I.ÚS 1452/25 – Ústavní soud

I.ÚS 1452/25 ze dne 30. 1. 2026 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky Anny Grabowské, zastoupené Mgr. Pavlem Hrtúsem, advokátem, sídlem Klimentská 36, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 3040/2024-421 z 27. 2. 2025, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 72 Co 344/2023-387 z 17. 4. 2024 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 17 C 212/2020-341 z 14. 7. 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 16, Praha 2, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se u Obvodního soudu pro Prahu 2 žalobou domáhala jednak zaplacení částky 17 978 678 Kč včetně úroku z prodlení, jednak toho, aby byla vedlejší účastnici uložena povinnost zprostit ji dluhu vůči advokátce Mgr. Alžbětě Schirlové (dále jen "advokátka") ve výši 31 300 Kč, nebo alternativně aby byla vedlejší účastnici uložena povinnost stěžovatelce tuto částku zaplatit. Požadovaná částka byla tvořena nároky z titulu nezákonného rozhodnutí vedlejší účastnice o odvolání stěžovatelky z funkce znalkyně a z titulu nesprávného úředního postupu tím, že vedlejší účastnice sdělovala nepravdivé a nesprávné informace o stěžovatelce. 2. Stěžovatelka proto požadovala z důvodu vydání nezákonného rozhodnutí zaplacení 1) nároku na náhradu nemajetkové újmy ve výši 250 000 Kč s příslušenstvím, 2) nároku na náhradu ušlého zisku v období let 2013 až 2016 ve výši 2 588 836 Kč s příslušenstvím, 3) nároku na náhradu ušlého zisku v období let 2017 až 2019 ve výši 12 551 006 Kč s příslušenstvím a 4) nároku na zproštění dluhu vůči advokátce ve výši 31 300 Kč, nebo alternativně nárok na zaplacení této částky. Dále požadovala také z důvodu nesprávného úředního postupu zaplacení 5) nároku na náhradu nemajetkové újmy ve výši 250 000 Kč a 6) nárok na náhradu ušlého zisku v období let 2013 až 2016 ve výši 2 588 836 s příslušenstvím. 3. Obvodní soud napadeným rozsudkem rozhodl tak, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovatelce 18 802 Kč spolu s úrokem z prodlení a dále rozhodl, že je vedlejší účastnice povinna stěžovatelku zprostit dluhu ve výši 16 600 Kč vůči advokátce, nebo stěžovatelce tuto částku zaplatit (výrok I). Žalobu o zaplacení částky 17 959 876 Kč spolu s úrokem z prodlení, a dále uložení povinnosti vedlejší účastnici zprostit dluhu ve výši 14 700 Kč vůči advokátce, nebo tuto částku stěžovatelce zaplatit, zamítl (výrok II). Stěžovatelce dále uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení 5 100 Kč (výrok III) a taktéž státu doplatek soudního poplatku ve výši 4 000 Kč (výrok IV). 4. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu ve výroku I částečně změnil, a to tak, že nově rozhodl, že povinnost zprostit stěžovatelku dluhu vůči advokátce ve výši 16 600 Kč, nebo tuto částku stěžovatelce zaplatit, se taktéž zamítá (výrok I). Ve výrocích II a IV naopak rozhodnutí obvodního soudu potvrdil (výrok II). Stěžovatelce současně uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 6 000 Kč (výrok III). 5. Nejvyšší soud napadeným usnesením stěžovatelčino dovolání ve vztahu k jednotlivým nárokům z následujících důvodů odmítl. K dovolací otázce ohledně nároku 1 uvedl, že stěžovatelka vzala tento nárok v průběhu řízení zpět, neboť vedlejší účastnice jej stěžovatelce již uhradila a příslušenství k tomuto nároku bylo stěžovatelce přiznáno. K dovolací otázce vztahující se k nároku 2 uvedl, že stěžovatelka dovolací otázkou toliko nepřípustně zpochybňuje skutková zjištění odvolacího soudu, a tato námitka proto nemůže založit přípustnost podle § 237 občanského soudního řádu. U dovolací otázky o nároku 3 stěžovatelka nevymezila podle Nejvyššího soudu předpoklad přípustnosti podle § 237 občanského soudního řádu ani dovolací důvod, a proto je v této části její dovolání vadné. K požadavku na přezkum zamítavého výroku ohledně nároku na zproštění povinnosti platit advokátce 14 700 Kč, nebo alternativně zaplacení této částky stěžovatelce, Nejvyšší soud uvedl, že se jedná o částku nepřesahující hranici bagatelnosti podle § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Dovolací otázky k nárokům 5 a 6 potom odmítl, neboť nezaložily přípustnost podle § 237 posledně citovaného zákona. II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena její základní práva a svobody, a sice právo na soudní ochranu a spravedlivý proces garantované v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a právo na podnikání zaručené čl. 26 odst. 1 a 2 Listiny. Tvrdí, že rozhodnutí obecných soudů jsou ryze formalistická. Obecné soudy totiž opomněly přihlédnout k povaze a intenzitě zásahu vedlejší účastnice vůči stěžovatelce. Její odvolání z funkce znalkyně před pravomocným rozhodnutím totiž bylo zásahem do její osobní i profesní pověsti a představovalo šíření nepravdivých informací. 7. K porušení práva na soudní ochranu došlo i tím, že soudy neprovedly relevantní právní kvalifikaci podle evropských standardů (zejména Engelova testu) a při hodnocení promlčení části jejích nároků pominuly ústavní principy právní jistoty, předvídatelnosti a ochrany jejího legitimního očekávání. Poukazuje i na to, že postup správních orgánů a následná rozhodnutí obecných soudů vedla k zásahu do jejího práva podnikat, neboť jí bylo fakticky znemožněno vykonávat profesi znalkyně. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil na úvod splnění procesních předpokladů řízení ve smyslu zákona o Ústavním soudu a konstatoval, že stěžovatelčina ústavní stížnost procesní předpoklady - až na dále uvedené výjimky - splňuje. 9. Napadá-li stěžovatelka výrok I rozsudku obvodního soudu, kterým jí byl přiznán nárok na zaplacení částky 18 802 Kč s úrokem z prodlení, jedná se o výrok, kterým jí bylo vyhověno, a v tomto rozsahu stěžovatelka není zjevně subjektivně oprávněna ústavní stížnost podat. 10. Současně stěžovatelčina ústavní stížnost nesplňuje procesní předpoklady i v rozsahu jejího nároku ad 3) na náhradu ušlého zisku v období let 2017 až 2019 ve výši 12 551 006 Kč, jak o něm rozhodly obvodní a městský soud, neboť v této části stěžovatelka nevyčerpala všechny dostupné procesní prostředky k zajištění nápravy, když její dovolání bylo v tomto rozsahu odmítnuto jako vadné (blíže viz body 12 a 13 dále), a tudíž je v této části ústavní stížnost nepřípustná. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 11. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 taktéž) a není povolán k přezkumu správnosti aplikace tzv. podústavního práva; do rozhodovací činnosti obecných soudů může zasáhnout jen tehdy, shledal-li současně porušení základního práva nebo svobody. 12. Ústavní soud se nejdříve zabýval napadeným usnesením Nejvyššího soudu, a to zejména v té části, ve které bylo stěžovatelčino dovolání odmítnuto jako vadné. Ústavní soud v tomto směru sdílí závěr dovolacího soudu, že stěžovatelčino dovolání v rozsahu její dovolací otázky k nároku ad 3) na náhradu ušlého zisku v období let 2017 až 2019 ve výši 12 551 006 Kč trpí vadami. Jak správně poukazuje Nejvyšší soud, stěžovatelka u této dovolací otázky nevymezila žádný předpoklad přípustnosti a ani dovolací důvod. Její dovolání proto v této části nesplňuje požadavky plynoucí z § 241a odst. 2 občanského soudního řádu (blíže k požadavkům viz nález sp. zn. I. ÚS 1564/23 z 29. 8. 2023). Stěžovatelka u těchto otázek pouze předkládá vlastní právní náhled na věc, aniž by blíže rozebírala, v čem shledává naplnění předpokladů přípustnosti dovolání. Ústavní soud shrnuje, že rozhodnutí Nejvyššího soudu není v této části nepřezkoumatelné a není výsledkem přepjatého formalismu (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 410/20 z 16. 6. 2020); je dostatečně jasné a srozumitelné. Navíc ani sama stěžovatelka se v ústavní stížnosti nepokouší žádným způsobem vyvrátit či jinak zpochybnit závěr o vadách jejího dovolání ve vztahu k tomuto nároku. 13. Lze proto uzavřít, že je-li dovolání stěžovatelky odmítnuto pro vady, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná (srov. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st 45/16 z 28. 11. 2017, bod 61). Stěžovatelka v části, ve které dovolací soud její dovolání odmítl pro vady, nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje, v rozporu s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Vzhledem k tomu, že nejde ani o výjimku podle § 75 odst. 2 tamtéž, se Ústa