I.ÚS 1717/10 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1717/10 ze dne 10. 8. 2010   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti R. S., zastoupeného Mgr. Marií Benešovou, advokátkou se sídlem T. G. Masaryka 727, Kladno, pobočka Vinohradská 1511/230, Praha 10, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka Tábor ze dne 18.8.2009 č. j. 18 T 8/2008-982, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3.11.2009 č. j. 7 To 89/2009, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.3.2010 č. j. 7 Tdo 300/2010, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní stížností napadl stěžovatel rozhodnutí obecných soudů citovaná v záhlaví. Tvrdil, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo dle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, a navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. Ústavní soud zjistil z vyžádaného spisu obecných soudů, že napadeným rozsudkem krajského soudu byl stěžovatel (obviněný) uznán vinným trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zákona ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zákona. Za tento trestný čin a za trestný čin zpronevěry podle § 248 odst.1, 3 písm. c) tr. zákona - kterým byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13. 2. 2009, sp. zn. 3 T 173/2008, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 61 To 44/2009 - byl podle § 219 odst. 1 tr. zákona, s použitím § 35 odst. 2 tr. zákona, odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody na 10 let. Pro výkon trestu byl zařazen podle § 39a odst. 3 tr. zákona do věznice s ostrahou. Podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zákona mu byl uložen také trest propadnutí věci (nože) a podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích poškozených na náhradu škody. Skutku se měl dopustit tím, že dne 21.3.2008 kolem 8.30 hod v obci Vlkosovice, před vraty budovy čp. 39 v automobilu ze zadního sesadla nečekaně napadl řidiče J. S., levou rukou jej chytil za čelo, přitiskl mu silně hlavu k opěrce sedadla a pravou rukou s předem připraveným nožem o délce čepele 145 mm jej začal řezat pod krkem v úmyslu ho usmrtit v souvislosti s nevyřešenými finančními a jinými vztahy mezi nimi, čemuž se poškozený začal intenzivně bránit uchopením nože, přičemž v rámci zápolení došlo ke zlomení střenky nože a poškozenému se podařilo vymanit ze sevření a z automobilu a místa činu posléze utéci, takže stěžovateli byl pojatý záměr zmařen; poškožený přesto utrpěl řezné rány (ve výroku napadeného rozsudku specifikované). Vrchní soud v Praze napadeným usnesením odvolání stěžovatele jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele jako podané z jiného než zákonného důvodu [tedy dle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.]. Nejvyšší soud rovněž v napadeném usnesení rovněž konstatoval, že "Protože obviněný současně v dovolání namítl existenci extrémního nesouladu ve věci, zabýval se Nejvyšší soud pouze otázkou, zda mezi provedenými důkazy, a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními, existuje takovýto nesoulad, v jehož důsledku by bylo nesprávné i následné právní posouzení skutku. Takovýto nesoulad ale neshledal, a skutková zjištění soudu I. stupně nejsou nesprávná, neúplná či hrubě zkreslená, jak je v dovolání namítáno." (str. 7). Následně Nejvyšší soud konkrétně argumentoval věcně (str. 7-8). II. 1) Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě namítá, že jeho obhajoba nebyla vůbec soudy brána na vědomí. Tvrdí, že soudy opomenuly důkazy, které mohly a také měly být opatřeny od samého počátku vyšetřování. Jeho odsouzení nemá oporu v provedeném dokazování, které zůstalo neúplné. Nebylo postupováno v souladu se základními zásadami trestního řízení (především v § 2 odst. 5, 6 a 13 tr. ř.). Stěžovatel poukazuje na jím shromážděné nové důkazy (předložené v návrhu na povolení obnovy řízení), soudům dosud neznámé, uvádí, že je měl již na počátku řízení zajistit stát. Poukazuje na svědky P. a S. a na nově vypracovaný posudek znalců, který uplatnil v návrhu na obnovu řízení 2) Ústavní soud předně konstatuje, že ústavní stížnost je koncipována v převážné části jen obecně a v podstatě formálně. Pokud totiž stěžovatel dovozuje, že soudy jeho obhajobu nebraly v úvahu, pak nespecifikuje, v čem konkrétně se to mělo projevit (nepoukazuje např. na relevantní části napadených rozhodnutí, z nichž by to vyplývalo, či neuvádí, na kterou námitku stěžovatele soudy nereagovaly apod.). To se týká i jeho tvrzení, že jeho odsouzení nemá oporu v provedeném dokazování; ani zde nic konkrétního (argumentačně) neuvádí, nepředkládá než své vlastní hodnocení důkazů s tím, že závěr soudů hodnotící dokazování je excesivní. Pokud pak namítá, že nebylo postupováno v souladu se základními zásadami trestního řízení (především v § 2 odst. 5, 6 a 13 tr. ř.), neuvádí již, jak se tento údajný rozporný postup projevil. Tu Ústavní soud připomíná, že není jeho úkolem perfekcionisticky detailně pročítat spis a nalézat v něm stěžovatelem nekonkretizovaná pochybení. Tím by v podstatě umožňoval obcházet institut povinného advokátního zastoupení před Ústavním soudem, což je nepřípustné. 3) Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. ust. § 72 odst. 1 písm. a/ zákona o Ústavním soudu). Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. k posouzení otázky, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. 4) Jak plyne ze shora uvedeného, podstata ústavní stížnosti směřuje do roviny skutkové. Co do ústavní stížností otevřené skutkové roviny (trestního) řízení, platí jako obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny. V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal. Z hlediska ústavněprávního je možné uvést, že soudy (zejména z povahy věci soud nalézací, tedy soud první instance) ohledně spáchání trestného činu stěžovatelem opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy (srov. jejich výčet např. na str. 3 napadeného rozsudku nalézacího soudu), které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu ust. § 2 odst. 5 trestního řádu. Úvahy, jimiž se řídily při jejich hodnocení, vyložily dostatečně zevrubně, tedy v podobě, jež poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti na nich založených skutkových závěrů. Jejich reflexí dospěly k přiléhavému úsudku o spáchání předmětného skutku, prostého zjevného faktického omylu či excesu logického. Současně se uspokojivě vypořádaly s námitkami předkládanými obhajobou v rámci celého trestního řízení. I kdyby však byla napadené skutkové závěry kritizovatelné z hlediska jejich správnosti, ústavněprávní reflex (jak bylo vyloženo) má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů, což stěžovatel nedoložil. Obecným soudům nelze ani vytýkat nedostatek přiléhavého odůvodnění rozhodnutí, která ve stěžovatelově věci vydaly. 5) V tomto smyslu lze odkázat i na podrobné odůvodnění závěru Nejvyššího soudu v napadeném usnesení, který vycházel z identického kritéria přezkumu jako Ústavní soud - tedy zda skutková zjištění nejsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Nejvyšší soud dospěl k závěru totožnému jaký činí v tomto usnesení i Ústavní soud: "Předně soud I. stupně správně objasnil motiv (pohnutku) j