I.ÚS 1001/07 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1001/07 ze dne 29. 4. 2008   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera v právní věci stěžovatele společnosti STAVIMAT, spol. s r. o., se sídlem ve Slaném, Kvíc 5, IČ 45147221, zastoupeného JUDr. Martinem Mikyskou, advokátem se sídlem v Malé Skále č. 397, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2007, čj. 21 Cdo 747/2006-123, za účasti Nejvyššího soudu, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností stěžovatel brojí proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2007, čj. 21 Cdo 747/2006-123, jímž bylo zamítnuto jeho dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2005, čj. 23 Co 294/2005-97, ve věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 21 C 249/2003. Z ústavní stížnosti a z procesního spisu, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynuly následující skutečnosti: Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 21. 4. 2005, čj. 21 C 249/2003-83, uložil stěžovateli (coby 1. žalovanému) povinnost zaplatit žalobci částku 51 999 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), řízení co do částky 3096 Kč zastavil (výrok II.), žalobu proti druhému žalovanému zamítl (výrok III.) a ve výrocích III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobce svou žalobu odůvodnil tím, že dne 31. 12. 2000 skončil pracovní poměr u právního předchůdce 2. žalovaného z důvodu ohrožení nemocí z povolání, neboť tento zaměstnavatel pro něj neměl jinou vhodnou práci, na kterou by mohl být převeden. Žalobce proto v době od 1. 1. 2001 do 31. 12. 2001 pracoval ve společnosti ESATRANS Kladno, s. r. o., jako řidič a jako dělník, a 2. žalovaný mu vyplácel doplatek do průměrného výdělku; pracovní poměr ukončil ke dni 31. 12. 2001, neboť tato práce pro něj nebyla vhodná a jeho zdravotní problémy se zhoršovaly. Poté, co byl od 1. 1. 2002 do 5. 5. 2002 veden u úřadu práce v evidenci uchazečů o zaměstnání, je zaměstnán od 6. 5. 2002 u stěžovatele (1. žalovaného) jako skladník - řidič. Důvody pro poskytování doplatku do průměrného výdělku podle ustanovení § 8 odst. 2 zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o mzdě"), nadále trvají a přechodem k jinému zaměstnavateli se ničím nezměnily. Soud prvního stupně dovodil, že nárok zaměstnance na doplatek do průměrného výdělku podle ustanovení § 8 odst. 1 a 2 zákona o mzdě zaměstnanci náleží, jestliže u něj přetrvává ohrožení nemocí z povolání a zaměstnavatel, u něhož došlo u zaměstnance k ohrožení nemocí z povolání, nemá pro něho i nadále jinou vhodnou práci. Protože u žalobce přetrvává ohrožení nemocí z povolání, pro které ukončil pracovní poměr dohodou u právního předchůdce 2. žalovaného, jenž pro něj neměl jinou vhodnou práci, stejně tak, jako ji nemá i nadále, jsou předpoklady vzniku nároku splněny. Proti 2. žalovanému soud žalobu z důvodu nedostatku pasivní legitimace zamítl, neboť podle ustanovení § 8 odst. 2 zákona o mzdě doplatek poskytuje zaměstnanci zaměstnavatel, který ho zaměstnává v době, po kterou doplatek přísluší, což je v daném případě stěžovatel (1. žalovaný). K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 10. 2005, čj. 23 Co 294/2005-97, ve znění opravného usnesení ze dne 1. 12. 2005, čj. 23 Co 294/2005-102, rozsudek soudu prvního stupně (s výjimkou výroku, jímž bylo řízení ohledně částky 3.096,- Kč zastaveno) potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud byl toho názoru, že zkoumání důvodů, pro které byl skončen pracovní poměr u společnosti ESATRANS s. r. o., by bylo na místě tehdy, pokud by u nového zaměstnavatele dosahoval ještě nižšího výdělku než u této společnosti. Protože však k takovému poklesu výdělku nedošlo a protože bylo prokázáno, že ohrožení nemocí z povolání u žalobce i nadále trvá, odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že jsou splněny všechny podmínky § 8 odst. 1 a 2 zákona o mzdě; tento doplatek je povinen poskytovat nový zaměstnavatel, avšak zaměstnavatel, u něhož došlo ke vzniku ohrožení nemocí z povolání, je povinen novému zaměstnavateli vyplacené doplatky uhradit. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 6. 2. 2007, čj. 21 Cdo 747/2006-123, dovolání stěžovatele - přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. - zamítl. Dovolací soud považoval za předpoklady vzniku nároku zaměstnance na doplatek ke mzdě 1) ohrožení nemocí z povolání, 2) převedení zaměstnance (popřípadě přechod zaměstnance k jinému zaměstnavateli) na jinou práci, než je uvedena v pracovní smlouvě, za níž přísluší nižší mzda, a 3) příčinná souvislost mezi oběma uvedenými předpoklady. Nárok na mzdový doplatek není doživotním, nýbrž existuje jen po tu dobu trvání závislé činnosti zaměstnance, kdy jsou uvedené předpoklady splněny. Práce, na kterou musí být převeden zaměstnanec, u něhož bylo zjištěno ohrožení nemocí z povolání, musí být pro něho prací vhodnou vzhledem k jeho zdravotnímu stavu a schopnostem a pokud možno i k jeho kvalifikaci. Otázku vhodné práce ve smyslu ustanovení § 8 odst. 2 zákona o mzdě je třeba posuzovat přímo podle ustanovení § 37 odst. 5 zákoníku práce (č. 65/1965 Sb.). Protože zaměstnavatel nesmí připustit, aby zaměstnanec vykonával práce, jejichž výkon by neodpovídal jeho schopnostem a zdravotní způsobilosti [srov. § 133 odst. 1 písm. a) zák. práce], musí být stejná hlediska vztažena také na práci, kterou má zaměstnanec vykonávat poté, co přejde k jinému zaměstnavateli. Zaměstnanci, u něhož bylo zjištěno ohrožení nemocí z povolání, musí být proto při převedení na jinou práci z tohoto důvodu nebo při přechodu k jinému zaměstnavateli nabízena jiná zdravotně vhodná práce nejen se zřetelem na profesionální zdravotní postižení, ale i s ohledem na obecný zdravotní stav zaměstnance. Nelze však sdílet názor, že skončí-li zaměstnanec pracovní poměr u jiného zaměstnavatele bez zdravotní příčiny, anebo pokud zdravotní příčina skončení tohoto zaměstnání byla jiná, tzv. obecně zdravotní, nepřísluší mu nárok na mzdový doplatek ve smyslu ustanovení § 8 odst. 2 zákona o mzdě. Uvedený názor totiž opomíjí, že nutnost přechodu na jinou práci nebo k jinému zaměstnavateli je zde proto, že zaměstnanci brání ohrožení nemocí z povolání i nadále vykonávat původní práci, kterou před zjištěním ohrožení nemocí z povolání vykonával i s méně příznivým obecně zdravotním stavem. Jestliže totiž práce, kterou začal vykonávat u jiného zaměstnavatele, ve skutečnosti pro něj nebyla vhodná i vzhledem k jeho celkovému zdravotnímu stavu, nelze jej nutit, aby při výkonu této práce setrvával, chce-li si doplatek zachovat, neboť účel úpravy uvedené v ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) a § 8 odst. 2 zákona o mzdě může být naplněn až tehdy, jestliže je zaměstnanci umožněno vykonávat práci, která je pro něj vhodná skutečně. Oproti tomu jestliže práce, kterou zaměstnanec začal vykonávat u jiného zaměstnavatele, pro něj byla prací vhodnou a zaměstnanec tento pracovní poměr rozváže z jiných příčin, než se zřetelem na pracovní omezení vyplývající ze zjištěného ohrožení nemocí z povolání, jeho nárok na mzdový doplatek přesto nezaniká; jestliže se neobnovila schopnost výkonu původní práce, a tudíž dále existují předpoklady pro vznik nároku na doplatek mzdy do průměrného výdělku podle ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) a § 8 odst. 2 zákona o mzdě, přísluší mzdové vyrovnání - je-li výdělek dosahovaný u dalšího jiného zaměstnavatele ještě nižší - v původní výši, tj. pouze do průměrného výdělku dosaženého na práci u jiného zaměstnavatele, jíž se zaměstnanec bez vážných důvodů vzdal. V opačném případě, jako je tomu v posuzované věci, kdy zaměstnanec získá zaměstnání výhodnější, pak zaměstnanci přísluší doplatek ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem a skutečně dosahovaným výdělkem. Závěr odvolacího soudu je tedy věcně správný. Nejvyšší soud se neztotožnil ani s námitkou neústavnosti § 8 odst. 1 písm. a) a § 8 odst. 2 zákona o mzdě. Součástí "refundace", kterou může uplatnit jiný zaměstnavatel vůči zaměstnavateli, u něhož došlo ke vzniku ohrožení nemocí z povolání podle ustanovení § 8 odst. 2 zákona o mzdě, totiž podle soudu musí být nejen vlastní plnění poskytnuté zaměstnanci, nýbrž vyplacený doplatek v širším smyslu (tj. včetně příslušných odvodů zaměstnance a zaměstnavatele odváděných v souvislosti s poskytováním této části mzdy). Právní úprava doplatku ke mzdě zaměstnance, u něhož byla zjištěna nemoc z povolání, tížící zaměstnavatele v souvislosti s jeho právem podnikat (čl. 26 Listiny základních práv a svobod; dále jen "Listina"), je dále součástí širšího komplexu ustanovení, která oproti tomu realizují právo zaměstnance na ochranu zdraví (čl. 31 Listiny). Jestliže se opatření, která zaměstnavatel podnikl v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci projeví - byť i z objektivních důvodů - jako neúčinná, nelze důvodně namítat, že by následky ohrožení zdraví, které zaměstnanec utrpěl v