I.ÚS 10/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 10/25 ze dne 29. 5. 2025 Předpoklady pro rozhodnutí o adhezním nároku v trestním řízení   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky Petry P. (jedná se o pseudonym), zastoupené JUDr. Ivem Koulou ml., advokátem, sídlem Krupská 28/30, Teplice, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. listopadu 2024 č. j. 4 To 361/2024-512, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, Okresního státního zastupitelství v Chomutově a Jana B., jako vedlejších účastníků řízení takto: I. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 11. 2024 č. j. 4 To 361/2024-512 byla porušena práva stěžovatelky dle čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 11. 2024 č. j. 4 To 361/2024-512 se proto ruší. III. Krajský soud v Ústí nad Labem je povinen nahradit stěžovatelce do tří dnů od vykonatelnosti tohoto nálezu náklady řízení před Ústavním soudem ve výši 6 670 Kč k rukám JUDr. Iva Kouly. Odůvodnění: I. Vymezení věci a shrnutí řízení před obecnými soudy 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení práva na nedotknutelnost její osoby a soukromí podle čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina), práva na zachování lidské důstojnosti podle čl. 10 odst. 1 Listiny a práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. K tomu mělo dojít tím, že obecné soudy nerozhodly o jejím řádně uplatněném nároku na náhradu nemajetkové újmy v trestním řízení; současně byla soudy dále porušena její práva vyplývající ze statusu zvlášť zranitelné oběti. 2. Stěžovatelka vystupovala jako poškozená v trestním řízení proti jejímu bývalému partnerovi Janovi B. (vedlejší účastník), který se vůči ní dopustil trestných činů týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) trestního zákoníku a nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku, a společně s nimi i přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) trestního zákoníku. Skutku se dopustil (zkráceně) tím, že v období více než dvou let mimo jiné opakovaně fyzicky napadal stěžovatelku, vulgárně jí nadával, ponižoval ji a pod pohrůžkami násilí ji nutil k domácím pracím. Za to byl vedlejší účastník odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 6. 5. 2024 č. j. 2 T 65/2023-476 k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let za současného vyslovení dohledu; dále mu byl uložen trest propadnutí věci a ochranné léčení psychiatrické v ambulantní formě. Stěžovatelka byla se svým nárokem na nemajetkovou újmu odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. V rámci trestního řízení stěžovatelka uplatňovala své nároky plynoucí z jejího statusu zvlášť zranitelné oběti podle zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů a o změně některých zákonů (dále jen "zákon o obětech"), konkrétně nárok na zamezení kontaktu s obžalovaným a zabránění další viktimizaci, později také nárok na přenesení nákladů za zpracování znaleckého posudku na stát. O těchto žádostech stěžovatelky však okresní soud nijak nerozhodoval a nezohlednil je v průběhu řízení. 3. Proti adheznímu výroku okresního soudu se stěžovatelka odvolala, přičemž napadeným usnesením Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") její odvolání zamítl. Ztotožnil se se závěry okresního soudu v tom, že z provedených důkazů nebylo možné jednoznačně rozhodnout o uplatněném nároku stěžovatelky a další dokazování v tomto směru - přibrání soudního znalce z oboru zdravotnictví, odvětví hodnocení míry bolesti a funkčních schopností při újmách na zdraví (dříve stanovení nemateriální újmy na zdraví) - by nepřiměřeně prodloužilo celé trestní řízení, a nebylo tak účelné. Co se týče nevyhovění stěžovatelčině žádosti o zamezení kontaktu s vedlejším účastníkem, konstatoval sice krajský soud, že došlo k nesprávnému postupu ze strany okresního soudu, ten se však již nedá napravit. Aproboval rovněž nevyhovění přenesení nákladů za zpracování znaleckého posudku na stát, byť i zde shledal krajský soud pochybení v absenci rozhodnutí podle § 151a trestního řádu. Stěžovatelce, potažmo jejímu zmocněnci, však podle krajského soudu nic nebránilo, aby si nechali znalecký posudek zpracovat na vlastní náklady, o jejichž úhradu by pak požádali podle § 154 trestního řádu. II. Argumentace stěžovatelky a vyjádření účastníků řízení 4. Stěžovatelka ve své stížnosti tvrdí, že postupem obecných soudů bylo zasaženo do jejích základních práv, a to konkrétně do práva na nedotknutelnost její osoby a soukromí podle čl. 7 odst. 1 Listiny, práva na zachování lidské důstojnosti podle čl. 10 odst. 1 Listiny a práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Před obecnými soudy stěžovatelka opakovaně uplatňovala svá práva coby zvlášť zranitelná oběť, včetně nároku na náhradu způsobené újmy, to vše s odkazy na relevantní judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. O těchto jejích návrzích však soudy vůbec nerozhodovaly, nebo je vypřádaly v rozporu s uváděnou judikaturou. Okresní soud v rozporu s právem provedl výslech stěžovatelky za přítomnosti obviněného, což jí způsobilo další trauma a sekundární viktimizaci, a zasáhlo tak do její důstojnosti i osobní integrity. Toto pochybení uznal i krajský soud v napadeném usnesení, nicméně konstatoval, že již není možné je zhojit. 5. Okresní soud také vůbec nerozhodoval o řádně učiněném návrhu zmocněnce stěžovatelky podle § 151a trestního řádu o tom, aby náklady na zpracování znaleckého posudku nesl stát. Tím byla stěžovatelce upřena tato forma ochrany a fakticky odepřena možnost domáhat se svých práv, když nebylo zohledněno její zvláštní postavení i finanční situace. I pokud by soud nebyl dostatečně přesvědčen o důvodnosti tohoto návrhu, musel o něm formálně rozhodnout nebo stěžovatelku vyzvat k doložení konkrétních skutečností, které přenesení nákladů odůvodňují. To se však nestalo a okresní soud návrh stěžovatelky zcela ignoroval. To jí v následku znemožnilo rovněž uplatnit bezvadně její nárok na náhradu nemajetkové újmy. Byl to přitom právě okresní soud, který vypracování znaleckého posudku k rozhodnutí o náhradě nemajetkové újmy vyžadoval, a když stěžovatelka vyvinula snahu žádosti vyhovět, nebylo jí to umožněno. Dle stěžovatelky nemůže obstát ani vysvětlení krajského soudu, který seznal, že došlo k pochybení ze strany okresního soudu, když o návrhu nerozhodoval, nicméně podle krajského soudu mohla stěžovatelka, resp. její zmocněnec nechat znalecký posudek zpracovat a náklady později nechat proplatit jako náklady k uplatnění nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy podle § 154 trestního řádu. Takový postup je dle stěžovatelky pošlapáním jejích práv jako oběti trestného činu a v rozporu s právem na spravedlivý proces. 6. Konečně, okresní ani krajský soud v rozporu s právem nerozhodly o nároku stěžovatelky na náhradu nemajetkové újmy a odkázaly ji do občanskoprávního řízení, přestože k rozhodnutí alespoň o části uplatněného nároku měly dostatečné podklady. Dle stěžovatelky je základním pravidlem pro poskytnutí odškodnění kritérium slušnosti a není namístě lpět na zpracování konkrétních znaleckých posudků, ostatně například pro složku duševních útrap a zásahů do přirozených práv ani takový znalecký obor neexistuje. Stěžovatelka soudům mimo své aktuální životní situace doložila znalecké posudky z oborů zdravotnictví, odvětví klinická a dopravní psychologie a odvětví psychiatrie. Při kalkulaci uplatněných částek vycházela z obvyklé výše odškodnění v obdobných případech. Měla za to, že pokud by tyto podklady nebyly pro soud dostatečné, bude vyzvána k jejich doplnění. Ve spojení s výše namítaným nerozhodováním o přechodu nákladů za zpracování znaleckého posudku na stát je však zjevné, že stěžovatelka možnost nechat zpracovat další znalecký posudek fakticky neměla. Soudy se nadto nijak nevypořádaly se stěžovatelčinou argumentací a nechaly ji zcela bez reakce, stěžovatelka tak nemá jak adekvátně reagovat na tato nepřezkoumatelná rozhodnutí obecných soudů. 7. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření Krajskému soudu v Ústí nad Labem jako účastníku řízení, ten se však nevyjádřil. Ústavní soud vyzval k vyjádření jako vedlejší účastníky rovněž Okresní státní zastupitelství v Chomutově a Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem. Okresní státní zastupitelství ve svém vyjádření stručně vypořádalo námitku odkazem na nález sp. zn. I. ÚS 1010/22 a ve zbytku odkázalo na obsah napadených rozhodnutí s tím, že by ústav