by mohly mít vliv na výši vyměřené pokuty.

Při určení výše pokuty vzal Úřad v úvahu i ekonomickou situaci obviněného, neboť v určitém případě se pokuta, byť uložená v minimální výši, může jevit jako krajně „nespravedlivá“. Z výroční zprávy obviněného za rok 2019, resp. z jeho výkazu zisku a ztráty sestaveného k 31. 12. 2019, uveřejněné na oficiálních stránkách obviněného http://www.rlp.cz/spolecnost/vykonnost/vyrocnizpravy/VZ_2019_cz.pdf, vyplývá, že výsledek hospodaření za účetní období 2019 činil částku ve výši 190 491 tis. Kč po zdanění. Na základě výše uvedeného Úřad konstatuje, že stanovenou výši pokuty nelze v tomto případě považovat za likvidační, ani za nepřiměřeně zasahující ekonomickou podstatu obviněného (a v tomto smyslu nespravedlivou).

Při posuzování výše uložené pokuty vycházel Úřad z premisy, že pokuta uložená obviněnému za nedodržení postupu stanoveného zákonem má splnit mimo jiné dvě základní funkce právní odpovědnosti, a to funkci represivní – postih za porušení povinností stanovených zákonem, a funkci preventivní, která směřuje k předcházení porušování zákona, resp. k jednání, které je se zákonem v souladu.

Je tedy třeba mít na paměti, že uložená pokuta musí být natolik intenzivní, aby byla zadavatelem pociťována jako újma, neboť uložením velmi nízké pokuty by nedošlo k naplnění jejího účelu, tj. sankce za protiprávní jednání. Obdobně se vyjádřil i Krajský soud v Brně v rozsudku ve věci sp. zn. 62 Af 46/2011 ze dne 6. 12. 2012, ve kterém uvedl, že konkrétní forma postihu musí působit natolik silně, aby od podobného jednání odradila i jiné nositele obdobných povinností (preventivní funkce) a zároveň musí být postih dostatečně znatelný v zadavatelově materiální sféře, aby v něm byla dostatečně obsažena i jeho represivní funkce, aniž by byl ovšem pro obviněného likvidačním. Úřad uvádí, že peněžitá sankce ze své podstaty vždy představuje nepříznivý zásah do sféry porušitele, který je spojen s úbytkem finančních prostředků, které mohly být případně investovány jinam.

Po zvážení všech okolností případu Úřad při určení výše uložené pokuty dospěl k závěru, že výše pokuty stanovená v hodnotě 500 000,- Kč naplňuje obě shora uvedené funkce právní odpovědnosti.

Na základě výše uvedených skutečností a po zhodnocení všech okolností a důkazů, a to jak jednotlivě, tak v jejich vzájemné souvislosti, Úřad rozhodl o sankci za porušení právní povinnosti tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto příkazu.

Pokuta je splatná do jednoho měsíce od nabytí právní moci tohoto příkazu na účet Celního úřadu pro Jihomoravský kraj – pracoviště Brno zřízený u pobočky České národní banky v Brně číslo 3754-17721621/0710, variabilní symbol – IČO obviněného.