I.ÚS 1095/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1095/20 ze dne 19. 1. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Wolfganga Hermanna Schlägera, zastoupeného Dr. Alexandrem Bělohlávkem, advokátem se sídlem Havanská 857/20, Praha 7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2020 sp. zn. 27 Cdo 3863/2018, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 11. 2017 sp. zn. 7 Cmo 113/2017 a proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 2. 2017 sp. zn. C 2637/RD38/KSPL, Fj 5527/2017/KSPL, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění Stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení ústavního zákazu diskriminace, čl. 11, čl. 26, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Krajský soud v Plzni napadeným usnesením v právní věci navrhovatele Wolfganga Hermanna Schlägera (dále jen "stěžovatel") o návrhu podle § 101 zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob (dále jen "zákon o veřejných rejstřících"), za účasti společnosti Motor-servis, s.r.o., se sídlem Hedvábnická 1259, Aš, (dále jen "společnost") zastavil řízení o zápisu změn ze dne 4. 2. 2017 pod Fj 5527/2017/KSPL (výrok I.), dále rozhodl, že se stěžovateli po právní moci tohoto usnesení vrací soudní poplatek ve výši 1 000 Kč (výrok II.) a konečně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Soud řízení podle § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil, neboť nebyla naplněna ani jedna z podmínek umožňujících rozhodnout o návrhu podle § 101 zákona o veřejných rejstřících, když nedošlo k zápisu podle § 98 citovaného zákona, ani nedošlo k výmazu stěžovatele z obchodního rejstříku a stěžovatel tak nebyl osobou oprávněnou podat takový návrh. Vrchní soud v Praze k odvolání stěžovatele napadeným usnesením změnil rozhodnutí soudu prvního stupně: ve výroku I tak, že "návrh na zápis změn do obchodního rejstříku ze dne 3. 2. 2017, došlý soudu prvního stupně dne 4. 2. 2017 pod Fj 5527/2017/KSPL", odmítl [výrok I, písm. a)], ve výroku II tak, že stěžovateli vrátil celý soudní poplatek [výrok I, písm. b)], ve výroku III usnesení soudu prvního stupně potvrdil [výrok I, písm. c)] a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Soud přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné, byť z jiných, než stěžovatelem namítaných důvodů, neboť podle obsahu předloženého rejstříkového spisu se stěžovatel coby společník společnosti svým návrhem, který označil jako "návrh dle ust. § 101 z.v.r.", domáhá výmazu zápisu změn do obchodního rejstříku, jež byly do obchodního rejstříku zapsány na základě usnesení Krajského soudu v Plzni sp. zn. C 2637/RD23/KSPL Fj 68356/2016/KSPL ze dne 2. 2. 2017, které nabylo právní moci dne 4. 1. 2017 (dále jen "usnesení o zvýšení základního kapitálu"). Tímto usnesením rejstříkový soud rozhodl o zápisu nové výše základního kapitálu předmětné společnosti a s tím souvisejících navýšení vkladů u společníků, tedy i u stěžovatele, a s tím spojené změny výše podílů všech společníků společnosti. Stěžovatel se tedy domáhá svým návrhem zápisu stavu, který byl v obchodním rejstříku zapsán před zápisem skutečností na základě usnesení o zvýšení základního kapitálu. To znamená, že stěžovatel, který nebyl z obchodního rejstříku (coby společník jsoucí zapisovanou osobou v rámci zapsané osoby, tj. společnosti) ve smyslu § 101 odst. 2 zákona o veřejných rejstřících vymazán, nebyl tudíž ani aktivně věcně legitimován k podání předmětného návrhu. Soud konstatoval, že soud prvního stupně pochybil, když řízení v souladu s ustanovením § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil, neboť zákonné předpoklady pro zastavení řízení nebyly dány. Z tohoto vyplývá další pochybení soudu prvního stupně, neboť aplikoval i nesprávné zákonné ustanovení týkající se poplatkové povinnosti (§ 10 odst. 3 věta první zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích - dále jen "zákon o soudních poplatcích"). Odvolací soud proto usnesení soudu prvního stupně podle ustanovení § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil tak, že předmětný návrh odmítl a stěžovateli vrátil zaplacený soudní poplatek ve výši 2 000,- Kč z účtu Krajského soudu v Plzni (§ 10 odst. 3 věta třetí zákona o soudních poplatcích). Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl podle § 243c odst. 1 a odst. 2 o. s. ř. jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání nesměřovalo proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a nebylo přípustné ani podle § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud, který připomněl, že stěžovatel mu předkládá k řešení otázku, zda jako společník společnosti s ručením omezeným, jehož podíl ve společnosti poklesl v důsledku rozhodnutí valné hromady o snížení základního kapitálu společnosti, může brojit proti zápisu snížení základního kapitálu společnosti a z něj plynoucích změn ve výši podílů všech jejích společníků provedenému podle § 96 zákona o veřejných rejstřících návrhem podle § 101 odst. 2 téhož zákona. Dovolací soud však poukázal na to, že skutečnost, že se mohou osoby zapisované podle jiného zákona do veřejného rejstříku v rámci zápisu zapsané osoby domáhat změny zápisu (jen) tehdy, byl-li proveden jinak než podle § 98 zákona o veřejných rejstřících, pouze v případě svého výmazu z veřejného rejstříku, plyne zcela jasně a bez jakýchkoli pochybností přímo z dikce § 101 odst. 2 tohoto zákona. Současně připomněl, že pouhé zopakování zcela jasného a žádné výkladové obtíže nepřinášejícího znění právního předpisu Nejvyšším soudem nelze považovat za řešení otázky hmotného nebo procesního práva, na němž závisí napadené rozhodnutí ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud konečně dodal, že v usnesení ze dne 28. 5. 2019 sp. zn. 27 Cdo 3796/2017 formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož domáhá-li se osoba uvedená v § 101 odst. 2 zákona o veřejných rejstřících změny zápisu provedeného na základě usnesení rejstříkového soudu o návrhu zapsané osoby, může proti zápisu uplatnit zásadně pouze námitky spočívající v tom, že návrh na zápis měl být rejstříkovým soudem odmítnut z důvodů uvedených v § 86 zákona o veřejných rejstřících, nebo v tom, že návrh na zápis měl být zamítnut, neboť údaje o skutečnostech zapisovaných na návrh zapsané osoby do obchodního rejstříku nevyplývají z listin, které zapsaná osoba k návrhu doložila (srov. § 90 odst. 1 zákona o veřejných rejstřících). V řízení podle § 101 zákona o veřejných rejstřících rejstříkový soud nemůže posuzovat platnost usnesení členské schůze, která byla podkladem pro zápis, jehož změny se stěžovatel domáhá (§ 663 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech, dále jen "zákon o obchodních korporacích"). Nejvyšší soud připomněl, že tento citovaný judikatorní závěr se obdobně prosadí i ve vztahu k (ne)možnosti přezkumu platnosti rozhodnutí valné hromady společnosti s ručením omezeným přijatého mimo zasedání valné hromady (per rollam) postupem podle § 175 zákon o obchodních korporacích. Dovolací soud proto uzavřel, že i v případě, kdyby stěžovatel byl osobou uvedenou v § 101 odst. 2 zákona o veřejných rejstřících, by nemohl být se svým návrhem na zahájení řízení úspěšný. Neplatnost předmětného rozhodnutí valné hromady o snížení základního kapitálu (dosud) nebyla vyslovena pravomocným soudním rozhodnutím a v řízení podle § 101 odst. 2 zákona o veřejných rejstřících ji přezkoumávat nelze. Stěžovatel v ústavní stížnosti obsáhle shrnul skutkové okolnosti souzené věci, dosavadní procesní vývoj, jakož i historický vývoj právní úpravy obrany osob zapisovaných do rejstříku. Zdůraznil, že pochybení civilních soudů spatřuje v chybné (izolované a nekonceptuální) interpretaci a aplikaci "jednoduchých" norem ústavního práva, která vedla k tomu, že mu ze strany těchto soudů nebyla poskytnuta jakákoli ochrana, když v důsledku formalistického výkladu § 101 zákona o veřejných rejstřících byla odmítnuta jeho aktivní legitimace v řízení o návrhu podle citovaného ustanovení. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Výkon jeho pravomoci přichází do úvahy pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnut