I.ÚS 2216/23 – Ústavní soud

I.ÚS 2216/23 ze dne 28. 8. 2024 Náklady odvolacího řízení o přiměřeném zadostiučinění za nemajetkovou újmu stanovené úvahou soudu Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské o ústavní stížnosti stěžovatele P. V., zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1557/2023-248 ze dne 28. 7. 2023, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 18 Co 9/2023-189 ze dne 22. 3. 2023 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 11 C 61/2022-138 ze dne 15. 11. 2022, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto: I. Městský soud v Praze výrokem II rozsudku č. j. 18 Co 9/2023-189 ze dne 22. 3. 2023 porušil základní právo stěžovatele na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Výrok II rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 18 Co 9/2023-189 ze dne 22. 3. 2023 se proto ruší. III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se žalobou proti vedlejší účastnici domáhal uhrazení částky 200 000 Kč s příslušenstvím jako nároku na náhradu nemajetkové újmy za trestní řízení, vedené proti němu u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 33 T 46/2019. Věc byla skončena dne 10. 3. 2021 vyhlášením rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4, jímž byl stěžovatel zproštěn obžaloby podle ustanovení § 226 písm. c) trestního řádu, neboť nebylo prokázáno, že skutek spáchal. Trestní řízení bylo nejprve vedeno po dobu 15 měsíců pro podezření ze spáchání přečinu rvačky podle ustanovení § 158 odst. 1, 2 trestního zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle ustanovení § 358 odst. 1 téhož zákona. Po změně právní kvalifikace bylo po zbývajících 11 měsíců trestní řízení vedeno pro zločin ublížení na zdraví podle ustanovení § 146 odst. 1, 3 trestního zákoníku. Za tyto činy stěžovateli hrozilo uložení trestu odnětí svobody na 6 měsíců až 5 let (po dobu prvních 15 měsíců trestního stíhání), resp. na 2 roky až 6 let (po zbývající část trestního stíhání), přičemž stěžovatel byl v minulosti již třikrát soudně trestán. Stěžovatel uplatnil svůj nárok na náhradu nemajetkové újmy ve smyslu § 14 odst. 1, odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). 2. Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 bylo vedlejší účastnici uloženo zaplatit stěžovateli částku 30 000 Kč s příslušenstvím (výrok I). Žalobu na zaplacení částky 170 000 Kč s příslušenstvím obvodní soud zamítl (výrok II) a rozhodl, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení v částce 30 798 Kč (výrok III). Obvodní soud uvedl, že uvěřil účastnické výpovědi, jakož i svědeckým výpovědím, jimiž stěžovatel prokázal vznik nemajetkové újmy spočívající zejména v tom, že v důsledku nezákonného trestního stíhání utrpěl na svém psychickém zdraví, kdy pociťoval strach, psychickou paniku, zažíval nespavost a nejistotu, jak bude finančně zaopatřena jeho rodina, pokud půjde do vězení, kdy žalobce měl doma těhotnou manželku, toho času na mateřské dovolené s jedním malým dítětem a neustále se tak obával, jak bude zajištěna jejich výživa a výchova po jeho případném odsouzení. V napadeném rozsudku popsal, jak se při stanovení výše odškodnění snažil nalézt shodné rysy též s jinými rozhodnutími soudu v obdobných věcech. Srovnával věci podobné povahy (trestné činy proti zdraví), když ve všech případech hrozil poškozeným obdobně dlouhý trest odnětí svobody. Co se týká délky srovnávaných případů, trestní řízení vedené proti stěžovateli trvalo stejnou nebo delší dobu, avšak délka předmětného řízení nevybočovala z průměrné délky trestních řízení a odpovídala procesní a skutkové složitosti věci. Shodným znakem srovnávaných případů pak byl i dopad trestního stíhání do osobní sféry poškozených v daných trestních řízeních, neboť v porovnávaných případech došlo též "pouze" k obecným zásahům do osobnostní sféry poškozených (blíže odst. 52 rozsudku obvodního soudu). Shledal, že poskytnuté zadostiučinění plně odpovídalo ekonomické realitě České republiky. O náhradě nákladů rozhodl obvodní soud podle § 142 odst. 3 občanského soudního řádu, ve spojení s § 146 odst. 2 věty druhé občanského soudního řádu, neboť rozhodnutí o výši finančního zadostiučinění záviselo na úvaze soudu a stěžovatel byl co do základu sporu úspěšný. 3. Městský soud rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Shledal, že obvodní soud pečlivě zjistil skutkový stav věci a za správné označil i jeho závěry právní. V odůvodnění ke svému druhému výroku uvedl, že o nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 a § 224 odst. 1 občanského soudního řádu, když ani stěžovatel ani vedlejší účastnice nebyli v odvolacím řízení úspěšní. Více svůj nákladový výrok neodůvodnil. Rozsudek městského soudu v rozsahu výroku I, kterým byla žaloba zamítnuta ohledně částky 100 000 Kč s příslušenstvím a příslušenství v podobě zákonného úroku z prodlení z částky 30 000 Kč od 24. 2. 2021 do 24. 2. 2022, a ve výroku II, jímž bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, napadl stěžovatel dovoláním. 4. Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu. Odkázal na odůvodnění městského a obvodního soudu, které odkázaly na příslušnou judikaturu a odůvodnily, na základě jakých konkrétních okolností dospěly k závěru o výši přiměřeného zadostiučinění stěžovatele. Poukázal na skutečnost, že obvodní soud s poukazem na aktuální ekonomickou situaci České republiky navýšil zadostiučinění o 5 000 Kč (viz odst. 18 rozsudku odvolacího soudu). Dodal, že pokud stěžovatel pokládá přiznané zadostiučinění za nepřiměřené proto, že je řádově nižší ve srovnání se zadostiučiněním poskytovaným za tentýž časový úsek "nezákonného výkonu vazby", jde o situace, které se od sebe zásadně liší s tím, že odnětí osobní svobody je typově daleko zásadnějším následkem než újma způsobená nezákonným trestním stíháním. Dále Nejvyšší soud rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 300 Kč. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel nesouhlasí s částkou, která mu byla přiznána jako odškodnění za újmu způsobenou vedením trestního řízení, které skončilo tím, že byl zproštěn obžaloby. Výsledek odškodnění stěžovatel rozpočítává na jednotlivé dny, po které trvalo trestního řízení, a výslednou částku srovnává s cenou potravin či pohonných hmot a výší minimální hodinové mzdy. Napadené rozhodnutí podle stěžovatele zjevně popírá základní presumci významné psychické zátěže, kterou trestní stíhání způsobuje ve sféře poškozeného. Stěžovatel uvádí, že přiznaná kompenzace je projevem neúcty státu vůči poškozenému a jedinečnosti jeho života. Stěžovatel uvádí, že závěry vyslovené v rozhodnutích obecných soudů na základě jejich interpretace právní normy s relativně neurčitou hypotézou, kterou je ustanovení § 31a zákona č. 82/1998 Sb. jsou bezohledné a urážející obyčejné lidské cítění stěžovatele, jako osoby poškozené postupem státu. Označuje je za materializaci neschopnosti státu přijmout odpovědnost za své zjevně vadné postupy vůči stěžovateli v podobě poskytnutí objektivně přiměřené kompenzace a zajistit tak reparaci utrpěné újmy. 6. Stěžovatel dále namítá, že byl za svůj úspěch ve věci penalizován na úrovni odvolacího soudu, když tento mu nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení. Uvádí, že aplikace §142 odst. 2 občanského soudního řádu na rozhodování o nákladech řízení ve věci, kde forma a potažmo výše nároku závisí na úvaze soudu, je zjevným excesem v uvažování odvolacího soudu. Rozhodnutí městského soudu označuje za rozporné s nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1125/23 ze dne 20. 6. 2023 a sp. zn. IV. US 649/22 ze dne 19. 7. 2022. 7. Stěžovatel namítá, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, právo na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci (čl. 36 odst. 3 Listiny) a právo na ochranu vlastnictví (čl. 11 Listiny). III. Vyjádření účastníků řízení 8. Obvodní soud odkázal na odůvodnění svého rozsudku a dodal, že při posouzení věci vycházel v souladu s ustálenou judikaturou ze srovnatelných případů, když zároveň zohlednil ekonomickou situaci ve společnosti a částku příslušným způsobem navýšil. 9. Vedlejší účastnice, v zastoupení Úřadem pro zastupování