I.ÚS 1902/25 – Ústavní soud

I.ÚS 1902/25 ze dne 28. 11. 2025 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Angela Bratovanova, MBA, zastoupeného Mgr. Igorem Penkou, advokátem se sídlem náměstí Svobody 702/9, Brno, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 30. dubna 2025 č. j. 8 As 236/2024-30 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 15. října 2024 č. j. 72 A 17/2023-27, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, jako účastníků řízení, a Krajského úřadu Zlínského kraje, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Stěžovatel překročil nejvyšší dovolenou rychlost jízdy o 35 km/h. Správní orgány ho uznaly vinným z přestupku a uložily mu pokutu 4 000 Kč. Stěžovatel namítá, že správní orgány a soudy porušily jeho procesní práva. Ústavní soud zkoumal, jestli mají tyto námitky ústavněprávní relevanci. I. Vymezení věci 2. Stěžovatel řídil motorové vozidlo rychlostí nejméně 125 km/h, na úseku s nejvyšší dovolenou rychlostí jízdy 90 km/h. Tím porušil § 18 odst. 3 zákona č. 361/200 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů ("zákona o silničním provozu"). Městský úřad Vsetín uznal stěžovatele vinným ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 2 zákona o silničním provozu a uložil stěžovateli pokutu 4 000 Kč a náhradu nákladů správního řízení 1 000 Kč (rozhodnutí ze dne 19. 12. 2022 č. j. MUVS-S 19051/2022/OSA/Vr). Krajský úřad Zlínského kraje zamítl odvolání stěžovatele a potvrdil prvostupňové rozhodnutí (rozhodnutí ze dne 13. 3. 2023 č. j. KUZL 25924/2023). Poté dne 17. 5. 2023 vydal opravné usnesení č. j. KUZL 45665/2023, kterým z bodu 2 rozhodnutí o odvolání vypustil část věty "a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel po dobu čtyř měsíců s účinností ode dne nabytí právní moci rozhodnutí". Jednalo se o zjevnou chybu v psaní. 3. Proti meritornímu rozhodnutí krajského úřadu podal stěžovatel žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě - pobočce v Olomouci ("krajský soud"). Krajský soud ji napadeným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou. Stěžovatel před krajským soudem namítal vícero procesních pochybení. Namítal, že mu správní orgány uložily trest zákazu činnosti navzdory tomu, že nespáchal dvakrát stejný přestupek v období dvanácti po sobě jdoucích kalendářních měsíců. Poukazoval na to, že navrhl výslech jednoho z policistů, který mohl prokázat rozpor prvostupňového rozhodnutí s hmotným právem. Městský úřad od výslechu upustil, a to přesto, že svědka původně zamýšlel vyslechnout. Tím porušil stěžovatelovo právo na obhajobu. Konečně měl za to, že městský úřad pochybil, pokud mu odmítl zaslat kopii správního spisu, ani ho neinformoval, že tak neučiní, a neuvedl, kde se spis nachází. Krajský soud konstatoval, že věta o zákazu činnosti v odůvodnění rozhodnutí krajského úřadu byla pouhou chybou v psaní, kterou napravilo opravné usnesení. Dále podle krajského soudu správní orgány neopomenuly důkaz v podobě výslechu jednoho z policistů. Správní orgány přesvědčivě zdůvodnily, že považovaly výslech svědka za nadbytečný, neboť skutkový stav byl dostatečně objasněn svědeckou výpovědí druhého ze zasahujících policistů. Tato výpověď odpovídala oznámení přestupku, úřednímu záznamu Policie ČR a ověřenému záznamu z rychloměru. Krajský soud uzavřel, že stěžovatel neměl nárok na zaslání správního spisu nebo jeho kopie, protože taková povinnost nevyplývala městskému úřadu z žádného právního předpisu. Nemluvě o tom, že městský úřad v prvostupňovém rozhodnutí nabídl stěžovateli zaslání kopie správního spisu, čehož stěžovatel nevyužil. 4. Nejvyšší správní soud v nyní napadeném usnesení odmítl kasační stížnost stěžovatele jako nepřijatelnou. Dvě námitky shledal nepřípustnými. Stěžovatel v kasační stížnosti tvrdil, že městský úřad v prvostupňovém rozhodnutí zaměnil jména policistů, pročež nebylo zřejmé, kterého z nich vyslechl. Stěžovatel tuto námitku neuplatnil v řízení před krajským soudem, ačkoli tak učinit mohl. V žalobě toliko obecně namítal, že výslech pprap. Mrázka nebyl nadbytečný a měl být proveden. Již ze samotné žalobní námitky je tak patrné, že stěžovatel věděl, kterého svědka městský úřad nevyslechl, a nijak tuto skutečnost nerozporoval. Dále stěžovatel namítal, že se o výslechu policistů dozvěděl dne 14. 11. 2022, tedy dva dny před jeho provedením, a proto se na něj nemohl připravit. Tuto námitku rovněž neuplatnil v řízení před krajským soudem. Nejvyšší správní soud dodal, že ze správního spisu vyplývá, že předvolání k ústnímu jednání za účelem výslechu svědků, které se konalo dne 16. 11. 2022, obdržel stěžovatel dne 17. 10. 2022, tj. téměř měsíc předem. Další námitky shledal Nejvyšší správní soud nepřijatelnými. Neshledal rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelným pro jeho rozpornost. S odkazem na svou předcházející judikaturu považoval část věty ukládající zákaz činnosti za zjevnou nesprávnost v podobě písařské chyby. Závěrem Nejvyšší správní soud shledal, že krajský soud postupoval v souladu s judikaturou kasačního soudu, když označil výpověď jednoho z policistů za nadbytečnou. 5. Proti usnesení Nejvyššího správního soudu a rozsudku krajského soudu podal stěžovatel ústavní stížnost. Je přesvědčen, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Namítá, že Nejvyšší správní soud pochybil, když shledal jeho námitky nepřípustnými z důvodu, že je neuplatnil a nevznesl v řízení před krajským soudem. Podle judikatury Ústavního soudu i Nejvyššího správního soudu totiž nemůže Nejvyšší správní soud bez dalšího konstatovat, že stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje tytéž námitky, které již dříve uplatnil, a z toho důvodu považovat bez dalšího kasační stížnost za nepřípustnou. Dále stěžovatel namítá, že usnesení Nejvyššího správního soudu je nedostatečně odůvodněné. Stěžovatel tedy vyjma závěrů, že jím podaná kasační stížnost má být nepřípustná a z důvodu, že jím podaná kasační stížnost údajně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, neví, jak k daným závěrům soud dospěl. Stěžovatel závěrem namítá, že v správním řízení byly porušena jeho procesní práva. De facto mu bylo znemožněno nahlédnout do spisu před výslechem klíčových svědků - policistů - když o skutečnosti, že výslech svědků se bude konat před Městským úřadem v Otrokovicích (namísto ve Vsetíně) se stěžovatel dozvěděl až dva dny předem. Nadto stěžovatel opakovaně navrhoval, aby byl vyslechnut i druhý z policistů. Jelikož návrhu na výslech i druhého z policistů, jež měl dosvědčit nevinu stěžovatele, nebylo vyhověno, ve světle ustálené soudní judikatury (a to i Ústavního soudu) jde o tzv. opomenutý důkaz. II. Vlastní posouzení věci Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 citovaného zákona a contrario). 7. Ústavní soud po posouzení ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. 8. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup správních orgánů i správních soudů, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak správních soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2597/13 ze dne 30. 9. 2014). Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti ve stejném rozsahu, jak to činí správní soudy, a fungoval jako další "superrevizní" instituce. Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí ve výše vymezeném rozsahu, avšak zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele neshledal. 9. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost z hlediska svého obsahu nepřináší žádné nové argumenty a fakticky představuje pokračující polemiku se závěry správních orgánů, jakož i správních soudů. Ústavní soud přezkoumal napadená správní a soudní rozhodnutí a nenalezl v nich vady, které by nepřípustně postihly ústavně zaručená základní práva stěžovatele. Správní orgány, jakož následně i oba správní soudy rozhodovaly v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině a v Ústavě, jejich rozhodnutí nelze označit za svévoln