I.ÚS 1860/20

V řízení před obecnými soudy, vedeném u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 35 C 302/2016, se stěžovatelka neúspěšně domáhala úplatného povolení nezbytné cesty - práva průchodu a průjezdu přes cestu existující na pozemcích v podílovém spoluvlastnictví stěžovatelky (1/3) a vedlejších účastníků (2/3).

Napadeným usnesením Nejvyšší soud (dále též "dovolací soud") odmítl dovolání stěžovatelky pro nepřípustnost, neboť stěžovatelka nenapadla jeden ze samostatných důvodů, které odvolací soud k jeho rozhodnutí (rozsudek Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně č. j. 59 Co 117/2019-281 ze dne 4. 9. 2019, kterým byl potvrzen zamítavý rozsudek Okresního soudu ve Zlíně č. j. 35 C 302/2016-240 ze dne 5. 3. 2019) vedly. Odvolací soud je podle něj založil na dvou právních závěrech, a sice: 1. na možnosti uzavření nájemní smlouvy; 2. na většinové vůli spoluvlastníků společné věci (dotčených pozemků, na nichž si stěžovatelka jako menšinový vlastník přála zřídit služebnost). Stěžovatelka přitom druhý z důvodů vůbec nenapadla a dovolacímu přezkumu jej tak neotevřela. Za dané situace se Nejvyšší soud s odkazem na svou judikaturu prvně napadeným důvodem vůbec nezabýval, neboť dovolání shledal nepřípustným jako celek.

Stěžovatelka se v řízení před Ústavním soudem domáhá zrušení napadeného rozhodnutí pro porušení ochrany vlastnického práva zaručeného čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s právem na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Nejvyšší soud si podle stěžovatelky počínal svévolně, neboť si domyslel důvody rozhodnutí odvolacího soudu, které neexistovaly; na druhém z uvedených důvodů odvolací soud podle jejího názoru své rozhodnutí nezaložil. Dále stěžovatelka rozebírá a interpretuje odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Hodnocení Nejvyššího soudu je nesprávné, a tudíž nespravedlivé. Její dovolání mělo všechny zákonné náležitosti, předpoklady přípustnosti byly splněny a dovolání mělo být věcně projednáno.

Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, která byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že je přípustná ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona; je však zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Může tak učinit jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ústavnosti. Jestliže tedy obecné soudy nepřisvědčily tvrzením stěžovatele, posoudily rozhodné otázky odlišně od stěžovatelova přesvědčení a svá právní posouzení přiléhavě a dostatečným způsobem odůvodnily, jde o právní závěry ústavně nezávislých soudů, do jejichž rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu nepřípustná.

Úkolem Nejvyššího soudu není - jak se domnívá stěžovatelka - přezkoumávat z moci úřední správnost rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky z oblasti hmotného či procesního práva. Přístup k Nejvyššímu soudu je z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se mohl podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy (blíže viz citované stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). Jelikož Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani další revizní instancí, jeho přezkum se omezuje na posouzení, zda Nejvyšší soud nevybočil z mezí daných mu zákonem a nezatížil své rozhodnutí libovůlí (např. excesivním hodnocením, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na dvou právních důvodech).

Stěžovatelka s hodnocením dovolacího soudu nesouhlasí a zpochybňuje existenci druhého z důvodů, který podle Nejvyššího soudu rovněž vedl k zamítnutí žaloby (a obstál by i sám o sobě). Ústavní soud přezkoumal v popsaných intencích obsah napadeného usnesení i přiloženého rozsudku odvolacího soudu; dovolání stěžovatelky si Ústavní soud neopatřoval, neboť stěžovatelka nezpochybňuje závěr, že proti druhému z uvedených důvodů, ústících v zamítnutí žaloby, v dovolání nebrojila, nýbrž zpochybňuje jeho existenci vůbec. Za daných okolností postačilo Ústavnímu soudu k posouzení relevance stěžovatelčiny argumentace nahlédnout do přiloženého rozhodnutí soudu odvolacího.

Z toho podle Ústavního soudu jasně plyne, že jednak nezbytnosti zřízení služebnosti soudním rozhodnutím brání možnost uzavření nájemní smlouvy, navrhované vedlejšími účastníky, a jednak podle odvolacího soudu ve prospěch zamítnutí žaloby (tedy nedůvodnosti odvolání stěžovatelky) svědčila skutečnost, že stěžovatelka se nezbytné cesty domáhala jako jeden z podílových spoluvlastníků (spolu s vedlejšími účastníky každý z 1/3), přičemž ostatní většinoví spoluvlastníci zřízení nezbytné cesty odmítají a nesouhlasí s ním - stěžovatelka by tak neuspěla ani v režimu hospodaření se společnou věcí v rámci § 1127 až 1130 o. z.; zřízení nezbytné cesty tak podle odvolacího soudu brání rovněž rozhodnutí dvoutřetinové většiny hlasů ostatních spoluvlastníků.

Ústavní soud proto v logicky a srozumitelně odůvodněném usnesení dovolacího soudu prvek svévole nespatřuje. Správnost interpretace rozhodnutí odvolacího soudu dovolacím soudem - rozdílné od interpretace stěžovatelčiny - nikterak neoslabuje skutečnost, že druhý z důvodů je obsažen "pouze" v jednom odstavci (bod 18 rozsudku), z čehož stěžovatelka nepřiléhavě dovozuje nepodstatnost a nerelevanci této části odůvodnění odvolacího soudu z hlediska výsledku řízení; totéž platí i pro odvolacím soudem užitou formulaci, uvedl-li v daném odstavci jednu z vět slovy "nabízí se úvaha", které stěžovatelka rovněž přikládá nepřiměřený význam.

Napadené usnesení se s ohledem na uvedené neprotiví ani závěrům nálezu sp. zn. IV. ÚS 1055/18 ze dne 9. 7. 2019 (všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz), neboť není nesouladné se závěrem, že je porušením práva dovolatele na soudní ochranu a přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, je-li dovolání odmítnuto pro nepřípustnost, aniž by byl deklarovaný důvod nepřípustnosti naplněn. Ve věci stěžovatelky takový případ nenastal.

Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.