I.ÚS 1916/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1916/16 ze dne 30. 5. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti společnosti AK Profil, s. r. o., se sídlem U Zdravotního střediska 129, 251 66 Senohraby, a Ing. Anny Cholevové, zastoupených Mgr. Karlem Kadlecem, advokátem se sídlem Vojtěšská 232/15, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 10 As 264/2015-46 ze dne 30. 3. 2016, rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 46 A 42/2013-32 ze dne 18. 11. 2015, rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje č. j. 170406/2011/KUSK-DOP/HOL ze dne 21. 2. 2013 a rozhodnutí Obecního úřadu Karlík č. j. 354/11 ze dne 3. 8. 2011, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 24 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Praze, Krajského úřadu Středočeského kraje a Obecního úřadu Karlík jako účastníků řízení, takto: I. Ústavní stížnost spojená s návrhem na zrušení ustanovení § 24 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, se odmítá. II. Krajskému úřadu Středočeského kraje se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: Projednávanou ústavní stížností se stěžovatelky domáhaly zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívají, že jimi došlo k porušení jejich práv garantovaných čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále také jen "Listina"). Ústavní stížnost stěžovatelky spojily s návrhem na zrušení ustanovení § 24 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, vyžádaných správních a soudních spisů, jakož i z obdržených vyjádření účastníků řízení, rozhodnutím Obecního úřadu Karlík (dále také jen "správní orgán" nebo "silniční úřad") č. j. 354/11 ze dne 3. 8. 2011 byla povolena úplná uzavírka veřejně přístupné účelové komunikace v obci Karlík (která je vlastníkem komunikace). Stěžovatelky byly toho času vlastníky nemovitostí s předmětnou pozemní komunikací bezprostředně sousedících. Odvolání stěžovatelek proti uvedenému rozhodnutí zamítl Krajský úřad Středočeského kraje (v řízení před správními soudy v postavení žalovaného) rozhodnutím č. j. 170406/2011/KUSK-DOP/HOL ze dne 21. 2. 2013, neboť bylo podáno osobami, které nejsou účastníkem řízení. První stěžovatelka následně podala proti rozhodnutí žalovaného správní žalobu a druhá stěžovatelka uplatnila práva osoby zúčastněné na řízení. Krajský soud v Praze rozsudkem č. j. 46 A 42/2013-32 ze dne 18. 11. 2015 žalobu zamítl, neboť se ztotožnil s názorem žalovaného, že stěžovatelé nebyli účastníkem správního řízení, a proto se proti němu nemohli odvolat. Pokud první stěžovatelka namítala, že žalovaný měl v každém případě posoudit nicotnost prvostupňového rozhodnutí, konstatoval krajský soud, že tato námitka je s ohledem na povahu a obsah žalobou napadeného rozhodnutí irelevantní. Žalovaný totiž prvostupňové rozhodnutí vůbec věcně nepřezkoumával, a tedy se ani nemohl zabývat jeho případnou nicotností. Proti rozsudku krajského soudu podala první stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem č. j. 10 As 264/2015-46 ze dne 30. 3. 2016 zamítl, přičemž se v zásadě ztotožnil s argumentací krajského soudu. Stěžovatelky následně podaly ústavní stížnost. V ní uvádějí, že se komunikace poprvé stala neprůjezdnou z důvodu sesuvu opěrné zdi v březnu 2009. V reakci na to byla osazena zákazovými dopravními značkami a dne 12. 4. 2010 silniční úřad stanovil uzavírku komunikace na dobu do 31. 7. 2010. Obci Karlík bylo uloženo uvést komunikaci do předchozího stavu, nicméně k tomu ani po uplynutí doby uzavírky nedošlo. Stěžovatelky se v mezidobí snažily o zprovoznění komunikace, mimo jiné vlastními náklady zajistily a poskytly projektovou dokumentaci k sanaci opěrné zdi a v říjnu a listopadu 2009 se bezvýsledně obrátily na vlastníka komunikace s nabídkou součinnosti a věcné i finanční spoluúčasti při opravě komunikace. Dne 11. 2. 2011 povolil silniční úřad úplnou uzavírku komunikace (do 30. 6. 2011). Proti tomuto rozhodnutí se stěžovatelé odvolali s tím, že dosud neví, zda a jak o tomto opravném prostředku bylo rozhodnuto. K nápravě ani ke dni 30. 6. 2011 nedošlo a dne 15. 7. 2011 zahájil silniční úřad řízení o uzavírce předmětné komunikace a vyzval dotčené osoby ve smyslu § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích (včetně první stěžovatelky), aby doložily skutečnosti rozhodné pro správní řízení. Dne 3. 8. 2011 pak silniční úřad vydal ústavní stížností napadené rozhodnutí o uzavírce komunikace. Podle stěžovatelek vlastník komunikace přistoupil k její opravě až po podání správní žaloby, přičemž komunikace údajně byla opravena způsobem, ze kterého nelze zjistit, zda uzavírka zanikla či zda technický stav stále znemožňuje vjezd všech motorových vozidel. Na komunikaci nebyl obnoven původní stav, zpevnění povrchu bylo provedeno pouze v části nepřiléhající k nemovitostem a na komunikaci byla zbudována pevná fyzická zábrana omezující příjezd k nemovitostem. V důsledku takto účelově provedené opravy již stěžovatelky nebyly z finančních a osobních důvodů schopny dále snášet libovůli silničního úřadu a vlastníka komunikace (dle stěžovatelek v jedné osobě) a v říjnu roku 2015 nemovitosti prodaly za cenu, do níž se negativně promítlo šest let zásahů silničního úřadu do vlastnických práv stěžovatelek. Stěžovatelky argumentují, že rozhodnutím silničního úřadu byla omezena jejich vlastnická práva. Ačkoli si byl úřad vědom, že uzavírka má sloužit ke krátkodobému omezení provozu, opakovaně povolil uzavírky na dobu několika měsíců, aniž by stanovil podmínky vedoucí k nápravě stavu. Tím, že dne 3. 8. 2011 povolil úplnou uzavírku komunikace (bez jakéhokoli omezení), postavil vlastnické právo obce Karlík nad vlastnické právo stěžovatelek, které bylo založeno územním rozhodnutím, stavebním povolením a kolaudačním souhlasem. Úřad tak uplatnil státní moc způsobem, který zákon nestanoví, porušil rovnost vlastnických práv všech vlastníků a omezil vlastnické právo stěžovatelek v rozporu se zákonem a bez náhrady. Dle stěžovatelek bylo také porušeno jejich právo na spravedlivý proces. Jejich odvolání proti rozhodnutí silničního úřadu totiž žalovaný odmítl, aniž by hodnotil a zkoumal věcnou stránku prvostupňového rozhodnutí. Podle stěžovatelek se měl žalovaný především ujistit, že se skutečně v materiálním smyslu jedná o rozhodnutí o uzavírce podle § 24 zákona o pozemních komunikacích, které splňuje všechny podstatné náležitosti. Teprve poté by mohl žalovaný učinit závěr, že podání stěžovatelek není zákonem stanoveným opravným prostředkem. Další porušení svých ústavně zaručených práv stěžovatelky spatřují v tom, že jim následně správní soudy odmítly poskytnout soudní ochranu. První stěžovatelka v žalobě argumentovala, že měla být účastníkem řízení o povolení uzavírky dle § 24 zákona o pozemních komunikacích, a namítala také nicotnost správních rozhodnutí, aniž by se s touto námitkou soudy řádně vypořádaly. Stěžovatelky mají přitom za to, že dle § 76 odst. 2 a § 77 odst. 2 soudního řádu správního bylo povinností soudů se nicotností zabývat. V konečném důsledku tak soudní moc vyloučila ze své pravomoci přezkum nicotnosti uzavírky, a základní práva stěžovatelek se tak ocitají mimo ochranu soudní moci. Stěžovatelky konečně v ústavní stížnosti namítají protiústavnost § 24 zákona o pozemních komunikacích, který dle jejich názoru umožňuje libovůli správního orgánu při rozhodování o uzavírce, a odkazují v tomto směru i na argumentaci obsaženou v návrhu skupiny senátorů na zrušení § 24 zákona o pozemních komunikacích, který je u Ústavního soudu veden pod sp. zn. Pl. ÚS 21/16. Ústavní soud vyzval účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti. Obecní úřad Karlík uvedl, že důvodem uzavírky komunikace bylo zborcení části komunikace, k němuž došlo mimo jiné jejím nadměrným používáním při stavbě rodinného domu ve vlastnictví první stěžovatelky. Tomuto rozhodnutí předcházela uzavírka komunikace od 8. 2. 2011 do 30. 6. 2011, která byla provedena na žádost vlastníka komunikace a po projednání a se souhlasem Odboru dopravy Městského úřadu Černošice. Silniční úřad je přesvědčen, že uzavírka komunikace byla z důvodu bezpečnosti osob správným rozhodnutím. K vyjádření silničního úřadu bylo přiloženo také vyjádření vlastníka komunikace, obce Karlík. Z něj vyplývá, že komunikace byla podepřena kamennou zdí (ve stáří cca 80 let) a nebyla přizpůsobena pro provoz těžkých nákladních vozidel. Po odjezdu jednoho z těchto vozidel došlo ke zborcení zdi a sesutí do spodního pozemku souseda. Komunikace se tak stala nezpůsobilou pro vjezd jakéhokoli vozidla a mohla dále sloužit pouze jako cesta pro pěší. Uzavírka pro všechna motorová vozidla byla tudíž nutná z důvodu zajištění bezpečnosti osob. Stavba rodinného domu stěžovatelek byla zkolaudována dne 9. 6. 2009