I.ÚS 1506/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1506/13 ze dne 30. 5. 2014 N 110/73 SbNU 739 K rozhodování obecných soudů o střídavé výchově   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida a Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) - ze dne 30. května 2014 sp. zn. I. ÚS 1506/13 ve věci ústavní stížnosti Z. Š., zastoupené prof. JUDr. Milanou Hrušákovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem Brno, Jeřábkova 5, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 13. 2. 2013 č. j. 35 Co 681/2012-213, ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 28. 2. 2013 č. j. 35 Co 681/2012-216, kterým bylo rozhodnuto, že se stěžovatelčina nezletilá dcera svěřuje do střídavé výchovy obou rodičů, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci jako účastníka řízení a Š. K., zastoupeného Mgr. Janem Pořízkem, advokátem, se sídlem Praha 2, Na Rybníčku 1329/5, a nezletilé J. K., zastoupené opatrovníkem JUDr. Stanislavem Křečkem, zástupcem veřejného ochránce práv, jako vedlejších účastníků řízení. I. Ústavní stížnost se zamítá. II. Návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 13. 2. 2013 č. j. 35 Co 681/2012-213, ve spojení s usnesením též soudu ze dne 28. 2. 2013 č. j. 35 Co 681/2012-216, se odmítá. Odůvodnění I. 1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 5. 2013, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 13. 2. 2013 č. j. 35 Co 681/2012-213, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 28. 2. 2013 č. j. 35 Co 681/2012-216, s tvrzením, že v řízení před odvolacím soudem, jež předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byla porušena ústavně garantovaná práva stěžovatelky a její dcery (dále jen "nezletilá"). Konkrétně se mělo jednat o porušení práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, práv vyplývajících z čl. 38 odst. 2 Listiny, práva na rovnost účastníků řízení zaručeného čl. 37 odst. 3 Listiny a konečně práva rodiče pečovat o své dítě a práva dítěte na rodičovskou péči ve smyslu čl. 32 odst. 4 Listiny. 2. Stěžovatelka pak krajskému soudu především vytýkala, že tento porušil zásadu předvídatelnosti soudního rozhodnutí, když změnil rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 12. 10. 2012 č. j. 0 Nc 482/2012-147, jímž byla nezletilá svěřena do výlučné péče stěžovatelky, byl upraven styk vedlejšího účastníka s nezletilou v rozsahu od každé druhé soboty každého měsíce po dobu 11 dnů a dále byla vedlejšímu účastníku stanovena povinnost přispívat stěžovatelce na výživu nezletilé částkou ve výši 2 500 Kč měsíčně, a naopak nově rozhodl, že se nezletilá svěřuje do střídavé výchovy obou rodičů s intervalem 14 dnů, a dále o povinnosti obou rodičů platit si vzájemně na výživu nezletilé částku 2 200 Kč měsíčně. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti dále upozorňovala na to, že rozhodnutí krajského soudu coby soudu odvolacího není přezkoumatelné, neboť odvolací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí o střídavé péči obou rodičů vůbec nezabýval tím, zda je tento výchovný model v zájmu nezletilé (zejména s ohledem na psychologické dopady, které tento bude mít na nezletilou, jež je dosud předškolního věku) či nikoli. Stěžovatelka dále brojila proti hodnocení důkazů odvolacím soudem, když tento dle jejího názoru provedl jednostranný výběr důkazů, nevypořádal se s námitkami předestřenými stěžovatelkou (velká vzdálenost mezi bydlišti obou rodičů, obtížná komunikace mezi nimi apod.) a zjišťoval názor nezletilé nikoli přímo, ale toliko ze zprávy opatrovníka nezletilé (orgánu sociálně-právní ochrany dětí). Do ústavně garantovaných práv stěžovatelky mělo být konečně zasaženo i tím, že odvolací soud při svém rozhodování nerespektoval "precedenční závaznost" rozhodnutí Ústavního soudu. II. 3. Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v České Lípě sp. zn. 0 Nc 482/2012, z něhož zjistil následující skutečnosti. 4. Vedlejší účastník se svým návrhem ze dne 2. 3. 2012 domáhal úpravy výkonu rodičovské zodpovědnosti k nezletilé, přičemž požadoval, aby nezletilá byla svěřena do střídavé výchovy obou rodičů. Ve svém návrhu pak otec poukazoval na faktický stav, kdy se stěžovatelkou od března 2011 nadále nežijí, přičemž od této doby tráví nezletilá vždy týden u otce a dva týdny u matky, aniž by tento výchovný model činil nezletilé jakékoli problémy. S tímto návrhem vedlejšího účastníka však stěžovatelka nesouhlasila, a naopak navrhovala, aby nezletilá byla svěřena do její výlučné péče a otci byl upraven rozšířený styk, a to od prvního pátku v měsíci do neděle následujícího týdne. Stěžovatelka pak zejména namítala, že model střídavé péče není pro nezletilou vhodný, a to především s ohledem na vzdálenost bydlišť obou rodičů (Olomouc a Česká Lípa), nejednotnou výchovu rodičů a nestabilní bytové poměry vedlejšího účastníka. 5. Okresní soud v České Lípě jako soud prvního stupně ve věci rozhodl svým rozsudkem ze dne 12. 10. 2012 č. j. 0 Nc 482/2012-147 tak, že nezletilou svěřil do výchovy matky, přičemž zároveň rozhodl, že vedlejší účastník je oprávněn stýkat se s nezletilou vždy od druhé soboty každého měsíce po dobu následujících jedenácti dnů, tedy do středy. K předání nezletilé ke styku s otcem mělo dle shora citovaného rozhodnutí soudu prvního stupně dojít na hlavním vlakovém nádraží v Pardubicích. Zároveň bylo rozhodnuto o povinnosti vedlejšího účastníka přispívat na výživu nezletilé částkou ve výši 2 500 Kč měsíčně, a to s účinností od 1. 3. 2011, a dále o tom, že vedlejší účastník je povinen uhradit k rukám stěžovatelky dluh na výživném ve výši 4 500 Kč, jenž stěžovateli vznikl za dobu od 1. 3. 2011 do 30. 9. 2012. V odůvodnění tohoto rozhodnutí pak soud prvního stupně uvedl, že shledal, že v nyní posuzovaném případě jsou dány podmínky pro to, aby nezletilá byla svěřena do střídavé péče obou rodičů (kladný vztah nezletilé k oběma rodičům, velmi dobré materiální i výchovné zázemí u obou rodičů apod.), jež představuje obecně preferované uspořádání vztahů mezi rodiči a dětmi. Soud prvního stupně však zároveň dospěl k závěru, že střídavá péče není v zájmu nezletilé, a to především s ohledem na velkou vzdálenost mezi bydlišti rodičů, jež neumožňuje, aby nezletilá pravidelně navštěvovala jedno předškolní zařízení, stýkala se se stejným okruhem kamarádů, věnovala se stejným zájmovým aktivitám a zároveň nebyla zatěžována náročnými převozy mezi bydlišti rodičů a dlouhým odloučením s jedním z nich. Poukázáno bylo rovněž na to, že osobní a bytové poměry otce nezletilé nejsou dosud stabilizovány. 6. Proti právě uvedenému rozhodnutí soudu prvního stupně se odvolali stěžovatelka i vedlejší účastník. Stěžovatelka svým odvoláním napadla výroky rozhodnutí soudu prvního stupně, jimiž byl upraven rozsah styku vedlejšího účastníka s nezletilou, a dále výroky, jimiž byla stanovena výše výživného, jež je vedlejší účastník povinen na výživu nezletilé přispívat. Ve vztahu ke stanovenému rozsahu styku vedlejšího účastníka s nezletilou pak namítala, že takto stanovený rozsah styku není vhodný, neboť v jeho důsledku dojde k pravidelnému dvoutýdennímu výpadku v zájmových aktivitách nezletilé (když tyto aktivity jsou koncentrovány vždy v první polovině týdne, přičemž k předání nezletilé zpět matce má dle rozhodnutí soudu prvního stupně docházet vždy ve středu v odpoledních hodinách) a téměř dvoutýdennímu výpadku v její docházce do předškolního zařízení. 7. Vedlejší účastník pak napadl rozhodnutí soudu prvního stupně v celém rozsahu. Ve svém odvolání upozorňoval především na to, že soud prvního stupně tím, že rozhodl o výlučné péči stěžovatelky a zároveň stanovil styk vedlejšího účastníka s nezletilou v rozsahu od druhé soboty každého měsíce po dobu následujících jedenácti dnů, fakticky nahradil rozhodnutí o střídavé výchově obou rodičů, v důsledku čehož došlo k tomu, že faktická situace se dostala do rozporu se stavem právním. V daném případě byl dle názoru vedlejšího účastníka rozhodnutím soudu prvního stupně založen stav, kdy nezletilá pobývá určitou část měsíce v jeho domácnosti, přičemž tato doba je natolik dlouhá, že je nezbytné, aby rovněž on vytvořil vhodné podmínky pro výkon osobní péče o nezletilou a rozhodoval v jejích běžných záležitostech (školka, volnočasové aktivity, zdravotní péče), k čemuž však s ohledem na rozhodnutí o výlučné péči matky oprávněn není. 8. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci jako soud odvolací poté, co doplnil dokazování zprávou kolizního opatrovníka (který po provedení šetření v bydlišti otce shledal stabilizaci jeho osobních a bytových poměrů a doporučil, aby nezletilá byla