I.ÚS 1419/07 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1419/07 ze dne 6. 5. 2009 N 112/53 SbNU 397 Povinnost přihlédnout k prekluzi práva na vyměření daně   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů - ze dne 6. května 2009 sp. zn. I. ÚS 1419/07 ve věci ústavní stížnosti HMB, spol. s r. o., DIČ: CZ47547880, se sídlem U učiliště 1644, 250 88 Čelákovice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2007 č. j. 7 Afs 64/2006-90, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2005 č. j. 6 Ca 244/2004-50, proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne 31. 12. 2003 č. j. 11782/03-130 a proti rozhodnutí (dodatečnému platebnímu výměru) Finančního úřadu v Brandýse nad Labem - Staré Boleslavi ze dne 18. 12. 2002 č. j. 55215/02/057921/1555, kterými bylo rozhodnuto ve věci vyměření daně z přidané hodnoty stěžovatelce za zdaňovací období srpen 1998. Výrok I. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2007 č. j. 7 Afs 64/2006-90 se zrušuje. II. Ústavní stížnost se v rozsahu, v němž směřuje proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2005 č. j. 6 Ca 244/2004-50, proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne 31. 12. 2003 č. j. 11782/03-130 a proti rozhodnutí Finančního úřadu v Brandýse nad Labem - Staré Boleslavi ze dne 18. 12. 2002 č. j. 55215/02/057921/1555, odmítá. Odůvodnění I. 1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 4. 6. 2007 (a doplněnou podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 15. 8. 2008), která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. V ústavní stížnosti především namítá, že v daňovém řízení došlo k marnému uplynutí tříleté lhůty pro doměření daně stanovené § 47 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "ZSDP"), neboť běh této lhůty začal dne 1. 10. 1998 a daňová kontrola jako poslední úkon, kterým mohl být přerušen běh lhůty, byla zahájena dne 19. 7. 1999. Lhůta podle § 47 odst. 2 ZSDP uplynula ke dni 31. 12. 2002 a dodatečný platební výměr byl vydán dne 18. 12. 2002 a nabyl právní moci dne 31. 12. 2003. II. 2. Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 6 Ca 244/2004, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývá, že rozhodnutím Finančního ředitelství v Praze ze dne 31. 12. 2003 č. j. 11782/03-130 bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu v Brandýse nad Labem - Staré Boleslavi ze dne 18. 12. 2002 č. j. 55215/02/057921/1555, kterým byla stěžovatelce vyměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období srpen 1998 ve výši 752 849 Kč. 3. Stěžovatelka napadla toto rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze žalobou u Městského soudu v Praze, který je rozsudkem ze dne 15. 12. 2005 č. j. 6 Ca 244/2004-50 zamítl. 4. Se závěry Městského soudu v Praze stěžovatelka nesouhlasila, proto podala proti citovanému rozhodnutí kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 14. 2. 2007 č. j. 7 Afs 64/2006-90 zamítl. K námitce uplynutí prekluzivní lhůty pro vyměření nebo doměření daně Nejvyšší správní soud nepřihlédl (dále též jen "NSS"), neboť stěžovatelka měla tuto námitku uplatnit již v žalobě; neučinila-li tak, nemůže ji dle názoru NSS použít až v řízení o kasační stížnosti. III. 5. K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Nejvyšší správní soud (NSS), Městský soud v Praze, Finanční ředitelství v Praze a Finanční úřad v Brandýse nad Labem - Staré Boleslavi. 6. NSS ve svém vyjádření poukázal na odůvodnění napadeného rozsudku; zdůraznil, že samotná skutečnost, že nevyhověl návrhu stěžovatelky, nemůže být bez dalšího považována za porušení základních práv a svobod. Vzhledem k obsahu ústavní stížnosti NSS mimo jiné uvedl, že daňově uznatelným výdajem (nákladem) není jakýkoliv výdaj, který by byl daňovým subjektem hrazen z jeho příjmů, nýbrž pouze ten, který splní podmínky vymezené zákonem č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů; existence úředních dokladů sama o sobě neznamená, že se příslušná operace opravdu uskutečnila. (Poznámka: tj. ve stěžovatelkou tvrzeném případě, že do svých nákladů deklarovaných v daňovém přiznání zahrnula i peněžní prostředky, které uhradila C.U.C. Bohemia, spol. s r. o., když z provedeného daňového řízení nevyplynula jednoznačná odpověď na otázku, zda společnost C.U.C. Bohemia, spol. s r. o., skutečně prováděla pro stěžovatelku deklarovanou činnost) NSS také poukázal na to, že pokud stěžovatelka mimo jiné namítá, že k vyměření daně došlo po uplynutí lhůty stanovené v § 47 ZSDP, domáhá se v podstatě toho, aby Ústavní soud přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu soudu čtvrté instance. Z pouhé skutečnosti, že stěžovatelka neměla v řízení o kasační stížnosti úspěch, nelze a priori dovodit, že soud rozhodoval v rozporu s Ústavou České republiky nebo Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"). NSS proto navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl, a nebude-li akceptovat tento návrh, aby ji zamítl. 7. Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na obsah napadeného rozsudku. K námitce stěžovatelky, že v daňovém řízení došlo k marnému uplynutí lhůty pro doměření daně stanovené § 47 ZSDP uvádí, že tato námitka nebyla v žalobě vznesena, proto se jí soud nezabýval. Městský soud v Praze má za to, že nebylo v daném případě porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces, neboť žaloba byla projednána při respektování všech procesních práv účastníků. 8. Finanční ředitelství v Praze odkázalo ve svém vyjádření na citované rozsudky obou správních soudů, které osvědčily zákonnost jeho rozhodnutí. Závěry soudů vyslovené v odůvodnění jejich rozhodnutí považuje Finanční ředitelství v Praze za ústavně konformní. 9. Finanční úřad v Brandýse nad Labem - Staré Boleslavi ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že se plně ztotožňuje se závěry vyplývajícími z napadených rozsudků Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze a z napadeného rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze. K námitce stěžovatelky, že došlo k marnému uplynutí lhůty pro doměření daně stanovené v § 47 ZSDP uvádí, že jím vydaný dodatečný platební výměr č. j. 55215/02/057921/1555 byl vydán ve lhůtě v souladu s citovaným ustanovením. IV. 10. Ústavní stížnost je zčásti důvodná. 11. NSS se v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku mj. odmítl zabývat námitkou obsaženou ve stěžovatelčině podání ze dne 24. 11. 2006 ("doplnění kasační stížnosti") týkající se mimo jiné běhu prekluzivní lhůty pro vyměření nebo doměření daně, neboť "pro konstrukci stížních námitek je vždy nutno dodržet rámec uvedený v ustanovení § 104 odst. 4 s. ř. s. nebo v ustanovení § 109 odst. 4 s. ř. s.". Stěžovatelka tedy měla námitku překročení prekluzivní lhůty pro doměření daně uplatnit již v žalobě; neučinila-li tak, nemůže ji použít až v řízení o kasační stížnosti. Ač se o tom NSS v napadeném rozhodnutí výslovně nezmiňuje, je zřejmé, že předestřený právní názor vychází z usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 23. 10. 2007 č. j. 9 Afs 86/2007-161, publikovaného pod č. 1542/2008 Sb. NSS. V tomto rozhodnutí se NSS zabýval mj. otázkou, zda vyměření daňové povinnosti po uplynutí lhůty uvedené v § 47 ZSDP je rozhodnutím nicotným nebo pouze nezákonným a zda je povinností soudu přihlížet k prekluzi práva na vyměření daně z úřední povinnosti. Rozšířený senát dospěl k závěru, že rozhodnutí, jímž je po uplynutí lhůty uvedené v § 47 ZSDP doměřena daň, je pouze nezákonné a že k zániku práva vyměřit nebo doměřit daň soud přihlédne pouze k námitce účastníka. Řízení ve správním soudnictví je totiž založeno na dispoziční zásadě, vyjádřené mj. v § 75 odst. 2 s. ř. s., podle něhož soud přezkoumá napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů; jedinou výjimkou je nicotnost, avšak vyměření nebo doměření daně po uplynutí lhůty uvedené v § 47 ZSDP není natolik intenzivní a zřejmou vadou rozhodnutí, aby způsobila jeho nicotnost. Takové rozhodnutí nelze podřadit ani pod § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. se závěrem, že je soud má přezkoumat i bez žalobního bodu. Nezákonnost rozhodnutí lze zkoumat jenom k námitce; námitku, že daň byla vyměřena nebo doměřena po uplynutí prekluzivní lhůty stanovené v § 47 ZSDP, je třeba uplatnit ve stanovené dvouměsíční lhůtě pro podání žaloby podle § 72 odst. 1 s. ř. s. Jinak je v přezkumném řízení před správními soudy třeba ctít dispoziční zásadu, z níž s. ř. s. připouští výjimku pouze u nicotnosti rozhodnutí. 12. Ústavní soud se s těmito závěry neztotožňuje. Odmítnutí Nejvyššího správního soudu zabývat se námitkou stěžovatelky vytýkající uplynutí prekluzivní lhůty k vyměření daně považuje za odepření spravedlnosti, a tím i za porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. 13. Argumenty, na