I.ÚS 2131/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2131/15 ze dne 12. 4. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti nezletilého P. H., zastoupeného zákonným zástupcem (otcem) P. H., právně zastoupeného Mgr. Michalem Pleskačem, advokátem se sídlem Vinohradská 30, 120 00, Praha 2 - Vinohrady, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2015 č. j. 70 Co 105/2015-175, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Řízení před obecnými soudy Stěžovatel se v pozici žalobce domáhal po České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových náhrady škody vzniklé na motorovém vozidle - osobním automobilu, jehož vlastníkem měl stěžovatel dle svého tvrzení být. V době vzniku škodní události byla Česká republika zapsána v katastru nemovitostí jako spoluvlastník nemovitosti - budovy, z jejíž střechy došlo ke zřícení sněhu na osobní automobil stěžovatele zaparkovaný před danou budovou. Rozsudkem soudu prvého stupně ze dne 13. 11. 2014 bylo stěžovateli vyhověno a žalované straně byla uložena povinnost nahradit škodu vzniklou na vozidle stěžovatele. Soud prvého stupně považoval stěžovatele za vlastníka předmětného vozidla, tedy subjekt aktivně legitimovaný k podání žaloby. Podle soudu prvého stupně "ze všech dokladů, tj. z technického průkazu, jakož i z parkovací karty, vyplývá, že nezletilý žalobce je veden jako vlastník předmětného automobilu, a krom toho s ním zdejší soud jako s vlastníkem jednal", přičemž mu rozsudkem opatrovnického soudu ze dne 4. 6. 2010 byl dán souhlas s prodejem předmětného vozidla. Ústavní stížností napadeným rozsudkem odvolacího soudu však došlo k zamítnutí žaloby s tím, že stěžovatel (žalobce) není k podání žaloby aktivně legitimován, neboť předmětný osobní automobil nebyl nikdy v jeho vlastnictví. Soud vyšel z toho, že stěžovatel získal osobní automobil darováním, přičemž obdarování několikaměsíčního dítěte osobním automobilem není běžným úkonem a pro uzavření této smlouvy (přijetí daru) je třeba souhlasu opatrovnického soudu. Tento souhlas však nikdy nebyl opatrovnickým soudem dán, tudíž darovací smlouva je právním úkonem absolutně neplatným pro rozpor se zákonem ve smyslu § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen "občanský zákoník"). Na uvedeném dle odvolacího soudu nic nemění ani následný souhlas opatrovnického soudu s prodejem vozidla či vedení stěžovatele v technickém průkazu vozidla jako vlastníka. Tyto skutečnosti nemohou vlastnictví konstituovat. Pouze dokládají, že byl stěžovatel "veden" jako vlastník, resp. že s ním opatrovnický soud jako s vlastníkem jednal. Odvolací soud se též v posledním odstavci odůvodnění vyjadřuje obiter dictum k pasivní legitimaci na straně vedlejšího účastníka, kterou taktéž zpochybňuje s tím, že údaj o vlastnictví id. 1/5 nemovitosti, z jejíž střechy došlo k pádu sněhu na vozidlo, byl v mezidobí v katastru nemovitosti opraven jako nesprávný a vedlejší účastnice tak v době škodné události nebyla vlastnicí části zmíněné nemovitosti, tudíž ani nemůže odpovídat za škodu, která stěžovateli vznikla. II. Tvrzení stěžovatele Stěžovatel tvrdí, že rozhodnutím odvolacího soudu byly dotčeny principy svobodného a demokratického státu dle čl. 1, čl. 2 odst. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listiny") a čl. 1 Ústavy, které zakotvují mimo jiné princip právního státu, jehož neoddělitelnou součástí je zásada předvídatelnosti a právo na právní jistotu, bylo porušeno ústavně zaručené základní právo nezletilého stěžovatele vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny a jeho způsobilost mít práva dle čl. 5 Listiny, dále pak právo nezletilého stěžovatele na ochranu před neoprávněným zasahováním státu do soukromého a rodinného života dle čl. 10 odst. 2 Listiny, právo na ochranu rodičovství a rodiny a zvláštní ochranu dětí dle čl. 32 odst. 1 Listiny, právo na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, právo na soudní a jinou právní ochranu dle článku 36 a násl. Listiny, zejména pak právo na projednání věci "stanoveným postupem" (vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny), právo na zákonnost postupu orgánů uplatňujících státní moc (vyplývající z čl. 2 odst. 3 Ústavy a z čl. 2 odst. 2 Listiny), zejména ve vazbě na ústavní povinnost soudů rozhodovat spory a jiné právní věci v souladu se zákonem (čl. 95 Ústavy). Stěžovatel předně namítá, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je překvapivé, jelikož odvolací soud svůj měnící rozsudek založil primárně na tom, že stěžovatel v době škodní události nebyl vlastníkem poškozeného motorového vozidla, z čehož dovodil nedostatek aktivní věcné legitimace stěžovatele k vymáhání náhrady škody na tomto vozidle vzniklé. Soud tak neposkytl ochranu vlastnickému právu stěžovatele. Stěžovatel poukazuje na to, že jeho vlastnictví k vozidlu bylo prokázáno veřejnou listinou vystavenou správním orgánem, který vede úřední evidenci (registr vozidel), a to konkrétně technickým průkazem motorového vozidla, ve kterém je stěžovatel jako vlastník vozidla uveden. Dále stěžovatel připomíná, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 č. j. 10 P 85/2012-49 ze dne 6. 11. 2012 dal opatrovnický soud souhlas s podáním žaloby stěžovatele na náhradu škody, resp. s vymáháním nároku na náhradu škody a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 č. j. 10 P 455/2010-29 ze dne 4. 6. 2010 pak dal opatrovnický soud souhlas s prodejem vozidla. Z uvedeného stěžovatel dovozuje, že vlastníkem vozidla v rozhodné době byl. Stěžovatel dále připomíná, že za vlastníka jej považoval též Úřad Městské části Praha 3, který stěžovateli vystavil parkovací kartu na jeho jméno. Rozsudek odvolacího soudu je dle stěžovatele projevem přepjatého formalismu při výkonu moci soudní a svědčí o neznalosti základních životních situací ze strany soudců odvolacího soudu. Odvolací senát zřejmě z neznalosti vůbec nereflektuje dlouhodobou praxi, dle které se souhlas opatrovnického soudu s nabytím motorového vozidla nezletilým zásadně nevyžaduje, zejména pokud se jedná o darování; souhlas se vyžaduje pouze v případě zcizení vozidla nezletilým vlastníkem (a tedy s tzv. přepisem vozidla z nezletilého vlastníka na třetí osobu). Dle stěžovatele je zcela zjevně nepřiměřené a rozporu s principem právní jistoty a předvídatelnosti, pokud odvolací soud, aniž by sám zopakoval dokazování shora uvedenými veřejnými listinami, dospěl k právnímu závěru ohledně vlastnictví motorového vozidla, který je diametrálně odlišný od závěru, k němuž dospěl soud prvního stupně. Dle čl. 5 Listiny má nezletilý stěžovatel plnou způsobilost mít práva. Nezletilý stěžovatel tedy z pohledu ústavního práva může být subjektem jakéhokoli práva, včetně práv majetkových, tedy i práva vlastnického. Vlastnictví majetku je zcela přirozené a není podmíněno žádným souhlasem veřejné autority. Nezletilý pak má jako vlastník věci přirozeně právo na ochranu svého vlastnictví jako kterýkoli jiný vlastník, a to v souladu s čl. 11 odst. 1 Listiny. O tom, co nezletilé dítě potřebuje či nepotřebuje k dosažení blaha, včetně případného vlastnictví hmotných statků a majetku, rozhodují jeho zákonní zástupci v rámci výkonu své rodičovské zodpovědnosti a nikoli orgány veřejné moci. Přijetí věcného anebo finančního daru, které v souladu s platnými právními předpisy učiní za nezletilého jeho zákonný zástupce, k němuž dochází při obvyklých příležitostech v souladu se zásadami a zvyklostmi soukromého a rodinného života, je v praxi běžným právním úkonem, který jednoznačně vede k rozmnožení majetku nezletilého, je jednostranně výhodný pro nezletilého a nezletilému z něj nemůže vzniknout žádná újma. Takový běžný právní úkon může za nezletilého a v jeho prospěch bezpochyby vykonat jeho zákonný zástupce, a to zcela samostatně a dle svého uvážení, aniž by k tomu potřeboval formální schválení opatrovnického soudu či jiného orgánu veřejné moci. Na proces bezúplatného nabývání majetku nezletilým, které se děje při obvyklých příležitostech, se dle stěžovatele ustanovení § 28 občanského zákoníku nevztahovalo. Předmětné ustanovení dopadalo toliko na právní nakládání a dispozice s již existujícím majetkem nezletilého (zejména na jeho převod, zcizení nebo zatížení), a to vše navíc jen pokud taková právní dispozice nastala mimo rámec obvyklého hospodaření a nakládání s majetkem nezletilého. Právní názor zaujatý odvolacím soudem kladoucí byrokratické překážky ve vztahu k bezúplatnému nabytí movitého majetku nezletilým není ústavně konformní a naopak představuje svévoli obecného soudu, která nemá oporu v platném právu. Stěžovatel dodává, že právní regulace týkající se právního jednání nezletilých osob byla do právního řádu zakomponována za účelem ochrany nezletilých, kteří nemají plnou zp