I.ÚS 2174/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2174/20 ze dne 5. 10. 2021 N 174/108 SbNU 120 K ústavně konformnímu posuzování zavinění ve smyslu § 146 odst. 2 věty první o. s. ř. při zastavení řízení z důvodu nedostatku pravomoci k projednání a rozhodnutí sporu   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky ČEZ Distribuce, a. s., se sídlem v Děčíně, Teplická 874/8, zastoupené Mgr. Vítem Stehlíkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 854/14, proti výrokům II a III usnesení Městského soudu v Praze č. j. 70 Co 137/2020-283 ze dne 18. 5. 2020, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a obchodní korporace OTE, a. s., se sídlem v Praze 8, Sokolovská 192/79, zastoupené JUDr. Martinem Klimplem, advokátem, se sídlem v Praze 1, U Prašné brány 1078/1, jako vedlejší účastnice řízení, takto: I. Výroky II a III usnesení Městského soudu v Praze č. j. 70 Co 137/2020-283 ze dne 18. 5. 2020 bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces zaručené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s jejím právem na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a principem právní jistoty vyvěrajícím z čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky. II. Usnesení Městského soudu v Praze č. j. 70 Co 137/2020-283 ze dne 18. 5. 2020 se ve výrocích II a III ruší. Odůvodnění I. Namítané porušení ústavně zaručených práv 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka domáhá zrušení výroků II a III v záhlaví uvedeného usnesení, neboť je přesvědčena, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva v čl. 4 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i čl. 95 odst. 1 Ústavy. II. Rekapitulace dosavadního procesního vývoje 2. Stěžovatelka podala dne 18. 11. 2016 u Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") proti vedlejší účastnici žalobu o vydání bezdůvodného obohacení ve výši 871 829 200 Kč s příslušenstvím, jež byla posléze z téhož právního titulu stěžovatelkou rozšířena o požadavek na zaplacení dalších 2 584 111 121 Kč s příslušenstvím. Stěžovatelka se proti vedlejší účastnici domáhala vrácení zaplacené složky ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů na podporu elektřiny ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů, ve znění účinném od 2. 10. 2013 do 31. 12. 2013, (dále též jen "zákon o POZE"). 3. Stěžovatelka dovozovala pravomoc obecných soudů k projednání a rozhodnutí věci z výkladu § 7 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), § 17 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění pozdějších předpisů, § 52 zákona o POZE a z ustálené judikatury Nejvyššího soudu a zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, (dále jen "zvláštní senát"). 4. Usnesením obvodního soudu č. j. 9 C 112/2016-92 ze dne 28. 4. 2017 (dále jen "první usnesení obvodního soudu") bylo řízení o žalobě stěžovatelky zastaveno a věc postoupena Energetickému regulačnímu úřadu (dále též jen "ERÚ"), neboť obvodní soud dospěl k závěru, že pravomoc obecných soudů není v projednávané věci dána. Usnesením Městského soudu v Praze (dále též jen "odvolací soud") č. j. 70 Co 228/2017-132 ze dne 31. 7. 2017 (dále jen "usnesení odvolacího soudu") bylo první usnesení obvodního soudu potvrzeno. K dovolání stěžovatelky bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 5030/2017-169 ze dne 24. 4. 2018 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu") první usnesení obvodního soudu a usnesení odvolacího soudu zrušeno a věc byla vrácena obvodnímu soudu s tím, že pravomoc rozhodnout v projednávané věci mají obecné soudy, nikoli ERÚ. 5. V jiné obdobné věci vydal zvláštní senát usnesení č. j. Konf 45/2017-14 ze dne 15. 1. 2019, v němž dospěl k závěru, že pravomoc ERÚ jakožto správního orgánu dopadá v zásadě na všechny spory, ve kterých je rozporována povinnost k peněžitému plnění z titulu smluvního ustanovení sjednaného na základě zákona o POZE, tedy i na vydání bezdůvodného obohacení, které mělo být získáno přijetím plateb na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny z obnovitelných zdrojů. 6. Přestože byl obvodní soud vázán právním názorem o pravomoci obvodních soudů vysloveným v usnesení Nejvyššího soudu, bylo řízení usnesením obvodního soudu č. j. 9 C 112/2016-239 ze dne 30. 5. 2019 (dále jen "druhé usnesení obvodního soudu") opětovně zastaveno podle § 104 odst. 1 věty druhé ve spojení s § 7 o. s. ř. a věc byla postoupena ERÚ, a to s ohledem na pozdější usnesení zvláštního senátu č. j. Konf 45/2017-14 v obdobné věci. Současně byla ve výroku IV stěžovatelce uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení 8 712 Kč s odůvodněním, že vedlejší účastnice byla ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. ve věci plně úspěšná. 7. K odvolání vedlejší účastnice i stěžovatelky odvolací soud v záhlaví citovaným usnesením změnil výrok IV druhého usnesení obvodního soudu tak, že uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení 7 770 196,50 Kč (výrok II napadeného usnesení) a na náhradě nákladů odvolacího řízení 96 025,60 Kč (výrok III napadeného usnesení); řízení o odvolání stěžovatelky zastavil (výrok I napadeného usnesení). Podle odvolacího soudu obvodní soud pochybil, odůvodnil-li výrok o nákladech řízení podle § 142 odst. 1 o. s. ř., namísto správného § 146 odst. 2 věty první o. s. ř., a kromě toho nesprávně určil výši nákladů právního zastoupení, nevycházel-li z hodnoty předmětu řízení. Odvolací soud dále k aplikaci § 146 odst. 2 věty první o. s. ř. uvedl, že stěžovatelka jednoznačně procesně zavinila zastavení řízení, neboť podala žalobu u soudu, který nemá pravomoc spor projednat a rozhodnout. Stran možné aplikace § 150 o. s. ř. odvolací soud uvedl, že s poukazem na ustálenou soudní praxi Nejvyššího soudu nelze považovat změnu judikatury za specifické okolnosti případu, jež by odůvodnily výjimečné nepřiznání náhrady nákladů řízení úspěšnému účastníkovi. III. Argumentace stěžovatelky 8. Stěžovatelka nejprve uvádí, že i přes rezervovaný vztah Ústavního soudu k přezkumu rozhodování o nákladech řízení může zjevná nespravedlnost nákladového výroku nabýt ústavněprávní dimenze [k tomu odkazuje např. na nález sp. zn. IV. ÚS 1/04 ze dne 13. 1. 2005 (N 8/36 SbNU 75) nebo nález sp. zn. II. ÚS 2578/18 ze dne 21. 5. 2019 (N 89/94 SbNU 153)]. Tak tomu je i v nyní projednávané věci. 9. Těžiště stěžovatelčiny argumentace spočívá v námitce porušení principu ochrany legitimního očekávání, principu právní jistoty a předvídatelnosti práva, jehož se měl dopustit odvolací soud, uzavřel-li, že zastavení řízení u obvodního soudu zavinila stěžovatelka, a tudíž jí uložil povinnost k náhradě nákladů řízení vedlejší účastnici ve výši téměř 8 mil. Kč. Uvedený závěr stěžovatelka považuje za extrémně nepřiměřený a odporující principu spravedlnosti. Stěžovatelka vycházela z právního názoru, že obecné soudy mají pravomoc jí zahájený spor projednat a rozhodnout, jenž byl v době zahájení řízení dovozen ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu i zvláštního senátu a v průběhu řízení také potvrzen usnesením Nejvyššího soudu. Zastavení řízení z důvodu pozdější změny judikatury nemohla stěžovatelka v době zahájení řízení jakkoli předvídat ani ovlivnit; nelze ji proto klást zastavení řízení za vinu. 10. Stěžovatelka dále vytýká městskému soudu nedostatečné vypořádání se s jejími argumenty na podporu uplatnění moderačního práva podle § 150 o. s. ř. Odvolací soud nesprávně nepovažoval změnu judikatury za důvod zvláštního zřetele hodný a také pominul skutečnost, že v obdobné věci jiný soud aplikoval citované ustanovení v neprospěch stěžovatelky (tam v procesním postavení žalované), což vůči ní zakládá nedůvodnou nerovnost před zákonem. Stěžovatelka také nesouhlasí se způsobem, jakým odvolací soud stanovil tarifní hodnotu při určení výše mimosmluvní odměny právního zástupce vedlejší účastnice, jakož i se způsobem, jakým rozhodl o nákladech odvolacího řízení. IV. Předpoklady řízení před Ústavním soudem 11. Ústavní stížnost byla oprávněnou osobou podána včas (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a není nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem (§ 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. V. Vyjádřen