I.ÚS 2151/09 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2151/09 ze dne 1. 4. 2010   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. P. Ž., zastoupeného JUDr. Davidem Heryánem, advokátem se sídlem Praha 3, Koněvova 2660/141, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2009, sp. zn. 5 Tdo 219/2009, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 4 To 47/2006, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 2. 2006, sp. zn. 53 T 10/2003, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. V ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jeho základních práv zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina"). Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně byl stěžovatel (spolu s dalšími obžalovanými) uznán vinným trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zák., jehož se dopustil skutky popsanými pod body 2. a 3. ve výroku o vině v tomto rozsudku. Za to mu byl uložen podle § 255 odst. 3 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a prokuristy ve všech typech obchodních společností a družstev na dobu 3 roků. Současně bylo rozhodnuto o vině a trestu dalších spoluobviněných v této trestní věci. Postupem podle § 229 odst. 1 tr. řádu soud prvního stupně odkázal poškozenou R. d. z., s. a ú. d., s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. V dalším výroku byl stěžovatel (spolu s dalšími obžalovanými) obžaloby pro jiné skutky - v rozsudku uvedené - zproštěn. Vrchní soud v Olomouci napadeným rozsudkem podle § 258 odst. 1, písm. b), d), odst. 2 tr. řádu zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3, 4 tr. řádu rozhodl znovu o vině a trestu stěžovatele a dalších dvou obžalovaných. Citovaným rozsudkem odvolacího soudu byl stěžovatel uznán vinným pod bodem 3. výroku o vině takto: trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr. zák., kterého se dopustil tím, že obžalovaný Ing. M. O. jako generální ředitel a předseda představenstva R. d. z., s. a ú. d., a stěžovatel jako místopředseda jejího představenstva uzavřeli dne 31. 5. 1999 jménem R. d. z., s. a ú. d., formou notářského zápisu smlouvu o kontokorentním úvěru s J. M., kterou mu byl poskytnut úvěr ve výši 20.000.000,- Kč se splatností na dobu 48 měsíců a s úrokovou sazbou z debetního zůstatku ve výši 21,2 % p. a., přičemž oba obžalovaní tak porušili povinnost spravovat majetek R. d. z., s. a ú. d., s péčí řádného hospodáře, vyplývající z ustanovení § 243 odst. 8 a § 194 odst. 5 zákona č. 513/1991 Sb., v tehdy platném znění, neboť nijak neprověřili schopnost dlužníka dostát podmínkám úvěrové smlouvy a nezajistili dostatečným způsobem jejich splnění, ač to bylo jejich povinností, a věděli tedy, že úvěr nemusí být v dohodnutých termínech splacen, s čímž byli srozuměni; takto poskytnutý úvěr nebyl v dohodnuté době splatnosti uhrazen a R. d. z., s. a ú. d., vznikla škoda ve výši 20.000.000,- Kč. Stěžovatel byl odsouzen podle § 255 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 3 roků, pro jehož výkon byl zařazen podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo prokuristy ve všech typech obchodních společností a družstev na dobu 3 roků. Postupem podle § 229 odst. 1 tr. řádu odkázal odvolací soud poškozenou R. d. z., s. a ú. d., s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Oproti tomu Vrchní soud v Olomouci zprostil stěžovatele podle § 226 písm. b) tr. řádu obžaloby pro další skutek, v němž obžaloba spatřovala trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., neboť skutek označený v žalobním návrhu není trestným činem. Podle § 259 odst. 1 tr. řádu pak odvolací soud rozhodl tak, že ve vztahu (m. j.) ke stěžovateli vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, pokud jde o výrok, jímž byl podle § 226 písm. b) tr. řádu zproštěn obžaloby to pro skutek popsaný pod bodem 1. této obžaloby. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele jako zjevně neopodstatněné (§ 265i odst. 1 písm./g trestního řádu). II. 1) Ústavní soud konstatuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další opravnou instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat - bez dalšího - do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení včetně interpretace a aplikace právních předpisů je zásadně záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením podústavních práv fyzických nebo právnických osob, chráněných běžnými zákony, pokud takové porušení zároveň neznamená zásah do ústavně zaručeného práva či svobody stěžovatele. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecný soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvod k ústavní stížnosti nezakládá. 2) Ve světle shora uvedených principů posuzoval Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele. Po zvážení všech stěžovatelem předložených tvrzení a po přezkumu napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Podle přesvědčení Ústavního soudu rozhodly obecné soudy v souladu s běžnými zákony i s principy zakotvenými v Listině. Svá rozhodnutí přehledně, srozumitelně a naprosto podrobně odůvodnily, přičemž se dostatečně vypořádaly s citovanými námitkami stěžovatele. Ty považuje i Ústavní soud za neopodstatněné. Ústavní soud na tomto místě na tato rozhodnutí odkázuje s tím, že nepovažuje za potřebné - byť i z hlediska ústavnosti - k nim cokoli dodávat (srov. metodologicky obdobně např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2449/08, IV. ÚS 2549/08, I. ÚS 1408/09, I. ÚS 1730/09). 3) V podrobnostech Ústavní soud uvádí následující. 4) Stěžovatel především namítal, že soudy nesprávně aplikovaly hmotněprávní předpis, který použily pro specifikaci povinností, jež měl stěžovatel porušit a spáchat tak tvrzený trestný čin. S ohledem na zásadu nepřípustnosti retroaktivity je třeba, aby povinnosti, které dle názoru soudů byly porušeny, byly posuzovány tak, jak existovaly v době skutku, ve kterém je spatřován trestný čin. Stěžovatel poukazuje na to, že odkaz soudů na ustanovení § 243 odst. 8 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku je v rozporu s výše uvedenou zásadou, neboť toto ustanovení nebylo v době skutku vůbec v obchodním zákoníku obsaženo. V době, kdy ke skutku došlo, hovořilo ustanovení § 194 odst. 5 obchodního zákoníku o tom, že "členové představenstva jsou povinni vykonávat svou působnost s náležitou péčí"; pojmy "spravování majetku s péčí řádného hospodáře" a "vykonáváni působnosti s náležitou péčí" nejsou obsahově zcela shodné. Podle stěžovatele odvolací soud spatřoval porušení povinnosti spravovat majetek s péčí rádného hospodáře v tom, že stěžovatel (spolu s dalším obžalovaným) (i) nijak neprověřili schopnost dlužníka dostát podmínkám úvěrové smlouvy a (ii) splnění podmínek dostatečným způsobem nezajistili, ač obě tyto skutečnosti byly jejich povinností. Ani jedna z výše uvedených skutečností však nebyla přímo zákonem stanovena. Stěžovatel nejednal jako osoba, která má zvlášť uloženu povinnost hájit zájmy poškozeného. Poukazuje na skutečnost, že Rodinná záložna měla rozsáhlou organizační strukturu, v rámci ní docházelo k dělbě kompetencí; příprava úvěrových smluv, volba a smluvní realizace zajištění pohledávek z úvěrových smluv stejně jako zjišťování bonity dlužníka nepatřila do působnosti jeho osoby jako místopředsedy představenstva Rodinné záložny. Není tedy dána příčinná souvislost mezi tvrzeným jednáním a vzniklou škodou, neboť soudy konstatovaná škoda a její výše byla minimálně z části zapříčiněna jednáním osob třetích; to je hlavní argument stěžovatele, pokud jde o škodu, již měl údajně způsobit. S těmito námitkami se však řádně a podrobně vypořádal Nejvyšší soud, který konstatoval: "...I přes chybějící výslovnou zákonnou úpravu, která by přímo v zákoně o spořitelních a úvěrních družstvech stanovila, jak si mají počínat členové představenstva družstevní záložny při nakládání s jejím majetkem, bylo možné podle názoru Nejvyššího soudu i před účinností shora citovaných novel dovodi