I.ÚS 2079/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2079/19 ze dne 12. 1. 2021 N 6/104 SbNU 68 Povaha sporu o náhradu škody vedeného úpadcem vůči správci konkursní podstaty   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka, soudců Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Mgr. Milana Chytila, se sídlem Česká 12, Brno, správce konkursní podstaty úpadce ICOM, a. s., se sídlem Rybná 716/24, Praha 1, zastoupeného Mgr. Evou Opluštilovou, advokátkou, se sídlem Česká 12, Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 3. 2019 sp. zn. 6 Cmo 2/2019, za účasti Vrchního soudu v Olomouci jako účastníka řízení, takto: I. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 3. 2019 sp. zn. 6 Cmo 2/2019 bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý (řádný) proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 3. 2019 sp. zn. 6 Cmo 2/2019 se ruší. Odůvodnění I. 1. Stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy. II. 2. Vrchní soud v Olomouci (dále též jen "vrchní soud") napadeným usnesením změnil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 8. 2018 č. j. 4 Cm 15/2015-115 v odstavci II výroku tak, že žalobkyně ICOM, a. s., (dále jen "žalobkyně") je povinna nahradit žalovanému Mgr. Milanu Chytilovi (dále jen "stěžovatel") na nákladech řízení částku 8 228 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce stěžovatele. Odvolací soud v prvé řadě k právnímu režimu souzené věci konstatoval, že se jedná o spor vyvolaný konkursem. Poukázal na to, že zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "insolvenční zákon") byl sice s účinností od 1. 1. 2008 zrušen zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, avšak s ohledem na § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se pro konkursní a vyrovnávací řízení zahájená před účinností tohoto zákona použijí dosavadní právní předpisy, tedy i občanský soudní řád ve znění do 31. 12. 2007, a to bez zřetele k tomu, že řízení o tomto sporu bylo zahájeno žalobou podanou po 1. 1. 2008 (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3375/2010). 3. Vrchní soud připomněl, že soud prvního stupně zvážil všechny okolnosti případu a následně správně konstatoval, že prohlášení konkursu na majetek žalobkyně nemůže být samo o sobě důvodem pro aplikaci § 150 o. s. ř. Současně však poukázal na pochybení při výpočtu náhrady nákladů řízení, neboť soud pominul skutečnost, že částka 50 000 Kč je v souladu s § 9 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "advokátní tarif") tarifní hodnotou ve věcech rozhodovaných v insolvenčním nebo obdobném řízení. Odvolací soud připomněl odkaz žalobkyně na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 ICdo 79/2016, podle kterého spor o náhradu škody na majetkové podstatě vzniklé porušením povinnosti insolvenčním správcem je ve smyslu § 159 odst. 1 písm. e) insolvenčního zákona incidenčním sporem (srov. také usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 43/2015). Soud posouzení uzavřel s tím, že úpravu obsaženou v § 9 odst. 4 advokátního tarifu lze vztáhnout také na spor o náhradu škody způsobené konkursním správcem. 4. Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 9. 2019 č. j. 29 Cdo 2800/2019-153 dovolání stěžovatele podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako objektivně nepřípustné odmítl, neboť nesměřovalo proti žádnému z usnesení uvedených v § 238a o. s. ř. Současně také poukázal na to, že posouzení podmínek přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. brání ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle něhož dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné rovněž proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Dovolací soud konečně konstatoval, že přípustnost dovolání rovněž nezakládá ani nesprávné poučení odvolacího soudu o tom, že dovolání je (při splnění zákonem určených podmínek) přípustné; v této souvislosti připomněl judikaturu vlastní (srov. např. usnesení sp. zn. 29 Odo 425/2002) i Ústavního soudu [nález sp. zn. II. ÚS 323/07 ze dne 2. 12. 2008 (N 210/51 SbNU 627)]. III. 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukázal na to, že byl sice v napadeném usnesení výslovně poučen, že proti němu lze - za tam uvedených podmínek - podat dovolání; má však za to, že toto poučení je v rozporu s § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Stěžovatel přesto dovolání z důvodu procesní opatrnosti a v souladu s poučením podal. Současně si je vědom, že Ústavnímu soudu, který není součástí obecné soudní soustavy, standardně nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí civilních soudů o nákladech řízení. Stěžovatel se domnívá, že odvolací soud nepřihlédl k jeho stanovisku, s jeho argumenty se nevypořádal, a uvedl, že posouzení věci odvolacím soudem je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (konkrétně poukázal na jeho rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 1043/2012). Výklad a aplikace práva proto ze strany odvolacího soudu představují nepředvídatelnou interpretační libovůli, zasahují do jeho legitimního očekávání, do právní jistoty a principu rovnosti vůbec. 6. V doplnění ústavní stížnosti poukázal na citované odmítací usnesení Nejvyššího soudu a připomněl rozsudek vrchního soudu ze dne 16. 10. 2019 č. j. 9 Cmo 5/2019-465 (a také usnesení téhož soudu ze dne 9. 10. 2019 č. j. 9 Cmo 7/2019 251), ve kterých byla řešena otázka nákladů právního zastoupení mezi týmiž účastníky řízení v obdobném sporu. Zdůraznil, že vrchní soud v citovaném rozsudku výslovně konstatoval, že "rozhodl-li Vrchní soud v Olomouci v (stěžovatelem napadeném) usnesení sp. zn. 6 Cmo 2/2019 o stanovení výše odměny v řízení o náhradu škody vedeném proti správci konkursní podstaty jako o odměně ve sporu obdobném řízení insolvenčnímu, znamená takové rozhodnutí odklon od konstantní judikatury, který nebyl přesvědčivě vysvětlen. Právní názor vyslovený v tomto rozhodnutí je v rozporu s ustanovením § 432 odst. 1 IZ a na odměnu advokáta ve sporu o náhradu škody správce konkursní podstaty na majetkové podstatě úpadce ustanovení § 9 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb. advokátního tarifu nelze aplikovat ani analogicky". Přiznání nákladů řízení z tarifní hodnoty určené podle § 7 advokátního tarifu je proto správné a uvedl, že ústavní stížností napadené usnesení je zcela ojedinělé, vybočuje ze standardů dlouhodobě respektovaného výkladu a nemá oporu v soudní praxi. IV. 7. Účastníkovi a vedlejšímu účastníkovi řízení byla v souladu s ustanovením § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") ústavní stížnost zaslána k vyjádření. 8. Vrchní soud vyslovil nesouhlas s důvody vyjádřenými v ústavní stížnosti a plně odkázal na odůvodnění napadeného usnesení, jakož i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2019 č. j. 29 Cdo 2800/2019-153 a navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta. Vzhledem k tomu, že uvedené vyjádření neobsahovalo nic nového, Ústavní soud nepovažoval za nutné je zasílat stěžovateli k replice. 9. Vedlejší účastník se k zaslané ústavní stížnosti nevyjádřil. V. 10. Ústavní soud v souladu s ustanovením § 44 zákona o Ústavním soudu uvážil, že ve věci není třeba konat ústní jednání, neboť by nijak nepřispělo k dalšímu, resp. hlubšímu objasnění věci, než jak se s ní seznámil z obsahu spisu a z písemných úkonů stěžovatele a účastníků řízení. Nekonání ústního jednání odůvodňuje i skutečnost, že Ústavní soud nepovažoval ani za potřebné provádět dokazování. VI. 11. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadeného rozhodnutí i příslušného spisu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. 12. Ústavní soud připomíná, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností ostatních soudů. Do rozhodovací činnosti těchto soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Ústavní soud opakovaně judikuje, že postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je primárně záležitostí ostatních soudů. Výjimku tvoří případy, kdy soudy na úkor stěžovatele vykročí z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních práv, respektive ústavněprávních principů. Vznik takové situace Ústavní soud shledal v nyní projednávané věci. 13. Ústavní soud musí v prvé řadě poukázat na jasnou judikaturu civilních soudů, která zřetelně odlišuje spor o náhradu škody vedený úpadcem vůči správci konkursní podstaty [nebo úpadcem (či správcem jeho konkursní podstaty) vůči bývalému správci konkursní podstaty], jenž není sporem vyv