I.ÚS 1217/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1217/23 ze dne 23. 5. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. R., zastoupeného Mgr. Radkem Dřevěným, advokátem, sídlem Kovářská 307/6, Znojmo, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2023 č. j. 5 Tdo 1205/2022-870, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. srpna 2022 sp. zn. 8 To 234/2022 a rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 9. května 2022 sp. zn. 1 T 94/2019, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Znojmě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství ve Znojmě, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že v záhlaví specifikovaným rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, odst. 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění zákona č. 333/2020 Sb. (dále jen "trestní zákoník"), kterého se (ve zkratce) dopustil tím, že jako předseda představenstva obchodní společnosti X (dále jen "poškozená"), uzavřel nejprve kupní smlouvu se společností Y (dále jen "opatrovatelka"), na základě které měla tato společnost jakožto prodávající dodat konstrukce a další materiál určený pro zbudování fotovoltaické elektrárny v Bulharsku, přičemž došlo k dodání pouze části materiálu, stěžovatel dne 30. 11. 2011 vyzvedl od opatrovatelky zbývající vyrobené zboží (komponenty), přičemž nechal tyto komponenty na základě Smlouvy o uložení věcí, kterou s opatrovatelkou uzavřel, dočasně uložené v areálu provozovny této společnosti, kde měly být podle smlouvy uskladněny do 31. 12. 2011, přičemž přestože jako osoba, která tuto smlouvu osobně podepisovala, bezpečně věděl o datu konce úložní doby, tak po uplynutí této doby přes opakované výzvy opatrovatelky komponenty nevyzvedl, přestal se o tento majetek poškozené jakkoli zajímat a neučinil nic k jeho zajištění, přičemž komponenty se v současné době nacházejí neznámo kde, čímž poškozené způsobil pro účely právní kvalifikace škodu ve výši nejméně 4 076 030 Kč, kdy způsobení škody bylo výsledkem porušení povinnosti stěžovatele vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře podle § 194 odst. 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "obchodní zákoník"). 3. Za popsané jednání byl stěžovateli podle § 220 odst. 2 trestního zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců. Současně mu byla podle § 82 odst. 3 a § 48 odst. 4 trestního zákoníku uložena přiměřená povinnost spočívající v tom, aby podle svých sil ve zkušební době zaplatil poškozené škodu, kterou jí přečinem způsobil. Dále okresní soud rozhodl v adhezním řízení podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, o povinnosti stěžovatele zaplatit poškozené na náhradě škody částku ve výši 4 076 030 Kč a podle § 229 odst. 2 trestního řádu byla poškozená se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. 4. Nutno dodat, že šlo již o druhé rozhodnutí okresního soudu v dané věci. Prvním rozsudkem ze dne 16. 12. 2020 sp. zn. 1 T 94/2019 okresní soud uznal stěžovatele vinným přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku a odsoudil ho k souhrnnému trestu odnětí svobody, jehož výkon mu byl podmíněně odložen. Odvolání stěžovatele proti tomuto rozsudku Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 22. 6. 2021 sp. zn. 8 To 45/2021 zamítl. K dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 15. 12. 2021 sp. zn. 5 Tdo 1224/2021 rozhodnutí okresního soudu i krajského soudu zrušil včetně všech obsahově navazujících rozhodnutí a vrátil věc okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Důvod ke kasačnímu výroku spatřoval Nejvyšší soud v nesouladu mezi tzv. skutkovou větou a právní větou výroku o vině odsuzujícího rozsudku okresního soudu. V popisu skutku chybělo přesné označení zákonné či smluvní povinnosti (konkrétní právní normy, resp. jejího ustanovení), z něhož stěžovateli vyplývala povinnost opatrovat a spravovat majetek poškozené, u které vykonával funkci předsedy představenstva a za niž mohl samostatně jednat. Podle Nejvyššího soudu šlo podle dlouhodobé rozhodovací praxe o závažnou právní vadu, která byla stěžovatelem namítnuta, a na jejímž podkladě musela být napadená rozhodnutí zrušena. Za účelem napravení předmětné vady nebylo třeba provádět jakékoliv další doplnění dokazování. Nejvyšší soud rovněž podotkl, že ostatní dovolací výhrady stěžovatele neshledal opodstatněnými. 5. Odvolání stěžovatele proti v pořadí druhému rozsudku okresního soudu krajský soud shora označeným usnesením zamítl podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné. 6. Dovolání stěžovatele proti usnesení krajského soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné. V odůvodnění rozhodnutí konstatoval, že z nové formulace výroku o vině je zřejmé, že okresní soud se řídil jeho pokyny a v souladu s platnou judikaturou doplnil tzv. skutkovou větu o příslušná ustanovení obchodního zákoníku (konkrétně § 194 odst. 5 ve spojení s § 192 odst. 1 obchodního zákoníku), z nichž v rozhodné době stěžovateli vyplývala povinnost pečovat o majetek svěřený statutárnímu orgánu. Tato jediná vada byla tak podle Nejvyššího soudu po jeho kasačním zásahu náležitě zhojena. 7. Co se týká obsahu dovolacích námitek stěžovatele, Nejvyšší soud uvedl, že se převážně shodují s obsahem výtek uplatněných stěžovatelem v jeho prvním dovolání v posuzované věci, proto plně odkázal na své předchozí rozhodnutí ve věci. Dále zdůraznil, že v průběhu trestního řízení neměnné tvrzení stěžovatele, že opatrovatelka měla s uloženými věcmi naložit způsobem, který předpokládá § 525 obchodního zákoníku, nemohlo obstát. Stěžovatel nemohl důvodně předpokládat, že na věcech nemůže vzniknout jakákoli škoda bez toho, že by se zajímal, co se s nimi bude dít po marném vypršení úložní doby (resp. po zániku právních vztahů založených Smlouvou o uložení věcí, jejíž trvání bylo omezeno na dobu určitou odvislou od úložní doby), jak mu v postavení statutárního orgánu vlastníka uložených komponentů ukládal zákon formou jeho povinnosti o spravovaný a opatrovaný majetek řádně pečovat mimo jiné i tak, aby na něm nedocházelo ke škodám. 8. Na své první rozhodnutí ve věci Nejvyšší soud odkázal i ohledně námitek zpochybňujících skutkové zjištění, podle něhož byl stěžovatel řádně vyzván opatrovatelkou věcí k jejich vyzvednutí po uplynutí úložní doby. K otázce příčinné souvislosti mezi jednáním stěžovatele, který se od konce úložní doby (31. 12. 2011) ani přes opakované výzvy opatrovatelky vůbec nezajímal o osud uložených komponentů pro stavbu fotovoltaické elektrárny, a škodou vzniklou na majetku poškozené, v níž stěžovatel působil ve funkci předsedy představenstva, ale i k otázce zavinění zaujal Nejvyšší soud shodný přístup opírající se o stejné argumenty jako v prvním dovolacím řízení. Závěrem shrnul, že oproti prvnímu dovolání stěžovatel ve valné většině své dovolací argumentace nevznesl žádné zásadní nové výhrady, na něž by bylo třeba reagovat jiným způsobem, než způsobem vysloveným v jeho předchozím rozhodnutí. II. Argumentace stěžovatele 9. Stěžovatel v ústavní stížnosti po rekapitulaci dosavadního průběhu trestního řízení uvádí, že svou novou obhajobu ve věci si připravil velice pečlivě a měl připravenou celou řadu důkazů, které vyjmenovává. Je přesvědčen, že obecné soudy se s jeho důkazními návrhy řádně nevypořádaly (aniž by však specifikoval, který konkrétní důkaz má na mysli), že rezignovaly na svou roli v trestním řízení a daly přednost jednoduchosti, domněnkám a nepřímým důkazům. K tomu odkazuje na četnou judikaturu Ústavního soudu týkající se tzv. opomenutých důkazů. 10. V další části ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na nesprávné