I.ÚS 1706/21

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení, neboť podle jeho názoru jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod zakotvených v čl. 11 odst. 1, čl. 28 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z předložených podkladů se podává, že Okresní soud v Ústí nad Labem (dále jen "okresní soud") shora označeným usnesením s poukazem na § 151 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), rozhodl o návrhu stěžovatele (obhájce) na přiznání odměny a náhrady hotových výdajů a přiznal celkovou částku 29 267,67 Kč, přičemž návrh na přiznání zbývající části odměny ve výši 8 905,60 Kč zamítl.

Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle § 147 odst. 1 trestního řádu přezkoumal z podnětu podané stížnosti usnesení okresního soudu a podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu stížnost zamítl jako nedůvodnou.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že v projednávané trestní věci poskytl všechny úkony právní služby ve státní svátek, a to v průběhu celého dne, kdy v ranních hodinách obhajobu převzal, dopoledne se zúčastnil výslechu obviněného a v podvečerních hodinách vykonal obhajobu při vazebním zasedání. Všechny úkony prováděl s příslušníkem maďarské národnosti, s kterým bylo náročné se domluvit, protože neovládal jiné cizí jazyky. Trestní soudy nevzaly v úvahu časovou náročnost a věcnou obtížnost při poskytnutí obhajoby stěžovatelem z hlediska možnosti zvýšení odměny podle právní úpravy zakotvené v advokátním tarifu na trojnásobek dle § 12 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. o advokátním tarifu (dále jen "advokátní tarif"). Stěžovatel zpochybnil argumentaci judikátem ohledně nutnosti kombinace důvodů časové náročnosti a věcné obtížnosti. Současně namítl, že napadená rozhodnutí se vyznačují nepředvídatelností a nepřiměřenou tvrdostí.

Dále stěžovatel nesouhlasí se závěry trestních soudů ani právně ani věcně, kterým vytýká, že jsou v příkrém rozporu s principem spravedlivé odměny za provedenou práci, principem legitimního očekávání a je z nich patrná libovůle při rozhodování. Stěžovatel argumentoval nálezy Ústavního soudu [nález ze dne 10. 12. 2013 sp. zn. III. ÚS 2801/11 (N 213/71 SbNU 501), nález ze dne 15. 11. 2011 sp. zn. I. ÚS 395/11 (N 196/63 SbNU 283); nález ze dne 17. 4. 2008 sp. zn. I. ÚS 3184/07 (N 71/49 SbNU 61)]. Stěžovatel poukázal i na další praxi okresního soudu, při které dochází ke značnému prodlení při placení přiznaných odměn a není dodržována lhůta, kdy o návrhu obhájce na přiznání odměny a hotových výdajů má být rozhodnuto bez zbytečného odkladu do 2 měsíců a uhrazena do 30 dnů po jejich přiznání. Tato praxe vede k tomu, že řada obhájců stížnost raději ani nepodá, protože odvolací řízení má za následek, že okresní soud neuhradí ani nenapadený výrok o přiznání odměny a hotových výdajů. Stěžovatel uvedl, že odměna mu byla uhrazena po více než 6 měsících a v nesprávné výši; proto navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí pro rozpor s ústavním pořádkem.

Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost směřující vůči napadeným usnesením byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je advokát, a proto podle stanoviska Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 nemusí být právně zastoupen v souladu s § 29, § 30 odst. 1 a § 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

Ústavní soud tudíž následně posoudil ústavní stížnost a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Ústavní soud připomíná, že nepřezkoumává takové aspekty soudního rozhodování jako je jejich věcná správnost či "běžná" zákonnost, neboť jeho funkce soudního orgánu ochrany ústavnosti vyděleného ze soustavy soudů (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) spočívá v ochraně před zásahy do ústavně zaručených základních práv a svobod, tzn. hodnocení oprávněnosti případných zásahů z hlediska pravidel stanovených Listinou (zejména čl. 4) nebo jiným ústavním zákonem, popř. mezinárodními závazky České republiky (čl. 1 odst. 1 a čl. 10 Ústavy). I přes odkaz na ustanovení Ústavy a Listiny je zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že závěry obecných soudů podrobí instančnímu přezkumu.

V nyní posuzované věci není zcela bez významu, že ústavní stížnost je zaměřena na rozhodnutí o odměně a náhradě hotových výdajů spojených s obhajobou ve výši 8 905,60 Kč, tedy v částce, kterou lze ve světle judikatury Ústavního soudu označit jako bagatelního charakteru. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi [srov. např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89), usnesení ze dne 8. 1. 2015 sp. zn. III. ÚS 3010/14, ze dne 15. 11. 2016 sp. zn. III. ÚS 3462/16, ze dne 30. 11. 2016 sp. zn. I. ÚS 3540/16 a mnoho dalších; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz] dal najevo, že v případech, kdy jde o bagatelní věc, s výjimkou extrémních rozhodnutí, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena.

Z § 151 odst. 2 trestního řádu vyplývá, že obhájce, který byl obviněnému ustanoven, má vůči státu nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů podle zvláštního předpisu. Nárok je třeba uplatnit do jednoho roku ode dne, kdy se obhájce dozvěděl, že povinnost obhajovat skončila, jinak nárok zaniká. Podle odst. 3 o výši odměny a náhradě hotových výdajů rozhodne na návrh obhájce orgán činný v trestním řízení, který vedl řízení v době, kdy obhájci povinnost obhajovat skončila, a to bez zbytečného odkladu, nejpozději do dvou měsíců od podání návrhu.

Ústavní soud podotýká, že krajský soud přezkoumal rozhodnutí okresního soudu a dospěl k závěru, že pokud jde o namítanou výši odměny za jeden úkon právní služby, tedy úkony provedené dne 17. 11. 2019, nutno uvést, že okresní soud ji určil zcela v souladu s ustanovením § 10 odst. 3 písm. c), § 7 advokátního tarifu, sníženou podle § 12a odst. 1 advokátního tarifu. Podle § 12 odst. 1 advokátního tarifu okresní soud mimosmluvní odměnu za tyto úkony právní služby zvýšil o 100 % s odkazem na jejich časovou náročnost. Pokud jde o stížnostní námitky, kdy stěžovatel nesouhlasí se zvýšením odměny na dvojnásobek namísto účtovaného trojnásobku, okresní soud se s těmito argumenty v odůvodnění napadeného usnesení dostatečným způsobem vypořádal a krajský soud se plně ztotožnil. Ústavní stížnost je jen opakováním uplatněných stížnostních námitek.

Ústavní soud přisvědčil závěrům trestních soudů, pokud se jednalo o časovou náročnost účtovaných úkonů právní služby, provedených dne 17. 11. 2019. Je třeba souhlasit s tím, že se jednalo o neodkladné úkony provedené ve státní svátek, a to v podstatě v rozmezí celého dne. K převzetí obhajoby došlo v ranních hodinách, v době do 12:25 hodin proběhl výslech obviněného před policejním orgánem a v době od 17:30 do 18:35 hodin se konalo ve věci vazební zasedání. Úkony právní služby byly poskytnuty ve státní svátek, s ohledem na jejich neodkladnost nebylo možno realizovat je v jinou dobu, avšak na druhou stranu je třeba uvést, že se nejednalo o pozdní noční hodiny, jež by časovou náročnost daných úkonů ještě dále zvyšovaly. Zvýšení odměny na dvojnásobek je tedy v daném případě plně odpovídající časové náročnosti a tomu, že právní služby byly poskytnuty mimo běžnou pracovní dobu.

Ohledně věcné obtížnosti, spojené s nutností užití cizího jazyka, pak krajský soud uvedl, že v daném případě šlo o poskytnutí úkonů právní služby, jimž byl přítomen tlumočník do maďarského jazyka zapsaný do seznamu vedeného Ministerstvem spravedlnosti České republiky. Jedná se o jazyk evropského státu, jenž je členem Evropské unie a rodilí mluvčí nepocházejí ani z jiných sociálně ekonomických poměrů. Tedy samotné tlumočení není důvodem, pro který by mělo dojít ke zvýšení odměny za úkon právní služby. Z obsahu spisu nevyplynulo, že by stěžovatel sám přibral tlumočníka při návštěvě ve věznici a jeho odměna nebyla kryta režijním paušálem nebo by se jednalo o tlumočení mimo úkony právní služby. Použití cizího jazyka a tlumočníka bylo dostatečně zohledněno v délce poskytovaného úkonu, jež má vliv na přiznání odměny za vyšší počet úkonů právní služby.

Ústavní soud přisvědčil jistou relevanci námitce stěžovatele ohledně placení přiznaných odměn v přiměřeném čase, kdy lhůta stanovená v § 151 odst. 3 trestního řádu není v praxi dodržována. Ústavní soud ale připomíná, že ustanovený obhájce může využít možnosti podat návrh, aby orgán činný v trestním řízení přijal opatření a obhájci poskytl ještě před skončením trestního stíhání přiměřenou zálohu na odměnu a náhradu hotových nákladů, jestliže je to odůvodněno dobou trvání trestního stíhání nebo jinými závažnými důvody (§ 151 odst. 3 věta třetí trestního řádu).

V nyní řešeném případě Ústavní soud konstatuje, že k porušení stěžovatelem namítaných práv nedošlo, a odůvodnění rozhodnutí krajského soudu i okresního soudu z ústavněprávního hlediska obstojí. Argumentaci stěžovatele judikaturou Ústavního soudu neshledal Ústavní soud přiléhavou na věc stěžovatele.

Z uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.