I.ÚS 1634/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1634/13 ze dne 18. 7. 2013   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera, soudce Jaroslava Fenyka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti DAV, a.s., se sídlem Ostrava - Vítkovice, Zengrova 19, PSČ 703 00, IČ 005 75 381, zastoupené Mgr. Vladanem Tisovským, advokátem se sídlem Ostrava - Moravská Ostrava, Sokolská třída 871/6, PSČ 702 00, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 3. 2013, č. j. KSOS 36 INS 4962/2010-B-227, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností napadla stěžovatelka v záhlaví citované usnesení Krajského soudu v Ostravě s tvrzením, že v řízení došlo k porušení jejího ústavě zaručeného práva vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny. Důvodem pro tento závěr stěžovatelky je nedostatečné odůvodnění, nepřezkoumatelnost napadaného usnesení a jeho namítaný rozpor se skutečností. Z přiloženého usnesení Krajského soudu v Ostravě plyne, že soud při výkonu dohlédací činnosti soudu v průběhu insolvenčního řízení dle § 11 odst. 1 zákona č. 182/2006, o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), udělil insolvenčnímu správci souhlas a pokyn ve věci prodeje podniku úpadce jedinou smlouvou ve smyslu ustanovení § 290 odst. 2 insolvenčního zákona. Stěžovatelka, která je v postavení zajištěného věřitele, se domnívá, že tento pokyn vede k poškození všech věřitelů, včetně stěžovatelky, neboť tímto způsobem dojde k nižšímu uspokojení věřitelů, než kdyby ke zpeněžení podstaty, resp. podniku, došlo jiným způsobem. Svá tvrzení v rámci ústavní stížností podkládá vylíčením znaleckých posudků, které stanoví hodnotu majetkové podstaty dlužníka výše, než plyne z pokynu shora citovaného usnesení krajského soudu. Ústavní soud zvážil námitky stěžovatelky a v souvislosti s obsahem napadeného usnesení dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatelka předpokládá, že v případě zpeněžení dlužníkova podniku jedinou smlouvou podle § 290 insolvenčního zákona bude podíl, který na ni připadne nižší, než by byla částka, kterou by bylo možné získat zpeněžením jen věcí movitých z majetkové podstaty úpadkyně. V tomto směru je nutné podotknout, že insolvenční zákon primárně počítá se splněním dvou obligatorních podmínek, aby mohlo dojít k postupu dle § 290 insolvenčního zákona. Těmito jsou dle ustanovení § 290 odst. 2 insolvenčního zákona souhlas insolvenčního soudu a souhlas věřitelského výboru. Soud v tomto smyslu může stanovit podmínky prodeje; z dikce § 290 odst. 2 je patrné, že k tomuto souhlasu může dojít i zpětně. Pokud absentují oba či alespoň jeden ze souhlasů, je smlouva o prodeji podniku neúčinná. Stěžovatelka tak měla možnost přesvědčit jak věřitelský výbor, tak soud o svých argumentech. Přestože stěžovatelka věcně a obšírně popisuje skutkovou podstatu své stížnosti, neplyne z jejího vylíčení žádná skutečnost, která by zakládala protiústavnost postupu soudu a zakládala tak důvod pro zásah Ústavního soudu. Současně je nutno připomenout, že i přes existenci znaleckých posudků se výsledná částka, za kterou by skutečně byl zpeněžen podnik dlužníka (úpadce), pohybuje v hypotetické rovině. Jak již Ústavní soud konstatoval v usnesení sp. zn. III. ÚS 2525/12 nemá tato hypotetická částka ústavněprávní relevanci a nemůže být využita jako argument pro rozhodování Ústavního soudu. Ústavní soud v tomto usnesení dále konstatoval, že je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ústavnosti, nikoli zastáncem či garantem vymahatelnosti pohledávek insolvenčních věřitelů. Jak z ústavní stížnosti, tak z napadeného rozhodnutí se jeví, že soud postupoval v mezích svých zákonných povinností, které jsou přesně vymezeny v ustanovení § 293 insolvenčního zákona. Z rozhodovací praxe Ústavního soudu (srov. např. usnesení ze dne 11. 9. 2013 sp. zn. I. ÚS 2908/09) není samo o sobě významné, je-li namítána věcná nesprávnost napadeného rozhodnutí. Ústavní soud zastává stanovisko, že jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v daném řízení nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Z pohledu ústavnosti postupu soudu a napadenému rozhodnutí nelze cokoli vytknout. Soud se v rámci svého posuzování rovněž vypořádal s námitkami stěžovatelky a vzal v úvahu i rozdíl v předpokládaném výtěžku prodeje a vzhledem k vysvětleným okolnostem se přiklonil k stanovisku insolvenčního správce a vydal napadané usnesení. Nezávislý soud je oprávněn a současně i povinen odpovědně zvážit, jaký procesní postup v konkrétním případě má zvolit a Ústavní soud nedisponuje právem dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. července 2013 Vojen Güttler, v. r. předseda senátu