I.ÚS 1785/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1785/21 ze dne 28. 6. 2022 N 80/112 SbNU 209 Povinnost soudu zvážit obrácení důkazního břemene v případě medicínskoprávního sporu   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti J. K., zastoupeného Mgr. Petrem Čížkem, advokátem, se sídlem v Liberci, Pražská 132/4, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 3523/2020-163 ze dne 15. 4. 2021 a rozsudkům Krajského soudu v Praze č. j. 25 Co 91/2020-136 ze dne 30. 6. 2020 a Okresního soudu v Nymburce č. j. 12 C 179/2018-95 ze dne 17. 1. 2020, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Nymburce jako účastníků řízení a dále a) P. K. a b) společnosti UNIQA pojišťovna, a. s., se sídlem v Praze 6, Evropská 136/810, jako vedlejších účastníků řízení, takto: I. Usnesením Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 3523/2020-163 ze dne 15. 4. 2021 a rozsudky Krajského soudu v Praze č. j. 25 Co 91/2020-136 ze dne 30. 6. 2020 a Okresního soudu v Nymburce č. j. 12 C 179/2018-95 ze dne 17. 1. 2020 bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu podle článku 36 odst. 1 ve spojení s článkem 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 3523/2020-163 ze dne 15. 4. 2021 a rozsudky Krajského soudu v Praze č. j. 25 Co 91/2020-136 ze dne 30. 6. 2020 a Okresního soudu v Nymburce č. j. 12 C 179/2018-95 ze dne 17. 1. 2020 se ruší. Odůvodnění I. Vymezení věci 1. Předmětem přezkumu Ústavního soudu jsou rozhodnutí obecných soudů vydaná v medicínskoprávním sporu k žalobě stěžovatele proti vedlejšímu účastníkovi (za účasti vedlejší účastnice) o zaplacení 563 105,32 Kč s příslušenstvím jako náhrady nemajetkové újmy na zdraví, které nebylo vyhověno. Namítáno je porušení čl. 36 odst. 1, čl. 7 odst. 1 ve spojení s čl. 31 větou první a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina"). II. Řízení před obecnými soudy 2. Stěžovatel navštívil v srpnu 2016 kožního lékaře (vedlejšího účastníka) s podezřelým kožním útvarem na čele a byl mu diagnostikován nezhoubný keratom. Jak se později ukázalo, šlo ve skutečnosti o nádorové onemocnění maligním melanomem, které si vyžádalo léčbu o to rozsáhlejší a invazivnější, oč nebylo diagnostikováno dříve. Podstatným žalobním bodem stěžovatele proto byla absence histopatologického vyšetření původně odstraněného útvaru, které mohlo vést k časnějšímu odhalení nemoci s následnou méně invazivní a pravděpodobně úspěšnější léčbou. 3. Okresní soud v Nymburce (dále jen "nalézací soud") napadeným rozsudkem žalobu stěžovatele o odčinění újmy na zdraví, jež mu měla vzniknout v důsledku nesprávného lékařského postupu, zamítl. Po provedeném dokazování dospěl nalézací soud podle bodu 27 in fine odůvodnění rozsudku k následujícímu závěru: "Jelikož neexistuje jakýkoliv záznam, popis či jiné zachycení předmětného útvaru žalobce v rozhodné době, tedy v době zákroku žalovaného, z obsahu jeho výpovědi také popis nenapovídá jinému závěru, nelze závěr znalkyně konfrontovat s tímto stavem, ani objektivně podrobit dalšímu přezkumu a toliko odkázat na její jednoznačný závěr opřený i o její dlouholetou profesionální zkušenost ... I když zdravotní dokumentace vedená žalovaným je strohá a prakticky neobsahuje žádné údaje o provedeném klinickém vyšetření, popis problému ani jiné zjištění o pacientovi, jeho osobní anamnéze, atd., nejedná se o pochybení způsobilé založit předmětný nárok." Na základě uvedených zjištění soud uzavřel, že stěžovatel jako žalobce neunesl důkazní břemeno k tvrzení, že lékař postupoval non lege artis, tj. neposkytl stěžovateli zdravotní péči na náležité odborné úrovni (podle pravidel vědy a uznávaných medicínských postupů, při respektování individuality pacienta, s ohledem na konkrétní podmínky a objektivní možnosti) ve smyslu § 4 odst. 5 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o zdravotních službách"). 4. Důvod zamítnutí žaloby nalézací soud nicméně promítl v rozhodování o náhradě nákladů řízení a aplikoval § 150 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") s následujícím odůvodněním (bod 29 rozsudku): "Právní hodnocení sporu výše bylo založeno soudem na neunesení břemene důkazního žalobcem pro objektivní neexistenci důkazu, který by popisoval předmětný útvar v době ošetření žalovaným. Tato situace nemusela nastat, pokud by žalovaný řádně kožní útvar žalobce popsal, tak jak bylo později učiněno dalšími zařízeními a lépe vedl zdravotnickou dokumentaci pacienta." 5. Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud"), ke kterému stěžovatel následně podal odvolání odůvodněné zejména pochybením nalézacího soudu při formulaci otázek soudní znalkyni, doplnil dokazování jejím opětovným výslechem, a poté rozsudek nalézacího soudu potvrdil. Nalézací soud podle něj nepochybil při zadání otázek soudní znalkyni, která se správně vyjadřovala pouze k odborným otázkám skutkovým, nikoli právním. Podobně jako soud nalézací rovněž odvolací soud v bodě 19 doplnil: "Je evidentní, že byť byl po provedení dokazování shledán postup žalovaného ,lege artis' a žaloba nedůvodnou, stalo se tak pro neunesení důkazního břemene žalobcem. Mj. absentoval záznam, který by popisoval, resp. zachycoval zkoumaný útvar žalobce v době jeho ošetření žalovaným, tj. v srpnu 2016. Jak správně uvádí soud prvního stupně, tento stav mohl ovlivnit žalovaný řádným vedením zdravotnické dokumentace. Odvolací soud v tomto směru odkazuje na Přílohu č. I. bod 3. vyhlášky č. 98/2012 Sb., o zdravotnické dokumentaci, v platném znění, vydané k provedení ust. § 69 písm. a) až d) zákona o zdravotních službách, jakož i na ust. § 53 zákona o zdravotních službách." 6. Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud pro nepřípustnost, jelikož námitky stěžovatele nesměřovaly proti právnímu posouzení věci, ale jen proti skutkovým závěrům. Zpochybnění samotného hodnocení důkazů soudem není způsobilý dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. III. Argumentace stěžovatele 7. Stěžovatel spatřuje porušení svých základních práv především v pochybení obecných soudů při zjišťování otázky, zda vedlejší účastník poskytl stěžovateli zdravotní služby na náležité odborné úrovni, tj. zda byl jeho postup při vyšetření stěžovatele lege artis či non lege artis. V této souvislosti obecným soudům (s odkazem např. na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 878/2014 ze dne 25. 2. 2016) vytýká již obsah zadání znaleckého posudku, přenášející na znalkyni MUDr. Janu Hercogovou podle něj nepřípustně otázky právního posouzení, nesprávně vedený výslech soudní znalkyně, jakož i následné hodnocení znaleckého posudku, jehož závěry měly obecné soudy jen nekriticky (mechanicky) přijmout. 8. Poukazem na odbornou literaturu (publikovanou mimo jiné i soudní znalkyní MUDr. Hercogovou) stěžovatel rozporuje znalecký posudek také po obsahové stránce. Nedílnou součástí každého klinického vyšetření je ověření anamnestických údajů, pečlivá a komplexní prohlídka svlečeného pacienta, užití dermatoskopu při vyšetřování dermatóz, histologické vyšetření či pořízení fotodokumentace. Vzhledem k tomu, že stěžovatel tímto způsobem vyšetřen nebyl, považuje obsah znaleckého posudku, který shledává postup vedlejšího účastníka jako lege artis, za rozporný s obsahem uvedeného. Stanovisko zaujaté znalkyní je podle stěžovatele za situace nedostatku relevantních informací o stavu pacienta a průběhu ošetření v rozhodné době ovlivněno její profesní kolegialitou. 9. Proto stěžovatel odmítá právní závěr obecných soudů, že neunesl důkazní břemeno k tvrzení o postupu lékaře non lege artis; důkaz popisující kožní útvar na jeho čele v době ošetření vedlejším účastníkem objektivně neexistoval, z důvodu, který objektivně nemohl ovlivnit. Důkazní břemeno tedy nemůže ležet na jeho straně za situace, kdy vedlejší účastník zanedbal svoji povinnost vést řádně lékařské záznamy. Ačkoli obecné soudy strohost zdravotnické dokumentace samy konstatovaly, nevyvodily z této skutečnosti relevantní závěry a jejich rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná. IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem a vyjádření účastníků 10. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a je přípustná podle § 75 odst. 1 téhož zákona. 11. V souladu s § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval soudce zpravodaj účastníky řízení a vedlejší účastníky, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili, a připojil spis nalézacího soudu. 12. Vedlejší účastník Ústavnímu soudu sdělil, že nebude v řízení svá práva uplatňovat (§ 32 zákona o Ústavním soudu), vedlejší účastnice se k výzvě Ústavního soudu nevyjádřila. Nalézací soud plně odkazuje na své rozhod