I.ÚS 2009/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2009/15 ze dne 20. 6. 2017 U 13/85 SbNU 945 K samostatnému procesnímu režimu nároku na vydání bezdůvodného obohacení a zdržovacího nároku v dovolacím řízení   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Usnesení Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Pavla Rychetského (soudce zpravodaj) a Tomáše Lichovníka - ze dne 20. června 2017 sp. zn. I. ÚS 2009/15 ve věci ústavní stížnosti Ochranné organizace autorské - Sdružení autorů děl výtvarného umění, architektury a obrazové složky audiovizuálních děl, z. s., se sídlem Žitná 1575/49, Praha 1, zastoupené Mgr. Lucií Tycovou Rambouskovou, advokátkou, se sídlem Národní 973/41, Praha 1, proti výroku I rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2015 č. j. 30 Cdo 5008/2014-245, kterým bylo odmítnuto stěžovatelčino dovolání týkají se bezdůvodného obohacení internetové kavárny, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a Pavla Felcána, zastoupeného Mgr. Evou Ruhswurmovou, advokátkou, se sídlem Zakšínská 570/2, Praha 9, jako vedlejšího účastníka řízení. Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Vymezení věci 1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 7. července 2015, stěžovatelka navrhla zrušení výroku I rozhodnutí uvedeného v záhlaví z důvodu tvrzeného porušení jejího základního práva podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Stěžovatelka se žalobou domáhala, aby byla vedlejšímu účastníku řízení uložena povinnost vydat bezdůvodné obohacení ve výši 15 264 Kč a zdržet se zpřístupňování grafického uživatelského rozhraní třetím osobám. Tvrdila, že vybraná uživatelská rozhraní jsou autorskými díly a žalovaný je při provozování internetové kavárny zpřístupňoval za úplatu svým zákazníkům, aniž by s žalobkyní uzavřel licenční smlouvu. 3. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 16. května 2013 č. j. 19 C 147/2011-164 výrokem I zamítl žalobu v části domáhající se vydání bezdůvodného obohacení, výrokem II zamítl žalobu v části týkající se zdržení dalšího zpřístupňování a výrokem III uložil stěžovatelce povinnost zaplatit náklady řízení vedlejšímu účastníkovi řízení. 4. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 27. května 2014 č. j. 1 Co 278/2013-221 potvrdil výrokem I rozsudek krajského soudu a výrokem II uložil stěžovatelce povinnost zaplatit náklady odvolacího řízení vedlejšímu účastníkovi řízení. 5. Nejvyšší soud k dovolání stěžovatelky rozsudkem ze dne 25. března 2015 č. j. 30 Cdo 5008/2014-245 výrokem I odmítl dovolání pro nepřípustnost v části, v níž se týkalo bezdůvodného obohacení, neboť jeho výše nedosahovala hranice 50 000 Kč ve smyslu § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále také "o. s. ř."). Výrokem II zrušil rozsudek vrchního soudu ve zbývající části, tj. v části, jež se týkala uložení povinnosti zdržet se dalšího zpřístupňování a nákladů řízení, a věc mu vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení. II. Argumentace stěžovatelky 6. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítala, že v celé její věci záviselo rozhodnutí na vyřešení právní otázky, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to, zda v případě poskytování služeb internetové kavárny jde o takové využívání autorských děl, které spadá pod taxativně určený rozsah kolektivní správy. Při podání žaloby ke krajskému soudu vycházela z § 40 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), přičemž měla za to, že nároky, které podle tohoto ustanovení může u soudu uplatnit, jsou neoddělitelné a ve své souvislosti umožňují adekvátně postihnout zásah do autorských práv. Postup Nejvyššího soudu považovala za přepjatě formalistický, protože Nejvyšší soud jím pominul při řešení téže právní otázky jeden z jejích nároků, a tím oslabil její právo na spravedlivý proces. Domnívala se, že v jejím konkrétním případě bylo omezení přípustnosti dovolání částkou 50 000 Kč nepoužitelné, neboť účelem dovolání bylo rozhodnout o otázce rozsahu povinné kolektivní správy autorských práv. V tom spatřovala porušení svého práva na soudní ochranu. III. Shrnutí řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud si pro účely tohoto řízení vyžádal soudní spis a vyjádření účastníků řízení. 8. Nejvyšší soud ve vyjádření odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku. Byl přesvědčen, že výrok I rozsudku krajského soudu je třeba posuzovat jako zcela svébytný. Proto neshledával, že by došlo k dotčení ústavních práv stěžovatelky. 9. Vedlejší účastník řízení ve vyjádření měl za to, že § 237 o. s. ř. má jasné opodstatnění v systému o. s. ř., neboť zamezuje podáním v tzv. bagatelních věcech, aby Nejvyšší soud nebyl zahlcen podáními ve věcech mizivého významu. Upozorňoval, že pokud soud rozhodne o nároku s dělitelným plněním tak, že žalobě částečně vyhoví, dojde k rozštěpení uplatněného práva na dvě práva se samostatným skutkovým základem. V takových případech je nutné přípustnost dovolání posuzovat vždy samostatně vůči jednotlivým rozštěpeným nárokům. K nároku zdržovacímu a nároku na zaplacení uplatněným stěžovatelkou tedy není možné přistupovat společně. Byl přesvědčen, že v předložené věci nebylo rozhodnutí Nejvyššího soudu stiženo kvalifikovanou vadou, která by měla za následek porušení ústavnosti. 10. Na tato vyjádření stěžovatelka reagovala replikou, v níž zdůraznila, že nárok na zaplacení má totožný skutkový i právní základ jako nárok zdržovací, u něhož Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky vyhověl. Nemohl si dle jejího názoru "zavázat oči" a tvrdit, že důvod kasace u jiného nároku nespatřuje. Porušil tím princip předvídatelnosti práva a podlomil důvěru účastníků řízení v právo a právní jistotu. Aplikace práva Nejvyšším soudem vybočila z ústavněprávních záruk, když v jednom případě shledal porušení práva a v druhém jej pro zákonný limit zcela přehlédl. Stěžovatelka není schopná vysvětlit důvody tohoto procesního postupu autorům, které zastupuje. Nadto, pokud by vedlejší účastník řízení upustil v průběhu dalšího řízení od neoprávněného zásahu do práv autorů, nositelům práv se již nedostane žádného reálného plnění. Domnívala se, že ve specifické právní oblasti výkonu kolektivní správy není možné uplatňovat jinak obecně platné limity přístupu k dovolacímu soudu, neboť ochrana duševního vlastnictví vyžaduje komplexní pohled. IV. Podmínky projednání ústavní stížnosti 11. Ústavní soud konstatuje, že je příslušný k projednání návrhu, ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti. Bylo proto možné přistoupit k jejímu věcnému projednání. V. Vlastní posouzení 12. Poté, co se Ústavní soud seznámil s napadenými rozhodnutími, soudním spisem a došlými vyjádřeními, zhodnotil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [pro rozhodná kritéria srov. nález ze dne 25. září 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, která již shodnou či obdobnou právní otázku vyřešila [usnesení ze dne 24. září 2002 sp. zn. Pl. ÚS 24/02 (U 31/27 SbNU 341)]. 13. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se přitom přirozeně uplatní i ve vztahu k postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud totiž není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci tzv. podústavního práva či jiné nesprávnosti. 14. Ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity řízení pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o něm rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. když ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ jde i v projednávané věci. 15. Podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání není přípustné "proti rozsudkům a usnesení