I.ÚS 146/25 – Ústavní soud

I.ÚS 146/25 ze dne 23. 4. 2025 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele M. U., t. č. Věznice Rapotice, právně zastoupeného Mgr. Veronikou Ščukovou, advokátkou, sídlem Bráfova tř. 764/50, Třebíč, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. října 2024 č. j. 3 Tdo 834/2024-1590 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. dubna 2023 č. j. 2 To 92/2022-1440, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Obsah napadených rozhodnutí a argumentace stěžovatele 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv chráněných čl. 8, čl. 36, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1, 2, 3 písm. a), b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 21. 9. 2022 č. j. 52 T 3/2022-1330, ve spojení v záhlaví specifikovaným usnesením Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, a to ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku. Toho se dopustil stručně řečeno tak, že nejprve spoluobviněná E. H. vytvořila text závěti, na základě které měla část majetku zůstavitele připadnout synovci a sestře zůstavitele. Po vytvoření textu závěti stěžovatel a spoluobviněná jako svědkové závěti svými podpisy stvrdili, že zůstavitel výslovně prohlásil, že závěť obsahuje jeho poslední vůli, a že listinu před nimi téhož dne podepsal, ačkoliv zůstavitel tuto závěť nikdy nepodepsal. Takto jednali s vědomím, že tato závěť bude použita v dědickém řízení, přičemž po smrti zůstavitele spoluobviněná v rámci probíhajícího dědického řízení předložila tuto falešnou allografní závěť a následně do protokolu o jednání před soudní komisařkou stěžovatel a spoluobviněná jako svědci nepravdivě prohlásili, že uvedenou závěť před nimi zůstavitel skutečně podepsal. Tím měli v úmyslu vzbudit v dceři zůstavitele dojem, že není jedinou dědičkou zůstavitele a v případě, že by v rámci probíhajícího dědického řízení nebyla aktivní a pravost závěti nepopřela podanou žalobou u civilního soudu, synovec zůstavitele a jeho sestra by ke škodě dcery zůstavitele neoprávněně získali majetek v hodnotě nejméně 28 888 816,60 Kč. Za tento trestný čin byl stěžovatel odsouzen podle § 209 odst. 5 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 let nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Usnesením ze dne 19. 9. 2023 č. j. 6 Tdo 791/2023-1543 Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu dovolání stěžovatele odmítl. Na základě ústavní stížnosti stěžovatele bylo toto rozhodnutí Nejvyššího soudu nálezem Ústavního soudu ze dne 9. 9. 2024 sp. zn. III. ÚS 3397/23 zrušeno, neboť stěžovateli nebyla v dovolacím řízení dána reálná možnost reagovat na vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k podanému dovolání. Nejvyšší soud rozhodoval o dovolání stěžovatele opětovně a nyní napadeným usnesením jej taktéž odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. 3. Proti usnesení vrchního soudu a usnesení Nejvyššího soudu podal stěžovatel ústavní stížnost. V té velmi obsáhle shrnuje námitky, které již v řízení uplatnil, a také důkladně s vlastním komentářem rozebírá jednotlivé odstavce napadených rozhodnutí. Pokud jde o ústavněprávní argumentaci, namítá stěžovatel, že Nejvyšší soud svévolně interpretoval výrok II. nálezu sp. zn. III. ÚS 3397/23, dále Nejvyšší soud dle stěžovatele chyboval, když odmítl uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) trestního řádu. Stěžovatel také tvrdí, že došlo k nerespektování principu presumpce neviny a zásady in dubio pro reo v souvislosti s posuzováním dvou verzí skutkového děje; závěry soudů, že obhajovací verze stěžovatele a spoluobviněné je neuvěřitelná a jednoznačně neakceptovatelná sama o sobě jsou spíše sdělením vnitřního pocitu než důkazně podložená zjištění. Poté stěžovatel namítá vady řízení, které měly spočívat v porušení § 214 trestního řádu, v nedostatcích při doručování a nezachování totožnosti skutku. Kromě toho tvrdí, že v jeho případě nebyla prokázána subjektivní stránka směrem ke způsobení škody jako definičního znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podvodu, že byla v trestním řízení nesprávně zjištěna výše škody a že mu byl vyměřen nepřiměřený trest, přičemž v argumentaci akcentuje především neaplikaci § 58 trestního zákoníku obecnými soudy. Nakonec navrhuje, aby mu Ústavní soud v případě vyhovění návrhu přiznal náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem. II. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). III. Vlastní posouzení věci Ústavním soudem 5. Z čl. 83, čl. 87 odst. 1 a čl. 91 odst. 1 Ústavy plyne, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a k zásahu do jejich rozhodovací činnosti přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti porušení základních práv a svobod jednotlivce. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. 6. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. V podané ústavní stížnosti vznáší stěžovatel námitky, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení, což sám na několika místech ústavní stížnosti přiznává. Tím stěžovatel staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance. Úkolem Ústavního soudu ale v žádném případě není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatele, ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti. Výjimku tvoří případy zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 8. 2024 sp. zn. II. ÚS 2054/24). Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry obecných soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a odvoditelné z provedených důkazů. Z odůvodnění napadených rozhodnutí nelze dovodit, že by rekonstruovaly skutkový děj na základě neobjektivního a nekritického hodnocení důkazů či na základě ničím nepodložených domněnek a spekulací. 7. Z odůvodnění usnesení vrchního soudu vyplývá, z jakých důkazů bylo dovozeno, že se stěžovatel dopustil zločinu podvodu. Vrchní soud v napadeném usnesení (bod 39. a násl.) pečlivě vyložil, že stěžovatel sice není přímo usvědčován ani spoluobviněnou, ani žádným ze svědků, nicméně jeho vina byla v řízení prokázána důkazy nepřímými. Ve stručnosti lze uvést, že v řízení byla provedena řada důkazů, které vylučují, že zůstavitel podepsal allografní závěť, kterou se stěžovatel a spoluobviněná pokusili uvést poškozenou dceru zůstavitele v omyl. Ústavnímu soudu se jeví logické, jestliže obecné soudy na základě provedených důkazů, které Ústavní soud nepovažuje za nutné detailněji rozebírat, dospěly k závěru, že vina stěžovatele byla prokázána. Pokud jde o hodnocení Nejvyššího soudu, že verze předestřená stěžovatelem v rámci trestního řízení je neuvěřitelná a jednoznačně neakceptovatelná sama o sobě a taktéž v rozporu s řadou zjištěných skutečností a s okolnostmi činu, pak takový závěr nelze považovat za sdělení vnitřních pocitů, nýbrž za přiléhavé vypořádání tvrzení stěžovatele. Co se týče účastenství stěžovatele na trestné činnost ve formě pomoci, vrchní soud správně zdůraznil, že bez osobního podílu stěžovatele, který se nacházel v pozici jednoho ze dvou svědků nezbytných pro odsvědčení allografní závěti, by k pokusu o uvedení zákonné dědičky v omyl vůbec nedošlo. 8. Obecné soudy rovněž velmi podrobně vysvětlily, z jakých důvodů je