I.ÚS 1958/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1958/23 ze dne 10. 4. 2024 N 71/123 SbNU 278 K právu na účinné vyšetřování majetkové trestné činnosti   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Wintra a soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti obchodní společnosti Oberbank AG, sídlem Untere Donaulände 28, Linz, Rakouská republika, zastoupené JUDr. Petrem Neubauerem, advokátem, sídlem Na Sadech 4/3, České Budějovice, proti vyrozumění Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 25. května 2023 č. j. 4 KZN 3086/2023-13, usnesení státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Ostravě ze dne 16. března 2023 č. j. 6 ZN 4652/2022-26 a usnesení Policie České republiky, Městského ředitelství policie Ostrava, oddělení hospodářské kriminality, ze dne 31. ledna 2023 č. j. KRPT-111942-28/TČ-2022-070781, za účasti Krajského státního zastupitelství v Ostravě, Okresního státního zastupitelství v Ostravě a Policie České republiky, Městského ředitelství policie Ostrava, oddělení hospodářské kriminality, sídlem Na Hradbách 1500/22, Ostrava, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se zamítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených vyrozumění a rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaných spisů se podává, že stěžovatelka je obchodní společností, která mimo jiné jako banka poskytuje úvěry. V květnu roku 2011 poskytla smlouvou úvěr obchodní společnosti X (dále jen "společnost X"). K zajištění úvěru bylo též sjednáno zástavní právo váznoucí na pozemcích evidovaných ve vlastnictví jednatele společnosti X, pana R. B. V září téhož roku bylo u Krajského soudu v Ostravě zahájeno insolvenční řízení se společností X, mimo jiné k jejímu návrhu. Insolvenční soud ustanovil insolvenční správkyní K. M., kterou na přelomu roku 2011 a 2012 ve funkci nahradil J. C. Stěžovatelka do insolvenčního řízení přihlásila svoji pohledávku z úvěru ve výši 43 331 780,70 Kč, avšak protože její zástavní právo vázlo na věcech, které nebyly ve vlastnictví společnosti X, nepřihlásila se jako zajištěná věřitelka. V červnu roku 2014 společnost X splnila reorganizační plán a insolvenční řízení skončilo. Pohledávka stěžovatelky byla uspokojena jen do výše 4 766 495,88 Kč. 3. V červenci roku 2015 byl zjištěn úpadek pana B., jednatele společnosti X, a stěžovatelka v tomto (dalším) insolvenčním řízení přihlásila svoji pohledávku z úvěru jako zajištěnou zástavním právem. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 16. 5. 2019 č. j. 45 ICm 1328/2017-128 k incidenční žalobě společnosti X (z března roku 2017) rozhodl, že se uvedené nemovité věci vylučují z majetkové podstaty pana B., protože jsou ve skutečnosti ve vlastnictví společnosti X. Kupní smlouva z roku 2009 mezi ní a jejím jednatelem, panem B., je neplatná podle § 196a odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, protože kupní cena nebyla určena znaleckým posudkem. Uvedený rozsudek v roce 2020 nabyl právní moci. 4. V roce 2022 stěžovatelka podala trestní oznámení na M. a C., tehdejší insolvenční správce společnosti X, pro podezření ze spáchání trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1 a 3 trestního zákoníku. Podezřelí se jej měli dopustit tím, že jako insolvenční správci v rozporu se svými povinnostmi nezjistili v insolvenčním řízení se společností X, že kupní smlouva s panem B. o prodeji nemovitých věcí je absolutně neplatná. Stěžovatelce tak vznikla škoda odpovídající části neuspokojené pohledávky uplatněné v insolvenčním řízení, protože v důsledku tehdejšího evidovaného vlastnického práva pana B. k zajištěným nemovitým věcem nemohla být zajištěnou věřitelkou. 5. Policie České republiky, Městské ředitelství policie Ostrava, oddělení hospodářské kriminality (dále jen "policejní orgán") napadeným usnesením trestní věc odložila, protože nejde o podezření z trestného činu a není namístě věc vyřídit jinak. Podle policejního orgánu podezřelí učinili vše pro to, aby byli věřitelé co nejvíce uspokojeni. Provedli reorganizaci, což vedlo k uspokojení většiny věřitelů přihlášených v insolvenčním řízení. Policejní orgán se ztotožnil s tvrzením M., že nebylo možné podat žalobu podle § 242 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, protože bylo nutné vyčkat na reorganizační plán. Stěžovatelka tehdy nepodala žádný podnět vůči postupu insolvenčních správců. Nelze zahájit trestní stíhání konkrétních osob pro důkazní nouzi. 6. Státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Ostravě (dále jen "OSZ") napadeným usnesením zamítla stížnost stěžovatelky proti napadenému usnesení policejního orgánu jako nedůvodnou. Z provedených důkazů vyplynulo, že insolvenční správci vyvinuli maximální úsilí, spolupracovali při předání podkladů a agendy a nikdo později nevznesl žádné námitky. Je nadto na věřiteli úvěru, aby si řádně prověřil a ošetřil svůj soukromoprávní vztah. Rovněž absentuje subjektivní stránka trestného činu; sama stěžovatelka k úmyslu podezřelých žádné důkazy nepředkládá. U nedbalostní formy trestného činu dalším úkonům brání promlčení. 7. Následně státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ostravě (dále jen "KSZ") napadeným vyrozuměním odložila podnět stěžovatelky k dohledu jako nedůvodný. Zdůraznila, že je skutečně pravda, že povinnosti insolvenčního správce zahrnují rovněž povinnost prověřovat neplatné a neúčinné smlouvy. Podezřelí přitom skutečně pochybili, nepřezkoumali-li kupní smlouvu mezi společností X a panem B. z roku 2009. Otázkou je, zda jde o trestnou činnost. M. funkci vykonávala toliko krátce na počátku řízení a pro prověření neplatnosti či neúčinnosti úkonů bylo tehdy ještě dost času. M. pak C. podle svých vyjádření předala veškeré podklady. "Ne úplně šťastně" policejní orgán vedl výslech M., která se vyjadřovala k nesouvisejícím skutečnostem (rozdíl mezi neúčinnými a neplatnými úkony). To však není rozhodné. Jde o to, že zjišťování majetkové podstaty je výsledkem spolupráce insolvenčního správce, dlužníka a věřitelů a tehdy nikdo na možnost neplatné smlouvy nepoukázal, což má vliv na posouzení subjektivní stránky jednání. 8. Jednání C. pak svědčí spíše o nedbalosti, protože sice mohl kdykoli nemovité věci sepsat do majetkové podstaty, prověřil-li by platnost kupní smlouvy, avšak spoléhal "pravděpodobně bez přiměřených důvodů", že ohrožení nezpůsobí, protože M. řádně postupovala při soupisu majetkové podstaty. Státní zástupkyně KSZ konečně poznamenala, že stěžovatelka měla možnost domáhat se po podezřelých náhrady škody podle § 37 insolvenčního zákona. S ohledem na promlčení však stěžovatelka měla jednat dříve. Její nečinnost nemůže být zhojena v trestním řízení. II. Argumentace stěžovatelky 9. Stěžovatelka tvrdí, že orgány činné v trestním řízení nedostatečně posoudily okolnosti údajně spáchaného trestného činu podezřelých M. a C. V obecné rovině se stěžovatelka dovolává porušení svého ústavně zaručeného práva vlastnit majetek. Podle rozsudku Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ve věci Blumberga proti Lotyšsku ze dne 14. 10. 2008 č. 70930/01 je stát povinen vést řádné vyšetřování v situaci, bylo-li zasaženo do majetkového práva poškozeného podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Jde-li pak o zásah trestněprávní povahy, nese v sobě tento závazek povinnost státu vést účinné vyšetřování, a tam, kde je to vhodné, i trestní řízení. Uvedené závěry promítl do své rozhodovací praxe rovněž Ústavní soud [srov. nález ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12 (N 152/74 SbNU 301) či usnesení ze dne 26. 2. 2014 sp. zn. I. ÚS 3888/13 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. 10. Ve věci stěžovatelky neexistuje alternativa civilní žaloby (a contrario § 67 rozsudku Blumberga), protože u žaloby podle § 37 insolvenčního zákona na náhradu škody způsobenou insolvenčním správcem uplynula promlčecí lhůta (v délce tří let od skončení insolvenčního řízení podle § 37 odst. 4 téhož zákona) ještě předtím, než škoda vznikla. Tedy v okamžiku, kdy se stěžovatelka dozvěděla o tom, že pan B. není vlastníkem zastavených nemovitých věcí. Právní účinky vkladu vlastnického práva nastaly až v roce 2020 tedy více než 6 let po skončení insolvenčního řízení. Právě "faktická" absence soukromoprávního nástroje nápravy značí, že orgány činné v trestním řízení jsou tím spíše povinny důkladně prověřit okolnosti tvrzeného nezákonného jednání. 11. Státní zástupkyně KSZ přitom potvrdila pochybení podezřelých v