I.ÚS 2166/10 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2166/10 ze dne 22. 2. 2011 N 21/60 SbNU 215 K možnosti výjimečného prolomení blokace církevního majetku a ochraně vlastnictví   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) - ze dne 22. února 2011 sp. zn. I. ÚS 2166/10 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. L. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. června 2010 sp. zn. 22 Cdo 1654/2009, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2008 sp. zn. 64 Co 378/2007 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. května 2007 sp. zn. 20 C 202/2005, ve sporu o vlastnictví pozemků, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4 jako účastníků řízení. Výrok I. Postupem porušujícím čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010 sp. zn. 22 Cdo 1654/2009, rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2008 sp. zn. 64 Co 378/2007 a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. 5. 2007 sp. zn. 20 C 202/2005 porušeno základní právo stěžovatele garantované čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Tato rozhodnutí se proto ruší. Odůvodnění I. 1. Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4 s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces a právo na pokojné užívání majetku. 2. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítané porušení svých základních práv spatřoval v postupu obecných soudů, kdy ty neochránily majetek stěžovatele, neboť nedostály své povinnosti rozhodovat i přes absenci konkrétní právní úpravy. Stěžovatel je toho názoru, že v daném případě se jedná o konkurenci dvou relativně samostatných a nezávislých režimů vlastnictví - vlastnictví k pozemkům a vlastnictví ke stavbám na nich stojícím, které tvoří jeden ekonomický celek (pozn. zahradnictví); byť se v daném případě jedná o situaci neobvyklou, zákonem výslovně neupravenou, je povinností soudu věc řešit individuálně, s přihlédnutím k principům občanského práva tak, aby řešení bylo pokud možno rozumné a spravedlivé. Stěžovatel je přesvědčen, že k ochraně pokojného užívání svého majetku (zemědělských staveb) je oprávněn podat žalobu na uspořádání vztahů mezi vlastníky [pozn. § 135c zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "OZ")] a o tom, že musí mít právo navrhnout přinejmenším stejné způsoby vypořádání, jaké může dle zákona navrhovat vlastník neoprávněné stavby. Vlastník pozemku a vlastník staveb na něm stojících jsou v podobném postavení jako spoluvlastníci, protože zemědělské stavby a půda tvoří jeden ekonomický celek, přičemž existence více vlastníků k jednomu ekonomickému celku představuje faktickou komplikaci jeho fungování [odkaz na nález sp. zn. Pl. ÚS 56/05 ze dne 27. 3. 2008 (N 60/48 SbNU 873; 257/2008 Sb.), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Navíc argumentace obecných soudů a žalovaného, že by vyhověním žalobě bylo zasaženo do práv církví, které absenci právní úpravy [pozn. § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "blokační paragraf")] nevyvolaly, stojí proti argumentaci stěžovatele, že ani on nevyvolal stávající právní stav, neboť vždy se řídil rozhodnutím státních orgánů a orgánů, jimž byl státem svěřen proces privatizace majetku. Vzhledem k 19leté nečinnosti českého státu ve věci církevních restitucí je stěžovatel přesvědčen, že jakýkoliv odkaz na církevní restituce, který by byl důvodem odmítnutí ve věci rozhodnout, porušuje jeho občanská práva, zejména právo na soudní ochranu. Závěrem stěžovatel poukázal na skutečnost, že rozdílné vlastnictví pozemků a staveb mu způsobuje problémy při jeho činnosti, zejména v oblasti rozvoje jeho podnikání a provádění dlouhodobějších pěstebních záměrů a ekonomického využití jeho staveb; Ústavní soud přitom již v nálezu ze dne 20. 6. 2001 sp. zn. Pl. ÚS 59/2000 (N 90/22 SbNU 249; 278/2001 Sb.) zdůraznil význam ekonomických činitelů pro výklad ustanovení ústavního pořádku, která upravují problematiku fungování tržní ekonomiky. 3. S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4 svým nálezem zrušil. 4. Ústavní soud vyzval účastníky řízení, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti. Nejvyšší soud prostřednictvím příslušného předsedy senátu 22 Cdo JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., uvedl, že obecné soudy žalobě stěžovatele nevyhověly v podstatě s tím, že uplatněný nárok nemá oporu v hmotném právu. Dle Nejvyššího soudu nelze přisvědčit názoru stěžovatele, že platné právo neupravuje vztah mezi vlastníkem pozemku a oprávněné stavby na něm stojící, když jednak umožňuje její ponechání na cizím pozemku tím, že (dle konstantní judikatury i odborné literatury) nepřipouští žalobu na odstranění stavby, jednak upravuje povinnost vydat bezdůvodné obohacení, které vlastníkovi stavby užíváním cizího pozemku vzniká; je ovšem pravda, že tyto vztahy neupravuje platné právo tak, jak si představuje stěžovatel. Pokud jde o možnost analogické aplikace § 135c OZ, odkázal Nejvyšší soud na úvahy obsažené v publikaci Ochrana vlastnictví a držby v občanském zákoníku (Spáčil, J.: Ochrana vlastnictví a držby v občanském zákoníku. 2. vydání. Praha. C. H. Beck, 2002, str. 198 a násl.). Ovšem i pokud by analogie možná byla, byl by to vlastník pozemku, kdo by se mohl domáhat přikázání stavby do vlastnictví, ne naopak. Nejvyšší soud proto navrhl ústavní stížnost jako zjevně nedůvodnou odmítnout. Městský soud v Praze prostřednictvím příslušné předsedkyně senátu 64 Co JUDr. Anisjy Pillerové uvedl, že stěžovatel pouze polemizuje s právními závěry učiněnými obecnými soudy, přičemž ty jsou v odůvodnění napadeného rozhodnutí, na něž městský soud odkázal, dostatečně vysvětleny, a navrhl ústavní stížnost jako neopodstatněnou odmítnout. Obvodní soud pro Prahu 4 prostřednictvím příslušného předsedy senátu 20 C Mgr. Dušana Doubka plně odkázal na spisový materiál a odůvodnění napadeného rozhodnutí, přičemž neučinil účastnický návrh na rozhodnutí Ústavního soudu. 5. Ústavní soud dále vyzval vedlejšího účastníka (Pozemkový fond České republiky) k vyjádření se ve stanovené lhůtě k ústavní stížnosti s poučením, že neobdrží-li Ústavní soud v určené lhůtě předmětné vyjádření, bude mít za to, že se postavení vedlejšího účastníka vzdal (§ 28 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Vedlejší účastník ve stanovené lhůtě uvedl, že se svého účastenství na řízení vzdává. 6. Podle § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Účastníci souhlas poskytli a od ústního jednání bylo upuštěno. II. 7. Ústavní soud si k posouzení námitek a tvrzení stěžovatele rovněž vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 20 C 202/2005, z něhož zjistil následující, pro řízení o ústavní stížnosti rozhodující skutečnosti. 8. Stěžovatel uzavřel s Obvodním podnikem služeb v Praze 4, státní podnik v likvidaci, dne 16. 7. 1990 smlouvu o dočasném užívání pozemků a budov na nich stojících za účelem provozování zahradnictví. Na základě souhlasu Pražské komise pro privatizaci národního majetku ze dne 10. 8. 1992 a souhlasu Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci ze dne 10. 8. 1992 uzavřel stěžovatel s tímto státním podnikem dne 21. 8. 1992 kupní smlouvu, jejímž předmětem bylo převedení vlastnictví k pozemkům a budovám na nich stojícím, která byla registrována Státním notářstvím pro Prahu 4 dne 26. 8. 1992. Dne 14. 10. 1999 podala Česká republika - Pozemkový fond České republiky proti stěžovateli žalobu na určení vlastnického práva k předmětným pozemkům. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8. 2. 2001 sp. zn. 42 C 257/99, potvrzeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 7. 2002 sp. zn. 51 Co 169/2002, bylo určeno, že předmětné pozemky jsou z důvodu částečné absolutní neplatnosti kupní smlouvy ve vlastnictví Pozemkového fondu České republiky. Obecné soudy dospěly k závěru, že § 22 odst. 1 písm. f) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění tehdejších předpisů, (dále též "zákon o půdě"), stanovil, že dnem jeho účinnosti (pozn. 24. 6. 1991) zaniká ohledně majetku uvedeného v § 1 odst. 1 tohoto zákona právo hospodaření k nemovitostem v tomto vlastnictví; zároveň uvedené nemovitosti, u nichž byl výkon vlastnického práva zajišťován právě prostřednictvím tohoto práva, byly § 17 odst. 1 zákona o půdě dány do správy Pozemk