I.ÚS 1169/07 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1169/07 ze dne 26. 2. 2009 N 38/52 SbNU 387 Povinnost přihlédnout k prekluzi práva na vyměření daně   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera - ze dne 26. února 2009 sp. zn. I. ÚS 1169/07 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky HMB, spol. s r. o., se sídlem U Učiliště 1644, Čelákovice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 2. 2007 č. j. 7 Afs 60/2006-92 o zamítnutí stěžovatelčiny kasační stížnosti, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2005 č. j. 6 Ca 242/2004-49 o zamítnutí stěžovatelčiny správní žaloby, proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne 31. 12. 2003 č. j. 11780/03-130 o zamítnutí stěžovatelčina odvolání a proti rozhodnutí Finančního úřadu v Brandýse nad Labem - Staré Boleslavi ze dne 18. 12. 2002 č. j. 55210/02/057921/1555, kterým byla stěžovatelce vyměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období prosinec 1997, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze, Finančního ředitelství v Praze a Finančního úřadu v Brandýse nad Labem - Staré Boleslavi jako účastníků řízení. Výrok Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 2. 2007 č. j. 7 Afs 60/2006-92 došlo k porušení práva na přístup k soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a proto se tento rozsudek zrušuje. Ústavní stížnost se v rozsahu, v němž směřuje proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2005 č. j. 6 Ca 242/2004-49, proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne 31. 12. 2003 č. j. 11780/03-130 a proti rozhodnutí Finančního úřadu v Brandýse nad Labem - Staré Boleslavi ze dne 18. 12. 2002 č. j. 55210/02/057921/1555, odmítá. Odůvodnění I. 1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 9. 5. 2007, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. V ústavní stížnosti především namítá, že v daňovém řízení došlo k marnému uplynutí tříleté lhůty pro doměření daně stanovené § 47 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, (dále jen "daňový řád"), neboť běh této lhůty začal dne 1. 7. 1997 a daňová kontrola jako poslední úkon, kterým mohl být přerušen běh lhůty, byla zahájena dne 19. 7. 1999. Lhůta tedy uplynula dne 19. 7. 2002, dodatečný platební výměr však byl vydán dne 18. 12. 2002 a právní moci nabyl až dne 31. 12. 2003, tedy pět a půl roku po skončení zdaňovacího období. II. 2. Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 6 Ca 242/2004, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývá, že rozhodnutím Finančního ředitelství v Praze ze dne 31. 12. 2003 č. j. 11780/03-130 bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu v Brandýse nad Labem - Staré Boleslavi ze dne 18. 12. 2002 č. j. 55210/02/057921/1555, kterým byla stěžovatelce vyměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období prosinec 1997 ve výši 510 781 Kč. 3. Stěžovatelka napadla toto rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze žalobou u Městského soudu v Praze, který ji rozsudkem ze dne 13. 12. 2005 č. j. 6 Ca 242/2004-49 zamítl. 4. Se závěry Městského soudu v Praze stěžovatelka nesouhlasila, proto podala proti citovanému rozhodnutí kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 8. 2. 2007 č. j. 7 Afs 60/2006-92 zamítl. K námitce uplynutí prekluzivní lhůty pro vyměření nebo doměření daně Nejvyšší správní soud nepřihlédl (dále též jen "NSS"), neboť stěžovatelka měla tuto námitku uplatnit již v žalobě; neučinila-li tak, nemůže ji dle názoru NSS použít až v řízení o kasační stížnosti. III. 5. Podle § 42 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu umožnil Ústavní soud účastníkům řízení, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti. 6. NSS uvedl, že stěžovatelka v ústavní stížnosti pouze polemizuje s právním názorem NSS v otázkách aplikace tzv. jednoduchého práva. Jelikož námitky uvedené v ústavní stížnosti se v podstatě shodují s námitkami uvedenými v kasační stížnosti, se kterými se NSS již vypořádal v napadeném rozhodnutí, nepovažuje NSS za potřebné opětovně opakovat argumentaci obsaženou v odůvodnění napadeného rozsudku, na který v plném rozsahu odkazuje. Dle názoru Nejvyššího správního soudu nelze tyto jeho závěry hodnotit jako stojící v extrémním rozporu s provedenými skutkovými zjištěními. Nejvyšší správní soud má za to, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 7. Městský soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na obsah rozsudku tamního soudu ze dne 13. 12. 2005 č. j. 6 Ca 242/2004-49. K námitce stěžovatelky, že v daňovém řízení došlo k marnému uplynutí lhůty pro doměření daně stanovené § 47 daňového řádu uvádí, že tato námitka nebyla v žalobě vznesena, proto se jí soud nezabýval. Městský soud má dále za to, že nebylo v daném případě porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces, neboť žaloba byla projednána při respektování všech procesních práv účastníků. 8. Finanční ředitelství v Praze odkazuje ve vyjádření k ústavní stížnosti na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 2. 2007 č. j. 7 Afs 60/2006-92 a Městského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2005 č. j. 6 Ca 242/2004-49, které osvědčily zákonnost rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne 31. 12. 2003 č. j. 11780/03-130. Závěry soudů vyslovené v odůvodnění jejich rozhodnutí považuje Finanční ředitelství v Praze za ústavně konformní. 9. Finanční úřad v Brandýse nad Labem - Staré Boleslavi ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že se plně ztotožňuje se závěry vyplývajícími z rozsudků Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 2. 2007 č. j. 7 Afs 60/2006-92 a Městského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2005 č. j. 6 Ca 242/2004-49. K námitce stěžovatelky, že došlo k marnému uplynutí lhůty pro doměření daně stanovené v § 47 daňového řádu uvádí, že jím vydaný dodatečný platební výměr č. 55210/02/057921/1555 byl vydán ve lhůtě v souladu s citovaným ustanovením. 10. Ústavní soud zaslal výše uvedená vyjádření stěžovatelce a umožnil jí, aby zaujala stanovisko. Stěžovatelka v replice zejména uvedla, že pokud je jí vytýkáno, že obsahem ústavní stížnosti je polemika s právním názorem obecných soudů, je zcela pochopitelné, že ačkoli jsou ústavní stížností napadána porušení konkrétních ustanovení Ústavy a Listiny základních práv a svobod, je přitom vycházeno ze skutkových zjištění a právních závěrů učiněných v předchozím řízení, kvalitativně však jde o posun do roviny ústavnosti. IV. 11. Ústavní stížnost je zčásti důvodná. 12. Nejvyšší správní soud se v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku mj. odmítl zabývat námitkou týkající se běhu prekluzivní lhůty pro vyměření nebo doměření daně, neboť "pro konstrukci stížních námitek je vždy nutno dodržet rámec uvedený v ustanovení § 104 odst. 4 s. ř. s. nebo v ustanovení § 109 odst. 4 s. ř. s.". Stěžovatelka tedy měla námitku překročení prekluzivní lhůty pro doměření daně uplatnit již v žalobě; neučinila-li tak, nemůže ji použít až v řízení o kasační stížnosti. Ač se o tom NSS v napadeném rozhodnutí výslovně nezmiňuje, je zřejmé, že předestřený právní názor vychází z usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 23. 10. 2007 č. j. 9 Afs 86/2007-161, publikovaného pod č. 1542/2008 Sb. NSS. V tomto rozhodnutí se Nejvyšší správní soud zabýval mj. otázkou, zda vyměření daňové povinnosti po uplynutí lhůty uvedené v § 47 daňového řádu je rozhodnutím nicotným nebo pouze nezákonným a zda je povinností soudu přihlížet k prekluzi práva na vyměření daně z úřední povinnosti. Rozšířený senát dospěl k závěru, že rozhodnutí, jímž je po uplynutí lhůty uvedené v § 47 daňového řádu doměřena daň, je pouze nezákonné a že k zániku práva vyměřit nebo doměřit daň soud přihlédne pouze k námitce účastníka. Řízení ve správním soudnictví je totiž založeno na dispoziční zásadě, vyjádřené mj. v § 75 odst. 2 s. ř. s., podle něhož soud přezkoumá napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů; jedinou výjimkou je nicotnost, avšak vyměření nebo doměření daně po uplynutí lhůty uvedené v § 47 daňového řádu není natolik intenzivní a zřejmou vadou rozhodnutí, aby způsobila jeho nicotnost. Takové rozhodnutí nelze podřadit ani pod § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. se závěrem, že je soud má přezkoumat i bez žalobního bodu. Nezákonnost rozhodnutí lze zkoumat jenom k námitce; námitku, že daň byla vyměřena nebo doměřena po uplynutí prekluzivní lhůty stanovené v § 47 daňového řádu, je třeba uplatnit ve stanovené dvouměsíční lhůtě pro podání žaloby podle § 72 odst. 1 s. ř. s. Jinak je v přezkumném řízení před správními soudy třeba ctít dispoziční zásadu, z níž s. ř. s. připouští výjimku pouze u nicotnosti rozhodnutí. 13. Ústavní soud se s těmito závěry neztotožňuje a odmítnutí Nejvyššího správního soudu zabývat se námitkou stěžovatelky vytýkající uplynutí prekluzivní lhůty k vyměření daně považuje za