Ústavní soud I.ÚS 2247/24

Vedlejší účastník se žalobou podanou u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou (dále jen "nalézací soud") domáhal proti stěžovateli zaplacení částky 7 334 Kč s příslušenstvím. Vedlejší účastník řízení u stěžovatele v listopadu 2022 koupil kameru, kterou osobně vyzvedl v jeho provozovně; po uvedení kamery do provozu v roce 2023 zjistil, že je nefunkční. Nalézací soud rozsudkem č. j. 5 C 200/2023-73 ze dne 7. května 2024 uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi řízení 7 334 Kč s úroky z prodlení ve výši 15 % ročně od 16. 9. 2023 do zaplacení a nahradit mu náklady řízení ve výši 1 000 Kč.

Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatel jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí; namítá, že jimi byla porušena jeho ústavně garantovaná práva podle čl. 95 odst. 1, čl. 2 odst. 3 Ústavy, ve spojení s čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Podstatu stěžovatelovy argumentace lze shrnout následovně: Stěžovatel namítá, že se ocitl v situaci, kdy nemá další procesní nástroj k odstranění protiústavnosti, která spočívá v neodůvodnitelném obrácení důkazního břemene v režimu spotřebitelského sporu, dále namítá, že zboží bylo reklamováno až po uplynutí šestiměsíční lhůty. Podle stěžovatele obecný soud obrácením důkazního břemene nepostupoval v duchu principu rovnosti účastníků podle čl. 37 odst. 3 Listiny.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ústavnosti. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů, do jejichž rozhodovací činnosti může Ústavní soud zasáhnout pouze tehdy, je-li jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)].

Stěžovatel brojí proti rozsudku, jímž mu bylo uloženo zaplatit částku v tzv. bagatelní výši 7 334 Kč s příslušenstvím. Podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu platí, že jde-li o věci s tzv. bagatelní částkou, zakládá to důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc mimořádné okolnosti, které ji v ústavní rovině významnou činí, zejména jejím přesahem z kvantitativního nebo kvalitativního hlediska.

Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal žádné skutečnosti, jež by odůvodňovaly jeho výjimečný kasační zásah. Stěžovatel si je bagatelnosti předmětné částky vědom a v této souvislosti zdůrazňuje, že mu obecné soudy odepřely ochranu právě (a pouze) z důvodu bagatelní výše částky, aniž by uvedl, jaký přesah má jeho kauza a co konkrétně by mělo vést Ústavní soud ke zrušení napadaného rozhodnutí. Nalézací soud odůvodnil, že vedlejší účastník řízení promeškal šestiměsíční lhůtu, a je tak povinen prokázat, že vada kamery existovala již při přechodu zboží na kupujícího, tedy v den zakoupení u stěžovatele. Vedlejší účastník řízení prokázal, že kamera byla v provozu již od roku 2013, nešlo tedy o nové zboží a bylo povinností stěžovatele s touto skutečností vedlejšího účastníka řízení seznámit.

Obecný soud dospěl k závěru, že nastalou situaci způsobil stěžovatel, jelikož zboží, které prodal vedlejšímu účastníkovi řízení, nedostatečně identifikoval ve faktuře - daňovém dokladu č. 2022005463 ze dne 15. 11. 2022, vystaveném při osobním odběru. Stěžovatel nevede (nevedl) evidenci prodaného zboží, takže nese odpovědnost on s důsledky s tím souvisejícími, nikoli jeho zákazníci (spotřebitelé). Nalézací soud uzavřel s ohledem na okolnosti případu, že stěžovatel jako podnikající fyzická osoba jednající v rámci své činnosti nepostupoval při předání zboží vedlejšímu účastníkovi s běžnou péčí a opatrností, kterou lze od osoby v obdobném postavení očekávat.

Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud přihlíží také k tomu, jak intenzivně tato pochybení zasahují do práv a svobod stěžovatelů. Z tohoto důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí povahou bagatelní [usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04 ze dne 25. 8. 2004 (U 43/34 SbNU 421)]. Je při tom veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši zpravidla nemohou dosáhnout ústavněprávní roviny pro své obvykle nikoliv významné faktické dopady na stěžovatele, resp. jeho majetkové poměry.

Výše sporné částky v souzené věci je bagatelní a stěžovatel žádné konkrétní dopady do své podnikatelské činnosti či svých majetkových poměrů nepopsal. S ohledem na výše uvedené se Ústavní soud zabýval tím, zda rozhodnutí nalézacího soudu porušilo podstatu ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, což nezjistil. Nalézací soud své rozhodnutí logicky a srozumitelně vysvětlil, stěžovatel měl možnost soudu předložit svůj náhled na věc a přesvědčit jej. Skutečnost, že stěžovatel nalézací soud nepřesvědčil, porušení jeho práv nepředstavuje.

Neúspěch v soudním sporu nelze sám o sobě považovat za porušení ústavně zaručených práv a svobod [již usnesení sp. zn. III. ÚS 44/94 ze dne 27. 10. 1994 (U 18/2 SbNU 241)]. Tvrzená nesprávnost výkladu § 150 o. s. ř. není pro věc významná, protože Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoliv prosté zákonnosti [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 23/93 ze dne 2. 6. 1994 (N 28/1 SbNU 2019)].

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.