Ústavní soud I.ÚS 1092/23

Stěžovatelka se u Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "nalézací soud") domáhala proti vedlejší účastnici a) přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nezákonnými rozhodnutími a nesprávným úředním postupem ve výši 3 500 000 Kč s příslušenstvím. Nalézací soud ústavní stížností napadeným usnesením podle § 43 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítl podání stěžovatelky ve vztahu k požadované nemajetkové újmě ve výši 2 810 000 Kč za vydaná nezákonná rozhodnutí (výrok I); současně rozhodl, že o nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (výrok II). Nalézací soud dospěl k závěru, že v této části je podání neurčité a stěžovatelka je ani přes výzvu soudu neopravila, neboť nespecifikovala částku, kterou požaduje zaplatit z titulu každého jednotlivého nezákonného rozhodnutí. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") ústavní stížností napadeným usnesením potvrdil usnesení nalézacího soudu. Proti usnesení odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II).

Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatelka jako osoba oprávněná a zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi měla být porušena její ústavně zaručená práva v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Podstatu argumentace stěžovatelky lze shrnout následovně: stěžovatelka soudem tvrzené nedostatky v její žalobě na základě výzvy neodstranila ve stanovené lhůtě, protože jí nebyla výzva k odstranění vad doručena. Podle stěžovatelky je uvedenou výzvu třeba doručovat vždy, k rukám toho, vůči němuž je činěna, způsobem, jakým se doručuje rozhodnutí o případném odmítnutí žaloby. Navíc předmětné usnesení nebylo ani vyhotoveno, ve výroku není uvedeno zákonné ustanovení ani důvod rozhodnutí a stěžovatelka nebyla poučena o opravném prostředku. Nadto stěžovatelka má za to, že žaloba je určitá a srozumitelná, což obecné soudy nebraly v potaz. Vydáním napadených usnesení bylo stěžovatelce znemožněno domáhat se stanoveným postupem jejího práva u nezávislého a nestranného soudu; zároveň byla vyvolána procesní nejistota právě v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem.

Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ústavnosti. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Ústavní soud dospěl v tomto případě k závěru, že v posuzované věci jde o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Polemizuje-li stěžovatelka se závěrem soudů ohledně vad (části) její žaloby, Ústavnímu soudu nepřísluší, aby z pozice dalšího přezkumného orgánu znovu posuzoval náležitosti podání stěžovatelky (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 2285/14 ze dne 15. 8. 2014 či usnesení sp. zn. I. ÚS 3006/19 ze dne 30. 6. 2020; všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz).

Podle Ústavního soudu obecné soudy ústavně konformním způsobem vyložily, že nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené každým jednotlivým nezákonným rozhodnutím (byť vydaným v jednom řízení) je třeba považovat za nárok se samostatným skutkovým základem, u něhož žalobce musí vylíčit skutkový děj a uvést peněžitou částku, kterou z titulu každého jednotlivého nároku požaduje zaplatit (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 980/22 ze dne 28. 6. 2022). Stěžovatelka tuto povinnost nesplnila, neboť přes výzvu nalézacího soudu nevymezila, jaká újma jí byla způsobena jednotlivými (stěžovatelkou označenými) rozhodnutími (celkem třemi) a nevyčíslila částku, kterou z titulu každého jednotlivého rozhodnutí požaduje zaplatit. Neopodstatněná je přitom námitka stěžovatelky, že se obecné soudy dostatečně nevypořádaly s tvrzeními o srozumitelnosti její žaloby, jelikož z odůvodnění jejich rozhodnutí je patrné, že se touto argumentací řádně zabývaly (srov. zejm. body 6 až 11 usnesení odvolacího soudu).

Jde-li o námitku, že výzva k odstranění vad žaloby nebyla učiněna řádně, předesílá Ústavní soud, že v řízení o ústavní stížnosti není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" postupu orgánu veřejné moci a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 4071/17 ze dne 31. 7. 2018 (N 129/90 SbNU 139), bod 30]. Již v minulosti Ústavní soud konstatoval, že k namítané vadě výzvy k odstranění vad podání lze přihlédnout jen tehdy, mohla-li mít za následek, že účastník nevěděl, jakou vadu má odstranit, nebo že nebyl řádně poučen, čímž by mu bylo znemožněno řádně uplatnit práva v soudním řízení [srov. přiměřeně nález sp. zn. III. ÚS 301/95 ze dne 12. 12. 1996 (N 139/6 SbNU 519) či nález sp. zn. IV. ÚS 22/03 ze dne 6. 4. 2004 (N 51/33 SbNU 31)] - o takový případ však v nyní posuzované věci nejde.

Stěžovatelka totiž nerozporuje, že se s výzvou (jejím obsahem) seznámila. Naopak z přiloženého přepisu zvukového záznamu z jednání u nalézacího soudu ze dne 31. 3. 2021 vyplývá, že usnesení, jímž byla stěžovatelka vyzvána k odstranění vad podání, bylo vyhlášeno v její přítomnosti (resp. jejího jednatele) i jejího právního zástupce. Z uvedeného záznamu se rovněž podává, že nalézací soud stěžovatelku poučil s odkazem na § 43 o. s. ř., že nebudou-li vytýkané vady (které řádně specifikoval) odstraněny, bude v uvedeném rozsahu podání odmítnuto. Dovozuje-li proto stěžovatelka porušení svých ústavně zaručených práv z toho, že ji nedoručením výzvy nebyla dána řádná možnost k odstranění vad žaloby, a tím jí bylo znemožněno domáhat se stanoveným postupem svého práva, nemůže tato argumentace obstát.

Ústavní soud neshledává nic protiústavního na právním názoru Nejvyššího soudu, podle kterého usnesení, kterým předseda senátu podle § 43 odst. 1 o. s. ř. vyzval účastníka řízení k opravě nebo doplnění podání, se nedoručuje, bylo-li vyhlášeno při jednání konaném v přítomnosti tohoto účastníka či jeho zástupce. Jak Nejvyšší soud srozumitelně a přiléhavě vysvětlil, v případě výzvy k doplnění podání nejde o výjimku ze zásady, podle které se usnesení vyhlášené při jednání účastníkům nedoručuje (§ 168 o. s. ř.). Nejde ani o usnesení, jímž se účastníkům ukládá nějaká povinnost, neboť povinnost srozumitelného vylíčení rozhodujících skutečností, ze kterých má žalobní požadavek vyplynout, jakož i to, čeho se navrhovatel domáhá, vyplývá již z ustanovení § 42 odst. 4 ve spojení s § 79 odst. 1 o. s. ř.; nesplní-li navrhovatel tuto svou procesní povinnost, vyzve jej soud k jejímu splnění, aniž by mu ji ukládal, usnesením podle § 43 odst. 1 o. s. ř. (jako tomu bylo v nyní posuzované věci).

Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.