I.ÚS 1021/10 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1021/10 ze dne 11. 5. 2010   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti Ing. F. B., zastoupeného JUDr. Janem Bělohradským, advokátem se sídlem Nám. Interbrigády 3/949, Praha 6, proti usnesení Okresního soudu v Kroměříži ze dne 8.9.2009 č. j. 3 T 86/2009-200, a proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 29.12.2009 č. j. 6 To 571/2009-217, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení obecných soudu pro porušení svého základního práva dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Napadeným usnesením rozhodl Okresní soud v Kroměříži v hlavním líčení tak, že se podle § 223 odst. 2 tr. ř. z důvodů § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. zastavuje trestní stíhání obžalovaného R. D. pro trestné činy ublížení na zdraví, výtržnictví a poškozování cizí věci dle §§ 221 odst.l, 202 odst. l a 257 odst. l tr. zák. Skutková rovina spočívala v tom, že se obžalovaný R. D. během letu letadla dostal do rozepře se stěžovatelem, na něhož vylil nápoj a udeřil jej minimálně dvakrát pěstí do oblasti nosu a pravého oka, čímž mu způsobil zlomeninu nosních kostí, otok nadočnicového oblouku a rozbil mu brýle. Dle napadeného usnesení soudu prvního stupně došlo dále k tomu, že poškozený kopl do otevřených dveří WC, které při zpětném návratu vážně ohrozily jedno z dětí R. D. Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, stížnost stěžovatele - jako poškozeného - v trestní věci podle § 148 odst. l písm. b) tr. ř. zamítl, neboť byla podána osobou neoprávněnou. Krajský soud argumentoval dikcí § 223 odst. 4 trestního řádu, dle něhož proti rozhodnutí podle § 223 odst. 1 a 2 (kam spadá i napadené rozhodnutí soudu prvního stupně) může podat stížnost státní zástupce, nikoli tedy poškozený, který má tuto možnost pouze v přípravném řízení podle § 172 odst. 3 tr. řádu. Dále krajský soud poukázal na § 141 odst. 2 trestního řádu, dle kterého je stížnost proti rozhodnutí soudu přípustná jen v případech, kdy to zákon výslovně připouští. Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolal zásady spravedlivého procesu. Její porušení spatřuje zejména v tom, že soudy obou stupňů zcela opominuly existenci probíhajícího adhezního řízení a význam zákonem chráněného zájmu s úplnou „diskvalifikací“ poškozeného - stěžovatele, čímž porušily i příslušná ustanovení trestního řádu o dokazování a posoudily věc právně nesprávně. Konkrétně namítl, že věc měla být posouzena za použití analogie ve vztahu k ustanovení § 223a odst. 2 a § 172 odst. 3 tr. řádu; proto byl prý oprávněn podat stížnost proti napadenému usnesení okresního soudu. II. 1) Stěžovatel – jak již bylo uvedeno - v ústavní stížnosti namítá, že v § 223 odst. 4 tr. ž. není uvedeno, že stížnost může být podána pouze státním zástupcem, a není v něm ani uvedeno, že by bylo zakázáno poškozenému stížnost podat. Ústavní soud stěžovatelův názor nesdílí. V ustanovení § 223 odst. 4 tr. ř. vskutku není výslovně zakázáno poškozenému stížnost podat. Z toho však jeho oprávnění stížnost podat neplyne. Jde o logiku legislativní úpravy; pokud zákonodárce usiluje vyloučit určitou skupinu osob z určitého oprávnění, nemusí jejich právo eliminovat explicitně (to by bylo nadbytečné), nýbrž postačí použití taxativního výčtu osob, kterým oprávnění naopak přiznává. Z toho se potom logickou úvahou dovozuje, že osobám výslovně v zákoně neuvedeným zákonodárce právo podat stížnost nepřiznal. Stejně tak je pravdou tvrzení stěžovatele, že § 223 odst. 4 tr. ř. není uvedeno, že stížnost může být podána výlučně pouze státním zástupcem. V tomto ustanovení není totiž uvedeno slovo „jen“ (případně synonymické slovo). To však rovněž neznamená, že jiné osoby stížnost podat mohou. Opět lze poukázat na logiku legislativní úpravy. Pokud chce zákonodárce omezit určité oprávnění jen na určitou skupinu osob, nemusí používat nutně slovo „jen“ (příp. jiné synonymum), neboť postačí jen explicitní výčet určité skupiny osob. Z toho lze potom logickou úvahou zpravidla dovodit, že osobám výslovně neuvedeným zákonodárce takové právo nepřiznal. Oproti tomu stojí výčet demonstrativní, který značí přiznání práva i určitým osobám, které nejsou v zákonném textu uvedeny. Proto zákonodárce často používá výraz „zejména“ (příp. jiné synonymum). V ustanovení § 223 odst. 4 tr. ř. ovšem slovo „zejména“ absentuje, což svědčí pro správný závěr krajského soudu o neoprávněnosti stěžovatele jako poškozeného stížnost podat. 2) K tomu lze přičíst argument komparací s jinými zákonnými ustanoveními. Tam, kde zákonodárce usiloval přiznat oprávnění podat stížnost i poškozenému, uvedl to výslovně. Sám stěžovatel poukazuje například na § 172 odst. 3 tr. ř. a § 223a odst. 2 tr. ř. Pokud by tedy zákonodárce hodlal zakotvit právo poškozeného podat stížnost proti rozhodnutí dle § 223 odst. 1 a 2 tr. ř., výslovně by to uvedl, tak jako učinil v jiných případech. Jestliže to neučinil, je třeba z jeho mlčení dovodit, že neměl v úmyslu přiznat právo stížnosti poškozenému, který v zákonném textu explicitně uveden není. 3) Krajský soud v napadeném usnesení argumentuje – mimo jiné – ustanovením § 141 odst. 2 tr. ř. Ovšem, otázku oprávněnosti podat stížnost reguluje primárně ustanovení § 142 tr. ř. Zde lze poukázat především na sousloví „Nestanoví-li zákon něco jiného, může stížnost podat osoba, které se usnesení přímo dotýká …“ Formulace „nestanoví-li zákon něco jiného“ tak dopadá na případy, kdy je v konkrétním ustanovení okruh osob oprávněných k podání stížnosti speciálně vymezen; to je i ustanovení § 223 odst. 4 tr. ř. (srov. též Šámal, P. a kolektiv: Trestní řád, Komentář, Díl I., 6. vydání, C. H. Beck, Praha, 2008, str. 1091). 4) Stěžovatel se rovněž domáhá analogické aplikace ustanovení § 172 odst. 3 a § 223a odst. 2 tr. ř. Ani v tomto směru mu Ústavní soud nepřisvědčil. Analogie slouží k vyplňování určité „mezery v právu“; její použití je tak vyloučeno v případech, kdy zákonodárce právní úpravou „mezeru“ v zákoně neponechal. Jak konstatoval Ústavní soud například v usnesení sp. zn. II. ÚS 1200/08, rozhodujícím kritériem pro určení existence „mezery v právu“ je, zda určitý vztah má podobu právního institutu (tj. je upraven homogenní skupinou právních norem) [srov. Gerloch, A.: Teorie práva, 2. rozšířené vydání, Aleš Čeněk, Dobrá Voda, 2001, s. 152]. V posuzovaném případě se jedná o vymezení okruhu osob oprávněných k podání stížnosti proti usnesení soudu o zastavení trestního stíhání; přitom trestní řád obsahuje soubor procesněprávních norem tuto otázku regulujících. Jde o shora uvedený § 142 a § 223 odst. 4 trestního řádu. Za tohoto stavu nelze neexistenci zákonného zakotvení práva poškozeného podat stížnost v § 223 odst. 4 tr. ř. hodnotit jinak než jako zákonodárcovo zamýšlené vyloučení takového oprávnění. Proto je zde použití analogie vyloučeno. Řečeno jinak, je zřejmé, že analogicky lze aplikovat právní pravidlo jen na situace srovnatelné; to je podstatou analogie (srov. též např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3108/09). Stěžovatel poukazuje především na analogii s § 172 odst. 3 tr. ř. Nicméně, tam je zakotveno oprávnění podat stížnost proti rozhodnutí státního zástupce; oproti tomu v § 223 odst. 4 tr. ř. (a tak i v dané věci) jde o stížnost proti rozhodnutí soudu, což je ve své podstatě situace odlišná. Je totiž zřejmé, že státní zástupce neskýtá tak vysoké záruky nestrannosti a nezávislosti jako soud, který ostatně výlučně rozhoduje i o vině a trestu. Pokud se stěžovatel dovolává analogie s § 223a odst. 2 tr. ř., tam je zase podstatná odlišnost dána povahou a obsahem rozhodnutí soudu. V případě § 223a tr. ř. jde: a) o podmíněné zastavení trestního stíhání jako prostředku sloužícího v prvé řadě k urovnání nastalých konfliktních vztahů mezi pachatelem a poškozeným (srov. Šámal, P. a kolektiv: Trestní řád, Komentář, Díl II., 6. vydání, C. H. Beck, Praha, 2008, str. 2318), přičemž podmínkou je mj. doznání obviněného k činu; b) o narovnání, jehož účelem je především náhrada škody a urovnání a vypořádání vzájemných vztahů obviněného a poškozeného (srov. Šámal, P. a kolektiv: Trestní řád, Komentář, Díl II., 6. vydání, C. H. Beck, Praha, 2008, str. 2335), přičemž podmínkou je mj. prohlášení pachatele, že spáchal skutek. Oproti tomu u rozhodování soudu dle § 223 tr. ř. jde o rozhodování o zastavení trestního stíhání dle § 11 odst. 1 a 172 odst. 2 tr. ř., kdy například podmínkou není doznání obviněného ke skutku a účelem pak není řešit ani takto deklarovaný vztah mezi obviněným a poškozeným. 5) Ústavní soud dodává, že názor o neoprávněnosti poškozeného podat stížnosti proti rozhodnutí soudu dle § 223 odst. 4 tr. ř. plyne i z odborné literatury (srov. např. Šámal, P. a kolektiv: Trestní řád, Komentář, Díl II., 6. vydání, C. H. Beck, Praha, 2008, str. 1787). 6) Ústavní soud podotýká, ž