I.ÚS 2208/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2208/25 ze dne 3. 9. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti MB PHARMA s.r.o., sídlem Rubešova 72/9, Praha 2, zastoupené JUDr. Jakubem Hlínou, LL.M, advokátem, sídlem Havlíčkova 1680/13, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 1901/2024-216 z 15. 4. 2025, rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 1888/2022-134 z 20. 6. 2023, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 55 Co 343/2023-194 z 28. 2. 2024 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 č. j. 40 C 80/2020-166 z 25. 9. 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Pragolab s.r.o., sídlem Nad Krocínkou 285/55, Praha 9, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Stěžovatelka se u obecných soudů domáhala po vedlejší účastnici řízení vydání funkční řídící jednotky lyofilizačního zařízení ("zařízení"). Stěžovatelka tvrdila, že nabyla vlastnictví k zařízení na základě smlouvy o díle s třetí, v řízení před obecnými soudy nezúčastněnou obchodní společností (dodavatelkou stěžovatelky), a to řádným zaplacením ceny díla. Vedlejší účastnice naopak tvrdila, že v kupní smlouvě, kterou sama uzavřela s dodavatelkou stěžovatelky, byla v její prospěch sjednána výhrada vlastnického práva k zařízení až do úplného zaplacení kupní ceny. K tomu dosud nedošlo. Proto vedlejší účastnice odebrala řídící jednotku zařízení z držení stěžovatelky. 2. Obvodní soud pro Prahu 9 nejprve žalobě vyhověl. Konstatoval, že při uzavření výhrady vlastnického práva nebyla naplněna forma veřejné listiny či forma jí naroveň postavená podle § 2134 občanského zákoníku, a proto výhrada nemohla působit erga omnes. Stěžovatelka tedy k zařízení nabyla vlastnické právo. Městský soud v Praze k odvolání vedlejší účastnice rozsudek obvodního soudu potvrdil. 3. Vedlejší účastnice podala dovolání k Nejvyššímu soudu. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že úprava formy výhrady vlastnického práva (§ 2134 občanského zákoníku) u převodu věci nezapisované do veřejného seznamu svým účelem ochraňuje věřitele kupujícího, aby mohli transparentně zjistit existenci výhrady včetně přesného data jejího vzniku. Tím chrání jejich pohledávky za kupujícím; sama výhrada vlastnického práva totiž posiluje postavení prodávajícího. Osobu, která od kupujícího sama nabývá vlastnické právo k téže věci, však nelze podle Nejvyššího soudu považovat za věřitele kupujícího ve smyslu § 2134 občanského zákoníku. Jeho cílem totiž není umožnit, aby kupující převedl vlastnické právo na třetí osobu v rozporu se sjednanou výhradou. V projednávaném případě proto nedostatek formy sjednané výhrady neměl za následek její neúčinnost vůči stěžovatelce a bylo nutné posoudit splnění podmínek § 1109 a násl. občanského zákoníku k nabytí vlastnického práva od neoprávněného. S ohledem na to Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů. 4. Obvodní soud, vázán právním názorem Nejvyššího soudu, posoudil skutkový stav v dikci úpravy nabytí vlastnického práva od neoprávněného a konstatoval absenci dobré víry stěžovatelky při sjednávání smlouvy o díle. Žalobu tedy v celém rozsahu zamítl, stěžovatelce uložil povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení a nahradit také státu náklady řízení. Stěžovatelka podala odvolání k městskému soudu, který rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil stěžovatelce povinnost uhradit vedlejší účastnici náklady řízení. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl pro nepřípustnost. Zdůvodnil, že přípustnost dovolání nezaložila otázka o rozložení důkazního břemene u prokázání dobré víry nabyvatele vymezená stěžovatelkou, protože obecné soudy vycházely ze zjištěného skutkového stavu, nerozhodovaly za stavu non liquet. Jejich skutkový závěr přitom stěžovatelka v dovolacím řízení podle Nejvyššího soudu zpochybnit nemohla. 5. Proti všem v záhlaví označeným rozhodnutím podává stěžovatelka ústavní stížnost, v níž namítá porušení práva na soudní ochranu, respektive práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a porušení a čl. 1 Ústavy. Dále stěžovatelka namítá porušení práva na ochranu vlastnictví, zakotveného v čl. 11 odst. 1 Listiny, jakož i porušení principů materiálního právního státu a principu právní jistoty. 6. Dle stěžovatelky panuje mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními obecných soudů, jakož i závěrem Nejvyššího soudu extrémní nesoulad, z čehož stěžovatelka zároveň dovozuje překvapivost napadených rozhodnutí. Uvádí, že závěry obecných soudů nevyplývají ze skutkového stavu ani provedeného dokazování, a navíc zcela zjevně obsahují závěr rozporující dikci občanského zákoníku. Konkrétně stěžovatelka namítá, že během celého řízení nebylo prokázáno, že v jejím případě absentovala dobrá vůle. Nebyl proveden jediný důkaz prokazující její vědomost o existenci výhrady vlastnického práva mezi vedlejší účastnicí a dodavatelkou stěžovatelky. Soudy dle stěžovatelky vycházejí z vykonstruovaného skutkového stavu upraveného tak, aby odpovídal nepřípustnému a extenzivnímu výkladu § 2134 občanského zákoníku. Stěžovatelka argumentuje, že výklad zaujatý obecnými soudy vedl k popření jejích základních práv a svobod. 7. Ústavní soud shledal, že procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem jsou splněny. Dospěl nicméně k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť nic nenasvědčuje porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod, kterých se stěžovatelka dovolává. 8. Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavní soud proto k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti neoprávněný zásah do základních práv a svobod jednotlivce, k němuž však v nyní posuzovaném případě nedošlo. 9. Ústavní stížnost je založena především na nesouhlasu stěžovatelky s průběhem dokazování. Nesouhlasí s tím, jaký byl obecnými soudy zjištěn skutkový stav a jak jej hodnotily. Současně stěžovatelka předkládá vlastní skutkový stav. K tomu Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem není přehodnocovat skutkové závěry, k nimž dospěly obecné soudy. Platí naopak, že pohybují-li se obecné soudy v hranicích daných ústavními zásadami, Ústavní soud není oprávněn zasahovat do hodnocení důkazů obecnými soudy (srov. nález sp. zn. I. ÚS 301/02 ze dne 1. 8. 2005). V řízení o ústavních stížnostech lze co do ústavněprávní relevance pochybení v procesu dokazování, jakožto procesu zjišťování skutkového stavu, vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze excesy (viz např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 nebo sp. zn. III. ÚS 4160/16 ze dne 6. 3. 2018). 10. Stěžovatelkou tvrzený extrémní nesoulad mezi obsahem provedených důkazů a závěry soudů při posuzování dobré víry podle Ústavního soudu ve věci nenastal. Obvodní soud ve svém rozsudku konstatoval, že z provedených důkazů vyplývá, že ač kupní smlouvu s vedlejší účastnicí uzavřel třetí subjekt (jako prostředník), transakci tímto způsobem zorganizoval jednatel stěžovatelky. Tomuto závěru předcházelo dokazování mj. k tomu, jak probíhalo uzavření kupní smlouvy s prostředníkem, jednak pomocí písemných důkazů, jednak pomocí svědeckých výpovědí. Z dalších provedených důkazů plynulo, že za prostředníka dílčím způsobem hradila kupní cenu přímo stěžovatelka. Pokud z těchto výsledků dokazování dospěly obecné soudy k závěru, že si jednatel stěžovatelky musel být vědom podmínek uzavřené kupní smlouvy včetně výhrady vlastnického práva, nespatřuje v tomto závěru Ústavní soud žádný logický exces. Podrobná argumentace stěžovatelky k "podobnostem mezi smlouvami" se s právě uvedenými závěry ve značné míře míjí. Nelze tak hovořit ani o "překvapivosti" těchto rozhodnutí v tom smyslu, v němž jí argumentuje v ústavní stížnosti stěžovatelka. 11. V další části ústavní stížnosti stěžovatelka polemizuje především s právním názorem Nejvyššího soudu, vyjádřeným v jeho napadeném rozsudku. Je vedena především v úrovni podústavní polemiky s jednotlivými závěry Nejvyššího soudu. Ústavní soud proto zdůrazňuje, že účelem řízení o ústavní stížnosti není pokračovat v polemice s obecnými soudy jako před další soudní instancí. 12. Úst