I.ÚS 1815/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1815/25 ze dne 15. 1. 2026 Náležité odůvodnění jako procesní záruka   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudkyně Kateřiny Ronovské a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky Miluše Zbožínkové, zastoupené advokátkou Mgr. Veronikou Ščukovou, sídlem Bráfova třída 764/50, Třebíč, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 816/2024-134 ze dne 20. 3. 2025, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a X, zastoupeného advokátem JUDr. Jindřichem Jaškem, sídlem Koliště 259/55, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Návrh se zamítá. Odůvodnění I. Stručné shrnutí podstaty nálezu 1. Ústavní soud v tomto nálezu zejména dovysvětluje, co plyne a co neplyne z práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve vztahu k výkladu a aplikaci podústavního práva obecnými soudy. Zdůrazňuje, že toto právo má procesní povahu a nezaručuje právo na konkrétní hmotněprávní výsledek. Procesní povahu tohoto práva neprolamuje ani právo na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí. Přednese-li soud srozumitelným způsobem klíčové úvahy, které jej vedly k danému rozhodnutí, a vypořádá-li se s relevantními argumenty, není jeho rozhodnutí protiústavní jen proto, že podle názoru stěžovatelů či Ústavního soudu měl být veden úvahami jinými, resp. se měl s relevantními argumenty vypořádat jinak. II. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí 2. Stěžovatelka u vedlejšího účastníka pracovala jako obsluha čerpací stanice. Dne 8. 3. 2022 jí byla doručena výpověď z pracovního poměru od jejího zaměstnavatele, vedlejšího účastníka, pro závažné porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k jí vykonávané práci podle § 52 písm. g) zákoníku práce. Vedlejší účastník odůvodnil výpověď jednak neomluvenou absencí stěžovatelky v pátek dne 21. 1. 2022, jednak jejím odmítnutím převedení na jinou práci dne 1. 3. 2022. Stěžovatelka nicméně dopisem z 15. 3. 2022 oznámila vedlejšímu účastníkovi, že považuje výpověď za neplatnou a trvá na zaměstnávání i po uplynutí výpovědní doby. 3. V řízení před obecnými soudy se stěžovatelka domáhala určovací žalobou vyslovení neplatnosti výpovědi. Okresní soud v Třebíči její žalobě rozsudkem č. j. 5 C 132/2022-32 z 6. 9. 2022 vyhověl a neplatnost rozvázání pracovního poměru vyslovil. Uzavřel, že stěžovatelka nepochybně porušila své pracovní povinnosti, nicméně vzhledem ke skutkovým okolnostem posuzované věci nelze stěžovatelčinu neomluvenou absenci kvalifikovat jako závažné porušení pracovních povinností, pro které je možné dát zaměstnankyni výpověď. Nelze mít za prokázané tvrzení vedlejšího účastníka ve výpovědi, že čerpací stanice musela být dne 21. 1. 2022 uzavřena v důsledku absence stěžovatelky, a tím vedlejšímu účastníkovi vznikla značná škoda. K druhému namítanému porušení povinnosti okresní soud uvedl, že převedení na jinou práci ve smyslu § 41 odst. 2 písm. a) zákoníku práce je možné učinit až v důsledku dané výpovědi, nikoliv však předtím, což se v tomto případě nestalo. V tomto druhém případě tedy ani k porušení pracovních povinností nedošlo. Pracovní poměr proto nebylo možné rozvázat podle § 52 písm. g) zákoníku práce. 4. Krajský soud v Brně rozsudkem č. j. 49 Co 178/2022-86 z 25. 10. 2023 odvolání vedlejšího účastníka nevyhověl a rozsudek okresního soudu potvrdil jako věcně správný. Co se týče druhého namítaného porušení povinnosti, krajský soud uvedl, že z dokazování vyplynulo, že se nejednalo o přeřazení k výkonu práce podle pracovní smlouvy na jiné pracoviště, jak tvrdil vedlejší účastník, ale ve skutečnosti šlo o převedení na jiný druh práce oproti ujednání v pracovní smlouvě. S převedením na jinou práci stěžovatelka nesouhlasila, navíc v této souvislosti nebyly splněny ani další zákonné náležitosti. Pokud stěžovatelka odmítla převedení na jinou práci, neporušila za daných okolností své pracovní povinnosti. 5. Naopak v případě neomluvené absence je nepochybné, že k porušení pracovních povinností došlo. Krajský soud však konstatoval, že je podstatné zvážit okolnosti posuzované věci předtím, než bude možné učinit závěr o závažnosti takového porušení. Stěžovatelka byla zaměstnána u vedlejšího účastníka 11 let. Do té doby byla zaměstnankyní bezproblémovou. Vedlejší účastník ani netvrdil, že by se nějakých předchozích porušení pracovních povinností snad stěžovatelka měla dopustit. Naopak v průběhu řízení vyplynulo, že stěžovatelka měla odpracované přesčasy, pracovala v mimořádných směnách a "zaskakovala" i za své kolegy a kolegyně. Podle odvolacího soudu lze do jisté míry chápat zájem stěžovatelky na kontinuitě a celistvosti dovolené, kterou lze jen stěží smysluplně strávit v délce 4 dnů, pokud po dvou z těchto dní musela nastoupit na jeden den (pátek 21. 1. 2022) do práce a teprve následně čerpat zbývající polovinu dovolené. Nelze přehlédnout ani její snahu za sebe sehnat náhradu tak, aby byl provoz na čerpací stanici pohonných hmot vedlejšího účastníka zajištěn. Pokud vedlejší účastník namítal nutnost zkrátit pracovní dobu v den neomluvené absence stěžovatelky, krajský soud konstatoval, že si nelze nevšimnout, že se v daném období jednalo o situaci na čerpací stanici vedlejšího účastníka poměrně běžnou. Není proto možné učinit závěr, že v daný den byla čerpací stanice uzavřena dříve právě kvůli stěžovatelce. Vzhledem k uvedeným okolnostem krajský soud shodně s okresním soudem uzavřel, že nedostavení se do práce sice bylo porušením pracovních povinností stěžovatelky, nedosáhlo však intenzity "závažného" porušení pracovních povinností, která by vedlejšího účastníka opravňovala k postupu podle § 52 písm. g) zákoníku práce. 6. Rozsudek krajského soudu napadl vedlejší účastník dovoláním, jemuž Nejvyšší soud napadeným rozsudkem v jádru věci vyhověl. Nejvyšší soud sám změnil rozhodnutí krajského soudu tak, že se mění rozsudek okresního soudu a žaloba stěžovatelky na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru se zamítá. 7. Nejvyšší soud shrnul dosavadní judikaturu k § 52 písm. g) zákoníku práce a uvedl, že posouzení intenzity porušení závisí v každém konkrétním případě na posouzení soudu při zohlednění individuálních okolností věci. Ten musí vždy vyhodnotit, zda rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí odpovídalo tomu, jestli lze po zaměstnavateli spravedlivě požadovat, aby i dále udržoval pracovní poměr se zaměstnancem (bod 17 napadeného rozhodnutí). Jsou-li některá hlediska pro posouzení intenzity porušení pracovních povinností v konkrétní věci významnější, soud jim logicky přikládá také větší význam (bod 18). Podle Nejvyššího soudu nepostupovaly soudy nižších stupňů při posouzení intenzity porušení pracovních povinností z uvedených závěrů rozhodovací praxe a s jejich závěrem, že posuzované jednání stěžovatelky dosahuje intenzity méně závažného porušení, nesouhlasí (bod 20). 8. Nejvyšší soud zhodnotil, že okresní a krajský soud správně vzaly v úvahu, že stěžovatelka pracovala u vedlejšího účastníka bez jakýchkoliv problémů po dlouhou dobu 11 let, že pracovala v mimořádných směnách a zaskakovala za kolegy a snažila se svému zaměstnavateli vycházet vstříc i nad rámec svých povinností, když byla mimořádně neplánovaně v práci, a to i opakovaně. To i podle Nejvyššího soudu vypovídá o tom, že stěžovatelka byla do posuzovaného okamžiku zodpovědná a spolehlivá (bod 21 napadeného rozhodnutí). Krajský soud naopak nesprávně zohlednil, že v případě žádosti o dovolenou stěžovatelka evidovala přesčasy a nevyčerpanou dovolenou z předešlého roku. Podle Nejvyššího soudu nelze vzít v potaz ani zájem stěžovatelky na celistvosti dovolené, protože tu určuje zaměstnavatel, který sice musí zohlednit zájmy zaměstnance, ale i vlastní provozní důvody. Proto nelze přehlédnout soudy zjištěný nedostatek zaměstnanců v rámci vedlejšího účastníka (bod 22 tamtéž). 9. Absencí stěžovatelky přes zjevný nesouhlas vedlejšího účastníka byla podle dovolacího soudu narušena důvěra zaměstnavatele ve spolehlivost stěžovatelky a její ochotu se podřídit organizační pravomoci vedlejšího účastníka. Nejvyšší soud uzavřel, že neomluvené zameškání práce v rozsahu jedné směny představuje vzhledem k narušení důvěry tak významnou okolnost, že zpravidla již sama o sobě postačuje pro závěr o závažném porušení pracovních povinností (bod 23 tamtéž). I přes dosavadní bezproblémový postoj stěžovatelky nelze hodnotit její jednání jako méně závažné. Intenzitu porušení nesnižuje ani její snaha zajistit za sebe náhradu, neboť tímto postupem sledovala svůj osobní zájem na čerpání nepovoleného pracovního volna (bod 24 tamtéž). Vzhledem k tomu, že jako výpovědní důvod obstojí stěžovatelčina neomluvená absence, Nejvyšší soud se nezabýval otázkou týkající se druhého namítaného porušení (bod 25 tamtéž). Část dovolání směřující proti nákladům řízení Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné. III. Argumentace stěžova