I.ÚS 2129/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2129/19 ze dne 25. 2. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jana Červenky, zastoupeného Mgr. Michalem Šimků, advokátem, se sídlem Šítkova 233/1, Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 8. prosince 2017 č. j. 27 C 217/2014-524, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. srpna 2018 č. j. 11 Co 193/2018-580 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. dubna 2019 č. j. 28 Cdo 699/2019-608, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a shrnutí řízení před obecnými soudy 1. V ústavní stížnosti doručené Ústavnímu soudu dne 30. června 2019 navrhl stěžovatel postupem dle § 72 a násl. zákona č. 183/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi měla být porušena ústavní práva stěžovateli zaručená čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 5 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základní práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel doplnil ústavní stížnost podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 11. února 2020, ve kterém odkazuje na recentní stanovisko Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 22. ledna 2020 ohledně možností oplocení dotčených pozemků a vykácení určitých dřevin na pozemcích se nacházejících, avšak změnu ani doplnění v argumentaci na úrovni ústavního práva nepředkládá. 2. Průběh předchozích soudních řízení a obsah napadených rozhodnutí jsou účastníkům a vedlejším účastníkům známy, Ústavní soud proto pokládá jejich detailní rekapitulaci za nadbytečnou a omezí se pouze na jejich stručné shrnutí, které pro vypořádání ústavní stížnosti považuje za dostatečné. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplynulo, že stěžovatel byl v postavení žalobce účastníkem civilního řízení o zaplacení částky 422 168,53 Kč s příslušenstvím, které zahájil proti Městské části Praha 8 (dále jen "první vedlejší účastník") a Hlavnímu městu Praze (dále jen "druhý vedlejší účastník") v postavení žalovaných jakožto solidárních dlužníků z důvodu, že minimálně na straně jednoho z nich dochází k bezdůvodnému obohacení, jelikož pět pozemků nacházejících se v k. ú. Kobylisy, obec Praha, ve vlastnictví stěžovatele (dále souhrnně jen "pozemky"), které jsou dle tvrzení stěžovatele svým charakterem veřejnou zelení, je užíváno veřejností jako veřejné prostranství bez smluvního či jiného soukromoprávního základu. Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen "soud prvního stupně") svým rozsudkem ze dne 8. prosince 2017 č. j. 27 C 217/2014-524 žalobu v plném rozsahu zamítl a oběma vedlejším účastníkům nepřiznal náhradu nákladů řízení. Tento rozsudek obsahoval tři výroky, přičemž výrokem I. bylo meritorně rozhodnuto o zamítnutí žaloby proti oběma vedlejším účastníkům, výrokem II. bylo rozhodnuto o tom, že první vedlejší účastník nemá vůči stěžovateli nárok na náhradu nákladů řízení, a výrokem III. bylo rozhodnuto o tom, že taktéž druhý vedlejší účastník nemá nárok na náhradu nákladů řízení vůči stěžovateli. 3. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku v závislosti na tvrzeních účastníků řízení uvedl jednotlivá skutková zjištění (zejm. body 4 až 30 napadeného rozsudku), na jejich základě učinil závěry o skutkovém stavu (zejm. body 35 až 40 a dále body 57 až 59 napadeného rozsudku) a vyložil své právní posouzení věci včetně odkazů na relevantní judikaturu (zejm. body 41 až 56 a dále body 60 až 78 napadeného rozsudku). Ve vztahu k druhému vedlejšímu účastníkovi soud prvního stupně žalobu zamítl z důvodu zjevného nedostatku pasivní legitimace. Ohledně prvního vedlejšího účastníka došel soud k závěrům, že pozemky jsou sice zelení a jsou veřejně přístupné, nicméně z jejich umístění, povrchu a vybavení je zřejmé, že nejsou užívány širokou veřejností k naplnění jejích potřeb a nemohou tak být veřejným prostranstvím, za jehož bezesmluvní užívání by stěžovateli náležela peněžitá náhrada. Dalším argumentem soudu prvního stupně pro zamítnutí podané žaloby vůči prvnímu vedlejšímu účastníkovi byl závěr o důvodnosti vznesené námitky ohledně výkonu práva v rozporu s dobrými mravy ze strany stěžovatele; k tomuto názoru soud prvního stupně došel především na základě okolností týkajících se nabytí vlastnického práva k pozemkům stěžovatelem a jeho bratrem (jakožto právním předchůdcem stěžovatele ve vlastnictví pozemků), reálně očekávatelnými možnostmi alternativního užívání pozemků, resp. jejich absencí, načasování a způsobu jednání stěžovatele vůči oběma vedlejším účastníkům. Ačkoli je závěr soudu prvního stupně o důvodnosti námitky výkonu práva v rozporu s dobrými mravy formulován jako další (tj. kumulativní) důvod pro zamítnutí žaloby, je z obsahu a členění právních závěrů obsažených v rozsudku patrné, že hlavním (tj. primárním) důvodem zamítnutí žaloby vůči prvnímu vedlejšímu účastníkovi byl právní závěr o tom, že pozemky nejsou veřejným prostranstvím, za jehož užívání veřejností by měla stěžovateli náležet náhrada. Závěr soudu o rozporu výkonu práva stěžovatele s dobrými mravy byl důvodem sekundárním a podpůrným, který by se stal nosným důvodem pro zamítavé rozhodnutí, pokud by nepřicházel v úvahu již uvedený důvod hlavní. 4. Proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podali v zákonné lhůtě stěžovatel a druhý vedlejší účastník odvolání k Městskému soudu v Praze (dále jen "odvolací soud"). Odvolací soud svým rozsudkem ze dne 29. srpna 2018 č. j. 11 Co 193/2018-580 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. ve vztahu mezi stěžovatelem a prvním vedlejším účastníkem a ve výroku II. jako věcně správný potvrdil; ve výroku I. ve vztahu mezi stěžovatelem a druhým vedlejším účastníkem a ve výroku III. jej zrušil a vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V rámci odvolacího řízení odvolací soud ve smyslu § 213 o. s. ř. částečně zopakoval a doplnil dokazování. Odvolací soud přitom shledal částečně důvodným odvolání stěžovatele, ale jen ve vztahu mezi ním a druhým vedlejším účastníkem, když se sice ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně ohledně toho, že pozemky nejsou veřejným prostranstvím (viz zejm. bod 14 rozsudku odvolacího soudu), avšak s ohledem na stěžovatelem tvrzenou a prokázanou skutečnost, že se na různých částech pozemků nachází lampy veřejného osvětlení, které mohou být ve vlastnictví druhého vedlejšího účastníka, vrátil soudu prvního stupně věc k dalšímu posouzení případného nároku stěžovatele na vydání bezdůvodného obohacení z tohoto titulu v rozsahu, ve kterém lampy veřejného osvětlení zabírají pozemky (stěžovatel v tomto smyslu ještě v prvostupňovém řízení během lhůty poskytnuté stranám dle § 118b o. s. ř. doplnil skutková tvrzení). Při potvrzení rozsudku soudu prvního stupně ve vztahu mezi stěžovatelem a prvním vedlejším účastníkem se odvolací soud ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně v tom směru, že pozemky nejsou veřejným prostranstvím, nikoli pak již s tím, že by si stěžovatel měl při nabytí pozemků a uplatnění žalovaného nároku počínat v rozporu s dobrými mravy. Tento částečný nesouhlas odvolacího soudu s právní argumentací soudu prvního stupně však na výsledek věci v tomto rozsahu neměl vliv. 5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") odmítl, přičemž v části týkající se vztahu stěžovatele a druhého vedlejšího účastníka tak učinil z důvodu, že dovolání bylo nepřípustné ze zákona, když odvolací soud v daném rozsahu rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 238 odst. 1 písm. k) o. s. ř.). V rozsahu týkajícím se vztahu stěžovatele a prvního vedlejšího účastníka došel dovolací soud při poměřování přípustnosti dovolání k závěru, že dovolání nenaplňuje předpoklady přípustnosti ve smyslu § 237 o. s. ř. Stěžovatel v dovolání především namítl rozpor rozsudku odvolacího soudu se stávající judikaturou dovolacího soudu (rozsudku ze dne 1. srpna 2017 sp zn. 28 Cdo 4208/2016 a usnesení ze dne 7. října 2014 sp. zn. 28 Cdo 1498/2014), a to v důsledku nesprávnosti posouzení charakteru dotčených pozemků odvolacím soudem, jelikož tyto měly být dle stěžovatele správně klasifikovány jako veřejné prostranství, protože jsou co do své funkce sídlištní zelení a jsou tak vnímány veřejností i správním orgánem. K tomuto argumentu dovolací soud poměrně podrobně vyložil, proč jej v kontextu dané věci považuje nepřípustný, když shledal, že v dané věci se oba soudy nižších stupňů držely hlavních hledisek vymezených v relevantní judikatuře dovolacího soudu pro veřejná prostranství (vč. materiálního kritéria spočívajícího v určenosti daných pozemků k uspokojování potřeb občanů obce) a tato obecná hlediska na zjištěné skutkové závěry v projednávané věci (které samotné nelze úspěšně napadnou dovoláním) aplik