I.ÚS 1953/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1953/17 ze dne 29. 8. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti společnosti BSB 1881, s.r.o., se sídlem Kubelíkova 1780/21, Praha 3, zastoupené JUDr. Jiřím Vaníčkem, advokátem, se sídlem Šaldova 34/466, Praha 8, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. března 2017 č. j. 10 Afs 243/2015-50 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. října 2015 č. j. 11 Af 45/2012-42, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Předchozí průběh řízení 1. Stěžovatelka dne 31. 10. 2011 požádala o povolení k výrobě tabáku ke kouření řezáním tabákové suroviny v daňovém skladu. To jí bylo uděleno rozhodnutím Celního ředitelství Praha ze dne 28. 2. 2012, které stanovilo také podmínky k provozování daňového skladu. Rozhodnutím Generálního ředitelství cel ze dne 24. 8. 2012 bylo toto rozhodnutí změněno v bodech 11, 16 a 23, čímž byl sledován především cíl zabránit úniku na spotřební dani. Dle podmínky v bodě 11 je celní úřad oprávněn v daňovém skladu fyzicky zkontrolovat, zda údaje uvedené v elektronickém průvodním dokladu odpovídají skutečnosti; za tímto účelem musí provozovatel daňového skladu po schválení dopravy posečkat jednu hodinu na oznámení, zda bude kontrola odesílaných výrobků provedena. Dle podmínky v bodě 16 je provozovatel daňového skladu povinen neprodleně nahlásit celním orgánům odcizení či jiné neoprávněné vyjmutí skladovaných vybraných výrobků. Dle podmínky v bodě 23 má být řezačka tabáku mimo hlášené dny výroby zabezpečena úřední závěrou celního úřadu a dalšími opatřeními. 2. Napadeným rozsudkem ze dne 13. 10. 2015 zamítl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") jako nedůvodnou stěžovatelčinu žalobu proti uvedenému rozhodnutí Generálního ředitelství cel, ve které stěžovatelka zpochybnila rozsah a charakter stanovených povinností, s tím, že jí byly uloženy nad rámec zákonem svěřených oprávnění správního orgánu a že rozhodnutí bylo vydáno v rozporu se zásadami zákonnosti a právní jistoty, resp. legitimity jejího očekávání. Dle názoru městského soudu správní orgány postupovaly v souladu s § 20 odst. 11 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, z něhož je zřejmé, že zákon zmocňuje správní orgán k tomu, aby v povolení stanovil další podmínky, přičemž toto ustanovení nelze považovat za protiústavní. Ze žaloby přitom není patrné, z jakého důvodu se stěžovatelka domnívá, že celní orgány při stanovení podmínek vybočily ze svých oprávnění; tento žalobní bod je tedy neprojednatelný. Městský soud rovněž zdůraznil, že všechny podmínky, proti nimž stěžovatelka brojila, byly v povolení stanoveny na základě skutkového stavu zjištěného po provedeném dokazování. Při zjištění skutečností svědčících o možném ohrožení výběru spotřební daně byly celní orgány oprávněny přistoupit ke stanovení podmínek, byť poměrně přísných, k lepšímu zajištění výběru této daně. Všechny námitky směřující proti konkrétně stanoveným podmínkám pak městský soud shledal nedůvodnými. 3. Stěžovatelka napadla rozsudek městského soudu kasační stížností, ve které uvedla, že zákonné zmocnění obsažené v § 20 odst. 11 zákona o spotřebních daních nemůže být vykládáno jako oprávnění správního orgánu stanovit daňovému subjektu fakticky jakoukoliv podmínku. Podmínky provozování daňového skladu uložené správními orgány za použití nepřípustné libovůle zasahují do jejího ústavně garantovaného práva na podnikání a práva vlastnit majetek, přičemž městský soud se opomněl zabývat otázkou proporcionality takového zásahu ve smyslu judikatury Ústavního soudu. Stěžovatelka se dále neztotožnila s výtkou městského soudu, podle které v žalobě nekonkretizovala, z jakých důvodů měly správní orgány stanovením podmínek provozování celního skladu vybočit ze svých oprávnění; přitom však v žalobě namítala, že podmínky jí byly stanoveny v nepřiměřeně a neodůvodněně zatěžujícím rozsahu, v rozporu se zásadou zákonnosti a s principy právní jistoty a legitimního očekávání. Předpokladem správního orgánu, že se bude dopouštět podvodného jednání, pak byla porušena její presumpce neviny; tím, že tento postup městský soud aproboval, se dopustil odepření ochrany jejím základním právům. K jednotlivým stanoveným podmínkám stěžovatelka v kasační stížnosti uvedla, že buď nejsou vhodné pro zamýšlený cíl (zabránění daňovým únikům), a neobstojí tak již v prvním kroku testu proporcionality, nebo neobstojí v kroku druhém, tedy posouzení potřebnosti, neboť stejného účelu bylo možno dosáhnout i jinak, případně nemohou obstát v testu proporcionality v užším smyslu (třetí krok testu proporcionality), neboť je jimi velmi silně znesnadněna až fakticky znemožněna její efektivní podnikatelská činnost. Městský soud se však proporcionalitou těchto podmínek nezabýval, a jeho rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné. 4. Nejvyšší správní soud došel k závěru, že stěžovatelčina kasační stížnost není důvodná, a napadeným rozsudkem ji dle § 110 odst. 1 zákona č. 150/2002, soudní řád správní (dále jen "s. ř. s."), zamítl. Pokud jde o nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu, kterou stěžovatelka spatřovala v tom, že se městský soud nezabýval přiměřeností stanovených podmínek provozování daňového skladu ve smyslu testu proporcionality, Nejvyšší správní soud konstatoval, že neproporcionální zásah do svých ústavních práv stěžovatelka ve své žalobě nenamítala. Je sice nezpochybnitelné, že základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci (čl. 4 Ústavy), pokud ale účastníci řízení porušení svých ústavních práv nenamítají, nelze správnímu soudu vytýkat, že se těmito úvahami v odůvodnění svého rozhodnutí nezabývá. V takovém případě platí, že soud žádnou protiústavnost v napadeném rozhodnutí neshledal, a bez námitek týkajících se neproporcionálního zásahu do práv stěžovatelky neměl povinnost tento závěr odůvodňovat. Pokud jde o namítanou nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku z toho důvodu, že městský soud neprojednal stěžovatelčinu námitku týkající se vybočení správních orgánů z jejich oprávnění, Nejvyšší správní soud přisvědčil stěžovatelce v tom, že šlo o projednatelný žalobní bod, nicméně jeho obecnost prakticky vylučovala, aby na něj městský soud konkrétněji (věcně) reagoval. Také další námitky týkající se nepřezkoumatelnosti rozsudku městského soudu, porušení zásady legitimního očekávání obsažené v § 2 odst. 4 správního řádu, porušení presumpce neviny a protiústavnosti aplikovaného ustanovení § 20 odst. 11 zákona o spotřebních daních považoval Nejvyšší správní soud za nedůvodné; k posledně jmenované námitce neshledal, že by tato právní úprava nesplňovala požadavky na konkrétnost, jednoznačnost a jasnost zmocňovacího zákonného ustanovení, vyplývající z judikatury Ústavního soudu. S námitkami týkajícími se jednotlivých podmínek stanovených rozhodnutími správních orgánů se Nejvyšší správní soud vypořádal v bodech 34 až 46 svého rozsudku. Nejdříve připomněl, že námitky týkající se údajného neproporcionálního zásahu do svých ústavně garantovaných práv (ve smyslu testu proporcionality) uplatnila stěžovatelka až v kasační stížnosti, ačkoli jí v jejich uplatnění před městským soudem nic nebránilo; touto stěžovatelčinou argumentací se tedy pro její nepřípustnost Nejvyšší správní soud podrobněji nezabýval. Nad rámec nutného k tomu však poznamenal, že jde o námitky formulované zcela obecně, neboť stěžovatelka (až na jednu výjimku) nenabízí konkrétnější argumentaci, proč by podmínky stanovené správním orgánem prvního stupně nemohly v jednotlivých krocích testu proporcionality obstát. Opatření zvolená správními orgány ve vztahu k zamýšlenému cíli, tj. efektivní kontrole výběru spotřební daně, přitom Nejvyšší správní soud považoval ve smyslu prvního kroku testu proporcionality za vhodná. V obecné rovině uvedl, že neproporcionální zásah do stěžovatelčiných práv ani porušení jejího práva na spravedlivý proces neshledal. Podmínky k provozování daňového skladu stanovené správními orgány v bodech 19-23 pak Nejvyšší správní soud po zevrubné analýze aproboval v bodech 37 až 46 svého rozsudku. Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu bylo právnímu zástupci stěžovatelky doručeno dne 24. 4. 2017. II. Argumentace stěžovatelky 5. Ve své obsáhle koncipované ústavní stížnosti ze dne 23. 6. 2017 stěžovatelka tvrdí, že rozsudky městského a Nejvyššího správního soudu byla zkrácena na svých ústavně zaručených právech. Dovolávajíc se zejména článků 4 odst. 1, 11 odst. 1, 26 odst. 1, 36 odst. 1 a 2, 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a článku 1 odst. 1 Protokolu č. 1 k této úmluvě, stěžovatelka namítá, že soudy nepřiměřeně přísnými podmínkami neúměrně ztížily, resp. znemožnily její podnikatelskou činnost; aprobovaly uložení podmínek nad rámec zákonného zmocnění obsaženého v § 20 odst. 11 zákona o spotřebních daních [viz