Ústavní soud I.ÚS 1668/22

Stěžovatel se v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 1 (dále jen "nalézací soud") žalobou domáhal po vedlejší účastnici zaplacení částky 6 500 Kč jako náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím ve správním (přestupkovém) řízení, které bylo zastaveno s tím, že stěžovateli nebylo spáchání přestupku - vzdálení se od vozidla a neučinění takových opatření, aby vozidlo nemohlo ohrozit bezpečnost provozu na pozemních komunikacích - prokázáno; škoda měla stěžovateli vzniknout v souvislosti se zaplacenými náklady právního zastoupení advokátovi, který ho zastupoval v řízení vedeném u Magistrátu hlavního města Prahy, odboru dopravně-správních činností, oddělení správního řízení, pod sp. zn. S-MHMP 1968599/2018/StM.

Nalézací soud žalobu stěžovatele napadeným rozsudkem zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II); v samotném zahájení předmětného správního řízení a postupu v něm neshledal žádné pochybení správního orgánu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.). Stěžovatel ani žádné konkrétní pochybení či nezákonné jednání v předmětném řízení nenamítal; neoznačil ani žádné rozhodnutí, které by bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno. Příkaz správního orgánu, jímž byl stěžovatel uznán ze spáchání přestupku a jímž mu byla uložena povinnost uhradit pokutu ve výši 1 500 Kč, byl zrušen bez dalšího stěžovatelem podaným odporem, aniž by nabyl právní moci. Shromážděný spisový materiál Police ČR zakládal důvodné podezření stěžovatele ze spáchání přestupku. Nebyl-li nakonec stěžovatel shledán vinným, šlo o výsledek procesního postupu správního orgánu formou doplnění dokazování (učinil tak přitom ve lhůtách stanovených zákonem).

Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatel jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], domáhá zrušení napadeného rozsudku, neboť tvrdí, že jím byla porušena zejména jeho ústavně zaručená práva v čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále stěžovatel namítá porušení čl. 1 odst. 1 a 89 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že výklad zákona č. 82/1998 Sb. zaujatý nalézacím soudem popírá jeho ústavně zaručená práva. V souladu se závěry nálezu sp. zn. III. ÚS 917/21 ze dne 31. 8. 2021 (všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz) je pro určení odpovědnosti státu za škodu rozhodující, že se nepotvrdilo původní podezření, že stěžovatel spáchal přestupek. Bylo-li řízení o přestupku zastaveno proto, že státní orgány nezajistily dostatečný důkazní materiál, je nutno hledět na zahájení řízení jako na nezákonné a stěžovateli přiznat náhradu škody v podobě nákladů na právní zastoupení, které mu v příčinné souvislosti s vedením řízení o přestupku vznikly. Je poté irelevantní závěr nalézacího soudu, že shromážděný spisový materiál Policie ČR zakládal důvodné podezření ze spáchání přestupku. Vytýká-li nalézací soud stěžovateli, že neoznačil konkrétní tvrzení, proč nemělo být přestupkové řízení vůbec zahájeno a vedeno, neboť důvodnost takového postup správních orgánů se musí hodnotit k okamžiku zahájení tohoto řízení, jde o požadavky zcela nepřiměřené a v rozporu s pojetím odpovědnosti státu škodu způsobenou v důsledku obvinění trestní povahy, které se posléze v řízení neprokáže a řízení skončí zastavením řízení. Nalézací soud rovněž porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces, protože nemůže tvrdit ani prokazovat, že přestupkové řízení nemělo být zahájeno. Stěžovatel dále namítá, že v daném případě nalézací soud vůbec nevysvětlil, proč nelze aplikovat nález sp. zn. III. ÚS 917/21 a v něm citované závěry. Stěžovatel si je vědom, že jde v jeho případě o věc bagatelního charakteru, avšak vzhledem k majetkovým poměrům stěžovatele, který je dlouhé roky invalidním důchodcem (k čemuž dokládá posudek o invaliditě ze dne 13. 3. 2012), o bagatelní částku nejde. Jde-li o kvalitativní stránku, věc se týká přímo čl. 36 odst. 3 Listiny, napadené rozhodnutí je přitom založeno na naprosté negaci principu presumpce neviny v přestupkovém řízení.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud není další přezkumnou instancí a zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ústavnosti. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)].

Ústavní soud konstatuje, že jde vzhledem k předmětné žalované částce (6 500 Kč) o tzv. bagatelní věc (čehož si je stěžovatel sám vědom), a to z pohledu hodnoty předmětu sporu jak pro odvolací řízení podle § 202 odst. 2 občanského soudního řádu, tak pro dovolací řízení podle § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu přitom platí, že jde-li o věci s tzv. bagatelní částkou, zakládá to (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné [viz např. i stěžovatelem citovaný nález sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014 (N 55/73 SbNU 89)].

V minulosti připustil Ústavní soud ústavněprávní přezkum i u tzv. bagatelních věcí pouze ve výjimečných (excesivních) případech evidentní svévole orgánů veřejné moci vůči stěžovateli, např. dopustí-li se orgán veřejné moci natolik zásadních pochybení, že v jejich důsledku nastala kolize se samotnou esencí určitého ústavně zaručeného základního práva, zpravidla práva na soudní ochranu [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3143/08 ze dne 17. 3. 2009 (N 59/52 SbNU 583)]. Ústavní soud tak učinil vždy vzhledem k intenzitě faktických (kvantitativních) dopadů na osobu stěžovatele, příp. s ohledem na jiné okolnosti daného případu [srov. např. již citovaný nález sp. zn. III. ÚS 3725/13, nález sp. zn. II. ÚS 262/16 ze dne 13. 12. 2016 (N 241/83 SbNU 747)]. Ačkoli by stěžovatelem tvrzené majetkové poměry (obecně) mohly představovat takovou mimořádnou okolnost, Ústavní soud porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv či svobod v nyní projednávané věci neshledal.

Ústavní soud již v minulosti uvedl, že na rozhodování o náhradě škody způsobené zahájením či vedením přestupkového řízení je za určitých okolností analogicky aplikovatelný závěr o škodě způsobené zahájením či vedením trestního řízení, které skončilo pravomocným zproštěním obžaloby. Současně však uvádí, že jeho závěry nelze natolik zobecňovat, že by každé zahájení řízení o správním deliktu, resp. přestupkové řízení či procesní postup správních orgánů v jeho průběhu, které by nevyústily v pravomocné meritorní rozhodnutí správních orgánů o projednávaném přestupku, bylo možné paušálně považovat za nesprávný úřední postup či nezákonné rozhodnutí, zakládající bez dalšího odpovědnost státu za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb. [bod 27 nálezu sp. zn. II. ÚS 3005/14 ze dne 5. 5. 2015 (N 87/77 SbNU 273)]. V každém jednotlivém řízení je proto zapotřebí samostatně zkoumat, zda je možné daný postup považovat za nesprávný úřední postup či nezákonné rozhodnutí, a tedy spojovat jej s případným uplatněním nároku na náhradu škody; rovněž je nezbytné vždy zjistit i účelnost a přiměřenost vynaložených nákladů [bod 16 nálezu sp. zn. II. ÚS 1099/19 ze dne 3. 9. 2019 (N 156/96 SbNU 36) nebo bod 31 nálezu sp. zn. III. ÚS 917/21].

Situací obdobnou nyní projednávané věci se Ústavní soud zabýval v usnesení sp. zn. IV. ÚS 41/22 ze dne 1. 2. 2022, v němž aproboval závěry obecného soudu o nedůvodnosti žaloby. V něm mimo jiné sumarizoval dosavadní závěry Ústavního soudu týkající se rozhodování o náhradě škody způsobené zahájením či vedením přestupkového řízení (viz jeho body 12-15). V tam posuzované věci přihlédl k tomu, že - obdobně jako v nyní projednávané věci - bylo přestupkové řízení vedeno v jednom stupni a skončilo zastavením řízení (u prvního skutku správní orgán shledal, že jej nespáchali stěžovatelé, u druhého skutku shledal, že nejde o přestupek); rovněž zohlednil i úkony učiněné zástupcem stěžovatele (srov. bod 16 posledně citovaného usnesení).

Nyní projednávanou věc je třeba odlišovat od nálezu sp. zn. III. ÚS 917/21, v němž šlo o zastavení přestupkového řízení, jemuž předcházelo dvojí zrušení rozhodnutí prvostupňového správního rozhodnutí v odvolacím řízení pro nedostatek opory skutkových závěrů v dokazování. Zastavení přestupkového řízení předcházela celá řada zásadních pochybení správních orgánů vedoucí k tomu, že v přestupkovém řízení byla zastoupenými obviněnými činěna řada úkonů, jež neúměrně zvyšovaly jimi vynaložené náklady na zastoupení.

Lze přisvědčit stěžovateli v tom, že nelze po něm požadovat, aby tvrdil a prokazoval, že přestupkové řízení vůči němu nemělo být vůbec zahájeno. Avšak, odůvodnil-li nalézací soud, že nespatřil v (následném) postupu správního orgánu žádná pochybení či excesy a současně vyložil, čím se nyní projednávaná věc odlišuje od jiných věcí řešených Ústavním soudem v minulosti [jmenovitě od nálezu sp. zn. II. ÚS 3005/14, nálezu sp. zn. IV. ÚS 2841/19 ze dne 15. 12. 2020 a nálezu sp. zn. II. ÚS 1795/16 ze dne 16. 5. 2017 (N 77/85 SbNU 331); viz odst. 18 napadeného rozsudku], neshledává v takovém závěru Ústavní soud žádné ústavněprávní vady, jež by odůvodnily jeho výjimečnou ingerenci.

Není rovněž důvodná námitka stěžovatele, že se nalézací soud nijak nevypořádal s jeho odkazem na nález sp. zn. III. ÚS 917/21 [přitom takové pochybení může založit porušení čl. 36 odst. 1 Listiny - srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 2503/18 ze dne 12. 6. 2019 (N 112/94 SbNU 34)]; napadený rozsudek totiž reflexi uvedeného nálezu (byť s výhradou níže) obsahuje. V odst. 18 napadeného rozsudku je uvedeno, že "[v] ostatním se soud rovněž ztotožnil s argumentací žalované, na kterou pro stručnost odkazuje (viz odst. 2 a 6 odůvodnění)". V odst. 6 napadeného rozsudku se pak - mimo jiné - uvádí, že na předmětný případ nelze aplikovat závěry z nálezu sp. zn. III. ÚS 917/21, neboť v něm " ... šlo o případ, kdy rozhodnutí správního orgánu I. stupně bylo zrušeno v rámci odvolacího řízení z důvodu procesního pochybení na straně tohoto orgánu spočívajícího ve vydání odsuzujícího rozhodnutí při dostatečného důkazního materiálu, když uvedené pochybení bylo výslovně odvolacím orgánem uvedeno. Významné pro věc je rovněž i to, že důkazní materiál následně nebylo možné již opatřit. Pro tyto důvody muselo být řízení zastaveno. ÚS právě odkázal na procesní pochybení státu nezávislého od jednání stěžovatele. V daném případě bylo tedy možné dovodit nezákonnost vedení daného řízení, kdy prvoinstanční orgán, ač neměl dostatek důkazů, shledal stěžovatele vinným ze spáchání přestupku. Odvolací orgán poté toto pochybení napravil a řízení zastavil.".

Ústavní soud považuje takto odůvodněné odlišení věcí za dostatečné (též srov. bod 11 výše). Je však třeba uvést, že jde o argumentaci účastníka řízení nikoli soudu, ačkoli ten na ni, či přesnější řečeno na pasáž rozhodnutí, v níž je obsažena, odkazuje. Takový postup (ačkoli za určitých okolností přípustný) nelze považovat v obecné rovině za žádoucí, neboť - jak se stalo i v nyní projednávané věci - nemusí být potom z odůvodnění obecného soudu zcela zřejmé, kterým konkrétním úvahám účastníka obecný soud přisvědčuje, kterým nikoli a vůči kterým předkládá konkurující či doplňující argumentaci. Přezkoumatelnost rozhodnutí je tak tímto oslabována. Nic však uvedená skutečnost nemění na tom, že prizmatem nastíněných východisek napadený rozsudek podle Ústavního soudu obstojí.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.